Aktuální článek
Nikola Mucha: Underground smrdí

Nikola Mucha: Underground smrdí

  • Svérázná punková písničkářka zpívající jihomoravským nářečím se netají svou oblibou konopí i dalších drog. Jak se jí daří sladit rodinný život a underground, tu krásnou neměnnou množinu dokola se opakujících večírků?

Nikola Mucha je punková písničkářka z Kyjova. Publikum si získala především kontroverzními texty a svérázným projevem postaveným na jihomoravském nářečí. Její energie je ryzí a slova kousavá, o čemž svědčí samotné názvy písní, jako například „Pan Píča“ nebo „Chlapi sú kokoti“. Otevřeně se hlásí k užívání konopí i k podpoře jeho legalizace. Má dvě dcery, z nichž první Johanka se narodila, když bylo Muše pouhých sedmnáct let. I proto se k tématu svobodných matek vyjadřuje ve svých textech a pomoct jim považuje za svoje poslání.

První hit, kterým jsi prorazila, byl song „Ježíš“ z tvého prvního alba Slovanská epopej. Jak se díváš na to, že tvoje nejznámější skladba je předělávka melodie z videa „Boží království vaří“ od náboženské sekty Triumfální centrum víry?

Myslím, že skladba „Ježíš“ už patří víc mně než tý sektě, protože jsem jí dala vlastní text. Paradoxně se mě na „Ježíše“ ptají novináři nejmíň. Naproti tomu mě přátelé varovali ohledně písně „Láska“, abych si dala pozor, protože tam cituji slovenský hity. Obecně jsem dost pověstná tím, že si náměty a melodie půjčuju. Zlí jazykové tvrdí, že vykrádám cizí nápady, ale podle mě není hudba bezedná. Někdy mám dokonce schízu, že už všechno někdo napsal a kombinace akordů jsou vyčerpaný, a pokud se inspiruju cizí skladbou, vzdávám tím daný písni a interpretovi úctu.

Kdybys měla typově, řekněme až sociologicky, popsat svého fanouška, kdo to je?

Hezky se mi nad tím přemýšlí, ale určit konkrétně charakteristiky mýho fanouška je těžký. Protože moje publikum není jednolitá skupina. Kdybych si měla tipnout, moje publikum se skládá hlavně z lidí se stejným smyslem pro humor jako já. Jinak bych řekla, že půjde o lidi odlišný věkem i postavením.

Mám v sobě pořád nedokrmený děcko, co se potřebuje vyválet v hovnech a udělat pár píčovin.

Z čeho tak usuzuješ?

Z toho, co mi oni sami říkají. Často od fanoušků třeba slýchám větu: „My si tě pouštíme v kanclu.“ V tu chvíli mě napadá, co v tom kanclu kurva děláte? Řekla bych, že v mojí tvorbě různý skupiny lidí vidí různý věci. Lidi v kanclu na mně nejspíš baví lidovost. Tím, jak jsem furt na plech, reprezentuju zase průměrného českého občana. Třeba v písni „The Dno“ zazní: „Jsem tak souměrná, průměrná.“ To podle mě vyjadřuje, na co se ptáš. Fanoušky obecně u mě baví právě lidovost. Ta často vychází i z témat, která zpracovávám. 

A ty osobně cítíš sounáležitost s těmito sociálními vrstvami? Případně promítá se ta sounáležitost nějak v tvé tvorbě?

Asi jo. Často za mnou chodí maminky a děkují mi za píseň „Nepojedeš nikam“, ale to nebyl můj záměr. Naopak v písni „Me Too“ záměr byl, jenže tam šlo hlavně o výsměch. To téma mě sere natolik, že jsem se k němu potřebovala vyjádřit. Navíc mi v tomhle kontextu vadí, jak se mě média snažila našroubovat jako představitelku feminismu a hnutí Me Too v Česku. Včera jsem slyšela jednoho borce, jak říká: „Hrajou Redlovou a Muchu, to bude feminismus dneska.“ 

Štve tě to?

Mě nesere v podstatě nic, aktuálně jen ten vyjebanej virus, ale s touhle feministickou nálepkou nic nenadělám. Je to ošemetný, protože feminismus je zase další -ismus, to mě sere. Poněvadž -ismy jsou na hovno.

Co se týče braní návykových látek, jsem naprosto otevřená. Odmítám pokrytecky tvrdit, že drogy jsou špatné, a zároveň někde šňupat na záchodě.

Proč jsou -ismy na hovno?

Myslím, že -ismy jsou od toho, aby se člověk někam zařadil. Možná právě díky brzkýmu těhotenství jsem nikdy neměla čas do nějaký subkultury zapadnout. Škatulky potírají snad jediný -ismus, co mi dává smysl, a tím je individualismus.

Dříve ses kriticky vyjadřovala ke kauze Me Too, proč vlastně?

Me Too podle mě zašla příliš daleko. Tím samozřejmě nelegitimizuji sexuální obtěžování nebo násilí na ženách. Ke mně samotný se pár chlapů chovalo taky přehnaně dotěrně a není to nic příjemnýho. Jen v principu mám problém s tím, kam se Me Too vyhrotilo. Obecně si totiž myslím, že holky se chtějí líbit a muži na to reagují. Konkrétní příklady můžou bejt hrozný – to neschvaluju, ale nejde všechny případy generalizovat. 

Tvoje písně mají často předobrazy v konkrétních lidech. Výjimkou není ani tvůj první song, který se jmenuje „Když šel Franta ze školy“. Kdo byl Franta?

Franta byl kluk, ze kterýho si všichni dělali srandu. Takovej autista. Vůbec netuším, kde je mu konec. 

Další, kdo by mě zajímal, je Erik ze stejnojmenné písně…

Erik je dobrej případ. Klučina, co si říká Erik Záviš Töt, šestnáctiletý borec z Banské Bystrice, který si ujel na brněnským undergroundu ve čtrnácti letech. Jeho nadšení pro věc jsem vůbec nepochopila. Klučina se totálně zbláznil a měl potřebu tahat androš na Slovensko, ale nebyl to úplně šťastný nápad. Jednou jsem na jeho popud jela hrát k našim slovenským sousedům a říkala jsem si – Wow, jedeš hrát za hranice. Po čtyřhodinový cestě autobusem na mě čekal šílenej koncert vedle smradlavých hajzlů. Zaplatili mi za tu akci třicet eur. Fakt boží. Co na to říct? Underground smrdí. 

Zvláštní, že zrovna punkový zpěvačce underground smrdí. Jak si vlastně definuješ underground?

Underground podle mě smrdí, ale ne ve smyslu, že bych ho neměla ráda. Underground je krásnej. Neměnná množina stále stejných a dokola se opakujících večírků. Určitě má svůj smysl. Já si ale nikdy neujížděla na Plasticích, pro mě to byla vždycky možnost zahrát si v klubu a mám radost, že mě množina jménem underground vzala mezi sebe. 

Žiju schizofrenně. Doma mám pořádek, děti jsou v pohodě, manžela miluju, pak jedu na štaci, dělám bordel. Kalím s cizími lidmi. Po čase se cítím vyprázdněně a chci se vrátit k rodině. 

Řadíš sama sebe do undergroundu? 

Mohla bych, protože moje skladby nehrajou mainstreamová rádia, z čehož mám radost a doufám, že tomu tak ještě dlouho bude. Přesto na moje koncerty fanoušci pořád chodí a poznávají mě. Ne tak dávno se se mnou fotil dětský hudební tábor. Milej bizárek. Navzdory tomu ale můžu s čistým svědomím říct, že patřím mezi undergroundový umělce, což je super. Nehraju a ani nepíšu písně, který by se měly prvoplánově líbit, a kupodivu se líbí, což je pro mě osobně úspěch. Mimochodem, i když jsi ze mě vymámil definici undergroundu, nijak se na terminologii nefixuju. Mám to v píči.

Tady můžeme hezky navázat otázkou, kdo je hlavní postava z písně „Pan Píča“?

Pan Píča je písnička, která, abych tak řekla, přišla sama. Prostě sedím u stolu s pivem a kolem projde pořadatel jednoho olomouckýho koncertu. Nic mi neudělal. Prostě na něj kouknu a napadne mě, to je Pan Píča! Během chvilky mi v hlavě vyvstala melodie písně a s finální podobou pak nejvíc pomohla kapela. 

Funguje takhle běžně tvůj tvůrčí proces? Dostaneš impuls a začneš tvořit?

Jak kdy. Občas to funguje. Konkrétně u písně „Pan Píča“ to tak bylo a podle mě songy vycházející z konkrétních impulsů fungují nejlíp.

Hraješ radši sólo než s kapelou?

Sólo koncerty jsou mnohem náročnější. Postavit na dvě hodiny program, kde jenom sedíš s kytarou, není prdel. Musela jsem ho rozdělit, dát tam dvě přestávky a stejně nechápu, že lidi vydrží sedět a koukat na mě. Já osobně bych to nedala. Jakýkoliv program delší než půl hodiny mě začíná nudit. Mám totiž strašně rozjebanou pozornost.

Kromě toho jezdíš po štacích i s řadou dalších interpretů, nejčastěji s Xavierem Baumaxou. Jak fungujete společně na jevišti?

Hrát s Xavim je obrovská sranda. Když máme společné turné, naladíme se na sebe tak, že nakonec chodíme společně i srát. Baumaxa je navíc lamač srdcí. Strávíš s ním týden, miluješ ho a on se pak půl roku neozve. Vždycky jsem z toho smutná. Koncertoval takhle s řadou interpretů. Na podiu je podle mě Xavi výraznější. Hraje o dvacet let déle. Máme na společných koncertech každý svůj blok. Publikum to baví. Suma sumárum, rádi spolu koncertujeme dohromady. Jen je to složitý naplánovat, protože ani jeden z nás nemá čas… ani disciplínu. 

Osobně mám k drogám velmi kladný vztah, což se v posledních letech snažím vysvětlit i manželovi.

Jak snášíš to zastavení kultury kvůli pandemii?

Čím dřív je tma, tím je to horší. Zpříjemňuji si čas vědomím toho, že konečně nic nemusím. Ale i tak to na nás s mužem začíná doléhat. Oba jsme doma, chybí nám práce a sociální kontakt. Zkoušela jsem s kapelou živě vysílat ze zkušebny a lidi na nás koukali. Jenže to prostě není živý koncert. Přemýšlela jsem i o dobrovolničení, ale mám doma dvě děti, tudíž nechci riskovat nákazu.

Myslíš, že stát se ke kultuře postavil ve vztahu k pandemii dobře?

Jsem ráda, že nám schválili ten příspěvek. Sama o něm teď přemýšlím, protože s mužem nevyděláváme ani jeden. Štve mě hlavně, že se celá situace z jara opakuje. Někdy přemýšlím i o tom, jestli vůbec někdy ještě budu koncertovat. Probudil se ve mně pesimismus a jsem z toho všeho smutná. 

V písni „Nepojedeš nikam“ otvíráš příběh dívky, která v mládí otěhotněla a musela zanechat studijních ambicí. Nemohla cestovat a začala se vychovávat dítě. Odráží to tvůj příběh?

„Nepojedeš nikam“ není o mně, ale o kámošce, co měla jet studovat do Paříže, jenže ji zbouchnul v klubu na záchodcích chlapík, a nemohla nikam. Těhotenství je pro mě obšírný téma, vydalo by na celej rozhovor. Osobně mám pocit, že dozvuk týhle životní etapy ovlivnil celý můj život. Nebyly to lehký časy. Johančin otec byl závislý na pervitinu, dohromady se dal až teď po třinácti letech.

Ale těhotenství máš už přece dávno za sebou? 

Vnitřně mě těhotenství v mládí dohání i teď po třicítce. Jako kdybych si řekla, že doženu, co jsem předtím nestihla. Otěhotněla jsem v sedmnácti a musela řešit bydlení, sociálku, školku, zatímco ostatní holky měly jako hlavní životní starost vysokou školu. Nejsem zatrpklá, spíš vnitřně mám v sobě pořád nedokrmený děcko, co se potřebuje vyválet v hovnech a udělat pár píčovin. Problém je, že moji nevybouřenost pak odnáší moje rodina.

Nechápu, kdy lidi kurva stíhaj psát básničky.

Takže jsi zatím nestihla vnitřně dospět?

Nevím. Řekla bych, že moje dospívání je pořád v procesu. Nejsem si jistá, že člověk je někdy úplně dospělý, hotový. Podle mě dospíváš a učíš se celý život. Jen některý lidi, včetně mě, mají životní harmonogram zpřeházenej. Nechci znít ezotericky a říkat, že je všechno, jak má být, na to nevěřím. Ale přijímám věci tak, jak jsou, a snažím se za ně přijímat zodpovědnost. Věřím, že člověk má vliv na svůj život, tudíž nelituju žádnýho rozhodnutí. Mám pocit, že každý žije ve svém životním cyklu.

Co ti vlastně dalo těhotenství?

Klid a pár kilo navíc. Během těhotenství a pár měsíců po něm žiješ úplně v jiným módu. Je to požehnaný stav, kterýmu bych se znovu nebránila. Cítila jsem se šťastnější. Jenže po čase potřebuju naopak ven mezi lidi. Možná je to tím, že fakt ještě nejsem v některých ohledech úplně dospělá.

Jsi známá jako velká pařmenka. Jak jsi na tom ty a návykové látky? Například v písni „Hajlando“ zpíváš o užívání kokainu. Jak to máš s touhle lajnou?

Máš pravdu. „Hajlando“ je písnička o koksu. Většina posluchačů si toho ale nevšimne. Já osobně mám k drogám velmi kladný vztah, což se v posledních letech snažím vysvětlit i manželovi. Sama si nepřipouštím, že by jejich užívání mohlo z dlouhodobého hlediska ovlivnit moje chování. Jen u kokainu si přestávám být jistá, ačkoliv se považuju za rekreačního uživatele. Problém s látkami podle mě přichází už ve chvíli, kdy člověk drogy shání, a nedej bože, když je má u sebe a nemůže si pomoct. Do takového stadia ale moje užívání naštěstí nikdy nedošlo. 

Jak jsi na tom s konopím?

Co se týče konopí, zjišťuju, že na něj nemám čas, přestože ho mám ráda. Přes den si špeka neubalím, ale večer k ohni je to paráda. 

Vidíš za užíváním návykových látek nějaký hlubší přesah, nebo je užíváš čistě pro uvolnění? Mám na mysli hlavně psychedelika a podobně.

Drogy mi vždycky spíš daly, než vzaly. Třeba občasné užívání LSD podle mě není na škodu. Je to super věc, pokud to máš v hlavě v pořádku. Já si to o sobě myslím a v některých věcech mě LSD ujistilo, že mám hodnoty postavené správně. 

Jak častým jsi uživatelem?

Poslední dobou spíš příležitostným. Jak už jsem řekla, nemám na drogy čas, hlavně kvůli rodině. Ačkoliv poslední rok byl hodně intenzivní. S nejmenovaným kamarádem jsme se často trhli na víkend a dodělávali klip, u čehož jsme si občas kápli LSD, to vše za nekonečné velkorysosti mého manžela. 

Bála jsem se, že teď, když žiju spořádaný život, nebudu už pro publikum zajímavá. Jenomže pevný zázemí mi naopak dává možnost dělat průsery.

Mluvíš o braní drog překvapivě otevřeně…

Co se týče braní návykových látek, jsem naprosto otevřená. Odmítám pokrytecky tvrdit, že drogy jsou špatné, a zároveň někde šňupat na záchodě. S kokainem je to složitější. Jsem zklamaná z toho, jak ta látka devalvuje samu sebe. V showbyznysu funguje výborně. Dá ti energii, ale když si ji bereš, v podstatě lžeš sám sobě. Ozkoušela jsem si taky, že na zpívání stojí za hovno. Stáhne ti krk. Na druhou stranu, když potřebuješ hodinu prodávat desky a fotit se s fanoušky, neznám nic lepšího. Sama už kokain ale nevyhledávám, to si radši zahulím trávu.

Z tvých odpovědí předpokládám, že bys legalizovala konopí a případně i další látky?

Trávu určitě jo. U ostatních látek nevím. Vlastně i hulení je v tomhle kontextu dvojsečný, protože některý modely pěstovaný pod lampama mají fakt obří obsah THC. To ví čtenáři asi líp než já. V takových případech už je možná řeč o tvrdých drogách. Znám lidi, co končí a začínají svůj den brkem. Mají propálený díry na pyžamu a jsou totálně vygumovaný. Samozřejmě na každýho funguje zelí jinak.

Hodit trávu do jednoho pytle s heroinem je trochu přehnané. Nemyslíš?

Jasně. Myslím to tak, že v rukou idiota je každá droga nebezpečná. Já jsem pro rekreační užívání drog, ale jakmile se do věci přimotá závislost a ta látka či chuť na ni dlouhodobě ovlivňuje tvoje chování, tak tam už je podle mě průšvih. To se týká všeho, cigaret i chlastu. 

Myslíš si, že je možné brát pravidelně drogy a být v pohodě?

Řekla bych, že si každý musí najít svou látku. Jde hlavně o přístup k věci. Já třeba v posledních týdnech často pila. Nijak moc, ale znáš to. Dáš si večer víno a najednou zjistíš, že už piješ několik dní za sebou, máš kocovinu a je ti blbě. V řadách našich spoluobčanů je spousta lidí nesvéprávných k užívání látek. Drogy jsou citlivá věc a nemyslím si, že každý na to má. Třeba pro užívání LSD musí být člověk mentálně zralý. Mimochodem v poslední době mě zajímá microdosing. Nedávno jsem četla, že se vyrábí nějaký čaj a káva s mikrodávkami LSD pro frustrovaný rodiče. Nesjede je to, jen je to udělá „lepšími“. Naopak na rozdíl od LSD nechápu zneužívání antidepresiv. Tudy cesta nevede.

Přejděme od drog zpátky k tobě. Myslíš si, že tvůj úspěch stojí na kontroverzní image?

Částečně určitě jo. Občas mám pocit, že vím, jaký písničky mám psát, aby se lidem líbily, ale vnitřně se tomu bráním. Nechci se podbízet. Nevím, do jaký míry fanoušci znají můj osobní příběh, který je jako pohádka. 

Jak to myslíš?

Víš, chudák holka žije ve velkým městě, běhá od sociálky k sociálce a do toho hraje sprostý písničky. Bála jsem se, že teď, když žiju spořádaný život, nebudu už pro publikum zajímavá. Jenomže pevný zázemí mi naopak dává možnost dělat průsery. Ale nenaděláš nic, jsem prostě taková. Teď mám fázi žehlení osobních věcí, který jsem posrala. Manžel mi pak předhazuje věty z minulosti jako: „Nejvíc přirozená se cítím, když jsem úplně na plech.“ Něco plácnu, nepamatuju si to a on na mě pak podobnej vejšplecht vytahuje při hádkách. Já pak nevím, proč jsem něco takovýho vypustila z pusy, a plácám se v sobě.

Necítíš se pak rozpolceně, když jsi z jedné strany punková zpěvačka, pořád na plech, a z druhý strany matka od rodiny?

Cítím. Jen už jsem si zvykla, že žiju schizofrenně. Doma mám pořádek, děti jsou v pohodě, manžela miluju, pak jedu na štaci, dělám bordel. Kalím s cizími lidmi. Po čase se cítím vyprázdněně a chci se vrátit k rodině. Ze všeho nejvíc trpím absencí času pro sebe. To mi chybí.

Co bys dělala, kdybys byla sama?

Psala. Lidi podle mě nechtějí být sami, aby se necítili osaměle. Ale jak pořád vystupuju nebo jsem s dětmi, tak mám pocit, jak kdyby si mě někdo kontinuálně nárokoval. Doufám, že nám pomůže přesun za Brno. Manžel koupil menší dům, kam se stěhujeme. Alespoň nebudu muset řešit dvě domácnosti. Kromě koncertování pracuju u manžela v brněnským bistru, když zrovna není „lockdown“. Ráno si dáme kámen, nůžky, papír o to, kdo odveze děti do školy, ten druhý bude mít pak celý den jenom pro sebe v místě, kde žije osmdesát lidí. Budu si tam moct hulákat a nikomu to nebude vadit.

Ve svých písních hulákáš jihomoravským nářečím. Jde o vědomou součást brandu Mucha, nebo prostě jen tvoříš, jak ti zobák narost?

Nedělám to cíleně. Když jsem v bistru a bavím se například s Ostraváky, začnu mluvit ostravsky. Jsem strašně citlivá na melodický věci, což je řeč sama o sobě. Nasávám, jak kolem mě lidi mluví, a pak tak i zpívám. Mimochodem čeština je velmi melodický jazyk a lze na ní stavět rytmus sám o sobě.

Jaký vlastnosti na sobě máš ráda a jak se promítají do tvojí tvorby?

Jsem hypersdílná. Prásknu na sebe všechno. Kolikrát řeknu i věci bez rozmyslu, ale přijde mi lepší pocity sdělit než je držet v sobě. Hlavně chlapi s tím mají problém. Zajímalo by mě, co řešíte v hospodě u piva. My holky si povídáme i o těch nejniternějších věcech.

Máš samu sebe pod kontrolou?

Řekla bych, že jo. Potvrzuju si to permanentně od doby, co jsem porodila. Už se mi nestává, že bych se nalila tak, abych o sobě nevěděla. Možná jde o biologický jev. Tělo mi nedovolí vykalit se do mrtva a ani mozek se neumí úplně vypnout. Jako bych byla ready pořád vyměnit plínku. Dobře – občas mívám okna, ale vždycky vím, co dělám.

Když už jsem se ptal na pozitivní vlastnosti, zajímaly by mě i ty negativní. 

Myslím si, že po svém otci jsem získala vlastnost – neuznat slabost. Což taky není dobrý. Máma třeba tvrdí, že je furt nemocná, a já jí říkám, tak to řeš, nikdo jinej to za tebe neudělá. Taky nevím, jestli je dobrá vlastnost, že se snažím nelpět na ničem. Výjimkou jsou děti. Jinak jsem možná až příliš svobodná. Jeden Závišův kamarád přišel nedávno za mým manželem a říká mu: „To sis teda vybral špatně. Neznám nezávislejšího člověka než Muchu.“ Bojím se, že má pravdu. 

Underground je krásnej. Neměnná množina stále stejných a dokola se opakujících večírků. Určitě má svůj smysl.

Nezávislost jako negativní vlastnost?

Aktuálně se právě nezávislost negativně promítá v mém rodinném životě. Já jsem s tím v pohodě, ale ostatní už ne. Znám lidi, co si na sebe upletou bič, protože jsou prostě takový – viz třeba kamarád, kterej byl schopnej pařit od nevidím do nevidím. Pak si pořídil temperamentní manželku z Černý Hory, která ho drží zkrátka, aby se úplně nezničil. Takže teďka sedí doma, je nasranej, protože nikam nemůže, ale je z něj cítit, že takhle to chtěl. Lidi mýho typu to tak maj.

Kdo jsou lidi tvýho typu?

Nespoutaný osobnosti. Lidi, co si pustí v autě Prodigy na plný koule a jedou (smích). 

Mimochodem gratuluju k řidičskýmu průkazu. Ten sis dělala teď nedávno, viď?

Udělala jsem si řidičák teď ve třiceti a nechápu, že jsem to bez něj tak dlouho vydržela. Nedávno jsem zaposlouchaná do hudby nacouvala do dopravní značky, ale to se prostě stává. 

(Náš rozhovor přerušil dialog s dětmi, který Mucha otevřela větou: „Chcete peníze nebo cigarety?“)

Jaký jsi byla dítě?

Vyrůstala jsem se dvěma staršími bratry. V tom se odráží moje tvrdost. Mám ještě ségru. Taky si myslím, že jsem hodně po tátovi. Naši se teď právě rozchází a ukazuje se, komu jsem podobnější. Nevím, jestli je to tím, že je konfrontuju se svým dospělým já. Myslím si, že jsem po tátovi taky dříč a že ani jeden nevydržíme dlouho doma. Bratrům jsem zase vděčná za hladký průběh puberty, protože kamkoliv jsem přišla, už mě skrz ně znali. Úplně hladkej průběh. Pubertou jsem prošla bez komplexů a pocitů méněcennosti a strádání. Měla jsem hezký dětství. 

Kdy se cítíš nejslabší?

Občas, když se v sedm ráno převaluju v posteli po nějaký štaci, jsem našňupaná a říkám si, tak tohle je ta moje svoboda? To je ono? Myslím, že mi v tomhle kontextu dal za uši i manžel, protože se ode mě na začátku letošních prázdnin odstěhoval. Teď se snažíme dát náš vztah zase dohromady. Stavy po večírkách považuju za vyprázdněný. Říkám si – takhle jsem to chtěla? Proto nejsem s rodinou doma? V takových chvílích se cítím slabá.

Jsi taková, nebo jde o uměleckou pózu?

Neřekla bych, protože mně u dekadentních umělců, jako byl Jim Morrison, vadí nedostatek zodpovědnosti a sobeckost vůči jejich rodině a okolí. Kurtovi Cobainovi bych to odpustila, ten měl v hlavě nejspíš doopravdy problém. Mám v sobě pragmatika, který mi nedovolí jít do tý umělecký pózy takhle naplno. Vždycky musíš myslet na děti.

Jak vzpomínáš na Kyjov v devadesátých letech?

Super. Postavili nám tam skatepark, kam jsme chodili kouřit trávu a za klukama. Pohodička, kromě toho, že se v Kyjově strašně smažilo a dodneška beru jako obrovskou kliku, že já ani bráchové jsme do pervitinu nepronikli, ačkoliv tam smažil fakt každej. Myslím, že Kyjov patřil mezi top pět perníkářských měst v Český republice. Zvláštní je, jak teď frčí kokain a lidem to přijde v pohodě, přitom jde pouze o jinou substanci. Koks je sice naleštěný a možná méně destruktivní než perník, přesto je to stejně tvrdá droga.

Píšeš poezii. Odlišují se tvoje básně od hudební tvorby?

Ani ne. Možná písni musí předcházet nějaké zvolání. Poezií končí moje nedodělaný texty. Nemám na verše pořádně čas. Mimochodem nechápu, kdy lidi kurva stíhaj psát básničky. Sedí si v klidu nad kávou a mají čas napsat báseň, ale já takovej čas neznám. Prostě neumím jen tak posedět u kafe. Musím pořád něco dělat, a když už se o nějakou báseň pokusím, začnu za chvíli vysávat byt a úplně se na poezii vyseru.

A na co se nevysereš nikdy?

Když cítím, že „na mě jde hit“, U písniček. Myslela jsem to tak, že když se s textem dlouho pachtím, ani hit ani dobrá báseň nikdy nevznikne, tudíž nemám vůli rozepsaný text dopsat.

Vzkázala bys něco čtenářům na závěr?

Aby si lidi dobře promysleli, co fakt potřebujou. Páč sama zjišťuju, že toho zase tolik není. Kvůli současný situaci se uskromňuji a zjišťuji, že toho potřebuji málo. Pak bych ještě chtěla vzkázat svobodným matkám, aby daly hlavy dohromady a postaraly se jedna o druhou a svoje děti. Pokud je potká těžká životní situace, jako když rodinu opustí chlap, musí vydržet a pomáhat jedna druhý. 

 


Nikola Mucha

(19. března 1990 v Krnově)

Mládí prožila v Kyjově. Studovala hotelovou školu v Brně, kvůli neplánovanému těhotenství přešla na hotelovou školu ve Strážnici. Se studiem pokračovala na Masarykově univerzitě v Brně v oboru francouzský jazyk a literatura, školy musela ale zanechat kvůli mateřství. Vrátila se z Brna do Kyjova a začala pravidelně vystupovat, sama s kytarou i s dalšími hudebníky. Své umělecké štěstí následně zkusila opět v Brně, kde si jí všiml moravský básník a hudebník Jaroslav Erik Frič. Díky němu i díky svému originálnímu přístupu k tvorbě Mucha získávala stále více prostoru pro svá vystoupení v brněnských klubech. První demo vydala v roce 2009 pod názvem Chlupy. O tři roky později dala pod taktovkou Martina Evžena Kyšperského dohromady kapelu Mucha. Kapela vydala první desku Slovácká epopej v roce 2013, z nějž pochází i první Mušin velký hit „Ježíš“. O rok později kapela zveřejnila klip ke skladbě „Chlapi sú kokoti“ a vydala druhou desku s názvem Josefene. Následovala ještě dvě studiová alba: Nána a Tos posrals

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!