V rozhovoru pro časopis Playboy v roce 1966 se Timothy Leary nezdráhal označit ho za „nejsilnější afrodiziakum, jaké kdy bylo objeveno“. Přestože jinak opatrně poukazoval na subjektivní povahu účinků LSD na sexuální prožitek, když přišla řeč na otázku jeho působení na ženy, které mají problém s dosažením orgasmu, Leary tehdy učinil bombastické prohlášení: „Během pečlivě nachystané psychedelické seance plné lásky ženy nevyhnutelně prožijí několik stovek vyvrcholení.“
Ačkoli nám podobná tvrzení dnes mohou připadat bizarní, propojení LSD a sexuální revoluce v rámci kulturního diskurzu šedesátých let dávalo Learymu spíše za pravdu – trip opravdu mohl za správných okolností u žen umocnit sexuální potěšení.
Frigidita v eroto-psychedelické éře
Kniha od Learyho kolegy Roberta Antona Wilsona, již v roce 1973 poprvé vydalo americké nakladatelství Playboy Press, nazvaná Sex and Drugs: A Journey Beyond Limits (Sex a drogy: Cesta za hranice), zavedla pro toto propojení šikovný neologismus. Wilson totiž období psychedelické a sexuální revoluce označil za „eroto-psychedelickou éru“: „To, co se nyní děje a bude se i nadále odehrávat, dokud bude eroto-psychedelický trend nabývat na popularitě, lze paradoxně označit za nárůst zájmu o netělesnou stránku sexu.”
LSD pro ně představovalo způsob, jak se zbavit zábran a vyřešit si traumata z minulosti.
Wilson měl sice o fyziologickém vlivu LSD na pohlavní styk, jak jej popsal Leary, jisté pochyby, ale i tak vnímal potenciál psychedelik jako zprostředkovatele zvýšení libida. Domníval se, že LSD by mohlo napomoci sexuálnímu osvobození u žen, které podle něj v pohlavním styku nehledaly tolik tělesně potěšení, ale spíše možné zvýšení osobního a společenského sebevědomí. Wilson stejně tak nesouhlasil s Learyho výrokem o „stovkách vyvrcholení“ a naopak měl za to, že významný dopad psychedelik na ženskou sexualitu spočíval v tom, že umožňují prozkoumat své nitro. Proto se také domníval, že ženám, jež trpí sexuálními potížemi, by LSD mohlo pomoci vyléčit neurózy, jako je například „frigidita“ (tj. pohlavní chladnost, nezájem o sex).
Jednalo se odvrat od ryze fyziologického přístupu k sexuálnímu potěšení, jenž dominoval během padesátých let. To umožnilo nástup právě se formující generaci psychosexuálních terapeutů, kteří kulturního ducha doby chápali více než dobře. Toto hnutí nicméně existovalo dávno předtím, než Leary do světa vypustil své názory. Zastánci psychedelické terapie, kteří LSD uváděli do praxe, prohlašovali, že za pomoci psychedelika u žen snižují sexuální zábrany a ukazují jim, jak lépe prozkoumat a změnit svůj vztah k pohlavnímu styku. Sám Wilson kupříkladu citoval z díla Thomase Linga a Johna Bucklanda, kteří s využitím LSD úspěšně léčili „frigiditu“ v londýnské nemocnici Marlborough Day.
Údajně akademické publikace tehdy razily názor, že experimentální užívání LSD láká mladé ženy do řad alternativní kultury, kde se z nich stávají „nymfomanky“.
V návaznosti na výzkum Williama Masterse a Virginie Johnsonové z padesátých let, který se zabýval sexuálními funkcemi, se „frigidita“ v letech šedesátých přestala v takové míře diagnostikovat ženám v domácnosti, jež nedokázaly plnit manželské povinnosti. Naopak se k této diagnóze začaly samy hlásit ty ženy, které byly v rozpacích z čím dál tím většího uvolňování sexuální kultury. LSD pro ně představovalo způsob, jak se zbavit zábran a vyřešit si traumata z minulosti.
Jak se velhat do klubu pro vyvolené
Nejznámější případ „vyléčení“ frigidity za pomoci LSD, než došlo k jeho zákazu, rozhodně stojí za zmínění, protože jej zaznamenala sama pacientka. Knihu My Self and I (Mé já a já) vydala v roce 1959 pod pseudonymem Constance Newlandová a záhy se setkala se souhlasnými recenzemi z řad obhájců LSD mezi psychiatry. Dva z nich, Harold Greenwald a Ralph Sandland, ke knize dokonce napsali předmluvu. Dílo obsahuje rozvláčné vyprávění o psychedelické terapii, již Newlandová soukromě podstoupila poté, co si přečetla inzerát, který hledal dobrovolníky pro experimentální léčbu. Autorčin zájem o LSD se zpočátku zdál být pouze rekreační. Aby se ovšem mohla pokusu účastnit, musela terapeutovi, který je v knize pojmenován jako „doktor M.“, uvést neurózu, na niž by se pětihodinová terapie měla zaměřit. Přestože ji tento požadavek zprvu vyvedl z míry, nakonec uvedla, že by se chtěla zbavit frigidity, načež doktor M. svolil k léčbě.
Newlandová v knize detailně popisuje explicitní erotické vize, které na tripu zažila – některé znepokojivé, jiné extatické. Když vzpomíná na poslední sezení, uvědomuje si, že její nezájem o sex pravděpodobně vyvolal traumatický zážitek z dětství.
Přesto všechno není jasné, proč psychiatři v předmluvě dospěli k závěru, že LSD její neurózu vyléčilo. Podle autorčiných slov jí psychedelikum neulevilo od problémů se sexuální touhou, ale naopak ji přeměnilo z „chladné a nemilosrdně efektivní kariéristky amerického střihu“ na „absolventku oboru psychologie, která sice nemá muže, ale ani jej nepotřebuje, a zkrátka si užívá úlohu matky a vysokoškolačky ve středních letech.“
Terapie neměla vyloženě afrodiziakální účinky, spíše ji dovedla k sexuální sebeaktualizaci, tedy uvolnění napětí kolem své sexuality.
Jak přesně psychedelická léčba změnila její postoj k sexu mimo terapeutické prostředí, není zřejmé. Ze vzpomínek Newlandové nicméně vyplývá, že na ni terapie neměla vyloženě afrodiziakální účinky, spíše ji dovedla k tomu, co bychom dnes nazvali sexuální sebeaktualizací, tedy uvolnění napětí kolem své sexuality.
Zatímco Greenwald označil duševní přeměnu autorky za „zázrak“, osobně považuji Sandlandovu předmluvu z pozdějšího vydání knihy za více obezřetnou. Sám upozorňuje, že psychedelická terapie, již Newlandová absolvovala, zůstává nadále v mezích experimentu: „Musíme mít na paměti, že jsme tento způsob léčby stále nedovedli k dokonalosti. Pokud se tedy chceme vyvarovat rizik, musíme ji provádět pouze za přítomnosti zkušených terapeutů, a to pouze v nemocničním či klinickém prostředí.“
Od sexuálního ráje po sexuální očistec
Když se ale duch šedesátých let vytratil a utopické sliby alternativních hnutí nepřinesly hmatatelnou společenskou změnu, spojitost mezi psychedeliky a ženským sexuálním osvobozením začala být vnímána čím dál tím více kriticky.
Wilson v úvodních kapitolách zmíněné knihy Sex and Drugs vzpomíná, jak před deseti lety sloužil jako poradce jisté Jane, která je v předmluvě označena za „ledovou pannu“. Ačkoliv měl v té době načteno již několik studií, podle nichž LSD dokázalo frigiditu „vyléčit“, tak jej pro pacientku, která s ním chtěla sama experimentovat, neobstaral a pouze jí doporučil, aby podstoupila standardní psychedelickou terapii. Jane ovšem z frustrace jeho doporučení ignorovala a obstarala si LSD od dealera. Vzápětí Wilson shledal, že Learyho hypotéza nebyla tak úplně přitažená za vlasy. Psychedelikum podle jeho slov „vyléčilo pacientku doslova přes noc. Přiznala, že na tripu dosáhla osmi orgasmů“ (s. 32).
Její sexuální osvobození se ovšem rychle zvrhlo v odstrašující případ. Rozhodla se totiž s LSD dále experimentovat, a tak když ji Wilson opět potkal, zjistil, že byla po pokusu o sebevraždu zavřena do ústavu pro duševně choré.
Ve své knize k tomu Wilson dodává: „Vypozoroval jsem určitý vzorec… Upjatý jedinec díky psychedelikům dospěje k osvobození, energie proudí, neurotické brnění padá k zemi a rodí se nová obnažená duše – vzápětí se ale začnou znovu projevovat staré vzorce chování a jedinec buď upadá do deprese, postihuje jej psychóza, nebo se chce rovnou zabít. S tímto vzorcem se seznamovalo čím dál tím více lidí, až se stal všeobecně známým stejně jako snaha léčit psychedeliky sexuální problémy.“
LSD, sex a sexuální obavy let šedesátých a sedmdesátých
Tento vzorec potvrdilo mnohem méně sofistikovaným způsobem než Wilson i mnoho publikací ze šedesátých a sedmdesátých let vydaných v menším nákladu, na něž jsem narazila v harvardské knihovně Ludlow-Santo Domingo. Tato díla byla pravděpodobně výrazem kulturních obav ze změn sexuálního statutu, zájmů a práv žen, protože považovala jejich experimentování se sexem a LSD za symbol všeho špatného na alternativní kultuře. Celý narativ byl ještě o něco vyhrocenější, pokud se navíc jednalo o ženy, které se neřadily mezi středostavovské „bezohledné kariéristky“ a symbol úspěšné léčby, jako zmiňovaná Newlandová.
Pokud s psychedelikem experimentovala za účelem posílení sexuality příliš volnomyšlenkářská žena, považovalo se to za patologické chování.
Knihy jako Sexual Rebellion in the Sixties (1965), Psychedelic Sex (1969), The Psychedelic Orgasm (1969), Hippie Sex Communes (1970), The Sex Drugs (1970) nebo Hippies, Sex and Drugs (1972) se nejenže prezentovaly jako akademické studie, ale zároveň šířily názor, že experimentální užívání LSD láká mladé ženy do řad alternativní kultury, kde se poté oddávají nejrůznějším ponižujícím činnostem, a v konečném důsledku se z nich stávají „nymfomanky“. Tato „diagnóza“ znamená pravý opak frigidity: týká se především žen a vyznačuje se přehnanou a neovladatelnou sexuální touhou. V díle The Psychedelic Orgasm se dokonce výslovně uvádí, že protagonistka Mary patřila mezi „archetypální hipísačky ze šedesátek“. Příznačně zní tento citát: „V pouhých šestnácti letech byla na nejlepší cestě k hypersexualitě. A jelikož se jí nedostalo nutné pomoci, nedokázala bojovat se svými neutuchajícími sklony k nemravnostem.“
Nakonec se Mary samozřejmě ocitla v ústavu, kam byla umístěna kvůli své beznadějné nymfomanii.
Vocaď pocaď
Zdá se, že Learyho tvrzení o zesílení sexuálního prožitku díky LSD nikdy nikdo nebral úplně vážně. Snaha žen o emancipaci se v rámci liberálnější sexuální kultury šedesátých let vnímala jak v klinickém, tak alternativním kontextu jako problém individuální dysfunkce. Nedostatek zájmu o sex se na jednu stranu dal teoreticky pod dohledem terapeuta v kontrolovaném prostředí vyléčit. Pokud ovšem s psychedelikem experimentovala za účelem posílení sexuality příliš volnomyšlenkářská žena, považovalo se to za patologické chování, jež odsuzovali dokonce i ti, kteří výhody LSD dříve vyzdvihovali. Psychedelická zkušenost v tomto období představovala klub pro vybrané, který ženám odpíral sexuální ráj a ponechával je v očistci.
„Upjatý jedinec dospěje k osvobození, energie proudí, neurotické brnění padá k zemi – vzápětí se ale začnou znovu projevovat staré vzorce chování.“
Léky s údajně afrodiziakálními účinky jsou bezpochyby vždy kulturním produktem své doby. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) nedávno povolil prodej Vyleesi, nejnovější verze „Viagry pro ženy“, což rozpoutalo podobnou diskuzi jako v minulosti v případě LSD.
Proto je důležité, abychom si položili otázku, proč i nadále trváme na přesvědčení, že by ženy měly dosahovat sexuálního uspokojení přirozeně, bez podpůrných prostředků a často i nějakým netělesným způsobem. Vypadá to, že legitimní přístup k sexuálním potěšením založeným na chemické vzpruze bude stále představovat privilegium, jež si budou moci dovolit jen ty, které se podobně jako Constance Newlandová budou schopny velhat do klubu pro vyvolené.
Zdroj: Acid and Orgasms: Why LSD Failed to Sexually Liberate Women
