Adiktolog, aktivista a konopný apatykář. Před více než čtvrtstoletím s kolegy založil organizaci Sananim Olomouc, která pod jeho vedením vybudovala víceúčelové Středisko prevence, léčby a rehabilitace osob ohrožených drogovou závislostí. Od února letošního roku si za opakované pěstování konopí odpykává v břeclavské věznici tříletý trest, který mu v září navýšili na šestiletý. V říjnu mu soud přiklepl dalších osm měsíců za vyhrožování prostějovským členům justice. Odepsal nám krátce před říjnovým soudem.
Jak jsi na tom se zdravím? Máš veškerou lékařskou péči a léky, na které máš nárok? A jak vnímáš nebezpečí virové nákazy?
Ve vězení jsou vážnější zdravotní hrozby než stávající pandemie covidu. Stres, napětí, střídání nálad vězňů a hlavně agrese. Covid to umocňuje, takže v tomto uzavřeném systému musíme nosit roušky a od února jsou zakázány návštěvy. Ty jsou nahrazeny možností videokonference přes Skype, který na tebe vyjde v průměru deset minut za čtrnáct dnů. Pro mne je toto mnohem horší než mé bolavé klouby vyžrané boreliózou.
Na konci srpna vydala kancelář veřejného ochránce práv zprávu, ve které věznici naservírovala, kolik zákonů a judikatury Evropského soudu pro lidská práva vůči mně věznice porušuje, když mi upírá konopí, které mi doktoři doporučili. Zprávu jsem poslal pirátskému poslanci Vymazalovi, protože problém je to obecnější a ve věznicích je až příliš mnoho lidí, kterým by pomohlo, a byl by to skvělý prostor pro výzkum. Navíc by to utlumilo agresivitu. Zatím na to nikdo neslyší, ale kdybych vězením přispěl ke změně, nebylo to nadarmo. Pokud ministryně spravedlnosti potvrdí názor věznice a ministerstva, bude to muset vyřešit soud. A protože ve správním soudnictví stále ještě zákony platí a korupce nebují, lze očekávat zajímavý verdikt.
Jak vypadá život ve vězení? Kolik vás na cele je a jak je velká? Jaké jsou tam všeobecné podmínky a co tvá lidská důstojnost?
Jsem skoro rok v base. Vystřídal jsem věznice Brno, Olomouc, Ostravu a Břeclav. Všude je to stejné.
Cílem je popřít jakoukoliv individualitu a kulturnost člověka, jeho tvořivost, zájem dělat něco smysluplného. Cely jsou na osobní prostor extrémně malé, věznice totálně přeplněné.
Až v base jsem pochopil, proč je nově den vazby zcela oprávněně počítán za dva dny vězení. Když jsi ve vazbě nebo takzvané eskortní cele, kdy čekáš, do které věznice tě pošlou, jsi neustále zavřený v cele, což jsem zažil půl roku – a stačilo. Dvanáct kouřících chlapů na cele, vinný, nevinný, záchod a stůl k jídlu v jednom prostoru a řeči, které bys nechtěl slyšet.
Ve vězení jsi na oddíle s otevřenými celami a můžeš se projít na chodbě, je tam kuchyňka což by asi většina lidí takto nenazvala, protože to znamená ledničku a mikrovlnou troubu a konvice na ohřev vody, ale po vazbě je to extrémní rozdíl.
Na chodbě je stůl s počítačem, lidé tu hrají hry. Představa, že bys na tom počítači mohl psát nebo dokonce tvrdnout, se míjí s cílem ducha věznice. Úkolem je, aby byl vězeň zabavený, ne aby byl jakkoliv tvořivý.
Skutečným psychickým terorem jsou televizory na celách, které vyhrávají od rána do noci komerční kýče, které jsou u většiny vězňů v oblibě.
Celý ten vězeňský systém je nemocný, není divu, že produkuje tolik recidivistů.
Nastanou tam i chvíle, kdy se člověk zasměje? Jací jsou k tobě spoluvězni?
Samozřejmě, že se ve vězení i zasměješ. Absurdita a nenormálnost vězeňského světa dává spousty příležitostí. Do věznice, kde teď jsem, jsem byl přeřazen na vlastní žádost, protože je tu alespoň trošička zeleně a okna ve výšce očí. V té minulé věznici jsem byl na cele s jedním pánem, co tam taky neměl co dělat, všude šeď a okna vysoko u stropu. Rozvíjeli jsme debaty o životě z pohledu brambory ve sklepě, protože jsi byl skutečně jako ve sklepě. Zoufalství má i kreativní tvář a smích jako ventil je očistný. Řehtali jsme se blbostem, které brambory vymýšlely…
Většinu času ale okolí nevnímám, píšu podklady pro soudní řízení, a to mne zaměstnává na plný úvazek. Ono taky není o co stát, potkat tu někoho, s kým můžeš mluvit, to je skutečné štěstí. Na oddíle, kde jsem, je 24 lidí, více než polovina nechutné násilné trestné činy, polovina z toho vraždy. Pár lidí je natolik mentálně postižených, že ani nevědí, kde jsou, co spáchali, jaký je den, kdy půjdou ven. A všichni dohromady dostaneme za odměnu naprosto sterilní prostor cel, s kovovou skříňkou, jednou židlí a postelí s matrací z dávnověku. Vyvěsit si obrázek, fotku, mít zde květiny, to je nepřípustné.
Celý ten vězeňský systém je nemocný, není divu, že produkuje tolik recidivistů.
Kdybys mohl, udělal bys ve svém životě něco jinak?
Když jsem na Velký pátek a první jarní den 21. března 2008 sebral odvahu a zveřejnil výzkum Konopí je lék a za veliké podpory odborné i laické veřejnosti předložil vládě a parlamentu první legislativní návrh, jak tohle šílenství zastavit, myslel jsem si, že jsem na případný právní spor dobře připraven.
Od roku 2008 jsem tak pokaždé psal policii, zastupitelstvím a soudům, ať spolupracujeme, že to bude ku prospěchu všem. Mlčeli a dělali, že neumí číst. První rok se nedělo nic, 800 kytek druhý rok (2009) spustilo deset domovních prohlídek a obvinění.
Když v prvním trestním řízení v roce 2010 rektor Univerzity Palackého potvrdil, že konopí bylo k výzkumu, a řada svědků potvrdila, jak moc jim konopí pomáhá, odsoudili mne s tvrzením, že mám nízký plot zahrady a že konopí je prekurzor, je nebezpečné a škodlivé. Nikomu nevadilo, že policie to konopí zabavené v letech 2009–2016 vůbec nezvážila, a když ho roku 2019 zvážila, nikdy neměřila obsah THC, jak sama policie na webu garantuje a zákon konopí definuje. O nezákonně změřeném neomamném konopí pak tvrdili bludy, že je marihuana, vysoký obsah CBD je nezajímá, konopná léčiva nikdy neuvedli v obvinění a zvážili poprvé až v roce 2019. Co tím chci říct? Že jsem udělal zásadní chybu v advokátním zastoupení, byl jsem namyšlený, drzý. Od roku 2010 už nikdy nepovolili svědky. Nečekal jsem, že justice může být tak zkorumpovaná, že moje právní obrana povede ke změně tolika právních norem. A nikoho ten kartel a korupce nebude zajímat.
Takže kdybych měl od počátku silné advokáty, jaké mám dnes, asi by jim ty podvody tak lehce neprošly. Když čtu některé právní názory lidí, ani se nedivím, že jsem v base. Ostatně řada advokátů, co jsem poznal, nebo když čtu právní rady takzvaných expertů na konopné právo – to je děs a hrůza. Totalitární autocenzura v hlavě. Zcela oprávněná netrestnost skutku zákonně opřená o krajní nouzi a přípustné riziko jim nic neříká, stejně jako nevymahatelnost trestních předpisů z nadřazeného práva a judikatury.
Určitě jsem udělal spousty chyb a měl se víc snažit o edukaci – právní edukaci novinářů, protože cenzura k justiční korupci a kartelu s exekutivou je klíčem ke svobodě pro tisíce lidí. Konfrontace prokurátorů a soudců se spáchanými zločiny a lživými tvrzeními, že od zákonodárců nedostali prostor jednat civilizovaně a v souladu se zákony, do toho se žádný z investigativců, se kterými jsem mluvil, nechtěl pustit.
Měli byste jako přílohu nějakého čísla vašeho časopisu zveřejnit stížnost dvaceti poslanců Evropské komise, kterou v zastoupení poslance Tomáše Vymazala s mou právní argumentací podali v únoru. Tam máte důkazy korupce a kartelu v mé kauze naservírované jako na talíři.
Souhrnně řečeno, netušil jsem, v jak špatné kondici je naše justice a prokuratura a jak děsivé je právní povědomí společnosti. Proto jsem se také nechal obvinit za vyhrožování soudcům a prokurátorům, což má od 12. října projednávat Okresní soud v Blansku, abych tu korupci a kartel doložil, protože jako svědci jsou někteří soudci předvoláni.
Na co jsi a na co naopak nejsi ve svém životě hrdý?
Odpovím citátem: „Nejsme dobří proto, že jsme něco učinili, vím jen, že kdybychom neučinili nic, nesplnili bychom svou povinnost.“ To řekl kolega z oboru, který tu už dvacet let není a jako první poukázal, že jde nahradit zrůdný masomlejn ústavní péče komunitní péčí. Všechny, kdo jsme pracovali před dvaceti roky na standardech kvality zdravotně sociálních služeb, nás inspiroval. Já dostal mnoho darů – rodinu, přátele, zdraví a vzdělání. Bylo mou povinností postavit se státní zvůli čelem. Už nešlo mlčet, když jsem toho tolik věděl a viděl, jak staré a nemocné nahánějí policií a v lepším případě jim inkvizitor v taláru dá podmínku a ukradne lék a žvaní nesmysly, že jedná v souladu se zákonem. Před dvaceti roky jsem mohl v olomouckém středisku pro léčbu drogových závislostí, které jsem vybudoval a vedl, poskytovat k substituci závislosti na heroinu smrtelně nebezpečný metadon. Dvacet let poté nesmím dát umírajícím bezpečné konopí. Když jsem podepisoval Chartu 77, bylo to právě kvůli zrůdnostem režimu. Je třicet let po listopadu a komunistické myšlení je tu zas a v plné síle.
Po verdiktech ve tvém procesu se vzedmula vlna solidarity, pořádaly se happeningy a koncerty na tvou podporu. Jak jsi svůj proces prožíval po emocionální stránce?
U okresního soudu, kde mne už deset let soudí, byla ta justiční svévole do očí bijící, ale to jsem čekal a byl v klidu. Krajský soud byl úplně jiný. I když mi taky zakázal svědky, jako od roku 2010 vždy, alespoň mne vyslechl. Když jsem tam uslyšel, že justice nemůže jinak, že není zákonodárce, což je uvedeno v bodu 16 rozhodnutí a každý si to může na webu konopijelek.cz stáhnout a přečíst, stejně jako mou obhajobu, uvědomil jsem si, jak jsem stále naivní, protože tu gilotinu měli nachystánu už dávno předem. A nedávné prodloužení trestu na šest let mne vůbec nepřekvapilo. Trvám totiž roky na tom, aby byli vyšetřováni za zločiny, které spáchali, kdy i lékaři a soudní znalci doložili nejen těžká ublížení na zdraví, ale i smrt nemocných, kteří se úspěšně léčili z rakoviny a psali soudům čestná prohlášení podepřená lékařskými zprávami.
Pochopitelně, že mne občas přepadne hněv a vztek, ale převládá klid a vědomí, že tuhle lež a svévoli nemůžou ustát, že to bude jako v té pohádce o císařových šatech, že ten závan pravdy přijde a celý hrad z písku spadne jako domino.
Celé to stojí a padá na tom, jestli bude zrušena cenzura a justiční manekýni budou muset vysvětlovat bludy a lži, které nejsou právní názor, ale čistá svévole a fauly.
Mladý člověk by si myslel, že z demokratické společnosti není potřeba nikam emigrovat. Že demokratická společnost nabízí svobodu bez podmínek. Až životní zkušenosti mě naučily, že konopní „zločinci“ občas emigrovat musí. Tak mě zajímá, jak to bylo s tvou emigrací?
Otázka emigrovat, kterou jsem si kladl i za bolševika, byla o to těžší, že mám staré rodiče. Posledním impulsem byla pokuta 10 000 Kč, kterou mi soudkyně v září 2019 napařila poté, co jsem se omluvil z hlavního líčení a stejně tak učinila má advokátka. To byl jasný signál, že rozsudek bude stejný jako vždy – vinen.
Od konce září 2019 jeden zahraniční novinář začal jednat s kanadskou ambasádou ve Vídni a v Praze, zda mi udělí politický azyl. Chtěli různé dokumenty a pro Evropu to rozhoduje ambasáda v Berlíně, kam to pak údajně posílal.
Mezitím jsem dostal nabídku z Brazílie, kam jsem před lety posílal spousty semen. Měli pozitivní zkušenosti stejně jako naši lidé. Prý než se Kanada vyřeší, mohu být v Brazílii, a dokonce mi začali zajišťovat práci na univerzitě v Rio de Janeiro, což bylo sto kilometrů od místa, kde jsem měl bydlet.
Jenže jsem netušil, že je na mne vydán evropský zatykač, takže mne symbolicky na výročí Velké říjnové socialistické revoluce 6. listopadu 2019 policie konečně vystopovala a dál už to znáte.
Už nešlo mlčet, když jsem toho tolik věděl a viděl, jak staré a nemocné nahánějí policií a v lepším případě jim inkvizitor v taláru dá podmínku a ukradne lék a žvaní nesmysly, že jedná v souladu se zákonem.
Jak trávíš volno a máš čas na svou práci? Věnuješ se třeba i nemocným lidem třeba formou dopisů?
Většinu času trávím psaním právních podkladů a podání nejen sobě, ale i druhým vězňům, každé ráno cvičím jógu, a když to jde, čtu knížky, co mi lidé posílají, odpovídám na dopisy a toulám se po hvězdách. Díky přátelům z asociace Cannabis is The Cure jsem mohl pomoci svým rodičům, kteří kvůli mému uvěznění přišli o zdroj léčiv. Ostatní odkazuji na veřejné zdroje a odpovídám, jak to mají udělat, aby se zaopatřili. Naštěstí mi většina lidí píše dopisy jiného typu, nejdál z Ekvádoru a Nového Zélandu. To potěší.
Pro jednu rodinu z Ostravska jsem se stal jakýmsi adoptovaným vězněm, dostávám od nich spousty obrázků a zpráv o životě venku, vědí, že mám vnoučka, tak mne zásobují všemožnými omalovánkami a pohledy se spoustou známek.
Za přispěni spolku Šalamoun se podařilo do tvého případu zapojit renomovanou advokátní kancelář. Jaká je situace nyní?
Protože jsem byl desetkrát obviněn, což spustilo celou řadu jiných soudních řízení, kterými nebudu unavovat, řeknu jen ty klíčové. Aktuálně mám dvě stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva a v můj prospěch (a nejen můj) podané dvě stížnosti u Evropské komise. Zatímco stížnost poslanců z února čeká ještě půl roku na rozhodnutí, stížnost asociace z loňského dubna stále nebyla rozhodnuta, protože Evropská komise, která musí do roka rozhodnout, si z důvodu složitosti vyžádala prodloužení lhůty, což je nadějné. Evropský soud ve Štrasburku už totiž desetkrát odmítl mou stížnost projednat meritorně, což mu bohužel jeden bod pravidel (politický) umožňuje, i když splníte všechny podmínky, které si Evropský soud pro lidská práva klade. Je to totiž moc citlivé téma a rozhodnutí v můj prospěch by ovlivnilo právní postavení lidí v 47 zemích, takže je to primárně politikum.
Dále mám dvě ústavní stížnosti, dvě dovolání Nejvyššímu soudu a další obžalobu a obvinění na krku. Z dalších cca dvaceti soudních řízení bych jako ilustraci svévole zmínil dvě napadená rozhodnutí prostějovského soudu, kdy mám za advokáty ex offo zaplatit cca 125 000 Kč a soud v rozhodnutí naznačuje, že má moje dcera prodat dům v Prostějově, který jsem na ni před odchodem do zahraničí vloni převedl, takže to budu mít podle soudu dost prostředků… jen pro představu. Deset marných odvolání a dovolání znamená jen na soudních poplatcích 140 000 Kč a pak vám plivnou do tváře, že konopí je prekurzor, aby porušení evropského práva nesměl soudit Soudní dvůr Evropské Unie; když je pět dalších let bombardujete důkazy a pošlete Ústavnímu soudu semena konopí jako důkaz, že do půdy nesázíte žádné chemické krystalky (prekurzory), ale semena konopí, tak si vymyslí nové bludy, a když dokážete, že jsou to bludy, přijdou s dalším bludem. Posledním bludem, který teď bude muset řešit Ústavní soud, je tvrzení, že k Soudnímu dvoru EU můžete jít pouze ve věci technického konopí, což ale vylučují dvě jiná řízení u Soudního dvora, a přímou žalobu a stížnost na ČR Soudnímu dvoru dát nemůžete, to za vás musí udělat soud, ale když to odmítne udělat, jste v pasti bezpráví. Od Národní centrály pro odhalování organizovaného zločinu se pak dozvíš, že to máš řešit u Evropského soudu ve Štrasburku a Komise v Bruselu, že ty soudce a prokurátory prostě stíhat nebudou… Protože to by zbořili celý justiční systém a žádný prokurátor by jim to nepovolil dát k soudu, jelikož v tom prokurátoři jedou se soudci půl na půl, což pochopitelně policajti nenapíšou.
Co vlastně vězni jako ty nejvíce schází? Co by ti udělalo radost?
Skutečnou radost by mi udělal zájem lidí o cenzuru, takže psát a psát novinářům, žádat, aby se korupce a kartel justice a exekutivy vyvalil na světlo boží. To by totiž pomohlo nejen tisícům lidí, ale bylo očistné i pro justiční systém. Pokud se totiž někdo domnívá, že se snad lišíme v míře justiční korupce a kartelu od Slovenska, kde v kauzách „Kočner“ a „Gorila“ vyšly na povrch odposlechy mafiánsky jednajících soudců a prokurátorů, právě v této kauze má důkazy systémového selhání, to není kauza Dvořák versus ČR. Tyhle lži k porušení práva EU tvrdili i v rozsudcích všem kriminalizovaným členům asociace Cannabis is The Cure. Ještě v roce 2018 odsoudili na osm let vězení našeho člena s tvrzením, že konopí je prekurzor. Rok poté, co Ústavní soud přišel s druhou verzí lži, že prohibice byla a bude a basta fidli, a dodnes dělají dementy, kteří neumí česky číst.
Takže jestli chcete někdo pro druhé něco udělat, zrušte cenzuru, to je skutečná žába na prameni.
Jakmile si bohorovní manekýni v talárech uvědomí, že jsou pod kontrolou veřejnosti, jakmile budou zváni do televizních studií, aby své bludy vysvětlovali, jakmile se najde novinář, který se právně vzdělá a jejich bludy veřejně rozmetá na prach, celé tohle šílenství skončí.
Každý soudce si pak rozmyslí, jestli prokurátorům podepíše příkaz k domovní prohlídce jen proto, že někomu roste na zahradě nebo doma konopí. To není jen civilizační a kulturní standard, to je podstata trestního práva a obrana hodnot, které tvoří páteř ústavních principů, jako je ochrana života a zdraví lidí. Zrušení cenzury je klíč ke svobodě.
Děkuji za váš zájem. Z basy zdraví Dušan.
Adresa do vězení:
Mgr. Dušan Dvořák, 12. 1. 1962
Věznice Břeclav
P.O. BOX 74
Břeclav 690 02
Web: svoboduprodusana.cz
