Jakou máme jistotu, že papírek pořízený na černém trhu opravdu obsahuje dealerem deklarované množství LSD? Bez dostupné laboratoře asi žádnou… Otázka tedy zní, jaká rizika nám hrozí v případě, že jde skutečně o LSD – a jaké jsou varovné signály, jde-li o nějakou náhražku. Jako bonus se dozvíte, jaké mýty obklopují tuto oblíbenou psychedelickou substanci.
Za téměř osmdesát let od svého objevení si LSD získalo velice rozporuplnou pověst. Vynalezli ho v laboratoři farmaceutického gigantu, jistý čas se používalo v terapeutické praxi a ve světle současné „psychedelické renesance“ by nebylo vůbec překvapivé, pokud by se v brzké době oficiálně vrátilo do ambulancí psychiatrů. Na druhé straně velmi rychle vzbudilo zájem tajných služeb jako možný nástroj kontroly mysli. LSD nejvíce proslavili mírumilovní hippies, armády různých států však zároveň uvažovaly nad jeho použitím jako chemické zbraně, a to i proti širokým vrstvám civilního obyvatelstva. Vysoká popularita LSD, která vrcholila na konci šedesátých let a ve značné míře přetrvává dodnes, ve spojení s touto kontroverzí vedla ke vzniku mnoha městských legend a dezinformací o této látce.
Podle definice je městská legenda součástí moderního folklóru a její příběh je vystavěn tak, aby posluchač uvěřil, že se jedná o pravdu. Typicky začíná prohlášením, že se stala vypravěčovu známému, nikdy však jemu samotnému. Tato forma úvodu si v angličtině získala označení FOAF (friend of a friend). Dvě nejpopulárnější městské legendy týkající se LSD se často tradují spolu, jako jeden ucelený příběh.
Propustnost přes kůži?
První část této zkazky spočívá v tom, že „kamarád kamaráda“ si z nějakého důvodu, obvykle aby ho dokázal někam nenápadně propašovat, musel přilepit pod oblečení na holé tělo celý arch tripů (při velikosti jedné dávky cca 0,7 x 0,7 centimetru a archu o rozměru A5 by se jednalo o 634 dávek). Pak se silně zpotil, což vedlo k proniknutí LSD přes kůži do těla a následně neuvěřitelně silným halucinogenním stavům. Zde však narážíme na fyziologická fakta: kůže nepropouští ve vodě rozpustné látky, mezi které LSD patří. Navíc je jeho molekula příliš velká na to, aby prošla póry.
Zdravotní riziko u náhražkových amfetaminů spočívá hlavně v účinku na kardiovaskulární systém, zvýšení krevního tlaku a riziku infarktu či mozkové příhody.
K absorpci kůží mělo údajně dojít i při zcela prvním LSD tripu v dějinách, mnohem pravděpodobnější ale je, že jeho vynálezce Albert Hofmann ho nedopatřením trochu vdechl nebo požil ústy. Nelze vyloučit – určitě ne při zmíněných šesti stech dávkách –, že by situace z dané báchorky mohla vést k absorpci určitého množství LSD i přes neporušenou kůži, ale ani účinek celého archu by zřejmě nebyl vyšší než při aplikaci běžné dávky pod jazyk. Tato městská legenda byla v mírně odlišné podobě znázorněna ve filmu SLC Punk!, kde týpek oblepený tripy proběhne přes právě zavlažovaný trávník.
Katatonické stavy
Druhá část příběhu popisuje, jaké následky měl „výlet“ pro hlavního hrdinu. Jak by řekl Franz Kafka: „Jistým bodem počínaje není návratu.“ Podle této legendy je nešťastník, jenž tohoto bodu dosáhne, navždy přesvědčen, že se z něj stala sklenka pomerančového džusu, a raději se nehýbe, aby se nerozlil či nerozbil. V jiné verzi pak věří, že se stal pomerančem, kterému hrozí oloupání.
Následky vysokých dávek LSD jsou těžko předvídatelné a u citlivých jedinců mohou způsobit dlouhotrvající psychické problémy. Katatonie, tedy psychóza, během které pacient zůstává celé dny bez pohnutí v jediné, často velmi nepohodlné poloze – například jako kdyby uvěřil, že se proměnil na sklenici džusu – není po požití LSD spolehlivě zaznamenána. V jediném kontroverzním případě z roku 1995 se u jedenadvacetileté ženy z Austrálie nepodařilo jasně prokázat, že příčinou vzniklého stavu bylo LSD.
500 tripů nosem
Pravděpodobně nejlépe zdokumentované masivní předávkování LSD se odehrálo v roce 1974 v San Francisku. Osm lidí se po společné večeři rozhodlo, že si jako dezert dopřejí trochu kokainu. Každý si tedy šňupl dvě lajny. Netrvalo ani pět minut a bylo jasné, co se stalo: spletli si kokain s práškovým LSD (s čistotou okolo 90 procent). V té době se předpokládalo, že smrtelná dávka pro člověka se pohybuje někde kolem 14 000 mikrogramů, což je ekvivalent asi 140 běžných tripů, jednalo se však pouze o teoretický výpočet. I když není známo přesné množství LSD, které do sebe dotyční vpravili, muselo se jednat o zhruba 50 000 až 150 000 mikrogramů.
Všech osm „psychonautů“ skončilo do patnácti minut v nemocnici, což jim zřejmě zachránilo život. Následovalo několik hodin silného zvracení, pět z nich upadlo do kómatu a třem hrozilo potenciálně smrtelné vdechnutí zvratků. Účinek, který vědce překvapil nejvíce, bylo výrazné snížení srážlivosti krve, vedoucí k přítomnosti krve ve zvratcích a stolici. Srážlivost se vrátila na prakticky normální hodnotu přibližně po pěti hodinách.
Incident měl téměř šokující závěr: všech osm lidí přežilo, o dvanáct hodin později byli všichni při vědomí, zdárně komunikovali a byli propuštěni z nemocnice. Nikdo z nich si události posledních hodin nepamatoval. V následujícím roce se u nikoho z nich neprojevily příznaky psychického onemocnění a většina údajně nadále pokračovala v rekreačním užívání LSD – ovšem v přiměřených dávkách. Do dnešního dne není znám jediný případ smrtelného předávkování LSD u člověka.
Motiv na papírku není zárukou kvality, neboť každý výrobce si tam může natisknout, co se mu zlíbí.
Nic pro zvířata
Poslední dvě slova minulého odstavce jsou důležitá. Na „toxicitu“ LSD doplatilo životem několik jedinců jiných živočišných druhů, zejména myší, které se ale ukázaly jako překvapivě odolné: smrtelná dávka u nich byla stanovena na 25 000 mikrogramů na kilo tělesné váhy.
Předpoklad, že u zvířat je účinek dietylamidu kyseliny lysergové mírnější než u lidí, se stal fatálním pro zřejmě nejznámější zvířecí oběť LSD: slona indického. Během období páření u samců tohoto druhu občas dochází k jakémusi amoku, nekontrolovatelně agresivnímu chování, které jejich chov značně komplikuje. Proto se v roce 1962 skupina amerických vědců rozhodla, že podají slonu LSD, aby vyvolali podobný stav a mohli ho studovat. V oklahomské ZOO si vybrali čtrnáctiletého samce jménem Tusko, kterému píchli injekci s 297 miligramy LSD (100 mikrogramů / kg). Během pěti minut Tusko přestal být schopen stát na nohách a dostal epileptický záchvat. Ve snaze ho zachránit mu vědci okamžitě podali antipsychotikum, což sice zastavilo záchvat, ale nezabránilo ztrátě vědomí. Po hodině a půl Tusko zemřel.
Chuť, velikost, potisk
U běžných dávek LSD, tedy 100–300 mikrogramů, jsou nežádoucí fyzické účinky minimální. Typicky se vyskytují jen mírné poruchy trávení. Mnohé nebezpečné vedlejší účinky popisované rekreačními uživateli lze vysvětlit jednoduše: to, co si koupili ve skutečnosti, nebylo pouze LSD.
Známé psychedelické přísloví praví: „If itʼs bitter, itʼs a spitter“ (Když je to hořké, vyplivni to). Právě hořká chuť totiž často signalizuje, že je papír napuštěný něčím podezřelým.
Dalším indikátorem podprůměrné kvality může být velikost papíru: jestliže přesahuje 1 x 1 centimetr, je vcelku pravděpodobné, že jeho účinná látka potřebuje být podána v dávce vyšší než jeden miligram.
Mnoho lidí má tendenci předem odhadovat kvalitu tripu podle toho, jaký obrázek na něm je. Zřejmě nejlepší příklad je legendární „Hofmann“, který nese umělecky ztvárněnou podobiznu objevitele LSD na kole. Přítomnost tohoto motivu vyvolává představu, že papírek obsahuje vyšší dávku LSD, než je běžné. Stejně jako v případě tablet extáze ovšem ani zde není charakteristický vzhled zárukou kvality, neboť každý výrobce si tam může natisknout, co se mu zlíbí.
Halucinogenní amfetaminy
V posledních letech zaznamenal výskyt falešných tripů prudký nárůst po celém světě. Podle nedávné studie z brazilského státu Santa Catarina v roce 2011 až 100 procent policií zabavených papírků obsahovalo LSD, nicméně toto číslo za tři roky kleslo na neuvěřitelných 0,1 procenta: pouze 1 trip z 1 000 bylo skutečně LSD. Co bylo v ostatních?
Nejčastější skupinou drog, které může falešný nebo „řezaný“ papír obsahovat, jsou halucinogenní amfetaminy. Metamfetamin a MDMA, které jsou u nás nejznámější, se však za tímto účelem používají zřídka. Jejich účinná dávka se totiž pohybuje na tisícinásobku dávky LSD, navíc MDMA je jen velmi mírně psychedelické a metamfetamin vůbec. Mnohem vhodnější jsou amfetaminy z kategorie „designové drogy“.
Mnohé z těchto látek známe již desítky let, v tomto směru má bezkonkurenční přínos americký chemik Alexander Shulgin. Ve své první knize PiHKAL (Phenethylamines I Have Known and Loved, tj. Fenetylaminy, které znám a mám rád) popisuje nejen přesné postupy, jak připravit 179 různých amfetaminů, ale také jejich účinky, protože každý každičký z nich na sobě otestoval. Obecně se dá konstatovat, že i když některé z těchto látek byly čistě stimulační, většina měla psychedelický efekt podobný spíše LSD. Ve falešných tripech přitom nejčastěji narazíme na DOB nebo drogy ze skupiny 2C (např. 25I-NBOMe).
Rizika DOB
Brno může zanechat na psychickém i fyzickém zdraví vážné následky… Viz třeba C11H16BrNO2. Jde o sumární vzorec 2,5-dimetoxy-4-bromoamfetaminu (DOB), jednoho z nejsilnějších halucinogenů popsaných v knize PiHKAL. Záměnou bromu v molekule za jiný halogen (chlor v případě DOC nebo jod u DOI) připravil Shulgin další podobné, i když o něco méně potentní sloučeniny, které se dnes rovněž občas prodávají jako falešné LSD.
Rychlost nástupu účinku DOB je extrémně variabilní, běžně trvá i několik hodin, zatímco u LSD to obvykle činí ne více než hodinu. Délka účinku se v závislosti na dávce pohybuje mezi 20 až 40 hodinami. Halucinogenní dávka DOB začíná přibližně na 0,75 miligramu, už tři miligramy však mohou být potenciálně smrtelné. Stejně jako u jiných amfetaminů akutní zdravotní riziko DOB spočívá hlavně v jeho účinku na kardiovaskulární systém, zvýšení krevního tlaku a riziku infarktu či mozkové příhody. Při předávkování běžně dochází také k epileptickým záchvatům. Této látce se přisuzují desítky obětí na životech, několik jich má i v Česku. Při nefatálních předávkování byly popsány případy katatonické psychózy (viz výše) trvající několik týdnů.
Ve falešných tripech nejčastěji narazíme na halucinogenní amfetaminy jako DOB nebo 25I-NBOMe.
Nejčastější zabiják: 25I-NBOMe
Německý student chemie Ralf Heim si vybral jako téma své disertační práce výzkum amfetaminů ze skupiny 2C, objevené americkým chemikem Alexanderem Shulginem. V roce 2003 tak bylo díky němu objeveno 25I-NBOMe. Následujících sedm let se používalo prakticky jen ve výzkumu serotoninových receptorů, na které se váže extrémně silně. Kvůli této vlastnosti se předpokládal jeho výrazně halucinogenní účinek, což naznačovaly i testy na zvířatech. Toho se chopila šedá zóna drogové scény, provozovatelé crazy shopů. Až do roku 2014, kdy bylo 25I-NBOMe ve všech státech Evropské unie oficiálně zakázáno, bylo běžně dostupné v prodejnách pod názvy jako N-Bomb nebo Wizard.
I po zákazu je to pravděpodobně úplně nejčastější aktivní látka falešných tripů. Běžně se používají také jeho analogy s podobnými účinky, například 25I-NBOH. Stejně jako LSD i 25I-NBOMe účinkuje již v dávce okolo 100 mikrogramů. Efekt trvá o něco kratší dobu než u LSD, přibližně 6 až 7 hodin, a je méně vizuální. 25I-NBOMe je celosvětově zodpovědné za několik desítek až stovek potvrzených úmrtí. Přestože přesný mechanismus toxicity této látky zatím není znám, předpokládá se, že výrazně zužuje cévy a zároveň zvyšuje srážlivost krve, což může vést ke infarktu.
Další nebezpečné náhražky
Halucinogenní amfetaminy však nejsou zdaleka jediné látky, na které můžete na tripu narazit. Sice vzácněji, ale přece se za tímto účelem používají také některé syntetické kanabinoidy. Jediná vlastnost, kterou mají tyto látky společnou s přírodními kanabinoidy (konkrétně s THC), je jejich schopnost aktivovat receptor CB1. Strukturně se ale THC nepodobají, obvykle se jedná o indoly, tedy látky ze stejné třídy jako LSD. Proto jejich halucinogenní účinek nepřekvapí. Často jsou již v malých dávkách výrazně toxické, zejména pro srdce a nervovou soustavu. Především kombinace s alkoholem může mít fatální následky.
Mezi psychoaktivní látky dostatečně účinné na to, aby mohly být dávkovány napuštěním kousku papíru, patří také opiáty (např. fentanyl) a benzodiazepiny (např. alprazolam, známý pod značkou Xanax), případně jejich málo prozkoumané designové analogy. Tyto drogy jsou silně omamné, nemají však psychedelický účinek. Běžnější jsou v USA, na evropském černém trhu se v této formě vyskytují minimálně.
Přímé analogy LSD
Samostatnou kapitolu tvoří designové látky odvozené přímo od LSD. Objevitelem velké části z nich je výše zmíněný Alexander Shulgin, který jejich výrobu a účinky popisuje ve své druhé knize TiHKAL (Tryptamines I Have Known and Loved, tj. Tryptaminy, které znám a mám rád). Mezi nejznámější patří AL-LAD („Aladin“), ALD-52 a 1P-LSD.
Mnohé z těchto látek jsou dodnes legální i u nás. Obecně se dá říct, že jejich efekt i dávka se hodně podobají LSD, pouze trvání účinku je obvykle kratší. Vážné fyzické nežádoucí účinky u nich nebyly zaznamenány. Analogy LSD se na pouličním černém trhu příliš neprodávají, mnohem častěji se na ně dá narazit při pololegálním internetovém nákupu.
Spánek rozumu
Jak prohlásil španělský malíř Francisco Goya: „Spánek rozumu plodí příšery.“ Nerozumný absolutní zákaz LSD vedl k tomu, že ho na trhu z velké části nahradily mnohem nebezpečnější designové amfetaminy.
Mám sen, že jednoho dne si lidé budou moct strčit pod jazyk státními úřady posvěcený papír, aniž by se museli obávat vážných následků na zdraví. Zatím je to bohužel jen sen…
