Perský básník, právník, teolog, učitel súfismu z konce islámského zlatého věku a miláček současných Íránců Rúmí kdysi pravil, že cestování vrací do života sílu a lásku. Ač od té doby uběhlo téměř 800 let, považuji jeho tvrzení za platné, a to zvláště co se týče jeho domoviny. První desítku mých cestovatelských článků tímto uzavírá země opředená mnoha mýty, zmítaná zájmy globálních mocností a podobná Česku mnohem vice, než si našinec dokáže představit.
V létě roku 1398 dle perského kalendáře (tedy předloni) se mi poštěstilo zařídit si téměř měsíční dovolenou a rozhodnutí padlo na Írán. Ač masáž z médií beru s rezervou, těsně po koupi letenky a vyřízení podkladů pro víza začínají noviny plnit titulky o zvyšování počtu amerických vojáků na Blízkém východě. Neřeším to. Následují výbuchy plavidel, hořící tankery, íránští duchovní a Trump po sobě štěkají jak vzteklí psi oddělení plotem. Snaha nepanikařit se vyplatila – bojová operace se na poslední chvíli ruší.
Žádný problém
V Brně před cestou navštěvuju svého známého ve směnárně. Je z Iráku a omlouvá se, že íránské riály nemá. „Musíš si vzít dolary… nebo eura. Jak chceš. Ale vem si jich hodně, tam si nic vybrat nepůjde. Bankomaty tam naše karty neberou kvůli americkejm sankcím,” vysvětluje a krom přání šťastné cesty mi dává za zbytek peněz i pár jednodolarovek – prý jako bakšiš pro taxikáře a obchodníky. Dolary tam mají mnohem vyšší hodnotu než neustále se propadající riály.
Cestou na nádraží ještě vykonám svůj tradiční rituál – kupuju Nový prostor, nejen abych nahonil karmu podporou člověka z ulice, ale abych měl na čtení něco, co nedá celníkům důvod mě moc šikanovat (jinak bych si samozřejmě vzal Legalizaci). V Praze na letišti nakupuju české čokolády a sladkosti, tabák a vychutnávám na dlouhou dobu poslední pivko. Za alkohol tam hrozí osmdesát ran bičem a při třikrát opakovaném přestupku může být cenou holý život.
Za držení malého množství konopí hrozí pokuta a až padesát ran bičem, které lze za úplatek zjemnit na symbolické „poplácání“.
V letadle se kochám zvrásněnou pouštní krajinou, jež roubí lákavě vyhlížející azurové pobřeží Rudého moře. Hlas letušky oznamuje, že se blížíme do cílové destinace a všechny spolucestující jako na povel vytáhnou šátky a zakrývají si hlavy. Na letišti v Teheránu mě chce zkásnout úředník kvůli vízu a cestovnímu pojištění, ale nic jsem nenechal náhodě a před nos jsem mu strčil potvrzení o pojištění pro cesty do Íránu v angličtině – inu, česká šetrnost se nezapře. Vrací mi několik tisíc riálů. Dál postupuju letištěm a už vidím mávajícího kamaráda Armina, který je zrovna se svojí rodinou na pár dní v Teheránu. Zastavuju se u posledního celníka před východem, přece mi zapomněli dát razítko do pasu. Ten jen mávne rukou a říká: „Nou próblem.“ Ukazuju mu prázdnou stránku v pase v domnění, že nerozuměl, on se jen dál culí a říká cosi o tom, že bych pak nemohl do Ameriky nebo Izraele, ať to neřeším. Razítka jsem se nedomohl, tak se vzdávám a věřím mantře, která mě bude pár týdnů provázet v mnoha situacích – nou próblem.
Ostrůvky svobody
Začíná první letmé objevování metropole, kde extrémní koncentrace výfukových plynů ztrpčuje život asi 9 milionům místních obyvatel. Díky zásobám ropy jsou tu pohonné hmoty za hubičku a zácpy sebekratší jízdu proměňují v torturu. Poněkud zrychlený taxikář během kličkování mezi auty živě konverzuje persky s Arminem na předním sedadle, neustále se otáčí a pak za jízdy vytahuje pytlíček s konopím a mává mi s ním před obličejem. Armin jen stručně překládá, že prý odkud jsem a co tu dělám a jestli chci koupit nějaký bang. Vysvětluje mu pak, že jsem z Československa, a ležérně odmítá s tím, že máme vše, co potřebujeme. Rychlost a absence pásů, která se postupně ukazuje jako všudypřítomná konstanta, mě udivují, ale beru to jako místní specifikum (otřesné statistiky nehodovosti jsem si naštěstí vyhledal až po návratu domů). Kolem se míhají betonové budovy, některé připomínají naše paneláky, občas zahlédnu billboardy se zarputilým výrazem ájatolláha Chomejního, prvního duchovního vůdce, který během takzvané islámské revoluce nahradil šáha (tedy krále) Muhammada Rezu Pahlavího. Občas je vedle starého ajatolláha nápadně podobného Seanu Connerymu i současný vůdce Chameneí. Silnice lemují i portréty mučedníků, lidí, kteří padli v krvavé válce po nečekané invazi ze sousedního Iráku.
Po výstupu se Armin ještě několik minut směje a říká, že byl řidič na nějakých stimulantech. „Tady je na drogách hrozně moc lidí, i mladých. Není tu svoboda, nemůžeš si tu dělat, co tě napadne, jako u vás v Evropě. A tak lidi hledají únik v čemkoli, co jim aspoň změní vědomí. Ale neboj, auto je relativně bezpečný prostor, co se týče kontroly. Občas je to jediný místo, kam si s sebou můžeš vzít holku.“ Bere mě nakouknout do blízké mešity. Boty musíme před vstupem svěřit šatnáři, který je ochotně umísťuje do přihrádky, a dál už jen bosky. Letní horko, hluk a zápach aut střídá uvnitř měkký koberec, chládek a psychedelie všudypřítomných mozaik, barevných vitráží a pableskujících dekorací. Armin se kochá taky, dovnitř nechodí, ač má v občance uvedeno, že je muslim. „Lidi se sem chodí nejen modlit, ale taky jen tak odpočinout, klidně se i prospat,“ vysvětluje.
Podle šátku poznáš člověka
Jeho výklad pokračuje i zpátky na rušné ulici. Ukáže na hlouček žen na autobusové zastávce a zasvěcuje mě do tajů místních poměrů, konkrétně toho, jak poznat míru pobožnosti podle šátkové metody. „Dívej, támhlecta starší a ta vedle, asi její dcera, obě celý v černým, nevidíš ani vlásek… To, co mají na sobě, se jmenuje čádor a nosí ho ty nejortodoxnější. No moc na ně nezírej, ať není problém… a támhleta má šátek jen na temeni, ta to má, jen aby se neřeklo,“ ukazuje na slečnu. Rozpuštěné vlasy tu ale mají leda malá děvčátka. Ptám se na náplasti, které mají některé ženy a občas i muži na nosech. „Propadli kouzlu plastické chirurgie, opravují nosy a nafukují rty, je to tu teď in. Ale poď už, ať kluci nečekaj,“ táhne mě pryč.
Punk is not dead
U dětského hřiště se seznamuju s partou Arminových kamarádů, jsou veselí, zvědaví a kouří špeka. Za bílého dne. Tahle země mě nepřestává překvapovat.
Proroku Zarathuštrovi pomáhalo konopí odhalit největší tajemství vesmíru.
Trávu kouří v dutince krátké cigarety značky Bahman, které jsou pro tento účel místní mládeží značně oblíbeny. Nese svůj název podle revolučního měsíce roku 1979, kdy došlo ke změně režimu z království na islámskou republiku. Napadá mě, jak moc kontrarevoluční je kouřit státem zapovězené konopí zrovna pomocí těchto cigaret. Připomíná mi to hrdinku autobiografického kresleného filmu Persepolis íránské režisérky Marjane Satrapi, který přibližuje moderní dějiny této země.
Radikální pohostinnost
Doma u Armina se seznamuju s rodinou, mamkou, bratrancem, táta tu ale není, zemřel krátce po propuštění z vězení. Během revolučních let byla opozice proti monarchii – tedy šáhovi – poměrně pestrá, od levicových aktivistů přes kurdské separatisty, liberální demokraty, radikální mudžahedíny až po náboženské fundamentalisty. Poslední jmenovaní zlikvidovali nebo uvěznili zbytek a chopili se moci sami.
Při prohlížení starých rodinných fotek žasnu, jak moc se móda proměnila. Před revolucí chodili lidé, zvláště ženy, oblečení jako u nás. Zatímco živě debatujeme, neustále se objevuje další a další jídlo i otázky. Cestovat se tu poštěstí málokomu, zvlášť za hranice. Mou pozornost upoutá v televizi běžící klip s polonahou vrtící se zpěvačkou, jako vystřiženou z MTV. Obratem mi rodina vysvětlí, že to není oficiální státní kanál, ale zahraniční íránské vysílání.
Americký sen
Následující dny zůstávám v hlavním městě. Nebylo to v plánu, ale je tu co objevovat. Každé ráno odstartuje bohatá snídaně a vodní dýmka, o kterou se mamka ráda podělí. Vůně silného neochuceného tabáku se line obývákem, sedíme na starobylém koberci a popíjíme čaj. A pak toulky s jejím synem po městě, které se protáhnou vždy až do časných ranních hodin. Žije se tu hlavně v noci, kdy není tak pekelné vedro.
Jednou mě náhodná procházka zavede až ke zdi, z níž na mě pohlíží socha svobody s tváří smrtky. A vedle ní neumělá malba Bílého domu ve Washingtonu s izraelskou vlajkou na střeše. Kdo viděl film Argo, kde Ben Affleck v přestrojení za filmaře zachraňuje americká rukojmí, pochopí. Za plotem totiž stojí bývalá americká ambasáda z úvodních scén. Nyní je budova přezdívaná jako „doupě špionů“ a slouží jako protiamerické muzeum. Fotím malby, když vtom ke mně přiskočí neznámá paní a začne láteřit, že to není, jak si myslím, že tu mají Američany rádi. Odvětil jsem, že fanda Ameriky spíš nejsem, a radši jsem se zase dekoval, kluci mě varovali před možnými agenty provokatéry.
Přestože by šlo přičítat otřesný ekonomický stav země Američanům a jejich sankcím, kvůli kterým prakticky nikdo nemůže s Íránem smysluplně obchodovat, značná část populace západní kulturu a Spojené státy naprosto nekriticky obdivuje.
Rozinkovice
Večerní dobrodružství mají jednoho společného jmenovatele – arak. Tedy pálenku z rozinek, kterou tu legálně mohou vyrábět jen příslušníci křesťanské menšiny pro vlastní potřebu. Jak jsem pochopil, Íránci jsou podobně jako Češi mistry v obcházení pravidel. Často jsem si říkal, jak moc je tamní realita srovnatelná se situací v Československu před rokem 89. Základní taktika je nenechat se chytit. A co člověk dělá doma v soukromí, nikoho nezajímá. Vládou blokovaný Facebook a jiné sociální sítě řeší místní pomocí VPN, nedostupné filmy a hudbu stahují pirátsky a ve velkém, obdobně je tomu tak i s přísně zakázaným předmanželským sexem, hazardem či konzumací alkoholu a omamných látek.
Večer mě Armin vzal za svým známým paličem. Z domu vyšel s igelitkou padesátník s knírkem, třikrát mě políbil na tváře, představil se a zeptal se slušnou angličtinou na můj původ. Následně pochválil Prahu a české pivo, pravidelně jezdí za rodinou do Německa. A pálení araku je prý spíš hobby, má i oficiální zaměstnání. Následně mi dává ochutnat i svůj pivní experiment, zkouší novou recepturu. Místní snahy v tomto směru připomínají pokusy alchymistů, recept je poměrně jednoduchý a základní surovinou je nealkoholické pivo. Trochu rozpačitě uznávám, že je poměrně silné, k chuti se radši nevyjadřuju.
Nula sem, nula tam
Jednoho dne donutím Armina, aby mi ukázal, kde je směnárna, že už další den pít nezvládnu a rád bych viděl i jiné končiny než hlavní město. Vyměňuju svoje eura za riály a stávám se milionářem. Kurz byl mnohem výhodnější než oficiální, už tak dost přátelská čísla na internetu. Marně se snažíme rozměnit pakl pětitisícovek za menší, chlápek za přepážkou je nerudný a posílá nás pryč.
Následuje další přednáška, tentokrát o bankovkách. Riály totiž nikdo nepoužívá, všichni používají tomány, což jsou riály, od kterých si člověk odmyslí jednu nulu. A aby to nebylo tak jednoduché, občas obchodníci vynechávají při uvádění ceny ještě tři nuly. Co by třeba v Maroku dalo lidem do ruky další z mnoha nástrojů osobního obohacení na úkor zmatených turistů, tady ale zdánlivě nikomu ani nepřijde na mysl. Za celou cestu jsem se obětí obdobných triků nestal.
Hašišácká pevnost
Mé první samostatné kroky směřují do pohoří Elborz. Na skále u vesnice Gazor Khan se dochovaly ruiny hradu Alamút, který si za své sídlo zvolila roku 1090 hašašínská sekta. Sto kilometrů autobusem a stopem se dalo urazit překvapivě snadno.
Zakladatelem této šíitské sekty, jejíž správné označení zní nizárijští ismáílité, byl Hasan ibn Sabbáh. Po shlédnutí gigantického skalního masivu zní jeho přezdívka – Stařec z Hory – naprosto pochopitelně. Název sekty sice nevychází ze slova hašiš, jak se někdy mylně traduje, nýbrž ze jména Hasan, nicméně z něj bylo odvozeno anglické slovo assassin, tedy „nájemný vrah“. Namísto otevřeného boje si totiž Hasanovi stoupenci pro své politické cíle zvolili taktiku selektivní likvidace nepřátel, především vládců a vysoce postavených duchovních, a toto umění dovedli téměř k dokonalosti.
„Tady je na drogách hrozně moc lidí, i mladých. Není tu svoboda, a tak lidi hledají únik v čemkoli, co jim aspoň změní vědomí.“
Párty na kolečkách
Hostel pod hradem opouštím se smělým plánem dostat se přes hory ke Kaspickému moři. Zatímco se v duchu chválím, jak jsem se vymanil démonu alkoholu v hlavním městě, s pohledem na pusté rozpálené pohoří hlodá myšlenka, zda je to dobrý nápad. Vtom mě z pochyb vytrhne oblak prachu tří džípů. Ty zastavují, prudce se otevřou dveře a vyvalí se oblak dýmu. Po jeho rozplynutí se mi naskytne pohled na rozjařené ženy s rozpuštěnými vlasy bez šátků, v rukou třímají cigarety a placatku nadměrné velikosti. Že by nějaká moderní verze rajské zahrady hašašínů? Nechávám se naverbovat.
Realita byla prostší, skupinka přátel vyrazila na piknik do hor, které jim poskytují dočasné útočiště, oázu volnosti. Arak teče proudem, zatímco svištíme horskou krajinou. Bláhová myšlenka, že vínovici uniknu, se rozplynula v její ostré vůni. Proložena domácím pivem probouzí v osazenstvu bujaré veselí, při občasných zastávkách na fotky vyskakují z aut tančící lidé, kteří se konečně můžou chovat bláznivě, radovat se, objímat, aniž by měli strach z morální policie či odsouzení okolím.
Parta kamarádů, kultivovaných a vzdělaných lidí, překypuje humorem a energií, zatímco grilujeme. A po pikniku plácek vyčistili od veškerých odpadků. Láska k přírodě a opuštěným místům připomíná útěky Čechů na chalupy a čundry v době nesvobody.
Král králů
Po návštěvě kaspického pobřeží mám štěstí na couchsurfing a namísto obvyklých hostelů okupuju byt nesmělého mladíka Mehrzada. Vystudoval historii a filozofii a po původním ostychu debatujeme dlouhé hodiny.
Je kritický k aktuální situaci, vzpomíná nedávno zesnulého perského filozofa Daria Šajegana, který razil teorii, že jako progresivní země se Írán musí přidat k postmodernímu světu, přijmout rozmanitost a toleranci vůči „jinému“. A i když jsou Íránci extrémně pohostinní vůči cizincům, společenské poměry současný režim konzervuje bez šance otevřít se novým trendům. Šáh byl nastaven přesně opačně, problém ale byl, že se snažil zemi změnit na sílu. Rozhodl se Írán bleskově modernizovat, vytrhnout ho ze „středověkých poměrů“. Ženám zakázal nosit šátky, propagoval západní módu. Zatímco většinová populace hladověla, obří zisky z ropy mizely v přehnaném zbrojení, vládcově luxusu a cizině. Za pomoc s vojenským převratem, který ho dostal na trůn, vděčil Američanům a Britům, jejichž ropné společnosti se předtím pokusil znárodnit premiér Mosaddek.
Ač mnoho Íránců si teď předrevoluční časy idealizuje, pro nás srozumitelně tehdejší dobu popsal v roce 1981 Polák Ryszard Kapuściński v bravurní knize Šáhinšáh, včetně věznění a mučení kritiků režimu, které bylo na denním pořádku. A bylo jen otázkou času, až se populace zmobilizuje a provede další z mnoha převratů v historii země.
Z bláta do louže
Během výletu za pamětihodnostmi nás s Mehrzadem odchytili chlapíci sedící u stánku s čajem. Vrchní čajový strejda vypráví o tom, jak spolu se svými dvěma bratry bojovali na frontě v irácké válce a jak byl zraněn střepinami granátu. Rok po vystřídání šáha ajatolláhy totiž přišla válka se sousedy, ve které zahynulo přes půl milionu Íránců.
Lidé jsou tu i přes nepřízeň dějin přívětiví. Všichni řidiči a spolucestující jsou zvědaví a chtějí si povídat, často i o politice. Politika je tu velké téma, ale držím si i určitý odstup, vyslechnu, ale nehodnotím, nekomentuju, mohlo by se to vymstít.
Kurdští bratři
Po moha přesunech, vysvětlování, co jsou to dready, a po litrech nealkopiva, jehož chuť by stála za porušení amerických sankcí na dovoz, přijíždím do Kurdistánu. Tam mě jeden z řidičů v tradičních pytlových kalhotách poučuje o tom, že Čechoslováci jsou pro Kurdy blízcí. Se svou manželkou Helenou Krulichovou u nás pobýval významný kurdský bojovník za samostatnost doktor Ghassemlou, než ho ve Vídni zavraždili v roce 1989 íránští agenti. A když jeho sousedům sděluji, odkud jsem, nestačím se divit. Začali se veselit a prozpěvovat „Berno, Berno“ – populární píseň o české pušce vz. 24, v Íránu přezdívané podle místa výroby. Ve své době byla považována za nejlepší opakovací pušku systému Mauser na světě a ve válce s Irákem, od kterého nás dělí pár kilometrů a dosud aktivní nášlapné miny, sehrála nezastupitelnou roli. Několik lidí ve vesnici ji mělo dokonce vytetovanou. Jeden z nich hledá na Wikipedii, kde že to Brno leží, a pak už jen pochvalně pokyvuje: „Máte nejvíc ateistů, dobrý…“
Hlouček místních mi vychloubačně ukazuje lahev absolutky. Tady v pohraničí se mnoho místních živí pašeráctvím a krom nedostatkové elektroniky tudy proudí do země i režimem zapovězený alkohol i jiné substance.
Třikrát a dost
Sestupuji z relativně únosného podnebí hor a razím směrem do Šírázu. Taxikář, co mě kousek popovezl, se místo peněz spokojil se společnou fotkou. Pro jistotu jsem otestoval, zda nejde o tárof, nabídl jsem peníze opakovaně asi pětkrát. Tárof je totiž rozšířený starý perský zvyk, jakási součást místní etikety, kdy je často nabízena služba či dar, ale očekává se, že bude odmítnuta. Může prý vést až k poněkud absurdním situacím a zvlášť u společného jídla je to velmi komplikovaná hra, kdy je opravdu složité zůstat „slušný“. Většinou ale stačí párkrát odmítnout a pak člověk zjistí, jestli se jedná o tárof nebo skutečnou nabídku.
„Tak co, poznal jsi Írán se vším všudy?“ vítá mě ve své domovině Armin. Zbytek pobytu užívám poetické atmosféry Šírázu, pradávného města básníků a králů. Naslouchám hudbě místních hipíků vysedávajících nedaleko hrobky Háfeze, dalšího z proslulých veršotepců. Tedy do chvíle, než alternativci spěšně sbalí nástroje i ručně dělané šperky a stejně jako jejich obecenstvo zmizí z dohledu, jelikož nedaleko zablikají policejní majáčky.
Většinou stačí párkrát odmítnout a pak člověk zjistí, jestli se jedná o tárof nebo skutečnou nabídku.
Tak pravil Zarathuštra
Čas trávím s místní omladinou, krátící si nudu hašem, opiem, případně projížďkami po městě. Konopí se zde přezdívá mimo jiné bylina nesmrtelných, alchymie či smaragdová bylina. A jeho kouření tu má tradici. Cesta této rostliny původem z Číny vedla přes Indii do Persie a odtud do starověkého Řecka. Zmínky o užívání konopí se objevují již v starověkém náboženském souboru Vendidad (Zákon proti démonům), který je připisován Zarathuštrovi, prorokovi ze 6.–7. stol. před Kristem. Jeho „dobré narkotikum“ bhanga pomáhalo odhalit největší tajemství vesmíru. Sám ho užíval, aby přemostil metafyzickou hranici země a nebes.
Když byli zoroastrijci buď vytlačeni z Persie, nebo nuceni konvertovat k islámu kolem 7. století našeho letopočtu, rituální užívání konopí v rámci náboženství upadalo a nakonec se přesunulo do utajení, ač jiní autoři tvrdí opak. Jasné zmínky se opět objevují o šest století později ve spojení s Hajdarem z Chorásánu, poustevníkem a súfijským mystikem, jenž prohlásil: „Všemohoucí Bůh vám jako zvláštní laskavost věnoval povědomí o ctnostech tohoto listu, aby jeho použití rozptýlilo starosti, které zatemňují vaše duše, a osvobodilo vašeho ducha od všeho, co by ho mohlo omezovat…“ On i jeho následovníci hojně užívali hašiš a víno. Hašišová dýmka se v Íránu dodnes označuje jako „trubka jednoty“, myšleno s bohem.
Léčebné užívání konopí jako analgetika proti bolestem hlavy doporučoval i středověký lékař Avicenna. Zmiňoval též opium na tišení bolesti. Zatímco zákaz alkoholu ukládá výslovně Korán, přímé odkazy na hašiš a konopí v posvátném textu chybí. Snad i proto jsou dodnes zákazy ostatních omamných látek oproti alkoholu vymáhány laxněji. Když Arminova kamaráda chytil policista s hašišem, ptal se ho, proč hulí. Ten mu řekl, že se nudí, že je to jeho jediná zábava. Policajt se optal, proč radši nejde za holkama, na což mu odvětil, že kdyby ho chytil s holkou, dopadne ještě hůř.
Opium z lékárny
První výraznější tresty za užívání konopí přišly v roce 1926 a těm, kdo byli přistiženi při veřejném užívání, hrozilo vězení na osm dní až tři měsíce. Naproti tomu bylo legální během monarchie užívání opia vážně nemocnými a starými lidmi, dokud nebylo v roce 1955 jeho užívání zakázáno. Stát se v té době snažil demonstrovat následování moderních trendů pod hlavičkou Spojených států a o čtyři roky později zakázal i užívání konopí, které do té doby bylo spíše morálním pokleskem.
Po revoluci režim značně utáhl šrouby. Tresty za konopí byly stejné jako za produkci opia a umožňovaly i trest smrti. Ten je aktuálně vykonáván, pokud množství zabavených látek přesahuje desítky kilogramů.
Podle náměstka ministra vnitra je navíc 43 procent vězňů v Íránu za mřížemi za trestné činy související s drogami, tedy užívání, pašování a podobně. Jedná se asi o sto tisíc lidí. Vedoucí úřadu pro boj s narkotiky uvádí dokonce 70 procent. Počet uživatelů též není zřejmý, v jednom z výzkumů se uvádí skoro tři miliony, z nichž údajně 12 procent tvoří uživatelé konopí a 67 procent uživatelé heroinu a opia. Ptám se Armina, jak to, že tolik. „Za to může blízkost Afghánistánu, vyrábějí asi nejvíc opia na světě. A krom místního hašiše tu můžeš najít i afghánskej. No a heroin? Ten se často dělá kousek od hranic v Záhedánu. Přivezou opium z Afghánistánu a lidi, aby to navařili. Ale celkově se tu fetuje hlavně proto, že je všechno tak strašně jednoduše dostupný. Za pět gramů kvalitní trávy zaplatíš v přepočtu třeba osm euro, tři eura za stejný množství opia. A lidi často ani nevědí, že můžou bejt závislí. Ale hlavně prostě hledají nějakej únik před realitou.“
Pak mi vysvětluje, jak fungují zařízení pro problematické uživatele. Ministerstvo zdravotnictví otevřelo detoxikační kliniky, ale praxe je taková, že často jen závislé zamknou a dál s nimi nepracují. Zato nestátní organizace se činí. Existují například iniciativy, které distribuují jídlo, kontaktují závislé na ulici a postupně jim pomáhají vymanit se ze závislosti.
Bič nebo oprátka
Držení malého množství je trestáno zřídka. Oficiálně hrozí pokuta a až padesát ran bičem, které si lze v praxi za úplatek značně zjemnit na symbolické „poplácání“. Distribuce je trestána přísněji, u více než pěti kilogramů hrozí i trest smrti a konfiskace majetku. Pěstování, pokud je prokázáno užívání, je prvně trestáno pokutou, u opakovaného prohřešku se přistupuje opět k veřejnému bičování, napotřetí dostane člověk jako bonus trest mezi dvěma až pěti lety odnětí svobody. Čtvrtý neúspěšný pokus může být poslední.
Pokud je ale člověk při penězích, všechno se dá vyřešit neoficiální cestou. Nebo alespoň uplatit policistu, aby napsal do protokolu menší množství.
Nutno dodat, že někteří současní právní učenci zastávají názor, že pokud je konopí užitečné pro zdraví člověka, zejména při vážné chorobě, lze ho použít, i když je považováno za zakázané. To umožňuje aspoň jakous takous samoléčbu.
Finanční trable
Írán se potýká s ekonomickými potížemi už dlouho. Dlouhodobě ho drtí americké sankce. Situaci ještě zhoršilo, když Trump vypověděl dohodu o íránském jaderném programu. A těsně po mém návratu vypukly mohutné protesty kvůli masivnímu zvýšení cen pohonných hmot. Když jsem se nedávno bavil s Arminem, říkal, že teď stojí litr benzínu šestnáct korun, což je na tamní poměry hrozně moc. Za půl roku se tam ceny všeho téměř zdvojnásobily, což je v zemi, která má obrovská naleziště ropy, poněkud paradoxní. Ač mají být sankce mířené na režim, doplácí na to v konečném důsledku hlavně obyčejní lidé. A ty rozhodně stojí za to navštívit, pokud budete mít cestu, určitě nebudete zklamaní.
