Aktuální článek
Phil Shoenfelt: Přestaňte fňukat

Phil Shoenfelt: Přestaňte fňukat

  • Anglický hudebník a spisovatel žijící v Praze nejraději sedí doma s lahví červeného vína, píše nové písničky nebo pracuje na další knize – tentokrát o svých punkových letech v New Yorku na heroinu.

Rodilý Angličan se usídlil v Praze před pětadvaceti lety a rozhodně už nemá v plánu stěhovat se jinam. Letos v lednu mu u německého vydavatelství Sireena vyšlo zdařilé sólové album Cassandra Lied, na kterém vzdává hold i Davidu Bowiemu, a v současnosti dopisuje další knihu, poslední pokračování vzpomínek na léta prožitá v New Yorku. Spolupracoval s mnoha slavnými muzikanty, ale přesto si stále uchovává až obdivuhodný nadhled. Svým poměrně divokým rockovým mládím se nijak netají a s určitým sarkasmem vypráví i o svých někdejších úletech. Dnes se už ale s úsměvem označuje za poustevníka. 

Letošní jaro jsme zažili nečekané zastavení kvůli pandemii Covid-19. Jak sis tu pauzu „užíval“?

Většinu izolace jsem strávil doma a psal třetí pokračovaní newyorské trilogie Stripped (česky je vydávána pod názvem Až na dřeň – pozn. aut.). Úryvek z ní vyšel v červnovém vydání Revolver Revue. Pauzu jsem si docela užíval, protože jsem povahou spíš nespolečenský typ, takže od mého obvyklého rutinního fungování nedošlo k žádné velké změně. Jsem trochu poustevník, nechodím už tolik ven – tedy pokud zrovna někde nehraje kapela nebo nedávají film, který chci vidět. Anebo pokud nemám koncert sám. Moje představa o ideálně stráveném čase je sedět doma s lahví červeného vína, pracovat na další knize anebo psát nové písničky. Takže pro mě to rozhodně nebyla nějaká existenční krize – jen když mě už bolel zadek, jsem nasadil roušku a zašel do vietnamské večerky, abych si koupil další láhev červeného…

Bál ses nákazy?

Myslím, že „obával se“ by bylo lepší slovo. Nejsem z těch, kteří zlehčují existenci viru, a pokud má někdo tu smůlu, že se nakazí, následky můžou být dost hrozné. Bavil jsem se o tom se svou bývalou ženou Marcíou. Když jsem měl v New Yorku kapelu Khmer Rouge, hrála v ní na klávesy, později byla i členkou The Fall a nyní pracuje jako doktorka v nemocnici v Cambridge. Koncem března ji s ostatními otestovali, výsledek byl pozitivní a zhruba deset dní byla opravdu těžce nemocná. Říkala mi, že jí bylo vážně dost zle, a i když už zase normálně pracuje, pořád se ještě necítí jako předtím. Takže jo, pokud to chytneš, buď připravenej na docela drsnou jízdu. A co se mě týče: je mi šedesát sedm, nějaký čas jsem byl na drogách a taky jsem tehdy chytil žloutenku typu C, když jsme si mezi sebou půjčovali ne zrovna čistý jehly.

Česká republika je kurevsky krásný místo k životu, takže laskavě přestaňte fňukat. Taky byste mohli žít v Číně!

Před zhruba deseti lety se mi podařilo se z ní vyléčit, ale přesto to neznamená, že bych byl úplně zdravý a neměl případně větší náchylnost se něčím nakazit. Tím ale nechci říct, že bych se kvůli tomu rozhodl jít radši do důchodu. Začátkem osmdesátých let, když jsem žil v New Yorku, to byla jedna velká jízda – nejen drogy, ale i třeba nechráněný sex v době, kdy se tam zrovna objevil AIDS. A tehdy jsem byl z toho všeho mnohem víc paranoidní než dneska s Covidem. Ale kolem se vznášejí desítky dalších nepříjemných virů a bakterií – ebola, SARS, ptačí chřipka, prasečí chřipka, vracejí se i spalničky a nejspíš i tuberkulóza. Kdybych na to měl pořád myslet, tak se z toho zblázním. Nakonec bych se ještě bál jíst, pít nebo dokonce souložit! Když má někdo sklony se zabít, jen těžko k tomu najde lepší čas než dnes. Takže jo, snažím se respektovat zdravotní pokyny, ale fakt se nebudu někde schovávat v koutě anebo naopak předstírat, že se nic neděje.

 

Žiješ tu už čtvrt století. Pozoruješ za tu dobu nějaké proměny?

Devadesátá léta v Praze byla báječná doba a já jsem sem přišel asi v úplně nejlepší možnou chvíli. Bylo to tu neuvěřitelně svobodné, živelné a zároveň kreativní. A navíc to byl jeden velkej mejdan. No a teď tu máte bývalého agenta STB, který navíc švindluje, kde může, jako předsedu vlády, a ruského zástupce s čínskými obchodními zájmy ve funkci prezidenta. Ale nemá smysl nostalgicky smutnit a jen vzpomínat na skvělé roky s Havlem. Teď je to jiná liga a Česká republika je provázána s globalizovanou ekonomikou jako kdokoli jiný v Evropě. Což znamená, že lidé mají obecně vyšší životní úroveň, ale taky to znamená, že jsou zatahováni do té všeobecné honičky za kariérou a prachama. Což je přesně to, od čeho jsem utekl, když jsem odcházel z Anglie a přestěhoval se sem. Chcete fajn auto, pěkný byt, manželku a dvě dobře živené, zdravé děti? No dobře, drahoušci, můžete je mít, ale budete muset makat dvanáct hodin denně, abyste o to nepřišli. Můžete to svádět na Babiše – jakkoli toho chlapa nemám rád – ale je to jen na vás. Takhle prostě svět dneska funguje. Neoliberální ekonomika, Milton Friedman a tak dále. Ale vždycky je to něco za něco. Když jsem sem přišel v devadesátých letech, v klubech to skvěle žilo, ale na ulici ještě byly připravené k úklidu hromady hnědého uhlí, kanály smrděly a nedalo se tu pomalu dýchat. Nyní máte čistý vzduch, fungující kanalizaci a krásně restaurované budovy, ale taky máte Babiše a Zemana. Ale nezoufejte, mohlo by to být mnohem, mnohem horší. Podívejte se na Británii nebo USA! Vedle Trumpa i Babiš vypadá jako archanděl Gabriel, a to už vůbec nemluvím o tom totálním kreténovi, co má teď pod palcem celou Anglii… Celkově vzato je Česká republika kurevsky krásný místo k životu, takže laskavě přestaňte fňukat. Taky byste mohli žít v Číně!

Vzpomínáš si ještě na svojí první návštěvu Prahy? Co tě sem přivedlo?

Měl jsem tehdy českou přítelkyni, kterou jsem potkal v Londýně v roce 1990. Narodila se v Brně, ale její rodiče emigrovali do Švýcarska, takže vyrostla v Basileji. Hrával jsem sólově v Curychu nebo Basileji, abych zaplatil letenku z Londýna, a tak jsem si mohl dovolit navštěvovat ji každých pár měsíců. Každopádně mi při jedné z těch návštěv navrhla, ať zajedeme vlakem do Prahy, abych viděl něco z její rodné země. Bylo to v roce 1991. Jakmile vlak vjel do stanice, cítil jsem se tu jako doma. Nevím proč, něco prostě seplo. Cítil jsem to instinktivně, jako bych tu žil v předchozím životě. Připadal jsem si jako reinkarnace anglického alchymisty Edwarda Kelleyho, který se přestěhoval do Prahy v roce 1583.

...

Pokračování článku najdete v Legalizace č. 60, která je právě k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!