Aktuální článek
Phil Shoenfelt: Přestaňte fňukat

Phil Shoenfelt: Přestaňte fňukat

Profilový obrázek
  • Anglický hudebník a spisovatel žijící v Praze nejraději sedí doma s lahví červeného vína, píše nové písničky nebo pracuje na další knize – tentokrát o svých punkových letech v New Yorku na heroinu.

Rodilý Angličan se usídlil v Praze před pětadvaceti lety a rozhodně už nemá v plánu stěhovat se jinam. Letos v lednu mu u německého vydavatelství Sireena vyšlo zdařilé sólové album Cassandra Lied, na kterém vzdává hold i Davidu Bowiemu, a v současnosti dopisuje další knihu, poslední pokračování vzpomínek na léta prožitá v New Yorku. Spolupracoval s mnoha slavnými muzikanty, ale přesto si stále uchovává až obdivuhodný nadhled. Svým poměrně divokým rockovým mládím se nijak netají a s určitým sarkasmem vypráví i o svých někdejších úletech. Dnes se už ale s úsměvem označuje za poustevníka. 

Letošní jaro jsme zažili nečekané zastavení kvůli pandemii Covid-19. Jak sis tu pauzu „užíval“?

Většinu izolace jsem strávil doma a psal třetí pokračovaní newyorské trilogie Stripped (česky je vydávána pod názvem Až na dřeň – pozn. aut.). Úryvek z ní vyšel v červnovém vydání Revolver Revue. Pauzu jsem si docela užíval, protože jsem povahou spíš nespolečenský typ, takže od mého obvyklého rutinního fungování nedošlo k žádné velké změně. Jsem trochu poustevník, nechodím už tolik ven – tedy pokud zrovna někde nehraje kapela nebo nedávají film, který chci vidět. Anebo pokud nemám koncert sám. Moje představa o ideálně stráveném čase je sedět doma s lahví červeného vína, pracovat na další knize anebo psát nové písničky. Takže pro mě to rozhodně nebyla nějaká existenční krize – jen když mě už bolel zadek, jsem nasadil roušku a zašel do vietnamské večerky, abych si koupil další láhev červeného…

Bál ses nákazy?

Myslím, že „obával se“ by bylo lepší slovo. Nejsem z těch, kteří zlehčují existenci viru, a pokud má někdo tu smůlu, že se nakazí, následky můžou být dost hrozné. Bavil jsem se o tom se svou bývalou ženou Marcíou. Když jsem měl v New Yorku kapelu Khmer Rouge, hrála v ní na klávesy, později byla i členkou The Fall a nyní pracuje jako doktorka v nemocnici v Cambridge. Koncem března ji s ostatními otestovali, výsledek byl pozitivní a zhruba deset dní byla opravdu těžce nemocná. Říkala mi, že jí bylo vážně dost zle, a i když už zase normálně pracuje, pořád se ještě necítí jako předtím. Takže jo, pokud to chytneš, buď připravenej na docela drsnou jízdu. A co se mě týče: je mi šedesát sedm, nějaký čas jsem byl na drogách a taky jsem tehdy chytil žloutenku typu C, když jsme si mezi sebou půjčovali ne zrovna čistý jehly.

Česká republika je kurevsky krásný místo k životu, takže laskavě přestaňte fňukat. Taky byste mohli žít v Číně!

Před zhruba deseti lety se mi podařilo se z ní vyléčit, ale přesto to neznamená, že bych byl úplně zdravý a neměl případně větší náchylnost se něčím nakazit. Tím ale nechci říct, že bych se kvůli tomu rozhodl jít radši do důchodu. Začátkem osmdesátých let, když jsem žil v New Yorku, to byla jedna velká jízda – nejen drogy, ale i třeba nechráněný sex v době, kdy se tam zrovna objevil AIDS. A tehdy jsem byl z toho všeho mnohem víc paranoidní než dneska s Covidem. Ale kolem se vznášejí desítky dalších nepříjemných virů a bakterií – ebola, SARS, ptačí chřipka, prasečí chřipka, vracejí se i spalničky a nejspíš i tuberkulóza. Kdybych na to měl pořád myslet, tak se z toho zblázním. Nakonec bych se ještě bál jíst, pít nebo dokonce souložit! Když má někdo sklony se zabít, jen těžko k tomu najde lepší čas než dnes. Takže jo, snažím se respektovat zdravotní pokyny, ale fakt se nebudu někde schovávat v koutě anebo naopak předstírat, že se nic neděje.

 

Žiješ tu už čtvrt století. Pozoruješ za tu dobu nějaké proměny?

Devadesátá léta v Praze byla báječná doba a já jsem sem přišel asi v úplně nejlepší možnou chvíli. Bylo to tu neuvěřitelně svobodné, živelné a zároveň kreativní. A navíc to byl jeden velkej mejdan. No a teď tu máte bývalého agenta STB, který navíc švindluje, kde může, jako předsedu vlády, a ruského zástupce s čínskými obchodními zájmy ve funkci prezidenta. Ale nemá smysl nostalgicky smutnit a jen vzpomínat na skvělé roky s Havlem. Teď je to jiná liga a Česká republika je provázána s globalizovanou ekonomikou jako kdokoli jiný v Evropě. Což znamená, že lidé mají obecně vyšší životní úroveň, ale taky to znamená, že jsou zatahováni do té všeobecné honičky za kariérou a prachama. Což je přesně to, od čeho jsem utekl, když jsem odcházel z Anglie a přestěhoval se sem. Chcete fajn auto, pěkný byt, manželku a dvě dobře živené, zdravé děti? No dobře, drahoušci, můžete je mít, ale budete muset makat dvanáct hodin denně, abyste o to nepřišli. Můžete to svádět na Babiše – jakkoli toho chlapa nemám rád – ale je to jen na vás. Takhle prostě svět dneska funguje. Neoliberální ekonomika, Milton Friedman a tak dále. Ale vždycky je to něco za něco. Když jsem sem přišel v devadesátých letech, v klubech to skvěle žilo, ale na ulici ještě byly připravené k úklidu hromady hnědého uhlí, kanály smrděly a nedalo se tu pomalu dýchat. Nyní máte čistý vzduch, fungující kanalizaci a krásně restaurované budovy, ale taky máte Babiše a Zemana. Ale nezoufejte, mohlo by to být mnohem, mnohem horší. Podívejte se na Británii nebo USA! Vedle Trumpa i Babiš vypadá jako archanděl Gabriel, a to už vůbec nemluvím o tom totálním kreténovi, co má teď pod palcem celou Anglii… Celkově vzato je Česká republika kurevsky krásný místo k životu, takže laskavě přestaňte fňukat. Taky byste mohli žít v Číně!

Vzpomínáš si ještě na svojí první návštěvu Prahy? Co tě sem přivedlo?

Měl jsem tehdy českou přítelkyni, kterou jsem potkal v Londýně v roce 1990. Narodila se v Brně, ale její rodiče emigrovali do Švýcarska, takže vyrostla v Basileji. Hrával jsem sólově v Curychu nebo Basileji, abych zaplatil letenku z Londýna, a tak jsem si mohl dovolit navštěvovat ji každých pár měsíců. Každopádně mi při jedné z těch návštěv navrhla, ať zajedeme vlakem do Prahy, abych viděl něco z její rodné země. Bylo to v roce 1991. Jakmile vlak vjel do stanice, cítil jsem se tu jako doma. Nevím proč, něco prostě seplo. Cítil jsem to instinktivně, jako bych tu žil v předchozím životě. Připadal jsem si jako reinkarnace anglického alchymisty Edwarda Kelleyho, který se přestěhoval do Prahy v roce 1583.

Kelley se narodil poblíž Worcesteru, města, kde jsem vyrostl, a chvíli předtím jsem o něm napsal píseň s názvem „Alchemy“. Všechno to do sebe zapadalo. Když jsem byl v Praze, v Radiu 1 jsem nechal svoje první sólové album Backwoods Crucifixion. Zuzana, moje česká přítelkyně, byla v Londýně jako au pair s dívkou jménem Míša, která se pak vdala za Jirku Neumanna, tehdejšího dýdžeje z Radia 1. Vzpomínám si, jak Jirka tehdy komentoval obal té desky, že prý vypadá, jako by šlo o „hudbu k oběšení“. Ale přestože to byl pro něj hodně temný obal, často to album on i někteří další na tom rádiu hráli, a tak si tehdy získalo docela popularitu. Moje druhé sólové CD God is the Other Face of the Devil – na kterém byla ona píseň „Alchemy“ – se stalo ještě populárnější a v létě 1994 mi byla nabídnuta možnost turné po České republice. Kapela Tichá dohoda se naučila moje písničky, doprovázela mě na tom turné a můj první pražský koncert byl v legendárním klubu Bunkr. Mezitím jsem se stihl rozejít se Zuzanou, ale na posledním koncertu té šňůry – bylo to v hospodě U vystřelenýho oka – jsem potkal Jolanu, která je dnes mou ženou. Vrátil jsem se asi na rok do Londýna, ale pak jsem se sem definitivně přestěhoval v létě 1995.

Moje představa o ideálně stráveném čase je sedět doma s lahví červeného vína, pracovat na další knize anebo psát nové písničky.

Co tvoje hudební začátky? Jak ses vlastně dostal ke kytaře a skládání písniček?

Naše rodina nebyla moc muzikální, kromě babičky, která hrála na klavír. Neměla ovšem žádné hudební vzdělání a hrála pouze křesťanské písně. Velmi jasně si ale pamatuju svojí první lekci na kytaru. Žili jsme tehdy ve Worcesteru a bylo to 22. listopadu 1963. Jeden starší kluk, který hrál v místní rockové kapele Early Birds, souhlasil, že mě naučí základy. Právě jsem cvičil „Shazam“ od Duane Eddy, první písničku, kterou jsem se kdy naučil hrát, když jeho matka přišla do místnosti se zprávou, že prezident John F. Kennedy byl zastřelen v Dallasu. Proto si pamatuju to datum. Po několika dalších lekcích jsem se začal sám učit posloucháním nahrávek Beatles, Rolling Stones, Dave Clark Five, Gerry and The Pacemakers… Později se přidali The Pretty Things, The Small Faces, Traffic, Bob Dylan, Otis Redding, Percy Sledge. Naučil jsem se číst noty, ale instinktivně jsem směřoval k rocku. Nejvíc mě samozřejmě motivoval zájem, který to vyvolávalo u holek. Nebyl jsem žádný krasavec, ale ve chvíli, kdy jsem vzal do ruky kytaru, jejich anténky okamžitě začaly reagovat. První song, který jsem napsal, když mi bylo dvanáct, byl samozřejmě příšerný: „When we used to walk and play / Down country lanes far, far away / You said you loved me and true love would stay / But it never, never goes this way.” Akordy C – Ami – F – G… Od jedenácti do čtrnácti jsem taky měl pár kapel – s The Feendz jsme hráli ve škole a s The Nova Sound, což už byla opravdová mods kapela, jsme dokonce ve Worcesteru předskakovali britské soulové legendě Geno Washingtonovi. Pak jsem se se ale začal zajímat o cyklistiku a jiné sporty a až do sedmnácti jsem na kytaru nesáhl.

 

Později, v osmdesátých letech, jsi žil ve Státech. Proč jsi opustil Anglii? A proč jsi pak naopak v Americe nezůstal nastálo?

Snažil jsem se utéct z Anglie, co si pamatuju. Prostě se tam nehodím, necítím se tam dobře. Možná to souvisí s anglickým třídním systémem – tím, jak jsou všichni zařazováni do určitých škatulek. Zkrátka se očekává, že „znáte své místo“ v sociální hierarchii. Lidi si myslí, že Anglie je svobodná, ale není to tak, pokud nepatříte do střední nebo vyšší třídy nebo nejste součástí aristokracie. Můj první pokus o útěk každopádně proběhl už v roce 1971, když mi bylo osmnáct a právě jsem odešel ze školy. Po vzoru hippies jsme s kámošem byli posedlí myšlenkou, že odjedeme do Indie. Problém byl v tom, že jsme byli příliš líní na to, abychom pracovali a našetřili si na to peníze. Vydali jsme tam nakonec s asi jen šedesáti librami. Cestovali jsme po souši a měli plán, že tam zůstaneme asi rok, takže to od počátku nebylo příliš realistické. Zasekli jsme se na Italské riviéře a do Indie jsme nikdy nedojeli. Abychom ušetřili, kradli jsme jídlo ze supermarketů, a já jsem měl kytaru, takže jsem trochu buskoval na pobřeží. Nakonec jsme skončili v Maroku a zůstali tam šest měsíců, dokud nám peníze úplně nedošly. Pak jsme zas museli krást, abychom měli na cestu zpět do Anglie. Byl jsem na dně. V příštích několika letech jsem při každé příležitosti utekl do Evropy a pracoval na farmách, při sběru ovoce, jen abych unikl té nudné staré Anglii. Byl jsem příliš mladý na to, abych byl opravdovým hippíkem, spíš jsem měl věkem blíž k punkáčům, třeba Joe Strummer byl stejně starý.

Mezi lety 1971 až 1974 jsem absolvoval asi sto tripů. Tehdy ale byla kyselina opravdu silná, v jedné tabletě bylo 250 mikrogramů.

V květnu 1979 jsem odletěl do New Yorku, abych navštívil jednu holku, kterou jsem potkal v Londýně. Nakonec jsem se setkal s jinou, jmenovala se Debbie, byla striptýzovou tanečnicí a taky zpívala. Založili jsme spolu kapelu DC10 a udělali jsme jeden koncert v Max’s Kansas City, po kterém bubeník zemřel na předávkování heroinem a skupina se rozpadla. S Debbie jsem zůstal dva roky, ale byla naprosto šílená. Občas jsme spolu měli „prima souboje“ s noži a rozbitým sklem. Pak jsem potkal další striptýzovou tanečnici jménem Marcia, se kterou jsem se oženil. A založili jsme postpunkovou skupinu Khmer Rouge. Nakonec jsem zůstal v New Yorku pět let, ale byl jsem naprosto na dně. A na heroinu. Khmer Rouge se rozpadli, moje manželství se rozpadlo, byl jsem úplně rozložený a většinu času nemocný kvůli následkům závislosti. Znovu jsem se tedy musel vrátit do Anglie, jinak bych pravděpodobně opustil New York až v rakvi. Teď už jsem v Praze dvacet pět let. Znovu jsem se oženil, mám byt, krásnou českou ženu, skvělou skupinu a od drog jsem už dlouho čistý. A stejnou chybu už znova neudělám. Už protože se rozhodně nikdy nechci vrátit do tý zkurvený Anglie.

Heroin v New Yorku byla tvoje první zkušenost s drogami? Žádné mladistvé experimentování natruc rodičům?

Samozřejmě, že jsem experimentoval s drogami, než jsem se dostal k heroinu. Musím odkázat na knížku Až na dřeň. Tam to všechno je – dospívání, sex, měkké drogy, boje s rodiči… Kouřit nejen trávu jsem začal v sedmnácti a pak jsem se dostal k LSD. Mezi lety 1971 až 1974 jsem absolvoval asi sto tripů. Tehdy byla kyselina opravdu silná – bylo to v časech Davida Litvinoffa, Brotherhood of Eternal Love (též „Hippie mafie“, kalifornská organizace, která vyráběla a distribuovala drogy ve velkém, aby rozpoutala „psychedelickou revoluci“ – pozn. aut.) nebo Operation Julie. To byl krycí název akce britské policie, při které byla odhalena a zničena drogová manufaktura ve Walesu, kde byly zabaveny řádově miliony tablet LSD. The Clash o tom měli skladbu s názvem „Julie’s in the Drug Squad“. Každopádně jde o to, že tyhle tablety byly fakt kurevsky silný – asi 250 mikrogramů v dávce, na rozdíl od běžné dávky dnes, která mívá tak 100, maximálně 150 mikrogramů. Tehdy jsem byl na univerzitě v Manchesteru, ale na přednášky jsem nechodil. Byl jsem zalezlý ve svém pokoji se zataženými závěsy, lítal si na LSD, četl Tibetskou knihu mrtvých a poslouchal Tangerine Dream. Nakonec jsem se málem zbláznil. Flashbacky byly hrozné, pokračovaly i měsíce poté, co jsem už LSD přestal brát. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč jsem se dostal k heroinu – ten mě uklidnil, zbavil mě paranoie a vznikající schizofrenie v důsledku všech těch špatných tripů.

Jsem kurva rád, že jsem daleko od všech těch snobů a pozérů, kteří jsou právě populární na angloamerické rockové scéně.

Přijde mi zpětně trošku legrační představa, že někdo, kdo se zrovna zbavil drogové závislosti, přijel do Prahy devadesátých let… Kdykoli jsem se v té době bavil s nějakým cizincem, byl z toho, jak se tu všude nepokrytě kouřila tráva a v klubech tekly hektolitry alkoholu, doslova v šoku. „Tady je to volnější a divočejší než v Amsterdamu,“ říkal mi tehdy jeden Ital. Tehdejší doba rozhodně nebyla pro abstinenty snadná…

Taky nejsem žádný anděl, to je jisté. S heroinem jsem ale skončil v srpnu 1988, sedm let předtím, než jsem se přestěhoval do Prahy, a od té doby jsem ho nikdy nebral. O posledních fázích své závislosti jsem psal v knize Junkie Love (česky vyšlo jako Feťácká láska). V té době byla volba zcela jasná: buď budu pokračovat v braní heroinu a pravděpodobně za rok nebo dva zemřu na předávkování, AIDS, hepatitidu, násilný útok nebo celkově špatný zdravotní stav – anebo udělám skutečně velké rozhodnutí a definitivně skončím. Byla to jasná a jednoznačná volba: rozhodl jsem se žít. Po deseti letech závislosti, z nichž šest bylo opravdu těžkých, bylo docela náročný přestat. Ale jakmile si to srovnáš v hlavě, myslím opravdu a bez nalhávání, dokážeš cokoli. Dneska už nekouřím ani trávu. Ten skunk, který se prodává v Praze, nestojí za nic – utlumuje mozek a postupně tě proměňuje v zombie. To, co jsem kouřil v New Yorku, bylo něco naprosto jiného – odrůdy z Thajska, Havaje nebo Kolumbie… Opravdu ti to otevřelo mysl, citlivěji jsi vnímal barvy a zvuky, bylo možné zažít mimosmyslové vnímání. Kdežto skunk tě prostě jen promění v zabrzděného, vypatlaného idiota.

 

V devadesátých letech přišlo do Prahy mnoho zahraničních hudebníků, ale většina z nich se později vrátila domů. Poměrně často to vysvětlovali tím, že Praha je pro rockovou hudbu dost provinční. Tobě nevadilo, že ti slavní, se kterými ses v Británii či USA často potkával, sem přijedou jen občas?

Rozhodně ne! Jsem naopak kurva rád, že jsem daleko od všech těch snobů a pozérů, kteří jsou právě populární na angloamerické rockové scéně. Je dnes tak vyprázdněná! Je to všechno hlavně o módě a reklamě, image a vhodném profilu. Jinými slovy jde jen o marketing. Všechno je hrozně vykalkulované a nudné! Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych se mohl proslavit nebo zbohatnout prostřednictvím hudby, vážně nikdy. Hudba mě odjakživa zajímala proto, že jsem se díky ní cítil dobře. A taky že mě přiblížila k opačnému pohlaví, drogám, večírkům a novým impulsům k přemýšlení. Dnešní populární hudba hraje strašně na jistotu – to už si můžeš rovnou najít práci v kanceláři. Zdá se, že mladé lidi dnes muzika zajímá hlavně pro to, že to je součást určité politiky identity. Nehrají, protože je to pro ně takové blaho, že z toho mají málem orgasmus, ale protože si tím budují profil, který pak prostřednictvím sociálních médií nabízejí na volném trhu. Na tom ho totiž snadno mohou směnit za slávu nebo peníze. Anebo mají jiné, méně viditelné důvody, jako například honění ega. Na to já kašlu! Ti hudebníci, co zmiňuješ, tu jen viděli „novou příležitost“. A když to nefungovalo, tak se prostě vrátili domů a dál si budují kariéru tam. Anebo s hraním skončili a založili rodinu. Jak už jsem říkal, dělám muziku od jedenácti a je mi šedesát sedm. Vážně si někdo může myslet, že hraju proto, abych někomu něco dokázal? Ha ha ha.

Hudba mě odjakživa zajímala proto, že jsem se díky ní cítil dobře. A taky že mě přiblížila k opačnému pohlaví, drogám, večírkům a novým impulsům k přemýšlení.

Zajímá tě současná mladá česká rocková scéna? Připadá mi, že v poslední letech dochází k jakémusi reunionu psychedelické hudby, znovuoblibě soundu šedesátých let, postpunkové melancholie a dalších prvků, které vždy byly ve tvých skladbách zřetelné.

Snažím se zůstat v obraze, ale jak jsem říkal, jsem trochu poustevník, co moc nechodí ven. Navíc jsem tak ponořený do svých vlastních věcí – v tuto chvíli třeba do knihy o New Yorku – že neposlouchám moc hudby. A když už, tak sáhnu po klasice a jazzových velikánech, jako byli Miles Davis a John Coltrane. Takže těch mladých kapel moc neznám, ale když už na nějakou dostanu tip, rád si je najdu na YouTube. Třeba kapela Vellocet Roll zní skvěle! Trochu australsky, jako Once Upon A Time smíchaní s Thirteenth Floor Elevators. Líbí se mi to jejich hypnotické opakování kytarových riffů. Branko’s Bridge jsou také dobří, syrový detroitský sound, jako raní Stooges a MC5. Nekompromisní přístup ve stylu „zajatce nebrat“. Pak taky Purplefox Town – ti mají i skvělou image a není je lehké vyhnat z hlavy. Dirty Old Dogs – jejich písnička „One Day“ je doslova krásná. Připomíná mi to Tima Buckleyho, smíchaného (opět) s Once Upon A Time. Velmi emotivní a silné. Beps’n’Johnnies mě zas dostávají skvělým hlasem zpěvačky a taky mám rád ten rozmazaný zvuk kytary v pozadí. Jako by Grace Slick zpívala s My Bloody Valentine. Ale všechna ta přirovnání jsou jen dojmy. Zároveň jsou všechny ty kapely dost originální a své. Taky mívají skvělou angličtinu bez tak častého českého přízvuku. Je to optimistické – a nejen pro českou alternativní scénu. Taky se mi hodně líbí Manon Meurt a Baro Chandel – ačkoli o těch mi nedávno někdo říkal, že se rozešli, což je opravdu škoda.

Hráváš hned s několika kapelami, z nichž nejznámější jsou Southern Cross a Dim Locator, a občas také jen v duu s Davidem Babkou. Přesto jsi počátkem roku po dlouhých letech vydal album sólově, jen pod svým jménem. Proč? Pro žádný ze zmíněných projektů se ty skladby nehodily?

Deska Cassandra Lied je pravděpodobně nejosobnější a lyricky nejhlubší album, které jsem dosud vytvořil, a měl jsem u něj hodně specifické představy o hudebních aranžmá a instrumentaci. Hraju tady sám na všechny klávesy a basy – s výjimkou coververze Davida Bowieho „The Man Who Sold The World“, stejně jako na všechny akustické kytary a většinu elektrických kytar. Chtěl jsem se ponořit do těch podivných písní bez vnějších tlaků nebo časových omezení. Nakonec jsem strávil ve studiu 318 hodin, v průběhu patnácti měsíců. Některé z nových písní jsme už začali hrát se Southern Cross. Kluci v mé kapele jsou neuvěřitelní hudebníci a dokážou zahrát cokoli. Ale u desky Cassandra Lied jsem chtěl jít poněkud odlišným směrem, dostat se dál od rockových struktur a soustředit se více na vrstvené zvuky a atmosféru. Více směrem ke krautrocku sedmdesátých let, využívajícímu smyčky, různé samply a filmovou hudbu, stejně jako k rané fázi Joy Division, Magazine, Durutti Column a dalším manchesterským postpunkovým kapelám. Kluci v kapele znají tuhle hudební krajinu velmi dobře a nemusel jsem jim nic vysvětlovat. Jen by desce hodně pomohlo, kdybych si mohl dovolit ji nechat smíchat Brianem Enem nebo Tony Viscontim!

 

Na albu spolupracuješ i s členem Swans Kristofem Hahnem, občas s tebou dokonce koncertuje. Dá se říci, že jste spřízněné duše?

Znám Kristofa asi dvacet let, už od doby, kdy jsme s Fatal Shore hráli hodně koncertů v Berlíně. Byl dobrý kamarád s Brunem a Chrisem a několik koncertů jsme odehráli i s jeho tehdejší kapelou Les Hommes Sauvage, která byla jednou z mých oblíbených na berlínské scéně. Později zas Les Hommes Sauvage koncertovali v České republice se Southern Cross. Takže jo, ušli jsme spolu už docela kus cesty. Neřekl bych, že jsme „spřízněné duše“, ale je nám spolu dobře a důvěrně známe stejný hudební terén. Právě Chris Hughes navrhl vzít Kristofa do party a jsem opravdu rád, že to udělal. Mimochodem Kristof bude zvláštním hostem Dim Locator na festivalu UniMoon v září v Praze.

Skunk tě jen promění v zabrzděného, vypatlaného idiota.

Několikrát jsi zmínil své knihy. Ty jsou do značné míry autobiografické. Vyloženě literární fikce tě neláká?

Moje knihy ale nejsou striktně životopisné! Jsou založeny na skutečných událostech, které se mi přihodily, ale nejsou to nějaké rekapitulace „den za dnem“. Ani to nejsou deníky. Časové sekvence jsou proměněné, některé postavy jsou vymyšlené či pozměněné a uvnitř příběhů jsou další příběhy, podobně jako ruské matrjošky, které se vejdou do sebe. Některé části jsou docela faktické, ale pak příběh zmizí v proudu snů a nočních můr, poetických letů, filozofických úvah, parodií na jiné literární formy, sociální analýzy, psychoanalytické analýzy… Nesnáším ty tradiční rock’n’rollové autobiografie, jako je třeba ta o Motley Crüe. Víš, takový to: „Hráli jsme koncert v Seattlu a po něm proběhly docela orgie, pak jsme si koupili kilo heroinu, a než jsme odletěli do L. A., opíchal jsem tři holky na záchodcích. Další den v Chicagu to bylo ještě lepší – teda než nás zatkli policajti…“ Moje knihy mají prostě více společného s Henrym Millerem nebo Louisem-Ferdinandem Célinem než s Nikki Sixxem. Teď zrovna upravuji první a druhou knihu Stripped / Až na dřeň pro vydání v angličtině, zatímco současně pracuji na třetím dílu, který vyjde v češtině u nakladatelství Maťa. Je to fůra práce – dohromady téměř 150 tisíc slov. Chci, aby to byl definitivní román punkových let v New Yorku. Něco jako Prosím, zabijte mě: Necenzurovaná orální historie punku, ale napsaná Henrym Millerem.

U toho mě napadá: jseš ten typ rockera, co by nejraději umřel přímo na pódiu?

Jak nedůstojné. Rozhodně ne!

 

Tak alespoň na závěr nějaké životní moudro?

Když už budete brát drogy, abyste posunuli hranice zážitku, udržujte si nadhled. A snažte se poznat, kdy s tím skoncovat. Dřív než se definitivně proměníte v zombii.


Phil Shoenfelt (*1952)

Vlastním jménem Philip Nicholas Schofield. Nahrál půldruhé desítky studiových alb, další nahrávky obsahují koncertní i znovunalezené raritní záznamy z minulosti. Po několika školních kapelách a studiu na univerzitě odjel do New Yorku, kde hrál s postpunkovou kapelou Khmer Rouge. Po návratu do Anglie se dal na sólovou dráhu. První nahrávku mu na svém labelu vydal Mark E. Smith z kapely The Fall a produkoval ji Tony Cohen, proslavený letitou spoluprácí s Nickem Cavem. V polovině devadesátých let absolvoval své první české turné s doprovodem kapely Tichá dohoda – její tehdejší rytmika s ním posléze vytvořila skupinu Southern Cross, která ho doprovází dodnes. Souběžně ale zároveň vystupuje i se zahraničními hudebníky – nahrával i koncertoval s Nikki Suddenem, německo-australskou kapelou Fatal Shore a po předčasném úmrtí jejího frontmana Bruna Adamse s následnou formací Dim Locator. Jako spisovatel debutoval v roce 1997 románem Feťácká láska, který byl poté přeložen do několika jazyků. Následovaly romány Až na dřeň a Inkognito v podzemí, ale vyšla mu i třeba sbírka básní a písňových textů Zelený hotel. Jeho manželkou je výtvarnice Jolana Izbická.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!