Aktuální článek
Philip K. Dick: Muž ze speedového zámku

Philip K. Dick: Muž ze speedového zámku

Redakce
  • Díky amfetaminům dokázal psát dlouho do noci a vydávat dva až tři romány ročně. LSD si ale za celý život vzal jen dvakrát. Jeho vlastní představy a vize mu bohatě stačily.

To, co mu přineslo slávu, nikdy ani neviděl, jelikož skonal čtyři měsíce před premiérou Blade Runnera, jednoho z nejlepších sci-fi filmů všech dob. Jeho dědicové dnes vydělávají horentní sumy na právech k hollywoodským adaptacím jeho děl, zatímco on žil a zemřel v chudobě. V šedesátých letech musel psát tři romány ročně, aby se vůbec udržel nad vodou. V jednu dobu byl tak chudý, že se živil konzervami koňského masa. Nevěřil, že realita je pouze jedna, ta se mu ale často ukazovala v té nejsurovější podobě.

Kde končí a kde začíná realita? To je jedna z otázek běžně spojovaných s dílem, ale i se životem amerického spisovatele Philipa K. Dicka. Dick se po celý život snažil být seriózním spisovatelem a psát společenské romány, jaké si oblíbil při četbě francouzských realistů. Tyto romány mu ale nakladatelé neustále vraceli a za jeho života vyšel pouze jediný (česky jako Král úletů). Dickovi proto nezbývalo než se uchytit psaním toho, s čím vydavatelé neměli problém, co sám od srdce miloval a díky čemuž se stal jedním z největších vizionářů 20. století – science fiction. 

Brak, nebo art?

Sci-fi byla jako žánr především ve Spojených státech poměrně podceňovaná a jako takové se jí nedostalo širšího uznání ani zaslouženého finančního ohodnocení. Přesto Dick v jednom interview prohlásil, že jeden z jeho románů je probíraný na univerzitě v rámci kurzu o moderním románu. Nebyl to tedy kurz zaměřený pouze na sci-fi spisovatele, ale kurz, ve kterým se jeho dílo objevilo v diskuzi spolu s dalšími moderními autory. Tak jako tak to byla pouze výjimka. Pořád byl brán hlavně jako brakový autor.

LSD si za život vzal jen dvakrát. Jeho vlastní představy a vize mu bohatě stačily.

Takový byl obraz tehdejší Ameriky. Sci-fi bylo něčím určeným pouze pro teenagery a adolescenty, něčím, co patří jako četba na střední školu a do kolejních pokojů, kde studenti odpočívají při studiu. Nikdy jako něco vážného. 

Ve Francii a v Evropě obecně to bylo jinak. Sci-fi literatura byla brána mnohem seriózněji. Sami o tom víme své. I když Karla Čapka nejčastěji vnímáme jako prvorepublikového gentlemana, který se přátelil s prezidentem, nic to nemění na tom, že téměř polovina jeho děl, kterými se navíc proslavil po celém světě, byla z žánru sci-fi. Ti nejlepší sci-fi autoři totiž byli tací, kteří byli schopni vidět přes bariéru současnosti a dohlédnout dál, až k důsledkům. A to dokázal i Dick. 

Traumata už ze startu

Philip K. Dick se narodil před Vánoci v roce 1928 v Chicagu Dorothy a Josephovi Dickovým. Oba rodiče pracovali na ministerstvu zemědělství a původem byli Irové. Dick se spolu svým dvojčetem Jane Charlotte Dickovou narodili s šestitýdenním předstihem. Šest týdnů tak nedonošené děti strávily v nemocnici v bedlivé péči, přesto přesně za těch šest týdnů, v den svého předpokládaného narození, jeho sestra Jane zemřela. Smrt dvojčete Philipa ovlivnila a poznamenala na celý život. Nota bene když mu jeho vlastní matka později řekla, že tehdy možná umřelo to nesprávné dvojče. Projevilo se to i v jeho díle, především motivem, který sám pojmenoval jako „fantomické dvojče“. Tedy dvojče, jehož přítomnost je neustále fyzicky a psychicky pociťována, i když už dávno není naživu. 

V pěti letech se jeho rodiče rozvedli a matka jej vychovala v Kalifornii. Jako chlapec navštěvoval kvakerské školy, později v Berkeley docházel na Kalifornskou univerzitu. Tam se pokoušel studovat psychologii, filosofii a zoologii. Během zkoušky z fyziky zažil poprvé něco, by se dalo nazvat paranormálním prožitkem. Dick měl okno a nebyl schopný si vybavit ani princip výtlaku vodu. Najednou uslyšel jakýsi vnitřní hlas. Hlas mu začal diktovat veškeré odpovědi na otázky, které byly v testu. Dick dál nepřemýšlel a zapisoval jen diktované odpovědi. Odpověděl tak i na otázky, které určitě nevěděl a ani je vědět prý nemohl. Nakonec zkoušku dokončil s nejvyšším hodnocením. I když byl v této etapě jeho života tento zážitek ojedinělý, musel i tak studium ukončit, především kvůli neustálým úzkostem a později i příznakům schizofrenie

Komunikoval s humanoidními bytostmi, s jednookými mimozemšťany, byl přesvědčen o existenci jiných paralelních světů a nadpřirozených bytostí.

Mezi lety 1948 a 1952 potom pracoval v prodejně s gramofonovými deskami. Tam se pokoušel léčit své psychické problémy vážnou hudbou. První povídky publikoval v roce 1952 a první román mu vyšel už o tři roky později. Úspěchu dosáhl ale až o deset let později, kdy za román Muž z vysokého zámku získal prestižní cenu Hugo. Přesto mu psaní pro sci-fi magazíny a nakladatelství nikdy nezajistilo takovou finanční svobodu, jakou by mu přinesla mainstreamová literatura.

Inspirace a paranoia

Sci-fi začal číst ve svých třinácti letech. Podle něj většina těch, kteří psali sci-fi, to dělali proto, že je četli celý život. Pro něj ale byly nejoblíbenější četbou klasické romány, především realistické francouzské a ruské prózy od autorů jako Balzac, Stendhal, Turgeněv nebo Čechov. Když později hodnotil některá svá díla, přirovnával je k Balzakovým, například vzhledem k množství samostatných postav a dějových linií. 

Univerzitní město Berkeley, kde vyrůstal, sám nazval „snad nejintelektuálnějším místem na Zemi“, protože mu dalo dostatečné intelektuální příležitosti a výbavu k tomu, aby jeho romány nebyly jen obyčejným řadovým sci-fi, ale aby dokázaly skrze fantastický příběh přesáhnout k tématům a otázkám, které řešily klasická literatura a filosofie. Jeho vzdělanost je vidět i na názvech některých děl. Kupříkladu název románu Vykolejený čas (Time Out of Joint) odkazuje na repliku ze Shakespearova Hamleta, zatímco „feťácký“ Temný obraz (A Scanner Darkly) naráží na bibli, konkrétně První list Korintským („jsme vidět přes sklo, temně“).

Jednou z knih, která měla na Dicka značný vliv, byl také Kafkův Proces. Především skrze něj později dokázal osvětlit svou schizofrenii. Téměř celý život totiž trpěl paranoidními představami, že jej pronásleduje vláda a FBI. Neustále byl vyděšený z toho, že někdo přijde k němu domů a zatkne jej za něco, co ani neudělal. To se projevovalo třeba extrémním strachem z policie, o které byl přesvědčen, že se jej stejně jako FBI chce zbavit. Kdykoli viděl na ulici policejní auto, měl tendenci k nim přijít s rukama nad hlavou a nechat se rovnou zatknout. V Americe šedesátých a sedmdesátých let? Asi se není čemu divit. Paranoia Nixonovy éry a celé studené války vnášela do společnosti myšlenku, že na každém rohu číhá na člověka nebezpečí, nejbližší přátelé jsou špiony cizích mocností a sousedé osnují konspirace. Když Dickovi později vykradli dům, přičemž mu vyhodili do vzduchu i sejf a zmizely mu nejrůznější dokumenty, byl rovněž přesvědčen, že to udělala vláda, která se jej tím snaží umlčet. 

Halucinace i bez LSD

Jelikož jeho romány působily vždy tak trochu vyšinutě, do obecného povědomí se rozšířila zpráva, že pravidelně bere acid. Sám později přiznal, že při rozhovorech a kdykoli na toto téma přišla řeč, předstíral, že buď na drogách zrovna je, nebo že acid opravdu bere. Jen aby uspokojil tuto sortu svých fanoušků, podle nichž mu taková image seděla. LSD si za život ale vzal jen dvakrát. Jeho vlastní představy a vize mu bohatě stačily. „Svět po nich není o nic lepší, naopak, je o dost horší,“ prohlásil o halucinogenech. Po svém prvním tripu řekl, že vše okolo viděl jako zamrzlou pustinu: „Všude jen sníh a skály. A trvalo to tisíce let.“

Podruhé zase zkusil, co udělá acid s jeho psaním. Napsal stránku a půl. Když si text druhý den přečetl, zjistil, že jej napsal latinsky s příměsí sanskrtu. A to – jak sám uznal – není četba, která by v prodejnosti lámala rekordy.

Díky speedu dokázal psát neuvěřitelným tempem dlouho do noci a vydávat tak dva až tři romány ročně.

Jeden z nejznámějších Dickových románů jsou Tři stigmata Palmera Eldritche, který je zároveň označován za nejklasičtější psychedelický román. I když vznikl ještě předtím, než Dick zkusil LSD, tvrdil, že to, co na tripu později zažil, se podobalo vizi, která jej přiměla román napsat. Tuto vizi měl údajně poté, co si přečetl článek Aldouse Huxleyho o objevu LSD. Zažil během ní pocit, že vidí čiré zlo, a dokonce kvůli tomu na čas konvertoval k anglikánské církvi. Dick byl nicméně přesvědčen, že LSD jako takové na jeho imaginaci vliv nemělo. Že jeho vize byly vždy silné a halucinační nehledě na to, jaké drogy zrovna bral. 

Speed jako pracovní nástroj

V interview z roku 1977 prohlásil, že své knihy rozděluje do dvou kategorií: na ty, které napsal, když byl na drogách, a na ty, které napsal, když na drogách nebyl. K tomu ale dodává, že ty, které na drogách nenapsal, o nich alespoň pojednávají. 

Dick za život vyzkoušel všechny možné dostupné látky a léky, a to nespočetněkrát. Meskalin, antipsychotika, antidepresiva, sedativa, hypnotika, antispazmodika (léky proti svalovým křečím) a stimulanty. Všechny zkusil jen příležitostně, často jako prostředek na potlačení projevů svých nemocí. To, co si ale dopřával dlouhodobě a pravidelně, byl speed čili amfetaminy, především benzedrin a methylfenidát (znám později především jako Ritalin). Neoblíbil si je kvůli rozptýlení, uvolnění nebo potěšení – fungovaly u něj jako prostředek, jak se udržet vzhůru. Aby mohl psát ještě víc a ještě rychleji.

Většina Dickových knih vycházela jako laciné paperbacky, a přestože měly často objemný náklad (u Muže z vysokého zámku to činilo 300 tisíc výtisků), honoráře byly tak nízké, že nebylo možné z nich slušně uživit sebe a svou rodinu. Dick tedy psával hodně a příliš rychle – je to vidět na kostrbatosti a nevybroušenosti textů. Díky drogám dokázal psát neuvěřitelným tempem dlouho do noci a vydávat tak dva až tři romány ročně. Zároveň díky sci-fi mohl drogovou zkušenost předat v jiném kontextu – ne jako klasický společenský román věnující se drogové problematice v rámci společenského úpadku, ale právě s ohledem na neskutečno a na možnosti, které se díky účinkům jednotlivých drog nabízejí.

Tolerance přes čáru

Když jej v sedmdesátých letech opustila jeho čtvrtá manželka, bral speed prakticky po hrstech. Lednici měl plnou lahví po tisíci pilulkách a své matce, která za něj po většinu života platila nájem, dokonce přiznal, že jedna taková láhev mu vydrží jen na týden. 

Dvakrát byl kvůli tomu v odvykacím centru. Jednou tam nestrávil ani dva dny, když mu po vyšetření oznámili, že na něj speed nezabírá. V játrech se mu prý účinné látky zcela odbourávají, a tudíž ani nedojdou do mozku. 

Podruhé už strávil v léčebně tři týdny. Bylo to poté, co se pokusil spáchat sebevraždu, protože ho opustila dívka. Předávkoval se a zavolal na linku pro sebevrahy. 

I v léčebně se projevovala jeho paranoia. Pojal podezření, že zaměstnanci rehabilitačního centra jsou také bývalí chovanci. Na tom by nemuselo být nic divného. Ještě více jej ale zneklidňovala představa, že jsou tam nuceni zůstávat, neboť rehabilitační centrum nemůže vyléčené propustit ven. Samo je totiž producentem a dodavatelem drog… 

Temný obraz byl po dlouhé době první román, který napsal bez trošky speedu. Zabýval se v něm nejen svou drogovou závislostí, kdy si domů natahal všelijaké lidi z ulice a vytvořil tam hotové feťácké doupě, ale právě i paranoií z toho, že je neustále sledován. Symbolizuje to postava feťáka Boba Arctora, jenž je jako tajný agent nasazen sám na sebe. 

Iluze identity

Důležité téma, které se prolíná skoro celým jeho dílem, je jistota, respektive nejistota reality. To, jak se v jednotlivci tyto dvě protichůdné zkušenosti bijí. Postavy jeho prózy často zjišťují, že jejich svět je iluze vytvořená třetí stranou. To, co jedné mladé generaci na konci devadesátých let odhalil Matrix, byly tytéž otázky, které trápily filosofy od Platóna dál – je svět, ve kterém žijeme, světem skutečným, nebo se jedná o iluzi skutečnosti? Dick téměř v celém svém díle vychází z premisy, že neexistuje jen jedna jediná objektivní realita – vše je pro něj otázka subjektivní percepce.

Je svět, ve kterém žijeme, světem skutečným, nebo se jedná o iluzi skutečnosti? 

doporučujeme

Stejně problematickou je v jeho pojetí i identita. Postavy nejenže se nacházejí v cizích světech, ale často i zjišťují, že nejsou samy sebou. Vlastní tělo často obsahuje jinou identitu. Tak jako ve známé povídce „Zapamatujeme si to za vás se slevou“, která byla dvakrát filmově adaptována pod názvem Total Recall. Hlavní hrdina Douglas Quaid zjišťuje, že jeho identita byla uměle vytvořená a on je ve skutečnosti odstaveným agentem s vymazanou pamětí. 

V dalších jeho dílech se zase stírá hranice mezi člověkem a mimozemšťanem, mezi člověkem a strojem. Nejistá je i hranice mezi těmi, kdo jsou ve skutečnosti živí a kdo jsou jen simulací. 

Prozření

Na jaře roku 1974 prožil své vlastní mystické zjevení, které později popsal jako „vize Apokalypsy“. V této vizi se setkal s Bohem, s tvůrcem vesmíru, s Programátorem. Zbytek života se snažil tento zážitek pochopit a popsat. Byl to jen záblesk zhoršující se schizofrenie, nebo skutečné mystické vytržení? A je v tom vlastně rozdíl? Od toho zážitku psal mnohem méně beletrie, ale o to víc se věnoval sepisování úvah o tom, co prožil. Hledal další stupně skutečnosti, jež jsou většině lidí zapovězeny.

Stalo se to takto: Po operaci zubů moudrosti sedí doma na gauči a svíjí se v bolestech. Lékař mu nedal žádné léky na bolest, takže jeho žena zavolala do lékárny, aby mu nějaké poslali. Když se ozval zvonek, vyřítil se ke dveřím. Tam stála dívka, která mu přivezla analgetika. Na krku jí visel zlatý přívěšek ichthys (symbol ryby, znak raných křesťanů). Dick náhle spatřil záblesk růžového světla a byl hypnotizován. V té chvíli prožil anamnezis, což je řecký pojem pro rozpomnění, zpřítomnění minulosti (křesťanské liturgii jde o připomínku nějaké události z dějin spásy), a vrátil se do svých minulých životů.

Halucinace trvaly celé dva měsíce. V hlavě se mu zobrazovaly abstraktní vize, obrazy následované filosofickými myšlenkami, inženýrské nákresy, vzpomínky na perzekuci křesťanů v Římě. Komunikoval s humanoidními bytostmi, s jednookými mimozemšťany, byl přesvědčen o existenci jiných paralelních světů a nadpřirozených bytostí. Růžový paprsek podle něj přicházel buď od Boha, nebo ze sovětského satelitu. Od té doby se plnily jeho zápisníky, které měly nakonec přes osm tisíc stran. 

Tuto zkušenost přetransformoval i v poslední „Božskou trilogii“. V románech VALIS, Božská invaze a Převtělení Timothyho Archera popisuje vlastní hledání boží podstaty a filosofie světa, kde mu jako opěrné autority stojí citace z Knihy proměn (I-ťing), Goethova Fausta a Danteho Božské komedie. Ani zde se nevyhnul autobiografickému motivu, neboť hlavní hrdina prvního dílu Horselover Fat sepisuje stejně jako Dick nekonečný šílený traktát, v němž zkoumá své poznání vesmíru. 

Na závěr života se mu tak otevřela nová představa čistého vědomí, kterého se snažil dosáhnout. Moc času mu na to ale nezbývalo, jelikož o osm let později zemřel nečekaně na mrtvici. 

Outsider na výsluní

Přestože psal celý život sci-fi, jeho vlastní život se do jeho díla promítal jasně. Hrdinové jeho knih jsou nejčastěji buď naprostí outsideři, anebo osobnosti vyvržené ze společnosti v důsledku své psychózy, jako třeba geniální klavírista v románu Simulakra. Podobají se hrdinům Chandlera, Caina a Hammetta z detektivek americké drsné školy. Jsou zlomení, unavení a nedůvěřiví. A taky neschopní smířit se s realitou, jen místo alkoholu do sebe sypou prapodivné mimozemské substance. 

Komerční úspěch přišel až s filmovými adaptacemi, kterých se on ale nedožil. Což je asi u většiny z nich dobře. Kultovní Blade Runner režírovaný Ridleym Scottem a Spielbergův Minority Report jsou i přes rozpory s knižní předlohou skvělá díla a předvádějí to nejlepší ze sci-fi kinematografie, ale neumětelské filmové exkrementy, jako například Next s Nicolasem Cagem nebo Správci osudu s Mattem Damonem a Emily Bluntovou, si berou z Dickových předloh jen desetinu a zbytek tvoří hollywoodská slátanina, která se Dickovým jménem pouze zaštiťuje. Jeho vliv se ale projevil i v jiných filmech. Od Davida Cronenberga (eXistenZ) a Terryho Gilliama (Brazil) po Michela Gondryho (Věčný svit neposkvrněné mysli) a Christophera Nolana (Memento, Tenet). Též vize, kterou ve svém filmu Na stříbrném glóbu představil polský režisér Andrej Żuławski, je více než dickovská. 

Temný prognostik

Ve svých literárních vizích dokázal mrazivě předpovídat, jakým směrem se posune společnost. Podobně jako Huxley si byl totiž vědom toho, že nás zničí spíše to, co milujeme, než to, čeho se děsíme. Ať už jsou to personalizované reklamy, simulakra v podobě účtů na sociálních sítích nebo vlastně celá idea sociálních sítí, založených na propojení a hodnocení. I politika, která je vytvářena přes média. To všechno je jako z Dickových románů. A vrcholem je představa, v níž se televizní bavič s velkým umělým úsměvem, blond parukou a falešným opálením dožaduje coby populistický prezident vlády nad světem. 

Jeho knihy nesměřují nikdy k pozitivu, ale naopak k rozpadu, k entropii a nejistotě. A ve společnosti, která nikdy nezhasíná světla, se temnota přesouvá dovnitř.


Philip Kindred Dick

(16. 12. 1928, Chicago – 2. 3. 1982, Santa Ana, USA)

Americký spisovatel, jenž proslul především desítkami sci-fi románů a nesčetnými povídkami. V mládí pracoval v obchodě s deskami, od poloviny padesátých let už se živil jen psaním. V šedesátých letech psával i tři romány ročně, aby se uživil. Takovou rychlost mohl udržovat jen za pomocí stimulantů, kvůli kterým skončil dvakrát v léčebně. Již dříve přitom musel kvůli návalům úzkosti opustit univerzitu. Trpěl schizofrenií a neustálou paranoií z toho, že jej sleduje policie a FBI. V roce 1974 prožil duchovní prozření, při němž se dle svých slov setkal s Bohem. Zemřel na mrtvici v pouhých padesáti čtyřech letech, krátce před premiérou Blade Runnera, jenž byl natočen podle jeho románu Sní androidi o elektrických ovečkách. Od jeho smrti vznikají stále nové filmové a seriálové adaptace jeho děl vydělávající miliony dolarů. On sám však strávil celý život v chudobě. Philip K. Dick byl a stále je jedním z největších vizionářů technokratického věku. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!

Contact to Listing Owner

Captcha Code