Konec starého světa jako počátek duchovní transformace. Evoluce vědomí lidstva skrze chemicky navozené mystické zkušenosti. Duchové rostlin a bytosti z jiných dimenzí, které posílají lidem zprávu: McKennova slova.
Tyto a mnohé další obrazy nejsou jen fantastickým snem, mnozí lidé je skutečně prožívají. Skrze zvídavé psychonauty, propátrávající jiné dimenze optikou svébytných psychedelických mytologií, působí enteogeny – tedy rituálně užívaná, posvátná psychedelika – v podhoubí našeho světa i navzdory kriminalizaci drog, která psychedelickou spiritualitu nadlouho zatlačila do podzemí.
Objevitelé krajin vědomí
Vznik současné psychedelické spirituality umožnily hlavně velké pokroky v chemii na počátku 20. století, kdy se z přírodních zdrojů podařilo izolovat účinné látky jako mezkalin, psilocybin nebo LSD. Myšlenkový substrát pro přijetí enteogenů do rámce nově vznikající alternativní spirituality (nezávislé na církvích a starších náboženských institucích) se však formoval už během století devatenáctého. Převratné vědecké objevy spojené s energetickým potenciálem přírodních sil, především páry a elektřiny, stejně jako pokusy v oblastech mesmerismu, spiritismu či hypnózy podporovaly lákavou myšlenku, že lidské vědomí také ukrývá dosud nepoznané síly a energie. A důležitou roli přitom sehrály i chemikálie. Jednou z prvních substancí experimentálního mysticismu se stal třeba oxid dusný neboli rajský plyn: jistý nepříliš známý americký básník si jednoho dne zašel k zubaři, který mu jej nabídl jako anestetikum. Intoxikace ale B. P. Bloodovi přinesla mnohem komplexnější zkušenost, kterou později nazval „anestetickým zjevením“ a kterou prý doprovázela „iniciace člověka do nepamětných mysterií otevřeného tajemství bytí“. Svůj nezvyklý prožitek zaznamenal do knížečky, která se dostala do rukou amerického psychologa Williama Jamese, jenž po prvotní nedůvěře v „přízemní“ intoxikaci podlehl kouzlu Bloodova vyprávění a vyzkoušel rajský plyn sám na sobě. Výsledkem jeho pokusů se stala kniha Druhy náboženské zkušenosti, v níž James už na počátku 20. století formuloval tři zásadní myšlenky, které dodnes živě rezonují psychedelickou vědou: existují kvalitativně odlišné druhy vědomí, které lze experimentálně zkoumat; drogy mohou být zkratkou k mystické zkušenosti; drogy mají potenciál k terapeutickému využití.
Psychedelika pro Learyho představovala jediné možné východisko: měla napomoci k „evoluci inteligence“.
Mystika jen pro intelektuály?
Po druhé světové válce už psychologové běžně experimentovali s mezkalinem nebo LSD, zatímco Carl Gustav Jung a Mircea Eliade v rámci intelektuálně-duchovního spolku Eranos zkoumali mýty, cizí náboženské tradice i skrytý potenciál vědomí a jeho stavů (i když bez psychedelik).
Ikonou psychedelické generace šedesátých let se ale nakonec stal hlavně spisovatel Aldous Huxley, který v reakci na svůj první mezkalinový trip napsal slavné Brány vnímání – esej, která se pro mnohé pozdější psychonauty stala téměř posvátným textem. Myšlenkově přitom navazuje na svou starší knihu The Perennial Philosophy (Věčná filozofie), v níž na základě srovnání vybraných pasáží z buddhistických a hinduistických textů s díly několika křesťanských mystiků došel k závěru, že všechna světová náboženství – jakkoli odlišná svou věroukou i rituály – mají společné duchovní jádro. Huxleymu k němu později otevřela průchod právě mezkalinová intoxikace, a možná i proto vnímal psychedelika jako privilegium, které mělo zůstat vyhrazené jen úzkému okruhu intelektuálů.
Poválečná generace ale toužila po novém duchovním poznání, které by nabídlo alternativu všudypřítomnému křesťanství a poskytlo i nové životní a politické perspektivy. Představa společného jádra všech náboženství se tak stala vítaným východiskem vznikající psychedelické spirituality.
Vzhůru do pralesa
Dalším výrazným inspiračním zdrojem byl i amazonský šamanismus, respektive zdejší kulty soustředěné kolem rostlinných enteogenů. Spisovatelé beatnické generace se účastnili ayahuaskových ceremonií už během padesátých let, což Allen Ginsberg později shrnul v klasice Dopisy o yagé.
V roce 1957 pak bankéř a etnomykolog R. G. Wasson zveřejnil barvitý popis houbového ceremoniálu u mazatécké šamanky Marie Sabiny, kterého se účastnil se svojí stejně zapálenou ženou. Manželům Wassonovým i samotným lysohlávkám (jejichž vzorky Wasson jako první přivezl do Evropy, aby z nich Albert Hoffmann později izoloval psilocybin) přinesl článek v magazínu Life širokou publicitu. Bohužel, příval hippie turistů toužících poznat houbovou „telepatii“ přitáhl k Mazatékům a hlavně lysohlávkám i nechtěnou pozornost mexické vlády, což komunitu a její rituály nakonec rozvrátilo.
Na Wassonovy pak citlivějším způsobem navázali antropologové Carlos Castaneda nebo Michael Harner, kteří se s šamanismem naopak osobně identifikovali a položili tak základ současného neošamanismu. Wassonův článek o amazonských enteogenech každopádně podnítil zájem i u jistého harvardského psychologa.
Věda, náboženství a psychedelika
Mladý Timothy Leary tak svou psychedelickou dráhu započal právě výletem do pralesa, kde údajně prožil „nejhlubší náboženskou zkušenost svého života“. Spolu s kolegou Richardem Alpertem (později známým jako guru Ram Dass) založili „Harvardský psilocybinový projekt“, kde umělcům, studentům i vězňům podávali syntetický psilocybin, a dohlíželi také na známý „velkopáteční experiment“. Doktorand Walter Pahnke při něm dobrovolníkům podal 30 mikrogramů psilocybinu a poslal je na velkopáteční mši. Vzhledem k dnešním poznatkům o vlivu setu a settingu asi není moc překvapivé, že tripující studenti teologické fakulty po mši reportovali prožitek související s křesťanskou mystikou; i přesto ale Pahnkeho divoký experiment položil základy současné psychologické tradici, v níž je psychedelická zkušenost (nebo určitá její dimenze) chápána jako totožná s mystickou zkušeností.
Setkání s cizí bytostí během DMT tripu nejčastěji probíhala na rovině zrakové a telepatické a většinou je iniciovala sama entita – průvodce, duch, mimozemšťan či elf.
Leary i Alpert byli každopádně za nekontrolované zacházení s psilocybinem z Harvardu nakonec vyhozeni. Jejich nové mimouniverzitní sdružení se pak již otevřeně odklonilo od vědecké praxe směrem ke spirituálnímu chápání psychedelik. Odjeli ze Spojených států a v zapadlé mexické vesnici otevřeli centrum psychedelické terapie, kde na základě experimentů rozpracovali dnes široce rozšířenou představu o rozpadu ega během psychedelické zkušenosti. Smrt nebo rozpad ega vychází z popisu posmrtné cesty duše k dalšímu vtělení podle tibetské knihy mrtvých Bardo Thödol, jejíž podobnosti s psychedelickým stavem si dříve všiml už Aldous Huxley. Leary s kolegy proto v Mexiku vytvořili její vlastní, psychedelickou adaptaci, která později (a mimochodem až poté, co je mexická vláda vypověděla zpět do USA) vyšla pod názvem Psychedelická zkušenost: Manuál podle Tibetské knihy mrtvých.
Vzestup a pád psychedelického proroka
Činnost skupiny kolem Learyho a Alperta poutala stále více pozornosti, bohužel i té nežádoucí. Leary se nijak netajil svým pohrdáním vůči vládě a otevřeně hlásal myšlenky, které podporovaly už tak silné protivládní nálady živené odporem proti válce ve Vietnamu nebo rasovými a genderovými nerovnostmi. Staré náboženské, politické a ekonomické pořádky nazýval „protestantsko-kapitalistickým mýtem“ a hlásal, že se „blíží ke svému mučivému konci“, protože přivedly lidstvo na pokraj ekologické a psychické katastrofy. Psychedelika pak pro Learyho představovala jediné možné východisko: měla napomoci k „evoluci inteligence“, nápravě nemocné psychiky a stát se nástrojem destabilizace starého, selhávajícího řádu.
Není proto divu, že se jeho spasitelské energie báli i nejvyšší političtí představitelé – tehdejší prezident Nixon ho dokonce nazval „nejnebezpečnějším mužem Ameriky“. A Leary se opravdu k náboženství aktivně hlásil, i když zároveň jej schválně parodoval. Nechal se třeba označovat za lídra církví, které měly „prosazovat a hájit psychedelické náboženství“, tedy osobu srovnatelnou s Ježíšem, Mohamedem nebo Buddhou. Snažil se také prosadit legalizaci užívání drog pro spirituální účely, ačkoli prvotním impulzem k nastupujícím právním soubojům bylo jeho vlastní zatčení za přechovávání trávy. V pamfletu Založ si vlastní náboženství pak už otevřeně hlásá, že „pokud si nevytvoříš své vlastní nové náboženství, jsi jenom robot“.
Bohužel Learyho neúnavný boj s establishmentem nakonec pouze přispěl ke kriminalizaci psychedelik na úrovni nejnebezpečnějších návykových látek a k úplnému zákazu jejich klinického výzkumu s platností od roku 1970. Ten se povedlo částečně prolomit až na přelomu nového tisíciletí.
Na výlet mezi dimenzemi
Zatímco u Learyho se roviny vážnosti a politické provokace navzájem stíraly a překrývaly, Terence McKenna a částečně i jeho bratr Dennis stvořili kolem psychedelik komplexní filozoficko-mytologickou realitu. Na „svoji“ objevnou cestu za pralesními psychedeliky se vydali v roce 1971, tedy v roce, v němž prezident Nixon vyhlásil doposud trvající válku proti drogám (a nadšenci pro enteogeny včetně mladých bratrů McKennových se tak museli stáhnout do psychedelického undergroundu). Learyho myšlenky o blížícím se konci světa se během jejich pralesního tripu proměnily v komplexní duchovní prozření o lidstvu, vesmíru a jeho evolučních cyklech; na rozdíl od starší generace hippies, která vnímala přetechnizovanost světa jako další důkaz jeho úpadku, však byli McKennovi technice příznivě nakloněni.
Lysohlávky jsou podle McKenny mimozemská inteligence, která v podobě vesmírných spor přicestovala časem a prostorem až na naši planetu a je ochotná mluvit s těmi, kdo konzumují její „těla“.
I proto Terence v devadesátých letech vyvinul počítačový software nazvaný Timewave Zero, s jehož pomocí stanovil konec světa na rok 2012. Určitě se ale nemělo jednat o konec definitivní – v souladu s Learym měla proběhnout evoluce lidského vědomí na vyšší úroveň. Podle složité a divoké teorie, kterou prý Dennisovi během tripu sděloval jeho houbový Učitel, by měli lidé s pomocí zvláštní vibrační frekvence vytvořit „druh energetického pole, které je schopné roztrhnout trojdimenzionální prostor“, holograficky vyjevit informace skryté uvnitř lidské DNA, a nakonec pomoci ne už zcela lidským myslím překonat samotný čas a zasvětit tak nové lidstvo do „hyperprostorového společenství“.
Zní vám to šíleně? Někteří psychonauti už s bytostmi z jiných realit a „rostlinnými inteligencemi“, jak duchy lysohlávek nebo ayahuasky nazýval Terence, dávno komunikují.
Jsou elfové mechaničtí?
Země ani vesmír nejsou podle Terence chladnými, bezduchými světy. Země, tedy Gaia, je živou bytostí, s níž se lidé mohou díky enteogenům spojit a rozmlouvat. Lysohlávky jsou prý dokonce mimozemská inteligence, která v podobě vesmírných spor přicestovala časem a prostorem až na naši planetu a nyní je ochotná mluvit s těmi, kdo konzumují její „těla“.
DMT – tedy psychedelická složka ayahuasky – pak podle Terence umí promítnout lidské vědomí do jiné reality, kterou obývají mechaničtí elfové. Zvláštní bytosti bez zřetelných tělesných kontur, zpívající jazykem nepřeložitelným do lidského, jemuž ale člověk stejně rozumí – a který kondenzuje do zpívajících těles, mají v budoucnu lidstvu pomoci dosáhnout úrovně telepatické komunikace.
Mimochodem, podle Terence stály houby i za evolucí našich „opičích“ předků v Homo sapiens: řeč a současný typ vědomí se prý objevily až poté, co předchůdci lidí náhodou snědli psychedelické houby. Podle jeho Teorie sjeté opice tak leží počátek lidské kultury a všech světových náboženství v uctívání enteogenů s jejich rostlinnými inteligencemi.
McKennovy názory se samozřejmě stejně jako ty Learyho často setkávají s kritikou, a to i mezi samotnými psychonauty. Jeho vize se však skutečně někdy prolínají s reálnými DMT tripy. V dotazníkové studii z loňského roku například vědci zpovídali celkem 2561 lidí, kteří během DMT tripu zažili setkání s cizí bytostí. Nejčastěji setkání probíhala na rovině zrakové a telepatické (včetně komunikace), v 69 % je přitom iniciovala sama entita – bytost, průvodce, duch nebo třeba mimozemšťan, objevili se ale i elfové, rostlinní duchové, klauni nebo mrtví příbuzní (i když jen ve 2 % případů). Herci, moderátorovi a legalizačnímu aktivistovi Joe Roganovi netělesná entita během DMT tripu dokonce vzkázala: McKennova slova. Účastníky studie ale bytosti učily spíš o lásce, žádaly je o uctívání… anebo jim vysvětlovaly pravidla amerického fotbalu.
Duše sídlí v molekulách
DMT má mezi psychonauty zvláštní status ještě z jiných důvodů. V devadesátých letech se psychiatrovi Ricku Strasmannovi podařilo po dlouhém období represe znovu klinicky testovat psychedelika na lidech – a dospěl přitom k závěru, že endogenní DMT (tedy DMT, které v malé míře produkuje naše šišinka mozková) je nositelem lidské duše a nesmrtelné životní síly. Podobně jako jeho předchůdci se přitom inspiroval buddhismem (respektive buddhistickými představami, které si na Západě začaly žít vlastním životem) i představou o možnosti chemicky indukovat mystické stavy vědomí.
V knize DMT: Molekula duše popisuje, že endogenní DMT je zodpovědné za náboženská proroctví nebo zážitky blízké smrti. Znovu tak vlastně dopodrobna rozpracoval podobnost mezi Tibetskou knihou mrtvých a psychedelickým stavem, tentokrát v konturách celého lidského života. Šišinka podle Strasmanna vylučuje velké dávky DMT během nejstresovějších okamžiků, tedy hlavně během narození a smrti. Při umírání prý „životní síla opouští tělo skrze šišinku“, nesena na molekulách DMT do přechodné fáze mezi tímto a příštím životem, přičemž po určené době duše zase vstupuje do nového plodu, přilákána prvním uvolněním DMT v šišince novorozence. Zajistit vědecké důkazy pro Strasmannovy spekulace je samozřejmě těžké, ne-li nemožné – a pro mnoho psychonautů je stejně hlavním důkazem jejich osobní, těžko sdělitelná zkušenost. Zprostředkovat Strasmannovy vize i osobní prožitek DMT se ale přesto pokusil třeba francouzský režisér Gaspar Noé v náročném filmovém tripu Vejdi do prázdna.
Pochytit psychedelickou spiritualitu v celé její šíři jedním článkem bohužel nelze. Motivy, představy a obrazy přejaté z nejrůznějších kulturních zdrojů se v ní navzájem prolínají v živelných fraktálních vzorcích a bohatě prosakují do současné vědy a popkultury. Psychedelická spiritualita se samozřejmě týká mnoha oblastí lidské tvorby – od hudby přes výtvarné umění až po architekturu. Asi nejznámější psychedelický výtvarník Alex Grey je sám propagátorem vize duchovní a kreativní evoluce a v současnosti pracuje na stavbě psychedelického chrámu Entheon. Ani desetiletí v undergroundu tak nedokázala živou fascinaci duchovním potenciálem psychedelik zadusit. Lidská imaginace kolem nich jistě bude kouzlit další fascinující světy – a snad dojde i na nové vědecké objevy a pokroky v terapii, pokud nepolevíme ve snaze o jejich legalizaci.
