Doktor Carl Hart proslul jako radikální obhájce legalizace konopí i dalších omamných látek. Tento charismatický dredatý psycholog a neurovědec již řadu let v různých médiích s oblibou boří ty nejurputnější mýty a stereotypy o uživatelích drog. Ve své nové knize překvapivě přiznává, že s oblibou užívá heroin, MDMA, metamfetamin i další látky. A nemá s tím problém.
Válku proti drogám lze považovat za tragické selhání. Jak píše profesor psychologie na Kolumbijské univerzitě dr. Carl Hart v publikaci Drug Use for Grown-Ups: Chasing Liberty in the Land of Fear (Užívání drog pro dospělé: Hledání svobody v zemi strachu – česky zatím nevyšlo): „Každý rok utrácíme za vedení této války v průměru 35 miliard dolarů z peněz daňových poplatníků, přesto jsou drogy stále stejně rozšířené a dostupné, ne-li více, než tomu bylo třeba v roce 1981. Tehdy byl celkový roční rozpočet amerických protidrogových operací pouhých 1,5 miliardy dolarů.“
Hlavní rozdíl mezi začátkem osmdesátých let a dneškem je přitom podle Harta v tom, že na předávkování drogami nyní umírají každý rok desetitisíce Američanů – a nejčastějším viníkem jsou opioidy. Nicméně ani s nimi to není tak jednoduché, jelikož „opioidní krize“ je podle Harta ve skutečnosti především „krizí sběru dat a jejich analýzy“.
Ve své dlouho očekávané knize poodkrývá dr. Hart skutečnou podstatu vztahu Američanů k drogám a na celou problematiku nabízí jiný úhel pohledu. Zároveň velmi otevřeně hovoří o tom, jakou roli hrají drogy v jeho vlastním životě. Uvádí třeba, že mírné abstinenční příznaky trvající 12 až 16 hodin cítí až poté, když si heroin šňupne opakovaně deset večerů za sebou. A že mu ten diskomfort za to stojí.
Co by si čtenáři z vaší knihy měli odnést jako hlavní poznatek nebo poslání?
Hlavní myšlenka je velmi jednoduchá: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Rád bych, aby si lidé uvědomili, že právo na svobodu a na štěstí jsou zakotveny již v naší Ústavě.
„Heroin si dávám před spaním proto, abych se uklidnil – aspoň na chvíli mě zbaví napětí a pocitu, že musím být neustále ostražitý a připravený k boji.“
Velmi otevřeně tam hovoříte o tom, jak sám užíváte drogy. Nebylo pro vás jako rodiče těžké jít takto s kůží na trh?
Nebylo to nic lehkého. Vycházím ale z toho, že žiju podle zásad, které hlásám, a samozřejmě přemýšlím o tom, jak mě vidí moje děti. Vědí, že jako rodič jsem tu vždy pro ně, a stejně tak vědí, že se snažím zlepšovat život lidem v naší komunitě. Vidí kolem sebe spoustu lidí, kteří jsou perzekvovaní a vytlačovaní na okraj společnosti jen kvůli tomu, že dostali nálepku uživatele drog. Moje děti vědí, že jejich otec bojuje za práva těchto lidí odsouvaných na periferii společenského zájmu, a jsou na to pyšné. Dokud s tím nemají problém, nemám ho ani já. Rodina a děti obzvlášť jsou pro mě na prvním místě.
Jako malá jsem něco podobného řešila s rodiči, kteří užívali konopí. Vzpomínám si, jak si táta přede mnou občas zapálil „bylinku“. Nejspíš byl přesvědčený, že jsem ještě moc malá a nebudu si to pamatovat. Jak to děláte u vás doma?
Já drogy konzumuji výhradně v soukromí. Přijde mi to jako ptát se: „Viděly vás vaše děti při sexu?“ Je mi 54 a jsem dospělý, takže provozuji i aktivity, které jsou určené pouze pro dospělé. A během nich mě naše děti nepozorují. Taky je neustále nesleduji a nekoukám, co zrovna dělají. Zajímá mě jenom to, jestli jsou v bezpečí a v pořádku.
Čtenáře asi zarazí vaše rekreační konzumace heroinu. Zároveň jim ukazujete, že k drogám lze mít zodpovědný a zdravý vztah – ať už se bavíme o heroinu, konopí nebo třeba alkoholu. Jak reagujete na tvrzení, že pouhé vyzkoušení drogy jako heroin vede automaticky ke vzniku závislosti?
To je hodně komplexní otázka, tak ji rozeberme postupně a začněme tím nejdůležitějším: Jak by mělo vypadat zodpovědné chování uživatele drog? Za prvé – samotné užívání drog nepovažuji za něco odpudivého nebo ojedinělého. Je to prostě jen určitý způsob chování. A jak bylo mělo takové chování vypadat? Nuže, jak se chovají zodpovědní lidé? Drží slovo a plní své povinnosti. Co se týče drog, mají na ně vyhrazený speciální čas, jelikož vědí, jak dlouho jim tato aktivita zhruba zabere. Následně se vrací zpět ke svým povinnostem. Jedná se zkrátka o chování jako každé jiné – a kdo to popírá, lže si do kapsy.
Představa, že si jednou dáte a hned budete závislí, nemá s realitou nic společného: onen bod zlomu se vždy hrozně přeceňoval. Pokud daný člověk nemá vyvinutý smysl pro zodpovědnost, nebude se pravděpodobně chovat zodpovědně ani ve vztahu k heroinu. Jak moc zodpovědný je, se pozná podle vzorců chování v jiných situacích. Lze tak předpovědět, zda bude mít problémy s heroinem stejně jako třeba s placením účtů. Chování uživatelů drog – ať už konopí, nebo třeba heroinu – se nijak neliší od jiných druhů chování.
Typická námitka zní, že legalizace drog povede k nárůstu závislosti. Co vy na to?
Když se bavíme o závislostech, a to platí kdekoli na světě, lidé mají tendenci svalovat vinu na drogy samotné. Tvrdí, že tyto látky způsobují závislosti, nicméně to je omezený a nepřesný pohled na věc. Většina lidí užívajících jakoukoli drogu není závislá. Z toho plyne, že u těch, kteří kritéria závislosti splňují, je nutno hledat skutečné příčiny mimo danou substanci. A tehdy zjistíte, že například lidé sociálně vyloučení nebo lidé trpící nějakou duševní poruchou jsou vystaveni většímu riziku drogové závislosti. Pak ale není potřeba se zabývat nějakou „návykovou“ látkou, nýbrž právě těmito dalšími faktory, které jsou mnohem důležitější než to, jestli onen člověk drogy užívá, nebo nikoli.
„Narkotika užívám stejně racionálně jako alkohol. Heroin je pro mne vedle dovolené, sexu a umění jedním z nástrojů, jak udržet rovnováhu mezi pracovním a osobním životem.“
Jedním z problémů v debatě o drogách je skutečnost, že závislost zcela zastínila všechny ostatní aspekty, tedy že v souvislosti s užíváním drog se nehovoří o ničem jiném než o závislosti. Přijde mi to podobné, jako kdybychom v souvislosti s auty řešili pouze dopravní nehody. Zkrátka to nedává smysl a musí se to změnit, o což se právě snažím. Kdybychom v diskuzi o drogách věnovali tématu závislostí tolik času, kolik by z vědeckého hlediska bylo opravdu záhodno, nehovořili bychom o nich zdaleka tolik. Závislost je samozřejmě problém, ale důvodem, proč se lidé stávají závislými, nejsou nějaké látky.
Pokud většina uživatelů drog nepatří mezi problematické „zneužívače“, jak je možné, že většina společnosti pojmy užívání a zneužívání zaměňuje?
Když se zamyslíme nad tím, jak je problematika závislosti podávaná veřejnosti, zjistíme, že prohibice řady substancí vychází z obyčejného rasismu. Jedním z hlavních důvodu prohibice alkoholu byl odpor k Němcům – pár let předtím skončila první světová válka. Když jsme chtěli udělat strašáka z kokainu, spojili jsme jeho negativní účinky s černochy. Když jsme chtěli očernit opiáty, zapletli jsme do toho Číňany. Veškerá ta hysterie v médiích nebyla založená na pravdě, šlo jen o lži a dezinformace. Tím, že média spojovala děsivé zločiny s určitými etniky a drogami, zvyšovala svou sledovanost. Zároveň často ukazovala bezbranné bílé ženy, které bylo – společně s dětmi – potřeba chránit před těmito nebezpečnými látkami. Strašení drogovou závislostí mělo ve veřejnosti vyvolat strach z potenciálního užívání drog a vzbudit dojem, že v důsledku budou ohroženy bílé ženy. Proto mají drogy stigma nebezpečných látek.
Co ale ti, kdo mají s užíváním drog opravdu problémy? Jak by se k nim měla stavět společnost? Je vůbec v případě drog možné zřetelně oddělit užívání a zneužívání?
Podle definice se bavíme o zneužívání ve chvíli, kdy se začnou objevovat určité symptomy, jisté poruchy v běžném fungování: člověk může mít problémy v zaměstnání, nezvládat rodinné povinnosti a tak dále. Může se neúspěšně snažit přestat a zažívat při tom nepříjemné stavy. Mohou se začít projevovat negativní důsledky užívání, ať už potíže psychického rázu, nebo sociální dopady. Sám uživatel tyto nepříjemnosti vnímá a musí si uvědomovat, že má problém. Je ale potřeba rozlišovat mezi tím, jestli jde o reálné zneužívání návykových látek, nebo pouze o něco, co se nelíbí vaší drahé polovičce, ale vy osobně s tím problém nemáte a ve skutečnosti to problém opravdu není.
Ve Spojených státech garantujeme každému občanovi právo na život, svobodu a „hledání štěstí“. Tyto pojmy jsou běžnou součástí rétoriky kdejakého nacionalisty, takže nám nedochází, o jak závažné a vznešené ideje se jedná. Proto neustále připomínám, že tato práva má každý z nás a že jsou nezcizitelná. Nikdo nás o ně nemůže připravit, pokud svým jednáním neomezujeme stejná práva druhých lidí.
Kdybych měl v rodině někoho, kdo má problém s drogami, upřímně bych nevěděl, kde bych mu doporučil hledat pomoc. Z velké části proto, že většina léčebných zařízení u nás věnuje energii především samotným substancím místo toho, aby se zabývaly psychosociálními faktory. Má ten člověk kde bydlet, má přístup ke zdravotní péči, má odpovídající zaměstnání – tedy zaměstnání, které bude odpovídat jeho věku, vzdělání, finanční situaci rodiny a tak dále? Nemá nějaké psychiatrické poruchy a další problémy? Každý z těchto faktorů je mnohem důležitější než samotná droga. Rehabilitační centra pro drogově závislé se ale místo toho až příliš často soustředí jen na zneužívanou látku, a tím pádem jim uniká podstata problému.
Ve své knize hovoříte o tom, jak je opioidová krize v médiích mylně interpretována. Můžete to rozvést?
Proč nám stále uniká podstata problému, pokud jde o opioidy? Protože investujeme spoustu peněz do toho, aby nám ta podstata unikala. Dnes existují granty, které mají za úkol řešit takzvanou opioidovou krizi. Jde ale o ekonomickou strategii, která se vůbec nezabývá třeba tím, jestli mají uživatelé dostatečně placenou práci. Místo toho dostávají granty policejní sbory, nevládní organizace, soudní lékaři, prostě všichni okolo. A ti se zabývají ne lidmi, ale opioidy. Ty jsou dnes v centru veřejné pozornosti, a tak příjemci grantů za vším hledají jen opioidy. A kdo hledá, ten najde, i kdyby to tam nebylo.
Co jim při tom uniká? Například toto: Před několika týdny mi volala matka mladíka, který zemřel na následky údajného předávkování opioidy a kokainem. Poslala mi toxikologickou zprávu, a tak jsem se podíval na hodnoty v krvi a zjistil, že tam bylo malé množství fentanylu – ne tolik, aby se zkušený uživatel opioidů smrtelně předávkoval – a také velmi malé množství kokainu (pětkrát menší, než jaké obvykle vidíme u smrtelných případů). Přesto bylo jako příčina úmrtí uvedeno předávkování opioidy a kokainem. Já sice nevím, jak přesně tato osoba zemřela, důkazy pro výše zmíněné tvrzení nicméně nevidím. A tak je tomu i v případě mnoha dalších úmrtí po celé zemi a znamená to, že se nedostáváme k jádru věci. To je škoda, protože pak lidem nemůžeme doopravdy pomoci. Proto tento přístup považuji za nezodpovědný.
„Máloco mi přináší takové uspokojení, jako pár lajn heroinu u krbu na závěr dne. Jsem pak osvěžený a připravený čelit dalšímu dni.“
Kdybychom se skutečně obávali potenciálních úmrtí na předávkování opioidy, zajistili bychom uživatelům především dostupnou a kvalitní nabídku těchto látek. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je zřídit testovací centra, kam budou lidé moci donést bez hrozby postihu malé množství své drogy, které bude zanalyzované, a výsledky chemického složení budou předány uživatelům spolu s vysvětlením, co znamenají. Takto to dělají třeba ve Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku nebo Rakousku. U nás drogy netestujeme, a přitom tvrdíme, že nám na lidech záleží. Kdyby nám na nich ale doopravdy záleželo, zavedli bychom podobné služby i tady. A také bychom lidi nabádali k opatrnosti, pokud míchají opioidy a jiná sedativa. Třeba alkohol většina z drogových uživatelů nepovažuje za sedativní látku, podceňují jeho působení. Nicméně pokud pijete alkohol a s opioidy nemáte zkušenost, rozhodně byste tyto látky neměli kombinovat.
Někteří aktivisté s oblibou tvrdí, že psychedelika či konopí jsou ze své podstaty „lepší“ než ostatní drogy. Co si o tom myslíte vy?
Rád to vysvětluji na příkladu PCP (syntetická látka, původně veterinární anestetikum, lidově nazývaná andělský prach – pozn. překl.) a ketaminu. Normálně bychom měli PCP řadit také mezi psychedelika, ale nikdo o něm tak nemluví. Jedním z důvodů je, že se policie kdysi rozhodla na PCP zaměřit a přispěla k tomu, že je v médiích vykreslováno jako velmi nebezpečná droga. A psychedelická komunita nechce mít s takovými špatnými drogami nic společného, přestože PCP a ketamin mají v podstatě identické účinky. Já bych ale byl rád, kdyby byla dodržována práva všech lidí, tedy i uživatelů PCP, stejně jako moje, protože pokud jsou porušována práva druhých, jsou v ohrožení i ta má. Psychedelika jsou obyčejné chemické sloučeniny, stejně jako jiné léky a drogy. Všichni máme zájem jen o jedno: chceme změnit, jak se cítíme – tak prosté to je. To, že se některé aktivity označují květnatěji než jiné, na podstatě věci nic nemění.
Jak by v ideálním světě vypadal vztah k drogám? Jaký je váš názor na dekriminalizaci versus legalizaci?
Třeba často vyzdvihované Portugalsko považuji trochu za zklamání. Drogy tam dekriminalizovali už před dvaceti lety, tak kdy už konečně přijdou s regulací a legalizací? Dekriminalizace je úžasným prvním krokem, ale vůbec neřeší například otázku nečistot v drogách na ulici. To je obrovský problém – když lidé netuší, co všechno se nachází v látkách, které užívají. V dobách alkoholové prohibice umírala spousta lidí po konzumaci pančovaného alkoholu, obsahujícího metanol a jiné nebezpečné příměsi. Legalizace drog by tento problém řešila. A pokud má někdo strach, že velké farmaceutické koncerny budou mít na regulovaném trhu s drogami monopol, měl by přehodnotit svůj vztah ke kapitalismu. To už není problém drog, takový je prostě dnešní svět. Velké korporace ze své podstaty vždy usilují o to, aby trh ovládaly. V případě drog tomu nebude jinak.
Carl Hart
(nar. 1966)
Carl Hart je profesorem psychologie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Odborně se zabývá neuropsychofarmakologií a účinky psychoaktivních drog na lidi. Do povědomí veřejnosti se zapsal jako bořitel mýtů a dezinformací spjatých s drogami a jejich uživateli. Sám vyrůstal v neúplné rodině na chudinském předměstí v Miami a se svými vrstevníky drogy užíval i prodával. V mládí však dal přednost sportu, poté narukoval k letectvu, následně vystudoval psychologii a dal se na vědeckou kariéru.
