Jak přehodnotit svůj pohled na lidskou přirozenost, smířit se s ní a lépe ji pochopit v době, která volá po nových způsobech bytí? Někteří lidé věří, že jsme se výhradně v důsledku lidského vlivu na biosféru ocitli na pokraji šestého masového vymírání druhů na planetě Zemi. Publikace Mezivládní vědecko-politické platformy o biodiverzitě a ekosystémech (IPBES) z května 2019 je považována za jednu z nejpropracovanějších prací na toto téma. A není to veselé čtení.
Celkem 145 autorů z padesáti zemí zkoumalo změny životního prostředí v uplynulých padesáti letech a dospělo k závěru, že se jeho stav zhoršuje tempem, jaké nemá v dějinách obdoby. Ekosystémy degradují a vymírání živočišných i rostlinných druhů postupuje stále rychleji – seznam ohrožených druhů v současné době čítá více než milion položek. Tato skutečnost má nedozírné následky pro biosféru jako takovou a bezprostředně ovlivňuje také přežití lidí. Chceme-li nepříznivý trend zvrátit a zajistit si přežití, musíme začít uvažovat nikoli lokálně, ale globálně.
Odcizení
Je zajímavé, že jediné oblasti, kterých se ekologická degradace nijak nedotýká, jsou osídleny a spravovány původními obyvateli. Společným jmenovatelem mnoha původních národů celého světa je přitom právě jejich hluboký vztah k přírodě a snaha chránit všechno, co je bezprostředně obklopuje. Jejich způsob života je zároveň mnohem více zaměřen na rodinu a komunitu a je výrazně méně individualistický a egoistický, než je běžné v západních zemích. Náš odstup od přírody se začal zvětšovat v době, kdy jsme se z lovců a sběračů stali zemědělci, což značně změnilo náš způsob vnímání přírodních jevů a také to, jak reagujeme na své okolí.
Toto odcizení se v posledních padesáti letech ještě více prohlubuje v důsledku rychle postupující urbanizace společnosti a stoupající závislosti na technologiích. Zdá se bohužel, že mezi moderními vymoženostmi a světem přírody je nepřímá úměra – čím více se spoléháme na to první, tím méně chápeme to druhé.
Spojení s přírodou skrze psychedelika
Některé domorodé kmeny od nepaměti využívají psychedelické látky dostupné ve svém okolí jako spouštěcí mechanismy pro ozdravné a transformativní duchovní procedury. Mezi nejznámější rostliny proslulé psychoaktivními účinky patří ayahuasca, meskalinové kaktusy, námel obsahující amid kyseliny lysergové, iboga, šalvěj divotvorná nebo různé druhy halucinogenních hub. Nedávný výzkum prokázal, že užívání psychedelik může dlouhodobě prohlubovat pocit spojení s přírodou a pozitivně působit jak na individuální, tak v konečném důsledku i globální úrovni.
Pokud se vědomí rozšíří a pojme celý přírodní svět, bude ničení světa vnímáno jako sebepoškozování.
Existuje řada výzkumů potvrzujících přímou souvislost mezi lepším spojením s přirozeným prostředím a snižování stresu a úzkosti. Blízký vztah k přírodě je označován za zdroj štěstí, smyslu života, vitality a celkově lepšího duševního zdraví. Lidé žijící v přirozeném prostředí se oproti obyvatelům velkých měst ke svému okolí chovají ohleduplněji a více se zajímají o udržitelnost svého způsobu života. Zdá se, že k tomu, abychom dosáhli změny chování, je potřeba navázat citový a empatický vztah s přírodou.
V tomto světle můžeme psychedelické látky vnímat jako zprostředkovatele biofilie. Tento termín byl poprvé použit biologem E. O. Wilsonem a označuje naši vrozenou náklonnost k přírodě neboli dle jeho slov „spojení, jež lidské bytosti po celý svůj život podvědomě hledají“. Náš druh se po naprostou většinu své existence vyskytoval v přirozeném prostředí, jemuž jsme psychologicky i fyziologicky přizpůsobeni. Užívání psychedelik není pro prohloubení vztahu s přírodou nutné, vlastní smyslový požitek při pobytu v přírodě je v tomto ohledu zcela dostačující. Ne každý má ale to štěstí, že vyrůstá obklopen přírodou, a bez tohoto klíčového faktoru může být vztah k ní narušen. Psychedelika by mohla pomoci i těmto jedincům obnovit jejich zapomenuté spojení s přirozeným prostředím.
Psilocybin
Pocit propojení s přírodou, kdy je člověk její nedílnou součástí, patří mezi nejčastěji zmiňované důsledky konzumace všech psychedelických látek a je popisován mnoha uživateli v moderních výzkumech stejně jako v historických záznamech o prvních experimentech s těmito substancemi. Jeden z nedávných výzkumů potvrdil podobné zážitky u všech 150 účastníků a tuto skutečnost potvrzují i další studie – uživatelé psychedelik obecně vykazují silné spojení s přírodou. Taktéž pacienti trpící těžkými depresemi uváděli, že u nich i sedm až dvanáct měsíců po experimentální léčbě psilocybinem přetrvával pocit jednoty s vesmírem. Zajímavé přitom je, že tito pacienti před zahájením terapie, která jim připomněla důležitost vědomí vlastních kořenů, netrpěli pocitem odcizení od přirozeného prostředí.
Další studie shromáždila data o uživatelích psilocybinu bez předchozí psychiatrické diagnózy, přičemž celá třetina z nich popisovala změnu svého postoje k přírodě, která přetrvávala i osm až šestnáct měsíců po aplikaci. Účastníci slavného experimentu v Marsch Chapel na Bostonské univerzitě v roce 1962, v jehož průběhu dostaly dvě skupiny po deseti studentech silnou dávku psilocybinu nebo placebo, i po 25 letech považovali právě tuto seanci za okamžik, kdy si začali uvědomovat výjimečnost života a vážit si přírody kolem sebe.
Výsledky aktuální studie s velkým počtem účastníků ukázaly, že zkušenosti s klasickými psychedelickými látkami (nikoli však s jinými psychoaktivními drogami) motivovaly řadu uživatelů k ekologicky zaměřeným aktivitám, což přičítali pocitu silného propojení s přírodou zažívanému v průběhu psychedelických seancí.
Rozmělnění ega
Dosavadní neurologický výzkum potvrzuje, že pocit jednoty s přírodou je důsledkem rozmělnění vlastního ega. Jedná ze sítí v našem mozku, takzvaná síť defaultního režimu (default mode network), která zpracovává informace „o sobě“ a je považována za základní stavební prvek ega neboli vnímání sebe sama, je totiž během psychedelické zkušenosti uvolněná a neaktivní. Tím se subjektivně vnímané hranice mezi egem a vnějším světem stírají, takže se tyto dvě jinak oddělené oblasti začnou prolínat.
Vzpomínky na tuto změnu náhledu na svět přetrvávají podle svědectví uživatelů dlouhé roky, což je pozoruhodné vzhledem ke skutečnosti, že naprostá většina psychedelického výzkumu na lidech se odehrává v prostředí laboratoří, které mají s přírodou společného jen málo. Můžeme se jen domnívat, jak silné psychedelické zážitky by dokázal zprostředkovat podobný experiment v přírodě.
Efekt nadhledu
Změna pohledu na svět způsobená psychedelickým zážitkem se podobá něčemu, co mnozí astronauti popisují jako „efekt nadhledu“ vyvolávaný pozorováním Země z vesmíru. Tento efekt je charakterizován jako „skutečně transformativní zážitek spojující prvky úžasu a okouzlení s pocitem pomíjivosti a jednoty s přírodou i se všemi živými tvory“ a není bez zajímavosti, že mnoho astronautů se po návratu stalo zapálenými ekology.
Úžas, lidská emoční odpověď na podněty překračující běžný rámec našeho vnímání a chápání, a pocit nicotnosti ve srovnání s nekonečností vesmíru je důležitou součástí vztahu jednotlivce k prostředí a je nedílně spojen i s psychedelickými zážitky a efektem nadhledu. Zatímco cesta do vesmíru zůstane v blízké budoucnosti pro naprostou většinu z nás nesplnitelným snem, psychedelika by mohla transformativní zážitek podobný pozorování Země z oběžné dráhy zprostředkovat i širší veřejnosti.
Sounáležitost a otevřenost
Ukazuje se také, že psychedelika zlepšují duchovní propojení člověka nejen se sebou samým a přírodou, ale také s ostatními lidmi a se světem jako takovým. Pocit odcizení je často důsledkem duševního onemocnění, například deprese. Studie účinků psilocybinu na pacienty trpící těžkými depresivními stavy ukázala, že 17 z 20 respondentů popisovalo pocit odcizení a nezájmu jako jeden z hlavních projevů choroby, přičemž psilocybin alespoň částečně zlepšil subjektivní vnímání sounáležitosti s vlastním egem, s lidmi i se světem.
Psychedelika jako psilocybin ovlivňují také otevřenost uživatelů, protože otevírají dveře k novým zážitkům a estetickým vjemům, podporují tvořivost, představivost a touhu po vědomostech. Dříve se odborníci domnívali, že vývoj osobnosti končí kolem třicátého roku věku a že otevřenost k novým věcem s věkem klesá. Právě otevřenost je ale ze všech osobnostních vlastností pro navázání vztahu s přírodou tím nejdůležitějším faktorem.
Prioritní úkol
Jak prohlásil Albert Hofmann rok před svou smrtí ve věku 101 let: „Obnovování vztahu lidí k přírodě a hledání jakýchkoli dostupných prostředků, kterými můžeme odklon od všeho přirozeného zvrátit, by mělo být hlavním společným úkolem celého lidstva.“ Skupina ekopsychologů dospěla už před třiceti lety na konferenci „Psychologie, jako by záleželo na celém světě“ (Psychology as if the Whole Earth Mattered) k podobnému závěru: „Pokud se vědomí rozšíří a pojme celý přírodní svět, bude ničení světa vnímáno jako sebepoškozování.“
Vzhledem k ověřené schopnosti psychedelik zprostředkovat lidem propojení s přírodou by se logicky mohlo zdát, že rigidní prohibice není v nejlepším zájmu našeho živočišného druhu ani celé biosféry. Co kdybychom namísto očerňování a ostrakizování těchto látek začali k jejich existenci a účinkům přistupovat podobně jako domorodé kmeny? Jak by potom vypadala budoucnost lidstva?
Abychom zajistili přežití zemské biosféry, potřebujeme zásadní změnu uvažování nikoli na úrovni jednotlivců, ale celé populace. Musíme překonat pocit osamělosti a odcizení a rychle obnovit vlastní spojení s přírodou. Nic důležitějšího neexistuje.
Zdroj: medium.com