Když nás ovládne posedlost jídlem, vzniká začarovaný kruh poruch příjmu potravy. Jejich společným jmenovatelem je strach ze ztráty kontroly nad jídlem, prožívání úzkostí a depresí, nízká sebehodnota a stud. Efektivním nástrojem pro zlepšení těchto potíží se v posledních letech ukázala být psychedelika. Jak konkrétně u těchto duševních onemocnění pomáhají z psychologického a neurobiologického hlediska ayahuasca, psilocybin a ketamin?
Poruchy příjmu potravy je souhrnný název pro duševní onemocnění, z nichž nejznámější a nejrozšířenější je mentální anorexie, mentální bulimie a záchvatovité přejídání. Mezi ně řadíme i orthorexii, což je posedlost zdravou stravou, či drunkorexii, co je odmítání jídla na úkor příjmu kalorií z alkoholických nápojů. Většina těchto podtypů se týká zejména žen. Ale třeba taková bigorexie se více lepí na muže. Jde o poruchu, kdy jedinec trpí pocitem, že není dost svalově vyvinutý.
Uvádí se, že výskyt mentální anorexie u mladých žen a dívek je 0,5–1,0 procento, zatímco bulimie je rozšířená u 1–3 procent mladých dospělých. Některé zdroje však uvádějí, že na středních a vysokých školách může bulimie trápit 4 až 15 procent studentek. Na celém světě postihují tyto poruchy přes 9 procent populace. Tato čísla znamenají, že poruchy příjmu potravy rozhodně nejsou pro dnešní společnost mrtvé téma.
Všechny tyto poruchy spojuje narušený vztah k jídlu a snaha o získání kontroly nad svým stravováním, tělesnou vahou a tělesnými dispozicemi. Své tělo přitom dotyční vnímají zkresleně.
Anorexie a bulimie: důsledky
Anorexie je porucha, pro kterou je typický strach z jídla a úmyslné hubnutí, o které se nemocná snaží převážně odmítáním potravy, excesivním cvičením, zvracením a užíváním anorektik, diuretik a laxativ. V hlavě nemocné se prolínají vtíravé myšlenky chorobného strachu z tloušťky, myšlenky a nárůst hmotnosti nebo změny tvaru těla. Často bývají popisovány jako „anorektický hlas“. Mentální anorexie je považovaná za jedno z nejkomplikovanějších onemocnění, pokud jde o jeho zvládnutí a léčbu. U anorektiček bývá mnohem nižší motivace k léčbě, i když to nelze paušalizovat. Symptomy anorexie mnohdy bývají vnímané jako součást sebe sama a chybí snaha se tohoto chování zbavit.
Oproti tomu bulimii charakterizují záchvaty přejídání a zvracení, které se mohou objevovat několikrát za měsíc, ale také několikrát denně. Osoba s bulimií se potom kalorický přebytek snaží zredukovat tím, že jídlo následně vyzvrátí, případně se snaží intenzivně sportovat či zařazuje epizody hladovění. Často bývají ve hře i přípravky na odvodnění nebo vyvolání průjmu.
Psychedelika podporují vytváření nových spojení v mozku, která se pak projevují jako adaptivnější chování.
Obě tyto poruchy vedou též k různým změnám v hormonální a metabolické funkci, mohou se objevit otoky, ztráta menstruace, zpomalené, narušené trávení a mnoho dalšího. Tělesné změny v důsledku onemocnění na sebe nenechají dlouho čekat: zatímco pacientky s anorexií mohou být doslova vyhublé až na kost, bulimičky mohou mít i nadváhu. Tohle onemocnění je tedy velmi těžko rozpoznatelné a domnívám se, že z tohoto důvodu není pro společnost tolik viditelné. Nemocným kromě toho vypadávají vlasy a kazí se zuby v důsledku častého zvracení.
Důsledky nemoci však mohou být i fatální. Anorexie má nejvyšší úmrtnost ze všech psychiatrických onemocnění – nejčastější příčinou bývá selhání srdce nebo sebevražda. Také mentální bulimie může vyústit ve smrt, například v důsledku masivního přejedení. Jedna studie pojednává o tom, že žaludek ženy, která zemřela v důsledku přejedení, prakticky vyplňoval celou břišní dutinu.
Příčiny těchto nemocí budou mnohdy podobné jako u jiných duševních nemocí. U většiny osob s poruchou příjmu potravy bývá přítomné trauma. Dále se u nemocných objevují nezpracované negativní emoce, stud, snížená sebehodnota a mnoho dalšího, v kombinaci s dalšími faktory jako osobnostní rysy (impulzivita, perfekcionismus, obsedantně-kompulzivní osobnost). Rizikovými faktory jsou také nadváha v dětství, zapojení do sportu, ve kterém se klade důraz na štíhlost a výkon, současný kult štíhlosti zprostředkovaný médii nebo oblíbená představa, že hodnotu člověka určuje vnější vzhled. Vedle těchto onemocnění se u pacientů souběžně může vyskytnou závislost na psychoaktivních látkách, posttraumatická stresová porucha (PTSD), poruchy osobnosti a další.
Jak je známo, psychedelika dokážou působit terapeuticky všemi těmito směry. Mezi látky, u kterých se prokázal potenciál pro léčbu poruch příjmu potravy, patří zejména psilocybin, ayahuasca a MDMA coby serotonergní psychedelika, tedy látky působící na serotoninový systém v mozku, a dále ketamin, který působí především na glutamátové NMDA receptory.
Do podhoubí nemoci
První známá léčba mentální anorexie psychedeliky proběhla roku 1959 ve Francii. Dvě injekce psilocybinu u 35leté pacientky způsobily okamžité zlepšení symptomů. Pacientka vypověděla, že porozuměla příčinám svého onemocnění, zlepšila se jí nálada i celkové prožívání a začala nabírat na váze.
Psilocybin zlepšuje regulaci serotoninového systému a přispívá tak k optimalizaci jídelního chování.
Předchozí výzkumy ukázaly, že u osob s mentální anorexií dochází ke změně fungování serotoninového systému v mozku. Serotoninový systém se podílí na chuti k jídlu, reguluje sytost, příjem potravy, kontroluje rychlost příjmu potravy, ale i náladu, emoce, spánek, kognitivní procesy a mnoho dalších funkcí, které bývají u pacientek s poruchami příjmu potravy narušeny. Některé z těchto – údajně reverzibilních – změn mohou být vlivem dlouhotrvajícího hladovění. Zdá se, že psilocybin zlepšuje regulaci serotoninového systému a přispívá tak k optimalizaci jídelního chování.
U těchto poruch bývá častým rysem kognitivní rigidita, tedy ulpívání na určitých postojích: „Jsem tlustá, musím vážit pod 40 kilo. Dnes mohu sníst pouze 100 kJ. Dnes musím udělat minimálně 300 sklapovaček, jinak nestojím za nic. Dnes jsem v zrcadle viděla, že mám jedno stehno tlustší, takhle to dál nejde.” Psilocybin přispívá ke zvýšení kognitivní flexibility a umožňuje tak utlumení těchto myšlenek a snadnější zapojení do léčby. Kromě toho psilocybin a další psychedelika obecně podporují neuroplasticitu, tedy vytváření nových spojení v mozku, které se pak v realitě projevují jako adaptivnější chování, jak bude popsáno dále.
Kognitivní rigiditu rozvolňuje také MDMA, které mimo jiné může pomoci i se zpracováním emocí. V souvislosti s poruchami příjmu potravy bylo MDMA zatím zkoumáno u pacientů s komorbidním PTSD s úspěšnými výsledky. Jelikož MDMA bylo dříve charakterizováno jako „anorektikum“, tedy látka snižující chuť k jídlu, mohlo by jeho užití v léčbě poruch příjmu potravy vyvolávat pochybnosti. Zdá se, že v kontrolovaném settingu dochází k eliminaci tohoto rizika.
Zrcadlo, kdo je na světě…?
Z roku 1996 pojednává zajímavá případová studie o muži ve věku 29 let, který trpěl takzvanou tělesnou dysmorfickou poruchou čili dysmorfofobií. Jednou z jejích forem je i výše zmíněná bigorexie. Pokaždé, když se podíval do zrcadla, čímž strávil i několik hodin denně, viděl svůj obličej deformovaný. Podstoupil kvůli tomu několik plastických operací, ačkoli lékaři shledávali jeho vzhled jako normální. Tento muž tvrdil, že mu na jeho potíže pomáhá konopí, ale nejvýrazněji mu pomohly lysohlávky.
Protože lysohlávky působí na serotoninový systém v mozku, lékaři ho přesvědčili, aby se zapojil do studie zkoumající vliv fluoxetinu, což je antidepresivum ze skupiny SSRI. Pacient souhlasil a po nějaké době léčby tímto lékem se jeho sebepojetí výrazně změnilo, dokázal opět vést normální život a zmírnila se jeho sociální úzkost. Psychedelika se v tomto případě stala branou k léčbě antidepresivy.
Vytloukat klín klínem?
Do centra zájmu výzkumníků se dostala také ayahuasca. Vědci chtěli porozumět tomu, jak tento psychedelický nápoj ovlivňuje poruchy příjmu potravy. Kromě celkového zlepšení duševního zdraví, zmírnění obsesivních myšlenek spojených s poruchou, porozumění kořenům nemoci a změny vzorců chování pomohla ayahuasca prožít tělo jako „dar“, zlepšit vztah s vlastním tělem. Jedna respondentka vypověděla, že ačkoli jí zkušenost s ayahuaskou nevyléčila poruchu příjmu potravy, umožnila jí znovu prožít, jaké je to žít bez nemoci, a dodala jí odhodlání a motivaci k další léčbě. Je však nutné podotknout, že ayahuasca v některých případech dočasně zhoršila symptomy nemocí, ale po nějaké době došlo ke stabilizaci a zlepšení v různých psychologických aspektech nemoci, hlavně po emoční stránce.
Držení diety před ayahuaskovou ceremonií může představovat pro osoby s poruchou příjmu potravy potenciální riziko.
U ayahuasky je kladen velký důraz na dodržování specifické diety před užitím. Součástí této diety je konzumace lehčích jídel, vynechání masa, soli, všeho tučného a sladkého. Vzhledem k tomu, že klasická psychoterapie se zaměřuje na normalizaci stravovacích návyků, může být tento faktor považován za potenciálně rizikový, neboť může osoby trpící poruchami příjmu potravy podporovat v obsesivním přemýšlení nad zkonzumovaným jídlem. Osoby trpící bulimií navíc dovedou během krátké doby zkonzumovat enormní množství nezdravého jídla, což může být pro dietu kontraproduktivní.
Každý si asi dovedeme představit reakci lékaře, kterému pacientka s poruchami příjmu potravy oznámí, že se hodlá léčit psychedelickou látkou, která mimo jiné vyvolává zvracení či průjem. Nicméně když se ve výzkumech dotazovali na srovnání se zvracením v rámci nemoci, nikdo z participantů neshledával zvracení po pití ayahuasky jako patologické nebo jako spouštěč symptomů, ba naopak, byl to pro ně zcela jiný prožitek. Přinesl jim pocit úlevy.
Vypnout hlas v hlavě
Kathryn Hansenová ve své knize Jak můj mozek zvítězil nad bulimií popisuje, jak se ze své bulimické kariéry snažila vymanit hodinami terapie a pátráním po příčině svého onemocnění. Snažila se zodpověděl otázku: „Kde je ve mně chyba?“ Jakmile v rámci své léčby vyzkoušela Topamax, který zapříčinil snížení nutkavých myšlenek, změnila přístup k léčbě nemoci a chopila se kormidla. Začala svou terapii stavět na „jednoduchém“ principu oddělení vývojově staršího mozku ovládajícího naše pudy, který vysílá nutkání, od vyšších částí mozku, tedy prefrontální kůry, která vytváří naše pravé Já. Snažila se oddělovat od sebe ono nutkání a bulimické myšlenky, nereagovat na ně. Vytvořit hlubokou propast mezi tím, kdo doopravdy je, a zvířecím mozkem, který vysílá podněty k přejídání a zvracení a pořád dokola.
Neustálé točení se v myšlenkách o jídle, jezení a zvracení je v podstatě návyk, závislost, která nám říká: „Nemůžu se dočkat, až se znovu přejím a vyzvracím.“ U anorexie pak vzniká návyk na hladovění, které zajišťuje pocit síly a úspěchu. Nereagováním na nutkání v podstatě mozek časem zpřetrhá spojení, která bulimičku v tomto bludném kruhu udržují, a změnou chování vytváří nové spoje, čímž v podstatě využívá schopnost neuroplasticity mozku – a tu, jak víme, podporují i psychedelika. Jako ideální doplněk k tomu autorka knihy doporučuje takzvané zvyšování všímavosti, což pomáhá lépe zachytit nežádoucí myšlenky. U anorexie může být uplatňování této praxe poněkud komplikovanější. Anorektičky totiž mnohdy postrádají náhled na své onemocnění a nejsou tedy schopny oddělit myšlenky od svého já.
Kathryn však celé onemocnění nezjednodušuje a podotýká, že zajímat se o zvýšení sebehodnoty, sebelásky a hojení starých ran je neméně důležité. Její cesta však utápěním se v těchto tématech nevedla zhola nikam.
Blokáda ketaminem
Zatímco psilocybin, MDMA a ayahuasca působí primárně přes serotoninové receptory, ketamin nasedá na glutamátové NMDA receptory. Liší se nejen mechanismem působení, ale také prožitkem.
Klinické studie, které se zaměřují na ketamin a léčbu poruch příjmu potravy nasedají na teorii Kathryn Hansenové. Úplně první studie z roku 1998 sledovala, zda se u pacientek s mentální anorexií a diagnózami jako mentální bulimie a alkoholismus či jiným kompulzivním chováním sníží míra takového chování. Studie se opírala o teorii, že poruchy příjmu potravy jsou charakterizované opakovaným výskytem anorektických myšlenek: „Musíš cvičit. Nesmíš jíst. Běž se vyzvracet, přejedla ses. Určitě ztloustneš.“ Pacientky se nacházejí v jakémsi „nabuzeném myšlenkovém stavu“, přičemž excitace je vysoká v hipokampu, jehož funkce souvisí s pamětí. Ketamin blokuje NMDA receptory v hipokampu, čímž snižuje míru anorektických myšlenek.
Celkem patnáct pacientek dostávalo infuze ketaminu, přičemž je důležité říci, že podáváním nalmefenu zabraňovali ketaminovému tripu. Ke zmírnění kompulzivního chování došlo u všech pacientek, avšak u 60 procent byla odezva na terapii velmi výrazná. To se projevilo například návratem k normálním stravovacím návykům a přijetím normálního nárůstu hmotnosti. Pacientky zjistily, že je pro ně snazší udržovat sociální kontakt, a dokázaly diskutovat o svých plánech do budoucna.
V jiné studii zase vsadili na ketamin a ketogenní dietu, což je dieta s vysokým příjmem tuků a nízkým podílem sacharidů. Léčbu pacientky založili na předpokladu, že anorexie navozuje určitý typ metabolické hibernace, která vyžaduje normalizaci lipidových signálů, aby se opět obnovily metabolické procesy a zdravé fungování centrálního nervového systému. V této studii pacientka ketaminový trip prožila v settingu podobném současným psychedelickým sezením a přisoudila prožitku terapeutický efekt. Princip této léčby spočíval i v přehodnocení onemocnění z „psychické poruchy“ na onemocnění metabolicky podmíněné, což pro pacientku mělo velký význam. Domnívám se, že to znamenalo určité odosobnění od nemoci. Vzhledem k tomu, že se tito pacienti za svou nemoc často stydí, může být tento koncept léčby skutečně osvobozující.
U anorexie vzniká návyk na hladovění, které zajišťuje pocit síly a úspěchu.
Ačkoli je u nás ketamin pro lékařské užití legální a už se zde dokonce používá k léčbě deprese, vědecké důkazy pro léčbu poruch příjmu potravy ketaminem nejsou příliš silné. Existuje jen dokumentace několika případů a chybí nám kontrolované studie. V realizovaných studiích rovněž výzkumníci diskutují o tom, zda se zlepšení u těchto poruch děje prostřednictvím snížení depresivních symptomů, anebo zda ketamin působí specificky na symptomy nemoci.
Cesta z pekla: „pouze“ 1 rok
Zprávu o „zázračném“ vyléčení z těžké bulimie přinesla případová studie pacientky, která touto nemocí trpěla devět let a poslední rok měla až čtyřicet epizod přejídání a zvracení denně. Určitě nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že ten den nedělala prakticky nic jiného. Pacientka měla mnoho komorbidit a somatických komplikací. Byla jí nabídnuta ketaminem asistovaná psychoterapie, kdy jeden cyklus obsahoval dvě sezení týdně po dobu tří týdnů. Každému sezení s ketaminem předcházela krátká přípravná psychoterapie a poté následovalo integrační sezení. Celkem pacientka podstoupila tři cykly terapie, dohromady tedy osmnáct aplikací ketaminu.
Pacientka zažila ketaminový trip, což je mimo jiné jeden z hlavních aspektů ketaminové terapie. Popisovala rozpuštění ega, geometrické vize a další fenomény typické pro tento rozšířený stav vědomí. Po prvním cyklu se počet jejích záchvatů snížil z 40 na 18, po druhém cyklu na 13 a po třetím cyklu na 4 epizody denně. Po třech měsících následné léčby přestaly záchvaty úplně a 12 až 15 měsíců po skončení léčby už se u ní neobjevoval žádný relaps. Kromě jiného nastalo velké zlepšení v psychosociální oblasti.
Společné jádro
Ačkoli serotonergní psychedelika a ketamin mají v mozku jiný mechanismus působení a zprostředkovávají jiný prožitek, na symptomy nemoci mají podobný účinek. Bylo navíc zjištěno, že například ketamin působí příznivě na kompulzivní chování, obsedantní myšlenky a úzkost, což bývají společní jmenovatelé onemocnění, jako jsou poruchy příjmu potravy, obsedantně-kompulzivní porucha a závislosti. U serotonergních psychedelik pak bývá vyzdvihována schopnost podpory neuroplasticity, zvyšování učení, kognitivní flexibility, zvýšení všímavosti. Pokud budeme zkoumat podstatu všech duševních onemocnění, často se dostaneme ke společným faktorům, kterými mohou být snížená sebehodnota, pociťování studu, ulpívání na rigidních myšlenkových vzorcích a podobně.
V tomto článku vycházejí najevo dva odlišné přístupy k léčbě poruch příjmu potravy. Jeden přístup nám říká, že nemoc je naší součástí – je to něco nezpracovaného, neintegrovaného, něco, co má nějaký význam a smysl a co se musí nejdříve přijmout, aby to mohlo být zpracováno. Druhý přístup na to pohlíží tak, že tato nemoc je tvořena souborem nežádoucích neurologických procesů, takže se cílí na zpřetrhání neurologických spojení, která představují nepřizpůsobivé chování, a tvorbu nových. Toho lze podle Hansenové docílit i odosobněním od nemoci.
Domnívám se, že psychedelika mají tu moc integrovat oba přístupy a působit efektivně jak po neurobiologické, tak po psychologické stránce. Osobně doufám, že se spektrum onemocnění, na které bude možnost legálně použít psychedelika, brzy rozšíří a že psychedelická léčba nebude podmiňována přítomností depresivní či úzkostné poruchy. Otevřeně si také přeji, aby se psychedelická léčba stala jednou z možných variant, nikoli pouze „poslední štací“, když už nic jiného nefunguje.
Opatrnosti není nikdy nazbyt
Přestože poruchy příjmu potravy nejsou samy o sobě stavem, který by se neslučoval s užitím psychedelik, je nutno zohlednit možné tělesné komplikace. Poměrně často dochází k elektrolytické dysbalanci, srdeční arytmii a výraznému snížení krevního tlaku, zatíženy jsou i další orgány jako játra a ledviny. Psychedelika mohou také otevřít náročná témata, rozvířit emoce a dočasně tak zhoršit symptomy nemoci. Pokud vy nebo vaši známí trpí poruchou příjmu potravy a chystají se užít psychedelika, nejbezpečnější je informovat se o rizicích, zajistit si odbornou pomoc v podobě interního vyšetření před užitím a následnou psychologickou podporu.
