Odešel na jih a překročil hranice, za sebou nechal zmatek a neřád,“ syčí James Douglas Morrison v poemě „The Celebration of the Lizzard“. Třetího července 1971 otevřel Ještěrčí král v Paříži červí díru na onen svět. Brzy tomu bude padesát let.
Trpěl tím, čemu lékaři říkají komplikovaná opilost. Vlastně tím trpělo spíš jeho okolí, protože co oči nevidí, srdce nebolí – alkoholismus provázejí milosrdná okna. Okolí zhypnotizované jeho bohorovným přístupem k životu ho bralo takového, jaký byl. „Nevzpomínám si, že bych se narodil. Asi jsem měl zrovna okno.“
Když se zlil, říkali mu Jimbo. Jimbo se časem chopil otěží a Jim se proti němu chtěl vzbouřit. Měl ale to, čemu psychologové říkají slepá skvrna. Místo aby hledal chybu v sobě, obrátil se na externího viníka – publikum. K psychologovi si donesl šachy, dal mu šach mat a další session už vynechal. Rozhodl se sabotovat svou pódiovou persónu, ale ta už se stala jeho nedílnou součástí. Masku šlo strhnout jen s kůží. Utekl do Paříže, ale ve městě aperitivů měl Jimbo pré. Kolega z kapely Ray Manzarek poznamenal, že Londýn by býval byl lepší.
Kromě alkoholu byl rockový šaman závislý na červených marlborách. Známý kovboj z jejich reklamy letos zemřel v devadesáti letech. Jim nám pohled na svoje tělesné chátrání nedopřál. „Být věčně mlád, to bych si přál, být věčně mlád,“ zpívá Karel Gott. Není to tak těžké, stačí zemřít včas. Jim měl smrt vepsanou už ve svém jméně. Mori je latinsky zemřít a son je syn. Byl synem smrti. Oblíbená hláška Memento mori, tedy Pamatuj na smrt, jako by byla jeho mottem. „Je konec, nádherný příteli,“ zpívá v písni „The End“ už na prvním albu. „Až přestane hrát muzika, zhasněte světla,“ káže na druhém v epické „When the Music’s Over“.
„Budoucnost už není, co bývala.“
První tři alba byla o Mary
Na radu svého učitele angličtiny se po dvou ročnících výšky na Floridě přestěhoval v roce 1964 do Los Angeles. Jack Kerouac říkal, že ti praví beatnici byli k vidění jen do roku 1950. O hippies se zase říká, že se vyskytovali jen do roku 1967. Právě toho roku The Doors stanuli na vrcholu hitparád s hitem „Light My Fire“. Jim v něm žádá o rozdmýchání svého skomírajícího ohně. Song se stal hymnou léta lásky, fanoušci o něj skandovali na každém koncertě. Jimův oheň rozdmýchávalo tolik dechů, že ho spíše zhasínaly. Aby ho udržel, přiléval do něj ohnivou vodu.
Říkal, že pro pozornost kamer a davů se narodil. V jednom interview se ale prořekl, že kdyby se nestal sexsymbolem, dával by si nějaký poklidný zahradní trip. A v jiném na otázku, jak by si představoval svou smrt, odpověděl: „Hm… Tak ve sto letech ve vyhřátý posteli s pár přáteli kolem. Anebo ne, radši sám. Ale určitě ne ve spánku. Smrt se vám stane jen jednou za život. Chci vědět, jaký to je.“
Kromě etanolu bylo jeho oblíbenou chemikálií LSD – ohnivá tinktura psychedelické revoluce. Do roku 1966 jste ho v Kalifornii sehnali v každé lékárně, pak bylo pro svou stěžejní roli v kontrakultuře postaveno mimo zákon. I potom ho ale bylo všude požehnaně, Kalifornii zásoboval chemik Owsley Stanley.
Jim žil na střeše a ládoval se kyselinou jako gumovými medvídky. V hlavě mu naskakovaly melodie, které konzervoval do slov. Inspirovala ho kapela Love, nepříliš známá crew, která ovlivnila celou květinovou scénu. Spálil všechny svoje deníky – a úryvky, které mu zůstaly v hlavě, se staly texty prvních písní Doors. Femme fatale v nich nebyla jeho známá družka Pamela Coursonová, kterou potkal v prvním domovském klubu Doors London Fog, ale první láska Mary Werbelowová. Ta s ním v tom šedesátém čtvrtém emigrovala z Floridy do Los Angeles, kde je rozdělily nevyzpytatelné proudy. „Než sklouzneš do nevědomí, chtěl bych další polibek, další bleskovou šanci na požehnání, další polibek, další polibek,“ nemůže na ni Jim zapomenout v písni „Crystal Ship“ z prvního alba. Když se s ní setkal už coby celebrita, poukázala na to, že hrozně pije. „Jo, a jsem v tom dobrej,“ odpověděl jí samolibě. Ještě v roce 1968 ji žádal o ruku, ale ona raději odjela do Indie. „První tři alba jsou o tobě,“ řekl jí.
Když Oliver Stone psal scénář pro svůj životopisný film s Valem Kilmerem v hlavní roli, který přes svou zkreslenost vlil kapele do žil nesmrtelnost, odmítla své místo v historii. Nekývla ani na štědrou nabídku. Jimův oblíbený slogan „Money beats soul“, tedy „Peníze přebijou duši“, jako by se jí netýkal. To zní jako Jimova holka… V roli té reálné ji nahradila Pamela Coursonová, které Jim dotoval obchod s hadříkama Themis a heroinový návyk. Sám heroin nenáviděl. Ironií osudu byla jeho holka závislačka. A to byl kámen úrazu.
„Nevzpomínám si, že bych se narodil. Asi jsem měl zrovna okno.“
Závislá láska
„Byla to princezna, královna dálnice, nikdo ji nemohl zachránit, zachraňte slepého tygra, on byl příšera oděná v černé kůži,“ zpívá v písni „Queen of the Highway“ na předposledním albu. S krásnou zrzkou ho pojilo, že jejich otcové byli vojáci. Ten Jimův se dokonce účastnil provokace v Tonkinském zálivu, která rozpoutala válku ve Vietnamu. Jim z toho měl psycho. „Všichni dezertéři budou zastřeleni zítra ráno v pět, takže se dejte do kupy a přestaňte se tu motat,“ křičí na jedné studiové nahrávce a pokračuje: „Co to jako je, ta připosraná zasmrádlá válčička, kterou tam vedem? Rozjeďme pořádnou, opravdu pořádnou, se spoustou vražd, bomb a krve!“
Excesivní koncertování se dvěma večerními gigy po sobě zvládal jen díky koksu. Na začátku roku 1969 se v něm něco zlomilo a svého „srdcového Jacka“ poslal k vodě, přestože „to byla jediná karta, která mu zbývala,“ jak zpívá v písni „Hyacinth House“ z posledního alba. V březnu vystoupal na pódium v Miami v podroušeném stavu, sošnou tvář mu halil plnovous. Za obscenity a domnělé obnažování ho puritánská Florida hnala k soudu. Následoval vleklý soudní proces, nervy a prášky. „Chtěl jsem otestovat hranice reality,“ zní jeden z jeho nesmrtelných aforismů. V říjnu 1970 je nahmatal, odsoudili ho na půl roku do vězení. Zaplatil kauci a odvolal se. „Budoucnost už není, co bývala,“ poznamenal si do deníku.
Zrádná Paříž
Na posledním koncertě Doors 12. prosince 1970 v New Orleans vykládal vtipy, soutěžil v pití a nakonec vymlátil do jeviště díru stojanem na mikrofon. Manzarek prý jasně viděl, jak z něj odchází míza. Když mu Jim oznámil, že mizí do Paříže, nic nenamítal. Zrovna dokončili nahrávání posledního alba LA Woman. Z Paříže Jim zavolal bubeníku Johnu Densmorovi a dostal od něj echo, že deska se prodává skvěle. Dohodli se, že až se vrátí, pustí se do další práce. Jim vyrazil s Pamelou na roadtrip do Maroka. Všechno bylo fajn až na to, že při každé zastávce vypil flašku něčeho tvrdého. Ale to bylo normální stejně jako to, že cestou zpět ztratil všechny peníze. Prostě zaletěl do Paříže pro nové.
Ve městě básníků se mu líbilo, ale chybělo mu, že není středem pozornosti. V restauraci někdy po pár drincích začal házet po hostech jídlo. Do Států se vrátit nechtěl, tam byl středem pozornosti až moc. Chtělo to zdravý kompromis, ale o tom si slavní lidé mohou nechat jen zdát. Když se někomu proflákne ksicht, do jisté míry přijde o vlast. A taky tu byl strašák lochu. Druhého července večer, když Pam v jejich bytě navštívil s bílým práškovým zbožím pohledný hrabě de Breteuil, přítel bývalky Micka Jaggera Marianne Faithfullové, která čekala venku, rozhodl se Jim, že na všechna dilemata i odpor k tomuhle jedu hodí bobek. Se svou soul mate se prachsprostě sjel. Prostě si dal lajnu na zapomnění, jenže to byl extra silný matroš, nic pro začátečníky. Matroš, který bere lidi na trochu delší trip.
V první chvíli nelitoval, na chvíli se zase cítil jako hrdina. Skoro stejně skvěle, jako když ho v začátcích hudební kariéry prvně prostoupil duch pódiového prince. Ve druhé už ale nemohl popadnout dech. Do tří let ho následovali de Breteuil i Pamela. Faithfullová žila dost dlouho na to, aby o tom v upřímnosti stáří nedávno promluvila. Vyvrátila tak sladkou legendu o srdci, které se jen tak zastavilo v horké vaně.
