Chodov, Opatov, Háje. Poslední tři stanice céčka. Konec města, periferie. Místo, kterým se Praha v průvodcích zrovna moc nechlubí. Řádí tu přece gangy chuligánů, co každou noc někoho přepadnou a zmlátí. Nevim, myslim, že je to kravina, doba se změnila. Pár rvaček tu možná ještě proběhne, ale Jižák už není, co bejval. Nakonec ani já ne.
Žvejkali jsme gumovou mraženou pizzu a zábava trochu vázla. Rulka se rozvalil na dece, přikryl se Dášou, šahal jí pod sukni a vypadalo to, že víc akce už dneska nepředvede. Hopík nám chtěl ubalit, ale papírky mu odnesl vítr někam do sídliště. Ochladilo se a do bazénu se najednou nikomu nechtělo. Byla jedna ráno. Fotr pořád nevolal.
„Ty bláho, tady je nuda. Na Jižáku je taková nuda! Proč nejsme někde v centru?“ Adéla se tvářila strašně otráveně.
„Rami! Afričané! Si slíbil, že nás budeš vozit tim svym mercedesem. Odvez nás na Václavák. Někam, kde to žije. Já tady normálně chcípám!“
„Piju a hulim. Tak asi těžko, kočičko. Jo a mercedes parkuje v našich garážích a ty jsou teď zavřený.“
„Tak pro něj dojdi, uděláme si jízdu. Já chci do centra. Tancovat! Dělej, jdeme do Ramiho garáže,“ ječela Adéla. Holky se na mě vrhly a strkaly mě směrem ke schodům. Zapřel jsem se nohama.
Adéla se na mě dívala tak vážně, jako by jí právě někdo umřel.
„A ty jseš lhář, Rami? Protože jsi to slíbil. A dlužíš nám to.“
Anna i Adéla na mě výhrůžně mířily ukazováčkem.
„Za deset minut před vchodem. Ale pojedeš nahá na střeše.“ Adéla vyfoukla bublinu ze žvejkačky.
Seběhnul jsem schody po třech a pak si dal malej sprint sídlištěm. Potřeboval jsem se trochu probrat a – vystřízlivět. U našeho paneláku jsem byl za pár minut. Provaz přivázanej k hromosvodu byl naštěstí pořád na svym místě. Začal jsem za něj tahat a spustil si tak dolu navázaný prostěradla. Nahoru se po nich lezlo hůř. Ale touha po dobrodružství a představa, jak řídim tátův mercedes a vezu bandu rozjívených holek, co mě neskutečně obdivujou, mě hnala rychle kupředu. Přelezl jsem zábradlí a opatrně se vplížil do pokoje. Atrapa mýho těla s kopačákem místo hlavy ležela nehnutě na posteli. Nedejchala. Chvíli jsem poslouchal. Naši už spali. V bytě bylo ticho a tma. Jen z kuchyně hučela lednička. Dostal jsem super nápad. Dojdu se vychcat. Za prvý se mi hrozně chtělo a za druhý, pokud bude ještě někdo vzhůru, tak uslyší spláchnutí a já tim potvrdim svoji přítomnost v bytě. Vplížil jsem se potmě na záchod, zavřel za sebou bezhlesně dveře a sednul si. Do něčeho teplýho a měkkýho. Zařval jsem a vyletěl ke dveřím. Na záchodě někdo seděl! Zatraceně, sednul jsem si někomu na klín! Zběsile jsem nahmatal vypínač. Fotr. Seděl tam potmě. Jako by na mě čekal. Jako by něco tušil.
„Obsazeno,“ řekl jenom suše. Ani při tom nehnul brvou.
„Proč si tady do háje nerozsvítíš?! A proč se nezamykáš? Víš, jak jsi mě vyděsil?!“
„Myslel jsem, že dávno spíš. Nepotřebuju tady svítit. A proč máš mokrý kraťasy?“
Protože mi z bazénu ještě nestačily uschnout. Ale to jsem mu samozřejmě říct nemoh. Jak jsem si na něj sednul, tak to samozřejmě musel cejtit.
„Víš, jak je mi blbě? Víš, jak se teď v noci potim? Takovou horečku jsi v životě neměl! Musim jít do postele. Dobrou.“
„Dobrou. A nezapomeň si vzít kulicha,“ odfrkl pohrdlivě.
Prokouknul snad moji fintu? Nebo je takhle zlej? Směje se nemocnýmu? Srát na to. V chodbě jsem opatrně sundal z věšáku klíčky od auta. Pak jsem hlasitě naklepával peřinu, aby bylo úplně jasný, že jdu fakt spát. Bylo ticho. Zavibroval mi mobil. Ilona. Esemeska.
„TOHLE JE 10 MINUT??? ASI AFRICKEJCH, NE???“
„ZDRŽEL MĚ HLÍDAČ GARÁŽÍ. JEDU. JEDNA MINUTA.“
Sešplhal jsem po prostěradlech a vytáhnul je zase provazem nahoru. Fotr naštěstí parkoval až kus dál v ulici za popelnicema, takže i kdyby stál na balkóně, tak neuvidí, že už tam auto nemá.
Céčko s diplomatickou espézetkou. Stálo na svym místě. Byla to fakt kára. Buchty budou čumět! Sednul jsem si za volant, natočil motor a nasával vůni koženejch sedaček a ještě omamnější vůni svobody. Zapnul jsem sound. Naplno. Fotr poslouchal arabskou klasiku. Vrzání rozvrzanejch houslí a k tomu pár bubínků. Dohánělo mě to k šílenství. Vyhodil jsem jeho cédéčko do přihrádky a strčil tam svoje největší pecky. Auto se rozdunělo. Byla to nádhera.
Řídit jsem uměl už od třinácti. Fotrovi jsem parkoval na chalupě a občas mě nechal řídit někde na boční asfaltce. Nejčastěji jsem ale řídil, když o tom nevěděl. Kolem chalupy, k rybníku, do sámošky na náves a pak zase rychle zpátky. Táta byl pořád ještě trochu větší a musel jsem si všechno přenastavit. Sedadlo, zrcátka, volant. Snad to zvládnu vrátit do původní polohy. Zejtra nesmí nic poznat.
Vycouval jsem a vyrazil. Pak přejel hlavní a zahnul k věžáku. Už na mě čekali. Snažil jsem se tvářit, jak hrozně mám tohle auto na háku, ale jejich udivený ksichty mi stejně protáhly vítězoslavnej úsměv.
„No to mě poser! On fakt nekecal,“ kroutil hlavou nechápavě Hopík.
„To je ale fotra, ne?“
„Fotra? Tak to bys mě rozesmál. Fotr má esko, kámo. Mercedesa speciálně postavenýho pro arabský šejky. Některý součástky jsou z pravýho zlata. Ale to mi bohužel půjčuje, jenom když jede se mnou. Tahle kára je samozřejmě moje.“
„A máš vůbec řidičák? Já myslela, že je ti šestnáct?“ Adéla vyfoukla žvejkačkovou bublinu.
„V Alžíru se holky vdávaj v jedenácti a ve dvanácti už maj děti. Takže samozřejmě řidičák má každej už ve třinácti.“
„A ty jseš takovej lhář?“ Adéla na mě mířila zas tím svým ukazováčkem.
Vyrazili jsme. Štefan si sednul dopředu vedle mě. Připoutal se. On jedinej věděl, že tohle auto neni rozhodně moje a moje řidičský zkušenosti jsou tak maximálně popojíždění kolem popelnic. Vzadu seděly Anna a Adéla a mezi ně se nacpal Hopík s Ilonou na klíně. Doufám, že je to fakt její brácha, jinak ho pobodám. Rulka zůstal s Dášou u bazénu. Prej tam budou mít vlastní program. Tak hlavně ať to nedělaj ve vodě, ať ji nemusíme zejtra vyměňovat.
„A trefíš vůbec na Václavák?“ Zase ten její ukazováček. Adéla mě začala štvát.
„Tak samozřejmě. Nejdřív na dálnici a pak pořád rovně. Nejsem idiot. Prosmýknu se sídlištěm jako had. Jako kobra!“
„Na dálnici? Ta snad vede do Brna, ne?“
„Ne, tahle vede do centra!“
„Aha. Já myslela, že dálnice z Prahy vedou směrem na Brno?“
„A ty jsi hlavně řikala, že pojedeš nahá na střeše, ne? Tak už se neptej, nebo tě tam posadíme!“
Samozřejmě, že jsem vůbec netušil, kudy mám jet. Když jsem jezdil s našima, z okýnka jsem se zásadně nedíval.
„Trefíš?“ kejvnul na mě hlavou Štefan. Zubil se.
„Vůbec.“
„Tak to jsme dva.“
Dojeli jsme do Říčan.
„Říčany? To si děláš prdel, Rami!“ ječela Adéla. „Prej prosmýknu se jako had, jako kobra. Ty jseš možná tak slepejš!“
„A nemáš ty zalepenej mozek od žvejkačky?“ Mercedes se otřásal smíchy. Sound duněl. Fotr by nechápal.
Václavák jsme společně se Štefanem nakonec našli. Zaparkovali jsme v dolní části pod Vodičkovou. Měli jsme auto s diplomatickou značkou, ty se neodtahujou. Holky chtěly do klubu tancovat a my se Štefanem už neměli žádný prachy.
„No ty vole! To ti asi táta nepučil, co?“
Vyděšeně jsem se otočil za povědomym hlasem.
Ibrahim. Bratranec Ibrahim! Do hajzlu, kde se tu vzal? Zíral na mě a oči mu svítily radostí, že mě vidí. Ibrahim. Ani nevim, jestli to bratranec vůbec je. Občas k nám jezdil na návštěvu. Mámě vždycky přivez velkou kytku, a když se táta nedíval, tak ji poplácával po zadku. Hrozně se u toho zubil. Zuby měl obrovský. Jako kůň, jako velbloud. Jednou mi říkal, že je hrozně rád, že má tak velký zuby, protože v nich pašuje z Alžíru diamanty. Nevim, možná kecá. Ale jistý bylo, že ho živila ulice. Nikdy o žádný práci nemluvil a vždycky jsem ho viděl jenom zevlovat někde v centru Prahy. Takže to, že jsem ho tu potkal, nebyla zas tak velká náhoda.
„Doufám, že mě nepráskneš. Já za to nemůžu. Holky chtěly svézt do centra.“
Ibrahim sjel holky nadrženym pohledem. Od země nahoru. „Čičí. Slušný,“ zamlaskal. „Chcete protáhnout na dýzu?“ Ibrahim hodil pohledem směrem ke vchodu s blikajícím neonem.
„Jako zadara? Ty bys nás tam protáhnul?“
„Jasný. Každej z nich mi něco dluží,“ mrknul významně na ochranku. „Není vůbec problém. Pojďte holky!“ Ibrahim si stoupnul mezi Annu a Adélu, chytil je kolem pasu, nebo spíš za zadky, a táhnul je ke vchodu diskotéky. Ještě se na mě otočil. „Rami, ty tu na mě počkej nahoře. Dáme ještě řeč. Jenom tě zbavim na chvíli těch čičinek.“ Ibrahim to s holkama uměl a holkám se líbil, i když měl zuby jako velbloud.
Vrátil se za pět minut. „Ty vole, ty blondýny mi tady doufám necháš,“ sykal nažhaveně.
„A kolik za ně dáš?“
Ibrahim mě naoko rozstřílel pohledem, ale pak mě začal objímat. „Ty seš borec! Ty seš moje krev. Patříš do rodiny! Prej kolik ti za ně dám? Ty budeš dělat byznys jako já. Hulíš?“
„Trochu. Občas. Moc to na mě nemaká,“ pokrčil jsem rameny.
„Kámo, já tu mám matroš, z kterýho obletíš všechny planety! A cena pro tebe? Zadara. Normálně zadara! A příště ti to dám za padesát procent průměrný prodejky na trhu. Jsme rodina, si pomáháme, ne?“ Zase mě obejmul.
Ibrahim zkušeně ubalil. Jednou rukou! „Vole jedeš na velbloudovi pouští, chceš si zahulit, ale zároveň držíš opratě, uzdu, jinak se ti velbloud splaší. Tohle prostě musíš umět jednou rukou!“
A tak jsme s Ibrahimem zahulili, já se jednou rukou opíral o naleštěnej mercedes, kterýho jsem sám až sem odřídil, díval se po Václaváku směrem ke koni a najednou jsem měl pocit, že život začíná bejt úplně skvělej. Ibrahim se ke mně přitisknul a nacpal mi do kapsy nějakej balíček. „Zadara. Jak řikám. A až budeš potřebovat příště, tady mě vždycky najdeš.“
Na Jižák jsme dorazili ve čtyři ráno. Už svítalo. Parkovací místo vedle popelnic bylo zabraný a musel jsem zaparkovat až o pár aut dál. Tohle mě vůbec nenapadlo. Snad si toho fotr nevšimne. Holky vypadaly všechny dost zřízeně a šly hned domu spát.
Postáli jsme ještě před Štefanovym věžákem. Nahmatal jsem balíček od Ibrahima. „Dáme ještě malýho špeka?“
„Kdes to vzal? No ty vole! To jsou skunky jak hovado!“ Hopík zkušeně nasál. „Tohle vypadá jako hodně slušnej matroš. Žádný chaluhy z akvárka, co nosí tady Štefan. Cha chá!“
„Tak si naser,“ Štefan pokrčil uraženě rameny.
Ubalil jsem. Dal jsem tam toho docela málo a zamíchal to s tabákem. Nemoh jsem se odstřelit, ještě mě čekalo šplhání po prostěradle. A svět byl zase krásnej a tlemili jsme se tak, až nás okřikla nějaká bába z balkónu. Bylo půl páty. Ptáci řvali jak o život. Hopík bábu pozdravil zdviženym prostředníčkem.
„Tak tohle je mazec. Prodáš mi něco?“ Hopík vytáhnul dvoustovku. Strčil jsem mu do dlaně jednu výstavní palici. Vypadal spokojeně. Opatrně ji zabalil do kapesníku a strčil do kapsy. Šli jsme spát. Celou cestu domu jsem v dlani spokojeně žmoulal Hopíkovu dvoustovku. Čistej zisk z mýho prvního obchodu.