Chodov, Opatov, Háje. Poslední tři stanice céčka. Konec města, periferie. Místo, kterým se Praha v průvodcích zrovna moc nechlubí. Řádí tu přece gangy chuligánů, co každou noc někoho přepadnou a zmlátí. Nevim, myslim, že je to kravina, doba se změnila. Pár rvaček tu možná ještě proběhne, ale Jižák už není, co bejval. Nakonec ani já ne.
Kapitola
10.
To, že je všechno ztraceno, jsem si myslel přesně do doby, než jsem potkal bratrance Ibrahima. Ten měl ve všem hned jasno.
„Ilona rozhodně neni jediná holka pod sluncem. Zapomeň na ni, kámo. Ta je pro tebe jednoznačně mrtvá. Prostě dead! Ty teď musíš vyrazit do ulic a nesrat se s tim. Ber každou, co se ti bude líbit. Každou, co za něco bude stát. Vlastně ber všechno! Ber mladý, starý. Hezký, hnusný. Čuměl bys, co i takový brejlatý a tlustý ošklivky uměj rozjet za představení. Musíš kosit! Kosit!“ Bouchnul mě povzbudivě do zad. „Ramiho senoseč začíná. Jseš teď někdo! Máš prachy, vypadáš jako džigolo z Neapole a hubu máš velkou jako já. Kámo ty se neztratíš!“ V tomhle se teda Ibrahim naštěstí mýlil, protože on měl hubu mnohem větší. Měl zuby jako velbloud a úsměv jako žabák, ale jinak fakt věděl. Ibrahim, ten se fakt vyznal.
Jasně, že jsem velký kápo! Z celýho sídlištního gangu mám nejvíc prachů. Prachů, který jsem si navíc sám vydělal. Na Jižáku mě teď zdravili týpci, který jsem zaručeně předtím nikdy nepotkal. Cizí kluci mě zastavovali na ulici a chtěli koupit hulení. Někdy i něco jinýho, ale držel jsem se většinou jednoho sortimentu. Za vydělaný prachy jsem si koupil volvo. Bylo sice starší a taky menší, než jsem si představoval, ale Ibrahim, kterej ho sehnal, tvrdil, že to je obchod století, a že není vůbec o čem. To auto nemělo VIN kód, nemělo papíry a nemělo ani majitele. A já pro změnu zase neměl řidičák a bylo mi sedmnáct. Takže skóre bylo vyrovnaný.
„To auto nemá chybu. Jediný, že se nesmíš nechat chytit policajtama, ale nejseš přece debil, to zvládneš. Není o čem!“ poklepával Ibrahim významně na lehce promáčknutou střechu. „Není nejnovější, ale poslechni si ten sound. Jenom basák ti zabírá půlku kufru. Trochu gelu do vlasů, trochu gelu na péro a jedeš brácho! Ti tam budou buchty naskakovat za jízdy.“
Byl jsem v euforii. Stočil jsem okýnka a donekonečna vypouštěl do ulic hutnou vypalovačku „God is a DJ“. Jenže v ten moment nebyl bůh dýdžej. Bůh jsem byl já. God is a DJ! Za touhle peckou se otočí každá roštěnka, co si bude chtít zařádit.
Zastavil jsem sebevědomě na Újezdě vedle tramvajový refýže. Byla možná o deset let starší než já, ale Ibrahim přece radil, že mám brát všechny. A tohle byla bohyně.
„Nechcete povozit, slečno?“ Bylo víc než jasný, že chce! Usmívala se a popošla blíž, už jsem chtěl vyskočit a frajersky jí otevřít dveře u spolujezdce, ale pak zakroutila odmítavě hlavou.
„Povozím se radši tramvají. Jo, a hlavně se někde nevybourej, kluku!“
Kluku?! Ty vole! Měla o mě fakt starost. O mě? Gangstera z Jižáku? Měl jsem sto chutí ji přejet.
Ale zkoušel jsem dál a pořád nic, a nakonec jsem svez nějaký dvě rozeřvaný patnáctiletý holky. Ta jedna měla na svůj věk fakt velký prsa, ale vlastně byla tak nějak velká celá a jak v tom autě divoce ječely smíchy, nechal jsem je obě na Míráku vystoupit a koupit cigára a pak jim srabácky ujel.
Bylo to marný. Žádná senoseč. Žádný kosení. Pak jsem dostal skvělej nápad, že nejjednodušší bude pro začátek sbalit někoho, koho aspoň trochu znám.
Zavolám Anně. Nebo Adéle. Je vlastně fuk, která z nich dřív vezme telefon. Blonďatý ségry, co vypadaj obě úplně stejně a obě jsou i stejně praštěný. A je fakt, že jedný jsem se líbil. Na minulym večírku v San Marcu na mě pořád sahala. Ale která to sakra byla? Nebrala to ani jedna. Možná jim Ilona něco nakecala. Nakonec jsou to její kámošky. Ale tyhle holky berou život úplně jinak. Od září si přivydělávaj jako tanečnice v Duplexu. A proč asi? Ty to musej chtít dvacet čtyři hodin denně.
Sjel jsem na magistrálu a uháněl na Jižák. Anna a Adéla bydlely kousek ode mě. Stejně budu parkovat u jejich vchodu, ve volvu mě fotr nesmí vidět.
Protáh jsem se vchodovejma dveřma do baráku kolem nějakýho souseda, vyběhnul do třetího patra a sebevědomě zazvonil. Neměl jsem vůbec vymyšlenou strategii kosení, ale byl jsem mistr improvizace. Otevřel mi do půl těla nahej týpek s piercingem v bradavkách. V ruce držel kovový pouta a snažil se je marně otevřít.
„Čus, co chceš?“
„Já, já jdu za Annou. Nebo za Adélou. To je jedno. Ty, ty, tady bydlíš?“ koktal jsem. Chlápek praštil rozčileně s poutama do kouta, pak si mě chvíli roztěkaně prohlížel a nakonec zahulákal dozadu do chodby: „Holkýýý! Přišel za váma zpěvák z Boney M.“
V chodbě se objevila blonďatá hlava. „Rami?! Co tady chceš?“ Řekla to sice překvapeně, ale nakonec docela nadšeně. Měl jsem štěstí. Byla to zrovna ta, co jsem se jí líbil. Anna. Ze dveří, v kterejch stála, se dral pach vína a cigaretovýho kouře.
„Rami?“ vpadnul jí do řeči týpek s piercingem. „Nejseš ty ten dealer ze San Marca?“
Dealer??? Ten chlap mě nazval dealerem??? Měl jsem chuť ho pobodat, ale on v tu chvíli vytáhnul z kapsy u kalhot zmačkanou změť bankovek a dvěma prsty od něj oddělil dvoulitr.
„Tady máš nějaký prachy a dej mi trochu koksu. Holky jsou hrozně toporný,“ plácnul při tom Annu po zadku. Nebránila se.
Nepobodal jsem ho. Zvítězil obchodní duch. „Koks teď u sebe zrovna nemám. Ale zaletim ti pro něj do večerky.“ Vytrhnul jsem mu bankovku, skočil do volva a zajel na Václavák za doktorem Xirsim z Mogadiše, kterej likviduje nepřátele svojí země jednou kulkou do hrudi a druhou kulkou do hlavy.
Za hodinu jsem byl zpátky.
„Ty jsi borec! Ty jsi borec! Pojď dovnitř,“ vítal mě chlápek s piercingem. Oči mu svítily nadšením. „Zbytek peněz si nech. Dáš si s náma, ne?“
Zbytek peněz? Vydělal jsem si litr, a to nebylo špatný.
Anna a Adéla měly v obýváku puštěnou telku s videoklipama. Popíjely víno, vyzývavě se vlnily do rytmu hudby a bylo vidět, že tohle rozhodně není jejich první drink. Všude byl neuvěřitelnej bordel. Rozjedený talíře s jídlem, nedopitý láhve, vysypanej popelník s nedopalkama a mezi tim poházený různý kusy oblečení.
„René. Ale pro tebe Renda,“ podal mi týpek ruku. Bouchli jsme si pěstma.
Pak si kleknul na zem ke konferenčnímu stolku a nataženou rukou smetl na zem všechno, co se na něm válelo. Sklenice, rozjedený brambůrky, vysypanej popelník. Skleničky se vylily na koberec, ale nerozbily se.
„Co děláš, Rendo?“ vykřikla zděšeně Anna.
„Pořádek, krávo, ne asi,“ zubil se na mě spiklenecky. „Začíná nejhezčí část odpoledne, tak to chce přípravu.“ Pečlivě vyleštil skleněnou desku stolu nějakým holčičím tričkem, a pak na ni opatrně vysypal kokain od doktora Xirsiho z Mogadiše. Kuchyňskym nožem soustředěně rozdělil bílou hromádku na čtyři menší a dělal z nich krásný čárky, šipky, lajničky, krajnice nebo spíš plný čáry, co bejvaj před zatáčkama.
„Holky, dělejte, čapněte si brčka,“ pobízel je natěšeně. Myslel jsem, že se Anna s Adélou budou zdráhat. Ale asi to nebyla jejich první plná čára před zatáčkou. Holky si vysály svoje příděly, ječely smíchy a zase tancovaly a jejich pohyby se možná i trochu zrychlily, ale možná se mi to jenom zdálo. A pak si vrazil do nosu brčko Renda, a jako nejvýkonnější průmyslovej vysavač divoce nasál celej zbytek bílýho prášku, co zbyl na stole. Bohužel i dávku, která byla určená pro mě. A pak vyskočil a tlemil se a napřáhnul ruce ke stropu a na celej byt zařval:
„Jsem píchavej král!!!“
Pak se podíval udiveně směrem ke mně. „Ty jseš ještě tady, Boney M?“
Pokrčil jsem rameny. „Můžu jít. Jsi mi to vysál, vole.“
„Počkej. Nikam nechoď! Já jsem rád, když se na mě někdo dívá.“ Zatlačil mě zpátky na gauč, skočil mezi vlnící se blondýny a začal je divoce kousat za krkem, nejdřív jednu, pak druhou, cuchal jim vlasy a pak z nich začal strhávat oblečení a ony se nebránily a začaly mu rozepínat kalhoty a bylo to takový divný, koukat na Rendův chlupatej zadek. Neměl jsem v sobě žádnou drogu, tak jsem aspoň dopil láhev vína, co zbyla v lednici, a pak jsem se zvednul a chtěl vypadnout, ale na chodbě v baráku mě dohnala Anna, která už byla skoro nahá, chytla mě za bundu a táhla zpátky do bytu. Dopotáceli jsme se do nějakýho zadního pokoje, kde mě strčila na širokou postel. Musela to bejt postel jejích rodičů, protože se na ní válelo takový fotrovský pruhovaný pyžamo, který jsem štítivě skopnul na zem. Z Anny táhnul chlast a taky cigára, ale jinak mi voněla, stáhla mi kalhoty a já už byl vztyčenej jak kamennej menhir a Anna na mně divoce skákala a bylo to všechno tak rychlý, že jsem si ani nevšimnul, že ve dveřích do ložnice stojí Renda, utírá se v rozkroku utěrkou na nádobí a kyne na mě zdvihnutym palcem a znovu říká to svoje: „Ty jsi borec! Ty jsi borec!“
A Renda pak navrhnul, že si dáme jenom malou pauzu a potom bude hned následovat další pokračování, akorát si prej holky vyměníme. Ale já jsem se cejtil nějak provinile a radši jsem se sbalil a vyrazil do San Marca, ukázat všem svoje nový volvo.
Musim ale přiznat, že divokejch párty s Rendou, píchavym králem Jižáku, jsem se v bytě u obou blondýn pak ještě párkrát zúčastnil.
