Chodov, Opatov, Háje. Poslední tři stanice céčka. Konec města, periferie. Místo, kterým se Praha v průvodcích zrovna moc nechlubí. Řádí tu přece gangy chuligánů, co každou noc někoho přepadnou a zmlátí. Nevim, myslim, že je to kravina, doba se změnila. Pár rvaček tu možná ještě proběhne, ale Jižák už není, co bejval. Nakonec ani já ne.
Kapitola
11.
San Marco svírala ten večer fakt divná atmosféra. Muzika byla utlumená a jen jako by z dálky probublávala. A já jsem se zrovna topil ve skvělý náladě a strašně moc jsem se chtěl vytahovat se svojí novou károu. Ale lidi byli stáhlý na jednu stranu a za barem stál nervózní Rulkův fotr a donekonečna leštil jednu a tu samou skleničku. Proti němu seděli na koženkovejch stoličkách tři ranaři v šusťákovejch bundách, s nehezkejma, východníma ksichtama. Místo narození? Nějakej hodně temnej kout Balkánu. Jenže já měřil po orgiích s blondýnama dobrý tři metry, a tak jsem si sednul frajersky na nejbližší stoličku hned vedle nich. Chtěl jsem, aby i tihle tři sráči věděli, komu teď patří Jižák.
„Chlapi, chcete nějaký hulení? Možná bych sehnal i koks,“ začal jsem trochu machrovat.
Jenže tihle tři nebyli dobrý. Na většinu lidí se dokážu napojit, ale tady to najednou nešlo. Ten, co seděl nejblíž, na mě vrhnul studenej, žulovej pohled. Pak ukázal rozkazovačně na vchod, kde stála ochranka, takže Rulka, a zasyčel: „Vypadni odsud, negře. A už tě tady nikdy nechci vidět!“
Začala se mi vařit hlava. Rulka nás sledoval obezřetně jako dravec před útokem. Bylo mu jasný, že tady se k něčemu schyluje.
„Co to meleš za hovna? Tenhle podnik patří z půlky mýmu tátovi. Já tady budu klidně bydlet, když budu chtít.“ Balkánec zaútočil bez varování. Rychlá reakce levačkou. Jen jako by ve vzduchu chytal mouchu. A ten zdánlivě nevinnej pohyb ruky způsobil, že jsem skočil šipku pozadu i se židlí a můj zatraceně drahej drink se rozlil po celym parketu. Ležel jsem na zemi jako pytel brambor. Rulka vystartoval.
Ranaři se na mě šklebili a dál v klidu seděli.
„Dimo, tohle ne. Na tohle nemáš právo. Tohle je kámoš,“ zvednul proti nim Rulka ruku, jako kdyby krotil vzteklýho psa.
„Tvůj kámoš je mi úplně u prdele. Máte deset minut na to, abyste se sbalili a vypadli odsud. Ty, tvůj fotr a ten negr, co se tady válí jako prase. Pro vás tři bude už navždycky na dveřích nápis stop! Rozumíte? Stop! Doufám, že je to jasný.“
Dimo byl menší jak já, ale byl to hromotluk a zřejmě velkej šéf. Ruce mu svítily zlatejma prstenama a z očí šlehala rozkazovačná urputnost. Rulkův táta byl v nervu. Zřejmě tu předtim řešili nějakej spor, o kterym jsem nic nevěděl, a on teď jen vztekle mrsknul sklenicí do dalších, který měl připravený k vyleštění. Exploze střepů se rozletěla na všechny strany.
„Vypadnu, ale nejdřív vám to tady ještě rozštípu!“ zařval vztekle.
Dimo přeskočil suverénním obloukem barovej pult a dal mu dělo do nosu. Rulkův táta měl najednou bílou košili samou krev. Nahmatal jsem v kapse nůž od Ibrahima.
Rulka se změnil ve zvíře. Nakonec, byl to jeho fotr. Rozběhl se k baru a chtěl ho pomstít.
Zbylí dva Balkánci se postavili a vytvořili neprůchodnou hradbu. Byli to obři. Začal nerovnej boxerskej zápas. Ale Rulka se držel slušně. Byl to rváč, zápasník. Rozdával rány a ty, co schytal, mu evidentně vůbec nevadily. Jenže pak ho Balkánci chytli mezi sebe a Dimo mu natankoval neskutečný torpédo do břicha. Rulka se zlomil v pase a v ten moment na mě hodil zoufale tázavej pohled. Byla to jasná výzva, abych mu skočil na pomoc. Ale zachránil ho jeho fotr. Teda spíš asi mě. Popadnul zuřivě koženou stoličku a hodil ji vší silou za bar. Znovu vybuchla skleněná nálož. Lítaly skleničky a střepy z rozbitejch zrcadel. Dimo na Rulkova fotra namířil ukazovákem, obtíženym velkym zlatym prstenem, kterej by mu záviděl klidně i papež.
„Tohle si zaplatíš, zmrdáku!“
Rulka využil zmatku. Vyvlíknul se dvěma pořezům a začal zdrhat ven. Jeho fotr běžel za nim.
Dimo šlehnul pozlacenou rukou odhodlaně do vzduchu. „Sandare, Bibare, vyřešte to! A hned!“ Obrovský Balkánci se vyhrnuli ven. Využil jsem chvilkovýho osamocení a zavolal fízly. Boxerskej zápas se přesunul na chodník před San Marco. Ale blížící se modrej maják ten neférovej boj naštěstí rychle ukončil. Rozběhli jsme se s Rulkou a jeho fotrem do sídliště. Balkánci se stáhli zpátky do baru.
Dorazil jsem domu dost vyklepanej. Tak to je konec! San Marco pro nás dneska definitivně skončilo. Hned to zavolám Štefanovi. Co se tam stalo, nevim, ale podle všeho teď patří bar těmhle zmetkům.
Ještě pozdě večer mi volal Rulka. „Rami, potřebuju od tebe sehnat nějakej doping. Něco, co ze mě udělá parní stroj. To jedno bulharský hovado se mnou chce zápasit. Teda spíš Dimo chce, abych s nim zápasil. O prachy. Když prej vyhraju, smáznou fotrovi všechny dluhy a daj mu do smrti pokoj. Trochu se zamotal, debil. Ale po tom dnešku není o čem. Chci ho dobít. Postupně je stejně zabiju všechny tři. Viděls?“
„A co jsem jako měl vidět?“
„No, jak do mě šli?! Ty dvě obrovský gorily. A jak vůbec nestíhali. Toho jednoho naporcuju jak nic.“
„A když prohraješ?“
„Tak fotrovi smáznou jenom dvacet procent. Ale i to je dobrý. Jde o zábavu. Zážitek pro bohatý paničky. Nelegální zápasy v nějaký zapadlý hale na Bohdalci. Ale je to hodně utajený, nesmíš to nikomu vypustit.“
„A to tě fotr pošle do takovýho rizika? Chápeš, že tě můžou zabít?“
„Ale hovno. Fotr nic neví. Vyřešim si to sám. A i nelegály maj svoje pravidla. Maximálně mě vypnou. Ale toho se nebojim. Smáznu ho jako hovno. Tak seženeš mi něco? Co nejčistší kokain nebo nějakej amfáč. Ale musí to makat. Musim bejt pitbul! Musim vyhrát!“
Skočil jsem po škole do volva a zajel za Ibrahimem.
„Doping pro zápasníka? Ty kreténe, tak to seš na zatraceně správný adrese. Zajdeme za doktorem. Ten servíroval drogy pro celou somálskou armádu. V tomhle směru je to michelinskej šéfkuchař,“ jásal Ibrahim nadšeně.
Doktor a taky generál Xirsi z Mogadiša byl opřenej o zábradlí na svym tradičním místě na protější straně Václaváku. Zubil se na nás rozjíveně a žvejkal nějaký svinstvo, který pak v hnusný hnědý kaši flusal na zem.
„Combat drugs?“ Doktor Xirsi se přestal usmívat a obezřetně se rozhlídnul po přeplněnym náměstí. „Já mít. Všechno mít. Ale muset do warehousu. Kolik bude zápasů?“
„Doufám, že jenom jeden. Ale jde o hodně. Musí to bejt čistý a hlavně bezpečný, rozumíš?“
Doktor a taky generál Xirsí se zamračil a tvářil se skoro uraženě. „Bezpečný? Of course!“ bouchnul se dlaní pyšně do hrudi. „Mám namíchaný brown-brown. Super mix. U nás dáváme i malým boys. Deset, dvanáct roků. Je to bezpečný. Všichni ty zmetci to po mně pořád chtěj. A už je dávno po válce.“
Ještě ten večer jsem Rulkovi předával pytlíček s jemnym nahnědlym práškem. Vypadal nevinně jako třtinovej cukr. „Ale je to na tvoje riziko. Vůbec netušim, co to svinstvo udělá. Prej je to směs střelnýho prachu a kokainu. V Africe to berou děti, takže by to mělo bejt relativně bezpečný, tvrdil doktor. Somálskej doktor.“
Rulkovy zářily oči. „Brown-brown? To znám z nějakýho filmu. Po týhle droze usekneš sousedovi obě ruce a klidně je pak sníš. A bez mrknutí oka. Tak přesně tohle bude na toho zavšivenýho Bulhara platit.“
Měl jsem z toho všeho divnej pocit. Nejhorší bylo, že Rulka mě chtěl jako řidiče a doprovod, aby měl krytí, kdyby se prej něco semlelo. Nemohl jsem spát. Svírala mě podivná předtucha.
„Kurva, co tady dělá tahle nula?“ řval Rulka, když si v pátek večer přisednul na Hájích ke mně do auta a zjistil, že na zadnim sedadle sedí Štefan. Vzal jsem ho s sebou. Bylo to zase moje krytí. A byl to kámoš a chtěl ten zápas vidět.
„Polib si prdel, nabušenče,“ zdvihnul Štefan prostředník. Rulka se po něm ohnal, chytil ho za vztyčenej prst a vztekle s nim škubnul. Štefan zařval bolestí a zděšeně pozoroval prst, teď už nepřirozeně vyosenej do strany.
Rulka mávnul rukou, jako že to nevadí, a sklopil trochu provinile hlavu. „Na zápasech jsou takovýhle zranění normální,“ řekl trochu omluvně. „A my jedem na kurva zápas!“ A pak se začal za jízdy rozcvičovat. Boxoval do předního skla, bušil se do prsou a odmítal se připoutat, protože ho prej teď chrání bůh boje a rozhodně se mu nemůže nic stát. Kvílení kontrolky nezapnutejch pásů nás dohánělo k šílenství.
Dimo na nás čekal na Shellce v černym mercedesu.
„Kolik vás tady zatraceně je?“ zavrčel otráveně na Rulku. „Měl jsi bejt sám.“
„To je můj tým,“ procedil Rulka odhodlaně mezi zuby. „Trenér,“ ukázal na mě. „A masér,“ ukázal dozadu na Štefana. „Ale ten je nám teď k ničemu. Zlomil jsem mu prst.“
„Auto tu nechte,“ rozkázal Dimo. „Pojedeme mym.“
Moc se mi to nelíbilo. Moje auto bez papírů nechat stát na osvětlený pumpě hned kousek od estékáčka, kde se to fízlama jenom hemží. Ale Dimo trval na svym. Buď jeho autem, anebo vůbec. Rulka si šel hned sednout na místo pro spolujezdce a tím rozhodnul. Nezbylo nám se Štefanem nic jinýho než ho následovat.
Projížděli jsme nejdřív mezi různejma halama. Pak zase dlouho zahrádkářskou kolonií, po pár minutách jsme odbočili někam do pole a pak zase zpátky kolem zahrádek a vypadalo to, že Dimo moc nechce, abysme si tu cestu pamatovali a snaží se nás zamotat. Nakonec jsme jeli úplnou tmou. Cesta byla krytá neprostupnym křovím a na jejím konci jsme vjeli do průmyslovýho areálu, kde stály tři haly. Dvě nízký plechový a jedna vysoká zděná. Před ní bylo zaparkovanejch asi třicet aut. Docela samý káry. Dimův mercedes mezi nima rozhodně nijak nevynikal. Zřejmě sraz smetánky. Nebo pražský mafie. Z haly sem doléhal zuřivej štěkot psů. Před vchodem stál jeden z dvou bulharskejch hromotluků a nepříjemně nás pozoroval. Sandar? Nebo Bibar?
Tady se musim přiznat, že jména Sandar a Bibar jsem si vymyslel. Vlastně jsem je opsal z jedný dobrodružný knížky z Balkánu. Nakonec, kdo by si chtěl po tak dlouhý době jména těch zkurvysynů pamatovat.
„Tak vypadněte,“ zavelel Dimo. „Jsme na místě. Teď jdeme do šatny. Maséra se zlomenym prstem můžeme nechat zamčenýho v autě, ne?“ uchechtl se posměšně.
Štefan vypadal přešle, ale šel odhodlaně s náma.
„Rulka u mě skončil, kretén. Doufám, že ho zabijou,“ zasyčel napůl vztekle a napůl zoufale. Vešli jsme vedlejším vchodem do jednopatrový budovy, která z pravý strany přiléhala ke zděný hale. Dimo za námi zamknul. Byli jsme mu odevzdaný na milost a nemilost. Byla to past. Pak jsme dlouho procházeli úzkou, spoře osvětlenou chodbou obloženou bílejma kachlíkama a štěkot psů se víc a víc přibližoval. Zabočili jsme do nějaký umývárky.
„Tady máte šatnu. Až přijdeš na řadu, tak si pro tebe dojdu. Zatim si prober taktiku se svým týmem.“ Dimo pohrdlivě odfrkl a pokračoval chodbou dál kamsi do budovy. Rulka si svlíknul tepláky a v červenejch lesklejch trenýrkách poskakoval jako magor. Co chvíli udělal výpad na neviditelnýho protivníka a koukal tak soustředěně do zdi, že si ani nevšimnul, že jsme se se Štefanem zdekovali a plížíme se za Dimou.
