Chodov, Opatov, Háje. Poslední tři stanice céčka. Konec města, periferie. Místo, kterým se Praha v průvodcích zrovna moc nechlubí. Řádí tu přece gangy chuligánů, co každou noc někoho přepadnou a zmlátí. Nevim, myslim, že je to kravina, doba se změnila. Pár rvaček tu možná ještě proběhne, ale Jižák už není, co bejval. Nakonec ani já ne.
Kapitola
12.
Bulhar Dimo došel na konec potemnělý chodby a otevřel velký, plechový dveře. V ten moment se do úzkýho prostoru vřítil brutální štěkot psů zmixovanej s dunivou muzikou v pozadí, která ze všeho nejvíc připomínala zvuk přistávajícího vrtulníku. V panice, že nás ty bestie roztrhaj, jsme se se Štefanem natlačili do nejbližších bočních dveří. Ústilo za nima schodiště do horního patra. Vyběhli jsme nahoru. V horním patře se po celý dýlce budovy táhla prosklená chodba a všechny okna ústily dolů do haly. Stáli jsme se Štefanem ve stínu a skla byly pokrytý tak silnou vrstvou špíny, že na nás zespodu nemohlo bejt moc vidět. Dole byla stará montovna, která už dneska zřejmě sloužila jenom jako sklad. Levá část haly byla zaskládaná paletama s nějakejma chemikáliema. Zato pravá část, nad kterou jsme stáli, připomínala spíš cirkusovou manéž připravenou pro drezúru šelem. Kruhovej ring, vytvořenej z drátěnýho, stavebního plotu, a kolem něj šílící dav magorů. V zadním koutě manéže se zmítalo klubko bojovejch psů. Měli malý oči a ksichty jako žraloci. Jeden byl černej, a ten spíš vyhrával, druhej světle šedej s hebkou srstí, jakoby ušitou ze sametu. Ale ten už ztrácel síly. Asi je schválně takhle mixli, aby se v tý změti zvířecích těl vůbec vědělo, kdo je šampión. Největší vtip tohohle představení byl poutač s reklamou na psí žrádlo, kterej plandal na mříži ringu.
„Asi předehra před Rulkovym zápasem, co? Komu fandíš?“ ušklíb jsem se na Štefana.
Štefan nemluvil. Vyděšeně sledoval brutální divadlo a zřejmě měl strach. Taky jsem cejtil, jak se mi žaludek svévolně dere do krku. Zvířecí klubko se ustálilo a pak zkamenělo. Štěkot se změnil jen v zuřivý vrčení černý bestie a zoufalej pískot šedýho sameťáka. Kdosi natočil baterii stropních světlometů přímo na zmítající se zvířata. Všichni dole si tak mohli ještě líp vychutnat ten pomalu končící zápas. A čím víc reflektory zářily, tím rychleji vyhasínal život sametovýho psa. Bojovalo se až do konce. Do úplnýho konce.
V pevnym sevření drátěnýho oplocení vznikla malá mezera a do ringu vběhnul obrovskej nabušenec v černý kukle. Taky měl černý rukavice a v jedný ruce držel stočený dlouhý vodítko a v druhý zase kýbl s vodou. Vodu vychrstnul na černýho vítěze, aby ho odehnal. Ale už to nebylo potřeba. Vítěz sám vycejtil, že už je dobojováno. Odskočil stranou a začal si olizovat šerednou krvavou trhlinu na žebrech. Pořádně si tam nedosáhnul a chtěl si sednout, ale zakuklenec mu rychle nacvaknul vodítko a pak jako vyšinutej drezér koní procházel ringem pořád dokola, co chvíli se bouchal pěstí do potetovaný hrudi a vykřikoval vítěznej skřek. Pes se přidal. Oba štěkali radostí. Těžko říct, kdo byl v tu chvíli větší zvíře.
„Takhle tu pak na laně budeme vodit Rulku. Teda jestli vyhraje. Jsme přece jeho trenéři, ne?“ snažil jsem se Štefana rozesmát. Ten se ale nesmál. Taky jsem byl podělanej.
A představení pokračovalo. Do ringu vběhly dvě zamaskovaný postavy. Vypadaly jako mrzáci z Bulovky. Oživlý mumie. Hlavy měly komplet omotaný bílejma fáčema a koukal jim jenom nos a oči. Chytli mrtvýho sameťáka, kterej teď už vypadal jenom jako krvavá předložka k posteli a za nohy ho táhli ven z ringu. Dav dole mlátil do kovovejch mříží oplocení a hlasitě bučel. Na zemi zůstávala široká krvavá šmouha.
A pak se reflektory rozblikaly a zase se naplno spustilo dunivý techno. Na krvavej parket doslova vtančily další dvě postavy v černejch kuklách. Tentokrát to byly dvě ženský. Byly do půl těla nahý, v rukou držely dlouhý černý smetáky, ale ta choreografie byla dost marná, a i ty jejich prsa byly spíš takový svěšený nic. A to, co měl bejt tanec a možná brutální performance s psí krví, nakonec vyznělo jako hodně směšný divadlo. Do rytmu hutný muziky vytíraly krvavou lázeň a při těch nesehranejch pohybech mi jedna z nich ze všeho nejvíc připomínala Naďu, ukrajinskou uklízečku z gymplu. Kdo ví, třeba si tu po nocích přivydělává. Tahle ženská měla na rameni vytetovanou hlavu indiána v čelence. Jestli to tady přežijem, tak zkusim zejtra Naďu donutit, ať si sundá ten její neforemnej bílej plášť a ukáže mi nahý ramena. Buď mi dá dělo, anebo mě naopak zatáhne do svýho temnýho kumbálu s košťatama. Ušklíb jsem se nad tou představou.
A pak muzika hodila přesmyčku a rozduněla se v ještě rychlejším rytmu. Naďa s druhou tanečnicí dokončily úklidovou performanci a do ringu vběhnul Bibar, Dimova osobní mlátička. Na hlavě měl novej účes, takovou podholenou podivnou čupřinu, a na těle trenky v červeno-zeleno-bílý bulharský trikolóře.
„Bíba! Bíba!“ začaly řvát všechny ty hovada dole. Bibar předsunul čelist a nasadil sveřepej výraz nekompromisního bijce. Procházel se kolíbavou, skoro až fotrovskou chůzí po aréně, občas něco zařval bulharsky a bylo vidět, jak si je sám sebou jistej. Anebo to dobře hrál. Ani nevim, jestli byl Bibar zrovna zápasník. Jasně, byla to Dinova gorila. Byl obrovskej, s nekompromisnim ksichtem pitbula, ale taky už měl trochu břicho a bylo jasný, že si často prolejvá útroby rakijí. Rulka se pro něj mohl stát docela nebezpečnym soupeřem.
„Bíba! Bíba!“ Dav mu věřil.
To Rulku do ringu doslova dovedli. Neskákal a nepředváděl se. Vypadal rozpačitě a otáčel se pořád dozadu, protože asi hledal mě a Štefana. Ale pohled měl šílenej.
„Jdem dolu?“ kejvnul jsem na Štefana.
„Ani za boha! Dvacetkrát fakáč na něj, na hovado!“ Štefan si mnul pochroumanou ruku a vrtěl zarputile hlavou, že rozhodně ne. „Ať ho tam klidně dobijou, už mě nezajímá.“
Bibar nahodil samolibej úsměv, kterym chtěl dát jasně najevo, jak svým soupeřem pohrdá. Rulka byl určitě o deset let mladší. A byl trénovanej. Kromě poflakování po sídláku nebo pochlastávání v San Marcu trávil většinu času v posilovně nebo na tréninkách. Nikdy jsem ho neviděl v žádný pořádný rvačce, protože když dal Rulka někomu ránu, tak bylo vždycky po boji, ale od začátku jsem věřil, že vyhraje.
A pak se kruh uzavřel. Zůstal v něm jenom Rulka, Bibar a obrovský zakuklený hovado, který bude zápas soudcovat. Těžko říct, co se dá soudcovat v zápase bez pravidel. Možná je tu jenom od toho, aby pak zvedal ruku vítězi, kterej už ji bude mít tak omlácenou, že toho nebude sám schopnej.
Bibar se lehce poklonil publiku. Pak se pokřižoval. Davem prolítla pochvalná vlna souhlasu. To Rulka zdvihl na obou rukou prostředníky a poslal publiku zase svůj pozdrav. Tohle byl celej Rulka a jeho sídlištní kultura. Dav dole začal řvát a vztekle mlátit do mříží.
Muzika přestala hrát.
„Bíba! Bíba!“ Od začátku bylo jasný, na čí straně publikum je.
„Boj!“ zařvala černá kukla.
Oba soupeři se postavili do boxerskýho postoje a začali poskakovat z místa na místo. Bibar rozjel sebevědomě první výpad na Rulkovu hlavu. Ale ten rychle uhnul a uskočil stranou. A tak to pokračovalo dál. Bibar útočil a Rulka jen uhejbal nebo vykrejval soupeřovy rány dlaněma. Možná si jenom oťukával, čeho je Bibar schopnej, možná ho chtěl rychle unavit, ale pořád jako by vyčkával. A pak se Bibar trefil a pak znova. Rulka dostal pecku do spánku. Pak do brady. Trochu to s nim otřáslo, ale poskakoval dál. V očích měl pořád ten šílenej výraz. Bibar útočil dál. Myslim, že to chtěl mít co nejdřív za sebou. Co nejdřív vyhrát, sebrat prachy a vypadnout se zlejt někam do bordelu. Do svejch úderů začal teď dávat mnohem víc síly. Ale čim větší sílu chtěl do úderu dát, tím víc se musel rozpřáhnout. Začal dávat ruce víc od těla a tim se Rulkovi víc otvíral. A Rulka v ten moment rozjel smršť třech svižnej úderů na Bibarovu hlavu. Roztrhnul mu čelo. Bibarovi začala z pravýho spánku crčet krev. Aby viděl, musel si ji setřít, a v ten moment na něj poslal Rulka další salvu ran. Pak už vlastně nepřestával. Bibar se začal spíš bránit a najednou viděl, že už ho Rulkovy dělovky připravujou o prvotní jistotu. A tak se odrazil a skočil mu po nohou. Chtěl ho povalit, dostat ho na zem, ale Rulka uskočil, využil Bibarovy váhy a rychlosti jeho útoku, skočil mu na záda a v ten moment se na zemi zmítalo divoký klubko těl, kde ale Bibar ležel vespodu, pevně sevřenej do železný Rulkovy kravaty. Bibar kopal nohama a snažil se ho setřást, ale Rulka mu svíral krk tak pevně, že už mu evidentně docházel vzduch. Bibar se pomalu přestával bránit a Rulka v ten moment zasypal jeho hlavu obrovskejma dělovkama pravačkou. Bušil dál a dál, jako by pod nim ležela jen hadrová matrace. Bibar už neútočil. Jenom si bránil hlavu, ale docházel mu dech a nohama místo kopání už jen spíš šoupal a nakonec už jenom tupě ležel.
Možná to byl brown-brown od doktora Xirsiho z Mogadiše, možná se mu prostě splašil mozek z návalu adrenalinu, ale Rulka ztratil kontrolu. Vypadalo to, že chce svýho nehybnýho soupeře rozmlátit na kaši, zadupat ho do betonu, zakopat ho pod zem. Bylo dobojováno, to bylo víc než jasný, ale on mlátil dál, dál do krvavý hmoty pod sebou. Dav šílel. Teď už asi bylo jedno, kdo vyhrává, teď už šlo o to si zařvat, vcítit se do toho šílenství, stát se jeho součástí, vžít se do pocitu vítěznýho gladiátora.
„Ten s tou kuklou to má kurva ukončit, ne?!“ heknul zoufale Štefan vedle mě. Čelo měl orosený potem. Sledoval jsem Dina, kterej stál nalepenej na mříž hned v první řadě. Zakuklenci dával jasně rukou znamení, že ještě ne, že ještě není potřeba zápas přerušovat. Dav se zbláznil. Vřískot sílil. Ženský ječely stejně jako chlapi. Rulka začal do Bibara kopat kolenem, dával mu lokty a nakonec mu chytil hlavu do dlaní, zvednul ji nad podlahu a vší silou s ní třísknul zpátky o beton. Bibarovo tělo zkamenělo. Rulka mlátil dál, ale už neměl soupeře.
Teprv teď dal Dino pokyn zakuklenci, ať zápas ukončí. Ten skočil k Rulkovi a rychle ho odtrhával. Jenže ten byl jako smyslu zbavenej. Zakuklence odstrčil, až odletěl na hrazení, a dál bušil do bezvládnýho těla pod sebou. Do ringu vběhli další zakuklenci a oba zafačovaný smrťáci. Zezadu chytli Rulku mezi sebe a zdvihli ho na nohy. Jeden z nich mu pak zvednul zkrvavenou ruku nad hlavu. Byl konec.
Rozhodčí se sklonil nad nehybnym Bibarovym tělem a začal ho zkoumat. Pak divně rychle vyskočil a gestikuloval něco k ostatním. Do ringu se hrnuli další lidi, ale Dino začal něco řvát a snažil se dostat čumily pod kontrolu. Strhla se strkanice, padlo pár ran.
„Dead! Je mrtvej!“ vykřiknul někdo dole. Dvě ženský v první řadě začaly ječet.
Mrtvej? Ucejtil jsem hroznej tlak v hrudi. Rulka ho zabil?
„Musíme vypadnout,“ praštil jsem do Štefana, kterej byl v evidentně v šoku.
„A co Rulka?“
„Vždyť je to magor, jsi to viděl. Stejně nás tady nechtěl. Tohle už není náš byznys. Padáme!“
V předklonu jsme proběhli prosklenou chodbou na konec horního patra. Za dalšíma dveřma ústilo okno do okolních zahrádek. Byly to skoro tři metry, ale v ten moment jsme bez rozmejšlení skočili do tmy.
