Chodov, Opatov, Háje. Poslední tři stanice céčka. Konec města, periferie. Místo, kterým se Praha v průvodcích zrovna moc nechlubí. Řádí tu přece gangy chuligánů, co každou noc někoho přepadnou a zmlátí. Nevim, myslim, že je to kravina, doba se změnila. Pár rvaček tu možná ještě proběhne, ale Jižák už není, co bejval. Nakonec ani já ne.
Kapitola 6.
V devět ráno mě vzbudil zvonek. Kterej kretén?! V sobotu?! Otec vrazil do mýho pokoje. Přikryl jsem si hlavu polštářem a snažil se ho vyignorovat. Po včerejší kalbě mi bylo doopravdy zle.
„Kdo spí víc jak osm hodin denně, v životě nic nedokáže. Jo a máš tady nějakýho kamarádíčka,“ utrousil pohrdlivě. Pak podezřele nasál. Něco se mu nezdálo. Ale neřek nic. Natáhnul jsem župan a s vypětím sil se dopotácel do předsíně. Stál tam nějakej dredař v batikovanym tričku s dobrym kilem kovovejch cvočků v ksichtě.
„Čus. Posílá mě za tebou Hopík. Prej prodáváš nějaký hustý modely? Koupil bych tak dvě géčka.“ Pobaveně mě pozoroval. Ten šmejd se očividně dobře bavil mym zbědovanym stavem. Trochu zoufale jsem uhrábnul afro.
„Jedem s kámošema na vodu, takže jdu asi brzo, co?“ dodal jakoby omluvně.
„Za jedno jdeš brzo a za druhý já nic neprodávám.“
„Co? Hopík říkal, že je to mazec. A jestli je to fakt tak dobrý, tak ti dám za dva gramy klidně pjéťo. Prachy mám,“ klepnul si při tom významně na vyboulenou kapsu u kraťasů.
„Kámo, moje modely jsou nejlepší z celý Prahy! Mám jich víc, ale ten, co ti teď prodám, ti ze Sázavy udělá úplnou Amazonku!“ Dostal jsem pětikilo. Týpek byl spokojenej. Já nadšenej. Úplně mě to nakoplo. Udělalo se mi hned líp. Zamknul jsem se v pokoji a vyházel z prádelníku trička a ponožky a odsunul dvojitý dřevěný dno. Byla to moje tajná skrýš. Dřív jsem si tam schovával žvejkačky a sladkosti, co jsem si jenom pro sebe nakrad v kuchyni. Teď jsem tam položil zbytek balíčku od Ibrahima a svoje lehce vydělaný prachy.
Ještě to odpoledne přišel Hopík s partou zpocenejch skejťáků. A? Zase chtěli koupit hulení. Co jinýho. Jeden z těch dementů začal jezdit na prkně po kuchyni a na lině udělal černý šmouhy. Naši odjeli naštěstí na chatu. Chtěl jsem po něm ještě kilo za vyčistění. Do skrýše v prádelníku přibylo dalších osm stovek. Šmouhy jsem pak snad půl hodiny drhnul kartáčkem na zuby a práškem na praní. Tohle byly tvrdě vydělaný peníze.
V neděli večer mi přišla esemeska od Ilony. „Máma má celej tejden noční. Problém je, že se tu sama v noci bojim.“
No ty vole! Celej tejden! Tak samozřejmě, že ji budu ochraňovat, jak to jenom půjde.
„Mami,“ začal jsem opatrně u večeře. „Dneska budu spát u Štefana.“
„U Štefana? A proč?“ ozvalo se z obejváku. Fotr měl na tyhle věci neskutečnej radar. Myslel jsem, že spí.
„Budem koukat na filmy a ráno jdem hledat brigádu, takže vyrazíme rovnou od něho.“
„Tak doufám, že nebudete spát v jedný posteli. V Alžíru homosexuály týráme a popravujeme,“ uchechtl se pohrdavě.
Pro jistotu jsem Štefanovi zavolal. Na pevnou linku. On mobil neměl. Neměl na něj prachy. Mě zas tohle volání stálo vždycky půlku kreditu, ale tohle jsem vyřídit prostě musel.
„Čus. Spim jako dneska u tebe,“ šeptal jsem do sluchátka.
„Já vim, už mi to volal tvůj táta.“
„Cože!? Jak jako volal můj táta, kdy?!“
„Teď, asi před minutou. Prej jestli je pravda, že u mě budeš spát. Jo a taky se mě ptal, jestli mám nějakou holku.“
„To je debil! A cos mu řek, dělej, cos mu řek?“
„No jasný, že jo. Teda, že tu jako budeš spát.“
„A cos řek na to, jestli máš nějakou holku?“
„Že mě holky vůbec nezajímaj. Že mám teď vás, teda jako partu, že žádnou holku nepotřebuju.“
„Ty vole, tak to si posral. Chápeš, fotr je muslim, čistokrevnej arabák. Už se mě ptal, jestli nejsem buzna.“
„No a ty jseš?“
„Ty jsi hulil? Jasně, že nejsem. Ale stačí, že si to bude myslet, bude mít blbej den a ukřižuje mě na zdi mýho pokojíčku.“
„A kde teda budeš vlastně dneska spát?“
„U Ilony vole a už to polož, tady ten hovor mě stojí fakt balík!“
Položil jsem to a vzápětí mi volalo cizí číslo. Byl to znova ten dredař, co jsem mu prodal včera ráno hulení. Chtěl další várku. Prej tak za šest stovek. Dali jsme si sraz na hřišti v Jezírkách. Balíček od Ibrahima se povážlivě tenčil. Zato moje výdělky slušně rostly. Koupil jsem v sámošce dvě láhve šampusu a nejdražší sýry, co tam měli. Pak už jsem se jen tak potuloval sídlákem a čekal, až Ilonina máma konečně vypadne z bytu.
Nefungoval jim bzučák a Ilona mi přišla dolu otevřít. Měla na sobě jenom takový krátký tílko a vysílala směrem ke mně hodně srozumitelný signály. Vrhnul jsem se na ni už ve výtahu. Přirazil ji na tlačítka v kabince a začali jsme se divoce líbat. Pak jsem se odtrhnul, vytáhnul lahev šampusu z batohu a začal ji frajersky otvírat. Nic mi nemohlo zabránit v tom, abych ukázal, jak velkýho borce si ta holka ve skutečnosti přivádí do bytu. Divokýho dobrodruha, kterej je ale zároveň gentleman a topí se v neskutečnejch prachách.
Ale byla to moje první lahev šampusu v životě. Netušil jsem, že když je tohle pití teplý, že se tolik napění. Korková zátka se několikrát odrazila od stěn výtahu a naštěstí nás minula, ale proud vybublaný tekutiny vyletěl s neuvěřitelnou razancí Iloně přímo na prsa.
„Co děláš, Afričane?“ vykřikla poděšeně. „Já myslela, že vy alkohol pít nesmíte?“
„A kdo říká, že ho piju?“ A vrhnul jsem se na ni a začal jí tu sladkou tekutinu oblizovat z hrudi a z krku a chytil jsem ji za prsa, který už jí přes mokrý tílko začaly krásně prosvítat, a výtah najednou cuknul a dveře se samy otevřely a v nich stál divnej chlápek v modrý teplákový soupravě, kterou už nosil určitě od základky, protože byla sepraná a minimálně o dvě čísla menší. V obličeji byl bledej, už trochu plešatěl a na nose měl posazený laciný plastový brejle. V ruce držel oranžovej lavór plnej vypranýho prádla.
„Čááúú,“ protáhnul jakoby správňácky. Ale já jsem hned viděl, jak si stáhnul ty hnusný brejle nízko na nos, aby si moh naživo prohlídnout Ilonu v mokrym tílku. Dobře jsem viděl jak i on, alespoň pohledem, slízává tu sladkou šťávu z hroznů z jejího krku a hrudi. Pak si brejle zase nasunul, a než za sebou zavřel dveře výtahu, stačil sjet pohledem ještě mě. Nepřátelsky při tom ohrnul horní ret.
„Co to bylo za debila?“ mračil jsem se na Ilonu a doufal, že mě chlápek v odjíždějícím výtahu uslyší.
„To je Dobro,“ zasmála se.
„Jaký dobro? Já viděl spíš úchyla.“
„Dobro je fajn.
„Jak fajn? Jak dobro? Vidělas, jak čuměl? Příště ho normálně pobodám.“
„Dyť to je můj soused. Tady od naproti. Jmenuje se Dobromil. Dobromil Roskot. Tak jak bys mu asi říkal? Dobro. Nebo Dobřo?“
„Debžo, vole!“ vyhrknul jsem naštvaně.
„Neboj. Ten ti vadit nemusí. My už se známe dlouho. Víš, co. On to má doma těžký. Jeho manželka strašně ztloustla a stala se z ní taková ostrá, zlá ženská. Občas se staví na pokec, někdy i za mámou.“
„Jak na pokec?“
„Neboj, nic. Už dávno mezi náma nic není. Tak jako dřív jsme se občas vídali. Taky jsem nikoho neměla. Máme vedle sebe balkóny. Tak to není zas tak daleko.“ Ilona zrozpačitěla.
„Cože? Tahle nula?! Tenhle deviant v plastovejch brejlích přelejzal za tebou přes balkón? Za nejhezčí holkou z Jižáku?!“ Vařila se ve mně krev. „Tak to ale skončil zmetek, to je ti doufám jasný. Nastražim tam past. Katapult, co ho z toho dvanáctýho patra srazí dolu, kdyby náhodou ještě někdy dostal chuť přelejzat přes balkóny.“
„Utla jsem to. Dávno.“
„Je ti sedmnáct. Tak kolik ti asi bylo, když tě tenhle Dobro znásilnil poprvý, he?“
„Ty jsi blbej.“ Ilona se rozpačitě rozesmála a kroutila odmítavě hlavou. „Sám jsi říkal, že v Alžíru se holky vdávaj ve třinácti, tak co ti najednou vadí.“ Moc mě nepřesvědčila.
Vyžahli jsme radši druhou lahev šampusu. Během chvíle jsem ji měl jak z praku. Ilona taky. Blbli jsme celou noc. Schválně jsem křičel, aby byla šance, že nás přes zeď Dobro Roskot uslyší.
Skoro jsme nespali a Ilona mě pak vzbudila v šest. „Dělej, musíš vypadnout. Máma za chvíli přijde.“
„Jak přijde?“
„Prostě se vrátí z noční. Tak dělej, zabal se a vypal.“
Ještě mezi dveřma jsem se na Ilonu otočil. „Tak kdo je lepší? Já, nebo Roskot?“
„To takhle nejde říct. Nevim, co chceš slyšet. Řikám ti, že už dávno nic není. Dobro je trochu ulítlej, má rád takový ty kůže, řetězy, provazy. Je to prostě jiný.“
Vyběhnul jsem z baráku a našel na zvoncích jmenovku Ing. Dobromil ROSKOT. Byl to zvonek úplně nahoře. Zmáčknul jsem ho a vrazil do něj sirku. Ještě jsem ji pro jistotu zlomil, aby nešla vyndat. Pak jsem zdrhnul do parčíku v Jezírkách. Neměl jsem kam jít. Nechtělo se mi doma vysvětlovat, co tam dělám tak brzo ráno a proč nejsem u Štefana. Lehnul jsem si na lavičku u pískoviště a batoh si strčil pod hlavu jako polštář. Po probdělý noci jsem po pár sekundách usnul.
Probral mě až tlak na hrudník. Byli dva. Jeden mě tlačil rukou k lavičce a druhej mi prohledával kapsy a batoh. Ečer. Skinhead Ečer, kterej se mě marně snažil šikanovat na základce. I když mě párkrát zbil, nikdy mě nezlomil. Toho, co mě držel, jsem neznal. Ale i on měl vyholenou hlavu. Chyběl mu přední zub, a i když bylo celkem vedro, byl navlečenej v bombru a v dlouhejch maskáčovejch kalhotách. Smrděl špínou.
„Jižák neni pro negry. To už jsem ti snad říkal.“ Ečer se snažil mít co nejvíc drsnej hlas.
„Za tuhle postel budeš muset zaplatit nájem. Tohle je náš hotel, negře!“ Vytáhnul mi z batohu mobil, peněženku a zbytek hulení od Ibrahima. „A heleme se, negr nám tady dýluje drogy. Tak to ho asi nahlásíme.“ Balíček strčil do kapsy a z peněženky vytáhnul zbylý dvě stovky. Pak se pohrdlivě podíval na můj ošoupanej mobil. „Stará Nokie? Tak tuhle jebku fakt nechci.“ Rozpřáhnul se a vší silou s ní třísknul o vedlejší lavičku. Rozlítla se na spousty malejch součástek.
„Ty hajzle!“ Vykopnul jsem nohama a snažil se vyvlíknout bezzubýmu zmetkovi v bombru. Ten na nic nečekal. Dal mi tři svižný bomby do obličeje. Jedna šla přímo do nosu. Vrátil mě zpátky na lavičku. Svět se mi rozmlžil a cejtil jsem, jak se mi z nosu řine krev. Ečer mě ještě kopnul vší silou do stehna a pak zdrhli.
Posbíral jsem rozštípanej mobil a šel se umejt do metra na záchod. Strčil jsem si do nosu improvizovaný tampóny stočený z toaleťáku a potupně čekal, až odejdou naši do práce.
