Chodov, Opatov, Háje. Poslední tři stanice céčka. Konec města, periferie. Místo, kterým se Praha v průvodcích zrovna moc nechlubí. Řádí tu přece gangy chuligánů, co každou noc někoho přepadnou a zmlátí. Nevim, myslim, že je to kravina, doba se změnila. Pár rvaček tu možná ještě proběhne, ale Jižák už není, co bejval. Nakonec ani já ne.
Kapitola
7.
Doma v koupelně jsem si pak před zrcadlem znova prohlížel svůj pochroumanej obličej. Moncl nebyl nakonec tak hroznej. Nos byl napuchlej, to jo, ale krev už zaschla. A když budu pár dní nosit černý brejle, nikdo si ničeho nevšimne. A pak jsem pohledem sjel na poličku, na fotrovu kabelu s holením, a vzteky jsem ji smetl na zem, až se celej její obsah rozkutálel po podlaze. Fotr! Za všechno může můj fotr! To mě sakra máma musela zplodit zrovna s Arabem? Jedině proto mám teď rozbitej ksicht a mobil rozšlapanej na součástky. To mě nemohla mít se sousedem? I když to je vlastně taky pěknej debil.
Ale holkám se líbim. I Bára Bínová, nejhezčí holka ze základky, vždycky řikala, že vypadám jako Ital. A až bude velká, tak se za Itala určitě provdá, protože Italové jsou prostě nádherný, pečujou o sebe a na rozdíl od Čechů krásně voněj. A skinhead Ečer, kterej to slyšel, mi samozřejmě záviděl, a tak tvrdil, že Bínová je vypatlaná, stejně jako všechny hezký holky, a já že vypadám jako špinavej arabskej dýler z Václaváku, a pro jistotu mi to v šatně potvrdil dělovkou do žaludku. Ten zmrd mě teď zase dostal. Ale dneska to bylo naposledy. O to se postarám. Za mnou teď stojí přece můj gang. A hlavně Rulka, stodvacetikilový neřízený hovado. Ten Ečera zadupe do chodníku.
A v ten moment se se mnou něco stalo. Možná se mi v těle usadil jenom bůh pomsty. Ale najednou jsem měl před zrcadlem pocit, že měřim dva metry dvacet a že jsem v ramenou tak širokej, že se tam vlastně skoro už vůbec nevejdu. A že celý sídliště mi teď zrovna stojí u nohou. Všichni mě znaj, všichni se se mnou chtěj zdravit a všichni se mnou chtěj bejt zadobře, protože tohle je přece Rami, šéf gangu, šéf Jižáku. To je ten, co má prachy, co se kolem něj točej svalnatý gorily a nejhezčí roštěnky z Prahy. A já ty prachy zatraceně mít budu. Protože kdo má prachy, na toho si nikdo netroufne. Vybral jsem všechny peníze ze svojí tajný skrýše a vysypal z kasičky všechny drobný do poslední koruny. Nasadil černý brejle a vyrazil metrem na Václavák.
„Kdo tě proboha tak zřídil?“ Ibrahim si prohlížel můj rozbitej obličej s neskrejvanym zděšením.
„Byli dva.“ Pro jistotu jsem proti Ibrahimovi zdvihnul dva prsty, aby si náhodou nemyslel, že jsem nějaký ořezávátko „Bejvalej spolužák, takovej zakomplexovanej vypatlanec, ještě s nějakym druhym zmetkem. S jednim bych si samozřejmě poradil.“ Zdrsněl jsem hlas a vypnul hrudník, abych vypadal co největší. V ten moment jsem měřil znova dva metry dvacet.
„Tak o tom nepochybuju, brácho,“ ušklíb se Ibrahim. „A o co šlo? O holku? Chceš s tim nějak píchnout?“
„Právě že nešlo vůbec o nic. Vypatlaný skíni! Skíni a zloději!“
„Skíni? Takže tě zbili kvůli tvojí arabský duši? Podřežeme je jako ovce,“ zasyčel Ibrahim zlověstně. „Řeknu támhle doktorovi,“ kejvnul na druhou stranu chodníku, kde opřenej o zábradlí zevloval obrovskej černoch v barevný košili. „Ten povraždil půlku Afriky. Je to totální magor.“
„Tenhle týpek že je doktor?“
„No jasně. Doktor Xirsi z Mogadiše,“ zasmál se Ibrahim a vycenil svoje obrovský velbloudí zuby.
Černoch si všimnul, že ho pozorujeme. Vykouzlil podobně velkej úsměv, možná ještě větší a bělejší, a seskočil ze zábradlí a vydal se směrem k nám.
S Ibrahimem se objali a vřele si potřásli rukama.
„Jak se máš, bratře? Tohle je Rami, můj bratranec.“
Černoch mi podal ruku. „Já Xirsi. Doktor. Generál.“
„Rami.“ Snažil jsem se tvářit normálně, ale z jeho titulů mi pod černejma brejlema cukalo.
„Zrovna se o tobě bavíme. Podívej, jak ho zřídili skíni. Rasisti, rozumíš?! Nechceš se mu o to postarat? Poslat do sídliště pár raket z erpégéčka?“ Ibrahim se hlasitě rozesmál.
Xirsi vrtěl odmítavě hlavou.
„Evropa moc zákonů. V Africe? Tam řešit každej problém.“ A pak zdvihnul palec, napnul dva prsty, aby jeho ruka vypadala jako pistole, a střídavě si ji přikládal k hlavě a pak zase k hrudníku a pak zase k hlavě a pak zase k hrudníku a tak pořád dokola…
„One in the head. One in the chest. One in the head. One in the chest. Rozumíš?“ Roztáhnul zase ten svůj obrovskej bílej nevinnej úsměv a pak se nenápadně rozhlídnul po Václaváku a zašeptal: „Nechceš kokain?“
Zavrtěl jsem hlavou. A Xirsi pokrčil znuděně rameny a loudavou chůzí se vrátil zpátky na svoje místo na druhej chodník, kde se znova opřel líně o zábradlí.
„Doktor Xirsi tady hrozně zdegeneroval. Mrzí mě, že ti nepomůže. Ale hulení si dáš, ne?“ Ibrahim povytáhnul šibalsky obočí.
„Nepotřebuju jeho ochranu, mám vlastní gang,“ pokračoval jsem ve svym drsnym tónu.
„Jo a vezmu si minimálně stejný množství jako minule. Budu sem za tebou teď jezdit asi často. Na Jižáku to lidem docela chutná. Už mám i nějaký stálý klienty. Jestli mi teda dáš ještě dobrou cenu… Prachy mám. Navíc mi skoro půlku ukradli ty dva vyholený šmejdi.“
„S tou cenou? To je jasný! Jsme přece bratři.“ Ibrahim mě objal. A pak mě chytil kolem ramen a odvedl do nebližší pasáže a tam jsme vešli do nějakýho zastrčenýho podniku, kterej se zřejmě nijak nejmenoval, protože nad vchodovejma dveřma svítil akorát neonovej nápis BAR. A tam mě posadil na barovou stoličku a sám mi natočil malý pivo a pak chvíli šátral za barem, aby mi nakonec podal zmuchlanou igelitku.
„Je tam všechno, co potřebuješ,“ šeptal a přes prosklený dveře neustále bedlivě pozoroval vchod do pasáže. „Matroš, malá váha, tu budeš taky potřebovat, a nůž. Vystřelovací. Neřikám, že ty dva kretény musíš hned vykuchat, ale je dobrý bejt připravenej. Jseš syn pouště. Jako já. S nožem to budeš umět.“
Kvalitu Ibrahimovy marihuany jsme se Štefanem testovali v jeho pokojíčku. Štefanova babička byla zrovna na špacíru, jak říkala svejm dlouhejm procházkám mezi paneláky. Štefan tvrdil, že už stejně dávno ztratila čich a že si s tím hulenim nemusíme dělat vůbec žádný starosti a stačí, když budou prostě jenom otevřený dveře na balkón.
Štefan byl na rozdíl ode mě neuvěřitelně zručnej a nevim, jestli za to mohlo to hulení, ale jemu se podařilo spájet, slepit a sešroubovat tu hromadu součástek, co jsem vysypal z kapes. Ten technofilní bůh z něj vytvořil sice nevzhlednej, ale zase normálně fungující mobil. A i když jsem si za pár tejdnů vydělal s přehledem na minimálně pět novejch, mnohem lepších telefonů, používal jsem pořád tohohle slepenýho mrzáka. Byl to symbol. Symbol, že Rami je znovu ve hře a rozhodně není posranej ani zlomenej. Nikdo si na něj už nebude dovolovat a bezdůvodně ho mlátit. A hlavně – brzo přijde odveta. Nějaká strašná odveta, kterou jsem teda ještě nevymyslel, ale až ji vymyslim, tak se Ečer s jeho kámošema budou divit. Budou se moc divit. Jsem přece syn pouště, jak tvrdil Ibrahim, a ten nezapomíná. Do dneška mám ten telefon schovanej v krabici svejch osobních věcí. Vždycky mě pobaví, když se na něj podívám.
A po prohulenym odpoledni přišla ta horší část dne. Musel jsem se připravit na domácí výslech, protože výslech rozhodně bude. Je mi jasný, co se asi stane, až si sednu s našima ke společný večeři v černejch brejlích. Ale naštěstí jsem u Štefana v pokojíčku uplaval sem a tam několik kilometrů naznak a utřídil si myšlenky tak, že jsem pak chrlil jeden nápad za druhym. Byl jsem neporazitelnej!
„Nemá tvoje babička nějakou starou zástěru?“ houknul jsem na Štefana.
„Moje babička?“ Štefan nechápal. „Mojí babičce je pětasedmdesát. Ta má jenom starý zástěry.“
„A nemoh bys jí jednu štípnout? Potřebuju si ji pujčit. Jenom na pár dní. Možná tejdnů. Akorát ji potřebuju trochu upravit.“
A tak mi Štefan přines sepranou červenou zástěru s bílejma puntíkama a v kuchyni jsme pak rozpálili troubu na maximum a tu zástěru tam pak strčili a na ní jsem položil kousky starýho chleba a rohlíků, co jsme našli v proutěnym košíku u dveří, a nechali jsme je rozpálit, až se z nich kouřilo, a nakonec se kouřilo i ze zástěry, že málem shořela. Zabalil jsem ji neprodyšně do igelitky od Ibrahima, aby nevyčichla, a vyrazil domu.
Výslech začal přesně v půl devátý. Byl jsem připravenej.
„Ty ses porval?“ Fotr si mě zkoumavě prohlížel, ale rozhodně mě nelitoval.
„Ne, upad jsem na regál. V pekárně. Maj tam takový špičatý regály, který splývaj s podlahou. Nejsou vůbec vidět.“
„V jaký pekárně?“
„Řikal jsem ti přece, že si seženu brigádu. Tak mám brigádu v pekárně.“ Otec nic neřek, ale bylo vidět, že mi nevěří ani slovo.
„Můžu vám nosit každý ráno čerstvý pečivo. Ještě horký. Tenhle tejden mám až do pátku noční, takže se vrátim vždycky až ráno.“
Fotr se na mě ani nepodíval a pak se usmál: „Tak dva tvarohový koláče a pět rohlíků. Každý ráno. A ještě teplý. To si teda nechám líbit.“
Nevim, proč se vždycky do všeho tak zamotám. Někdy mám pocit, že mi otec čte myšlenky a jen se baví tim, jak se zamotávám do svejch lží jako do lepkavejch pavučin.
Zahrabal jsem v batohu a z igelitky vytáhnul vítězoslavně tu v troubě pečenou zástěru. Kuchyní projel zápach podivný spáleniny. Vůni čerstvýho pečiva to moc nepřipomínalo.
Otec se ušklíb. „V pekárně jo? Spíš v Malešicích ve spalovně, ne?“
„V pekárně! Peču normálně chleba. Dali mě k pecím, protože mám tvoje africký geny. Takže jsem tam ze všech vůči horku nejodolnější.“ Pokejval jsem důležitě hlavou. Máma vyprskla smíchy. Otec se nesmál.
Přišla mi esemeska. Od Ilony. Psala: „Tuhle zprávu posílám deseti lidem. Máma už vypadla. Tak dělejte. Jsem nahá ve vaně a je tu už jenom jedno místo.“ Byl jsem asi pořád trochu zhulenej, protože mě to úplně vynervovalo. Vyskočil jsem od stolu, až jsem ho málem převrátil. Popadnul jsem batoh a zařval zpátky do obejváku: „Tak já letim na tu brigádu. Tenhle tejden mám každej den noční.“
Máma vyletěla z gauče. „Jak noční? A vždyť ráno vstáváš do školy, proboha!“
Pokrčil jsem rameny. „Táta říkal, že kdo spí víc jak osm hodin denně, v životě nic nedokáže. Vyspim se v autobuse. Stačí mi dvacet minut denně. Tejden to vydržim. Dokážu velký věci!“
„Jo. Velký věci. V pekárně,“ zasyčel z dálky otcův potměšilej hlas.
Koupil jsem ve večerce dvě lahve šampusu. Nejdřív jsme to dělali v tý vaně. Ale vlastně tam pro dva už tolik místa nebylo, a tak jsme si pak radši sedli na lavičku na balkóně a kouřili cigára její mámy a popíjeli každej ze svojí láhve tu skvělou, napěněnou lahůdku a Ilona byla pořád ještě nahá, natáhla nohy před sebe a opřela si je o zábradlí a vystavila se celýmu sídlišti, všem protějším panelákům a všem pilotům letadel, který nad náma blikaly, protože nad jejich barákem byl zřejmě nějakej přistávací koridor. Zaklonila hlavu a nechala se ovívat větrem a pak si posteskla, proč je to tady všechno tak ponurý a prázdný a šedivý a že svět v její hlavě je mnohem barevnější než tady ten hnusnej sídlák dole pod náma. A pak si tu láhev nad sebe naklonila a nalila si šampaňský na břicho a ta napěněná sladká šťáva jí stejkala dolů do klína a pak na zem a pak dál, kamsi dolů, do lůna Jižáku, a já k ní hned přiskočil a začal ji olizovat a snažil se každou tu drahocennou kapku zachránit. A tak jsme to dělali znova, na balkóně, přímo na zemi mezi bedýnkama od brambor a od cibule. Schválně jsem křičel na celej sídlák. A znovu jsem měřil minimálně dva metry dvacet, znovu jsem byl faraón, syn pouště a velkej Rami, kterýmu to tady všechno bude brzo patřit.
„Čau,“ ozvalo se po chvíli z vedlejšího balkónu. Seděl tam chlápek s cigaretou, v plastovejch brejlích a pruhovanym pyžamu. Dobro Roskot.