Chodov, Opatov, Háje. Poslední tři stanice céčka. Konec města, periferie. Místo, kterým se Praha v průvodcích zrovna moc nechlubí. Řádí tu přece gangy chuligánů, co každou noc někoho přepadnou a zmlátí. Nevim, myslim, že je to kravina, doba se změnila. Pár rvaček tu možná ještě proběhne, ale Jižák už není, co bejval. Nakonec ani já ne.
Kapitola
8.
Každej pátek jsme teď chodili do San Marca. Disco San Marco, dej si cigárko, to bude hard core! Jó to bude hard core! Tuhle debilní říkačku jsme na sebe se Štefanem pokaždý řvali do ochraptění. Přišlo nám to hrozně zábavný. Hard core to teda zrovna nebyl. San Marco byla docela normální, tuctová diskotéka. Ale mohlo se tam hulit. A to bylo pro nás v ten moment nejdůležitější. U vchodu stál buď Rulka, nebo jeho brácha, takže vstup jsme měli samozřejmě zadara. A kolem mixáku se zase točil Hopík, a to znamenalo, že určitý hodiny se hrál na parketu jenom rap. Holky z toho sice moc odvázaný nebyly, ale to nám bylo fakt jedno. My jsme si to užívali. Postupně jsem si udělal kámoše z těch největších zevláků na baru. Byli sice všichni marný, ale evidentně měli prachy a moje tráva jim náramně chutnala. Síť pravidelnejch zákazníků se mi začala rozšiřovat rychlostí orkánu. Svoji tajnou skrýš pod dvojitym dnem prádelníku jsem najednou místo stovek plnil tisícovkama. Nakoupil jsem si nový hadry. Novou bejsku a žlutý chucksy a žlutou ledvinku. V ní jsem pak nosil svoje zboží, svůj matroš, svůj grass. A taky kudlu od Ibrahima a poslepovanej mobil, omotanej lepicí páskou. Ilona ze mě šílela. Prej že vypadám jako hlídač parkoviště. Kašlal jsem na ni.
První letní sobotu jsem prochrápal a v neděli večer se všechno zvrtlo. Seděli jsme na lavičkách v parčíku V jezírkách a poslouchali novýho 50 Centa. Padesát centů byl gangster stejně jako budu já. Géčko, dží. A nesmrtelnej! Dostal devět kulek z devítky a přežil. Celej svět má na háku. Taky budu nesmrtelnej.
Rulka přines litrovku vodky. Prej ukrajinskej lék proti všem neduhům. Cha! Byla silná, vůbec mi nechutnala a účinek byl šílenej. Za půl hodiny jsem se vznášel nad sídlištěm a Ilona se nastartovala ještě dřív. Lehla si na lavičku, opřela nohy o opěradlo, až jí sukně sjela až k pasu a byly jí vidět černý kalhotky z krajek, který toho zrovna moc nezakrejvaly. Vypadala jako rozkvetlej vlčí mák a dost mě tim štvala. Rulka se na ni tlemil, mlátil se do hrudníku a řval jako zvíře. Hopík zase dostal hrozně chytrej nápad, že se v tom stavu budeme honit na dětskejch prolejzačkách. Rulka byl nadšenej. Rozhodnul, že honit budou mě.
„Chyťte opici!“ hulákal svym chraplákem na celej sídlák. „Chyťte opici!“ A lítal za mnou jako smyslů zbavenej. Ty dva sráči na mě ale vůbec neměli. Vždycky jsem jim zdrhnul a pak posměšně tancoval v nejvyšších příčkách železnejch konstrukcí.
Kapučína jsem zahlídnul až v poslední chvíli. Sebral nám z lavičky láhev vodky, obrátil ji plnym proudem do sebe, jako by snad ani nepolykal, a nedopitou lahev zastrčil do kočárku, kterej tlačil před sebou. Pak se běžel rychle schovat za popelnice. Ilona si toho vůbec nevšimla. To ona měla lahev za hlavou, to ona ji měla hlídat, ale místo toho si prohlížela, jestli má dost opálený nohy. Jasně že měla, když se teď každej den povalovala u nafukovacího bazénu na střeše věžáku. Občas jsem tam ležel s ní, ale v tom vedru se nedalo dlouho vydržet.
„Ilonó!“ zařval jsem zděšeně. „Kapučíno! Vy volové!“ řval jsem dolu pod sebe na ty dvě ožralý mátohy. Mátohy se tlemily a sápaly se na mě.
„Kapučíno nám ukrad vodku! Rulko, dělej, chyť ho!“ Rulka se ohlíd na prázdnou lavičku. Ilona vyskočila.
„Zab ho hajzla!“
Kapučíno byl bezďák. Tmavej, špinavej chlápek, co vykrádal sklepy a kočárkárny. Všichni to o něm věděli, akorát policajti asi ne.
Rulkovi přepnul vypínač v hlavě. Přestal se smát. Třema skokama tygra dohnal Kapučína a sebral mu láhev z kočárku. Když zjistil, že je skoro prázdná, vyrval mu hrubě kočárek z ruky a vší silou s ním třísknul o lampu. Tisíce krámů, hadrů, plechovek, prázdnejch lahví od piva, celej Kapučínův majetek se rozletěl po chodníku.
„Ten kočárek mi zaplatíš, ty tlustá tlamo,“ ječel Kapučíno vztekle. Rulka mu vrazil z každý strany facku. Kapučíno se sesunul k zemi. Rulkovy facky se rovnaly dvěma ranám lopatou.
„Sebrals nám vodku, sráči. Dáš nám dvě kila, nebo tě narvu do popelnice!“
„Vyliž si, tlusťochu.“
Rulka k němu přiskočil. Jednou rukou ho chytil pod krkem a druhou za pásek u kalhot. Pak si ho rychlym švihem vyzdvihnul nad hlavu, jako by to byl jenom kus hadru, a došel až těsně k černejm kontejnerům na odpadky.
„Afričane, dělej! Otvírej ty víka! Vybereme mu hrob.“
Poslušně jsem přiskočil a začal otvírat jeden kontejner za druhym. Hned třetí byl skoro prázdnej. Rulka do něj Kapučína hodil jako pytel smetí. Pak víko prudce přibouchnul. Strhnul si z krku řetěz, kterej jsem mu věnoval při našem prvním setkání, provlíknul ho skrz madla a uvázal na něm tolik uzlů, až ho totálně zamotal. Kapučíno začal s víkem lomcovat, vztekal se, mlátil a kopal do plastovejch stěn, ale celkem marně.
Rulka prásknul vší silou dlaní do černýho víka. „Jestli se tam neuklidníš, tak tu popelnici zapálim a chcípneš hned. Takhle máš čas ještě do úterka, než tě slisujou na skládce, ty kreténe!“ Pak vytáhnul z kapsy zapalovač, ale Kapučíno v ten moment naštěstí ztichnul. Touha po krvi. Ta teď Rulkovi svítila z očí.
„A teď jsem bez řetězu. Seženeš mi jinej?“ Ušklíb se na mě a dělal, jako by se vůbec nic nestalo.
„A ty ho tam necháš? Co když ho fakt slisujou?“ kejvnul jsem hlavou směrem k popelnicím.
„Tak to si piš. O jednoho zmrda míň.“
„Jasný, kámo. Řetěz seženu.“ Bouchli jsme si pěstma.
Ilona poplácala Rulku obdivně po jeho obřím bicáku. „Slušný svalíky. Prej tlusťoch. Chápeš to, co ti řek? Měls ho fakt zapálit.“ Rulka se naparoval a na oplátku plácnul Ilonu po zadku. Vůbec se nebránila. Já zuřil.
„Nešmatej na ni, hroudo!“
Rulka se neobtěžoval ani otočit a jenom zvednul znuděně do vzduchu pravou ruku s napřímenym prostředníkem.
K hřišti se blížil Štefan. Dělal na brigádě v teplárně a přes rameno táhnul obrovskou koženou brašnu s nářadim.
„Proboha!“ vykřikla Ilona. „Támhle ti jde Štefan. A vypadá jak… jak topenář,“ rozchechtala se.
„Tak když dělá v teplárně, asi musí vypadat jako topenář,“ odfrknul jsem na ni. Štvala mě. Štefan vypadal fakt dost nemožně.
„Nazdár,“ vítal nás nadšeně. Štefan byl skvěle rozcuchanej. Vypadal jako slunce. Slunce Jižáku. „Máte něco k pití? Aspoň pivko?“
„Měli jsme vodku, jenže nám ji vypil Kapučíno. Ten bezďák. Ale teď je v hrobě. Rulka ho pohřbil támhle do popelnice.“
„Takže jsem o něco přišel? Škoda, škoda.“ Štefan shodil obrovskou brašnu na lavičku a bouchnul si se všema pěstí.
„Skočim pro něco do večerky.“ Vytáhnul jsem z kapsy svazek bankovek a rovnal je ledabyle v dlani. Těma prachama jsem mířil na Ilonu. Tohle byla zase moje zbraň. Ať vidí, kdo je tady šéf. Kdo má prachy, na toho se přece holky lepí. Se mnou se těžko bude poměřovat nějaký stodvacetikilový hovado z Mukačeva, co má navíc místo mozku mozol.
„Koupim novou vodku. Vyberu tu nejdražší, co tam budou mít. A pár pivek a tři rohlíky s vlašákem tady pro montéra,“ mrknul jsem pobaveně na Štefana. Štefan se zubil a balil si jointa. Večerka byla v druhym bloku. Provozoval ji tam jeden taxikář v bejvalý kočárkárně.
Vzal jsem jednu finskou. Jinou tam neměl. A ještě pět plechovek s pivem. Ve dveřích jsem se srazil s Ečerem. Úslužně mi podržel dveře, abych mohl vyjít. Pak mě ale chytil za ruku a strhnul mě surově vedle vchodu, kam z večerky nebylo vidět, a chytil mě pod krkem.
„Jsem ti říkal, ty černá špíno, že tenhle sídlák je moje území. Asi špatně rozumíš česky, arabáku! Ale můžeš se vyplatit. Dneska mi bude stačit tady ta vodka. Příště ti seberu i všechny prachy, co máš u sebe.“ Chtěl mi vytrhnout flašku z ruky a tím pádem mi pustil krk. Chvíli jsem pomejšlel na Ibrahimův nůž, ale pak jsem ho radši kopnul vší silou kolenem do rozkroku. Zřejmě vůbec nečekal, že se budu bránit. Zařval, odskočil a zlomil se v pase. Začal jsem zdrhat. Běžel za mnou. Napadal na jednu stranu, ale běžel. Ečer byl tvrdej nezmar. Bejvalej skín, dneska už spíš kriminálník.
Doběh jsem zpátky na hřiště. Rulka se mezitím svlíknul do půl těla a dělal přítahy na konstrukci houpačky. Bylo jasný, že machruje, ale teď jsem ho potřeboval na pomoc proti Ečerovi.
„Tady máš tu vodku,“ strčil jsem mu lahev do kapsy u kraťasů.
„Co děláš vole?“ zařval. „Nevidíš, že posiluju?“
K hřišti dokulhal Ečer. Vůbec mu nevadilo, že je nás tam na něj pět. Bez jedinýho slova do mě vrazil, až jsem vletěl na Rulku. Rozhodil jsem ruce a schválně ho pořádně praštil. Za jedno mě štval a za druhý jsem ho chtěl vtáhnout do hry.
„Co ty jseš, hnído, za kreténa,“ zařval Rulka na Ečera.
„To je jeden z těch šmejdů, co mě přepadli,“ zasyčel jsem na Rulku. Rulka seskočil z prolejzačky a bez varování chtěl dát Ečerovi dělo. Jenže ten byl vytrénovanej z fotbalovejch rvaček a rasovejch válek v ulicích, takže svižně uhnul a napálil Rulkovi hroznou bombu do břicha. Rulka zafuněl a my měli pocit, že vypouští duši. Ečer se okamžitě rozeběhnul a kopnul kolenem sehnutýho Rulku do hlavy. Ten zavrávoral, ale pak se nadechnul a nabral zpátky rovnováhu. V ten moment se mu znova přepnul v hlavě vypínač. Rozblikala se červená kontrolka. Rulka zrudnul vztekem.
Nevim, proč měl Ečer pocit, že má navrch. Táhnul z něj chlast, tak možná proto.
„Arabáč a úkáčko. Vás dva smažu z planety. Ukřižuju na stromě! Tady nebudete zamořovat vzduch. Imigranti zasraný!“ Ečer si odplivnul.
„Tak ty mě chceš ukřižovat? No tak pojď.“ Rulka se napřímil, naklonil hlavu na stranu a rozpřáhnul ruce jako Ježíš na kříži. Nebyl mu ani trochu podobnej. Ečer se proti němu zuřivě rozeběhnul a chtěl mu vrazit další dělovku do žaludku. Ale byla to léčka. Rulka se prohnul dozadu, takže před silou letící pěsti v podstatě uhnul. Natažený ruce rychle spojil za Ečrovou hlavou a přimáčknul si jeho obličej obrovskou rychlostí na svoje býčí čelo. Ečer dostal takovou hlavičku, že se skácel na zem. Z nosu se mu řinula krev.
„Tak dělejte!“ zařval na nás. „Chtěl mě ukřižovat, tak mi pojďte pomoct. Chytněte ho za ruce, přibijem ho na kříž,“ mával rozkazovačně rukama. Skočil za Ečera, chytil ho kolem pasu a fláknul s nim na lavičku. Přiskočili jsme s Hopíkem k Rulkovi a každej jsme drželi Ečerovi jednu ruku. Štefan si dál v klidu balil druhýho jointa. Byli jsme slušná přesila, ale to hovado si za to mohlo samo. Nevěděl jsem, co má Rulka v plánu, a trochu jsem doufal, že je to jenom taková hra. Ale…
„Montére,“ houknul na Štefana. „Podej mi z tý tvojí brašny hřebíky a kladivo.“
Štefan zakroutil odmítavě hlavou, jako že nevěří, co se po něm chce.
„Dělej, ať ho nemusej tady kluci dlouho držet.“
„Nemám žádný hřebíky. Mám akorát vruty. Zlaťáky. Ale ty se nezatloukaj. Mám na ně aku vrtačku.“
„Tak dělej, podej mi tu vrtačku.“ Ečer se začal cukat. Rulka mu dal nekompromisní dělo do zubů. Pak si na něj kleknul a přirazil mu surově hlavu k opěradlu. Vytrhnul mu náušnici z ucha, vrazil do prázdnýho vpichu asi pět centimetrů dlouhej vrut a pak naplno zmáčknul vrtačku. Ečer zařval, ucho se šeredně srolovalo a za chvíli bylo celý od krve. Rulka odskočil a namířil na toho bastarda vrtačkou.
„A jseš ukřižovanej! Můžete ho pustit, ten už nám neuteče.“
Měl pravdu. Ečer se nemoh ani hnout. Jedině že by si chtěl sám dobrovolně utrhnout ucho.
Blbý bylo, že nás celou dobu zděšeně pozorovala nějaká máma s kočárkem. Někam volala. Jakmile se v dálce objevil modrej maják, rozprchli jsme se každej jinym směrem. Tohle už jsme měli nacvičený.
V noci jsem nemoh usnout. Vystřízlivěl jsem a začal si pomalu uvědomovat, co se vlastně stalo. Ečera už asi někdo odšrouboval. Ale co ten bezďák? Kapučíno. Co když toho chlápka fakt ráno slisujou v popelářskym autě? Hodil ho tam sice Rulka, ale víko od popelnice jsem držel já. To už by bylo minimálně napomáhání při vraždě. Vyplížil jsem se opatrně z bytu a běžel do parčíku V jezírkách. Ečer už tam samozřejmě neseděl. Lavička byla prázdná. Ale když jsem se přiblížil ke kontejnerům, uslyšel jsem nehorázný chrápání. Kapučíno vyspával naši vodku. Rozmotal jsem řetěz a odklopil víko. Do nosu mi vrazil projektil odpornýho smradu. Kapučíno ležel na dně kontejneru v prenatální poloze a vypadal jako obrovskej černej mlok.
„Pane. Pane, vstávejte. Tady nemůžete spát.“
Kapučíno otevřel oči a mžoural na mě. „Jdi do prdele, mladej, já můžu spát, kde chci, a ty s tim rozhodně nic neuděláš.“
„Vstávejte, ráno vás slisujou popeláři. Na placku.“
„To je mi úplně jedno,“ ozvalo se ze dna kontejneru. „Mě už dvakrát podřízli a jednou mě přejel autobus. Kvůli nějakejm popelářům fakt vylejzat nebudu. Padej odsud, zmetku!“
Černej mlok se zahrabal zpátky do bahna sídlištních odpadků.
