Aktuální článek
Rami z Jižáku – kapitola 9.

Rami z Jižáku – kapitola 9.

  • Pomsta se povedla skvěle. Fotka žlutýho favorita s rozostřenym nápisem a titulkem „PROTEST ZVRHLÉ SEXUÁLNÍ MENŠINY???“ se druhej den objevila dokonce ve dvou bulvárních novinách.

Chodov, Opatov, Háje. Poslední tři stanice céčka. Konec města, periferie. Místo, kterým se Praha v průvodcích zrovna moc nechlubí. Řádí tu přece gangy chuligánů, co každou noc někoho přepadnou a zmlátí. Nevim, myslim, že je to kravina, doba se změnila. Pár rvaček tu možná ještě proběhne, ale Jižák už není, co bejval. Nakonec ani já ne.

 

 Kapitola

9.

 

Byl konec léta a bylo mi sedmnáct. Slavil jsem narozky. To po nich jsem si pak dal předsevzetí, že už nebudu nikdy pít. V sedmnácti letech to byla velká věc. A taky jsem zjistil, jak je svět nespravedlivej. Děsně nespravedlivej!

Oslava narozenin byla velká letní párty u nafukovacího bazénu na střeše věžáku. Voda byla po létě hodně špinavá, ale stejně jsme tam po půlnoci všichni tradičně naskákali. Kdo tam neskočil dobrovolně, toho tam Rulka hodil. Hodně se pilo. Rulka mi dal jako dárek litrovou vodku, ale nakonec ji skoro celou stejně vypil sám. Potáceli jsme se pak domů sídlištěm a on celou cestu blábolil omluvy, jak ho to s tou vodkou hrozivě mrzí a že si nemůže pomoct a že mi ten večer sežene něco jinýho. Nakonec mě donutil čekat v parčíku v Jezírkách, že se za deset minut vrátí s novym dárkem. Bál jsem se, že usnu na lavičce, ale vrátil se ještě dřív. Vítězoslavně mi podával nablejskanou hvězdici od mercedesu: „Na vole, to máš za všechny ty traumata, co jsi tady na sídlišti musel prožít.“ Tlemil se jak blázen. Byl jsem nadšenej.

„Díky ty kreténe! Ty jseš skvělej!“ Sundal jsem z krku řetěz s dog tagama a navlíknul k nim hvězdu.

„Nebezpečnej emsí,“ bouchnul mě Rulka rozjíveně do zad. „Teď už ti chybí jenom kvér. Ten ti dám k osmnáctinám, cha chá!“ Jeho smích zavyl ztichlym sídlištěm.

„Díky! Je fakt tutová.“

Rulka začal zvracet a já se radši odpotácel k našemu paneláku. A tam jsem si toho hned všimnul. Fotrovo auto. Fotrův mercedes. A vlastně tak trochu i můj. Parkoval přímo před našim vchodem a vpředu na kapotě mu chyběla hvězda. Kterej kretén? Pak jsem se podíval na hvězdu, co se mi houpala na krku a v neblahý předtuše ji zděšeně sundal. Šikmá hrana zlomu tam padla jako prdel na hrnec. V ten moment vyšel z baráku fotr venčit psa.

„Rami! Co to proboha děláš?! Tys urval tu hvězdu?!“ zařval vztekle. Pak si navíc všimnul, jak se motám. Ani jsem nestačil uhnout. Dostal jsem facku, až se mi zakymácela hlava.

Jak řikám. Svět je nespravedlivej. A to nejhorší přišlo hned následující den.

 

Vyjeli jsme se Štefanem do posledního patra jejich věžáku. Slíbili jsme ostatním, že uklidíme na střeše bordel po včerejší akci. Tak trochu jsme doufali, že tam zůstaly ještě nějaký nedopitý lahve a že si se Štefanem uděláme malý afterpárty. Dveře na střechu byly pootevřený.

„To je divný,“ kroutil Štefan nechápavě hlavou. „Včera jsem je na tuty zamykal.“ Hned za dveřma ležel na zemi oranžovej lavor plnej mokrýho prádla na pověšení, svazek klíčů a růžový pantofle, který nosila Ilona.

Na střeše foukal příjemnej vítr a jeho svištění se mísilo s hučením ventilací. Ale přes všechny ty ruchy a šumy k nám z rohu od bazénu doléhaly tlumený hlasy. Vlastně to nebyly hlasy. Byl to nářek… nebo spíš vzdychání? Jak jsme se přibližovali, bylo to víc a víc jasný vzdychání, který souvisí jenom s jednou jedinou lidskou činností. Hned jsem ji poznal. To mírně teatrální zabarvení hlasu. Ilona! Štefan pokrčil nesměle rameny a bylo vidět, jak je mu ta situace nepříjemná.

„Chceš tam jít?“ zašeptal.

Byl jsem jak v transu. Zul jsem si boty a jenom v ponožkách se plížil podél zídky větrací nástavby. Štefan mě rozpačitě následoval. A pak jsem jí uviděl. Ležela natažená na dece, na který jsem včera vedle ní ležel já. Šaty měla vyhrnutý až k pupku a mezi opálenejma stehnama se jí vlnila hlava s velikou pleší. Nebylo pochyb. Ten její soused. Dobro Roskot. Ten slizkej hnusák! Je mu snad padesát. Nebo možná sto! Ale jí se to očividně líbilo a ona to chtěla. Vzdychala a vlnila se. Propínala trup a napínala ruce, jako by se jenom tak protahovala. Ale v obličeji měla ten slastnej výraz, kterej jsem moc dobře znal. Byli jsme ještě docela daleko, ale stačilo, aby otevřela oči, a uvidí nás.

Vytáhnul jsem z kapsy kudlu od Ibrahima a vystřelil ostří. V ten moment mě chytil Štefan za ruku a nekompromisně mě táhnul zpátky ke schodišti.

„Ten hajzl. Já, já, já ho pobodám. Já ho podříznu jak ovci,“ sípal jsem vzteky.

„Vyser se na něj, Rami! Co chystáš? Začneš do něj bodat? Zbláznil ses? Ten dement ti za to nestojí. Nakonec vidíš, že Ilona to zatraceně chce.“

„No právě! Já zabiju ji. Tu čubku! Zabiju je oba. Vykuchám je jako ryby!“ Zhroutil jsem se na schody. Celej svět se mi zhroutil. Štefan mi opatrně vykroutil vystřelovák z dlaně a složil si ho do kapsy.

„Pomstíme se! Sejmeme ho, to je jasný! Ale někoho si na něj najmeme. Třeba Rulka by mu moh za flašku finský zlomit ruku. Nebo obě, aby se nemoh utírat, až půjde na velkou. Zhnusíme mu život. Zhnusíme ho Iloně. Bude ho muset utírat sama.“

Štefan byl nechutnej. Zvednul jsem se ze schodů. „Jdem!“ U výtahu jsme se srazili s ženskou v zažloutlý zástěře.

„Neviděli jste někde mýho manžela? Šel pověsit prádlo na střechu.“

„Jestli je to malej plešoun v plastovejch brejlích, tak tam klátí mojí bejvalou holku.“ To „bejvalou“ jsem schválně hodně zdůraznil.

„Co?“ rozpřáhla se po mně. „Ty syčáku malej, co to říkáš?“ Pak vyšla asi pět schodů směrem ke střeše a začala hulákat: „Dobró! Dobró! Pojď už. Jedem do tý tržnice. Slíbil jsi to!“

Štefan jel dolů výtahem a já sbíhal dvanáct pater pěšky. Dvanáct pater šílenství, který se mi motalo v hlavě. Dvanáct pater plánování pomsty. Dvanáct pater slz vzteku a ponížení. A taky dvanáct pater, který mě dole z věžáku vyplivly už o dost klidnějšího.

Štefan stál v přízemí rozkročenej před výtahem, abych si to snad nerozmyslel a nechtěl jet zpátky na střechu spáchat dvojí vraždu.

„Myslim, že to, cos nahoře teď viděl, není nic, co už by se nestalo.“ Štefan se spiklenecky ušklíb. „Nechtěl jsem ti to řikat. Nechtěl jsem tě zklamat. Ta holka je trochu…“

„Děvka je to! Kurva roztažená!“ skočil jsem mu do řeči.

„Jo, je trochu rozlítaná,“ usmál se Štefan zdvořile. Štefan byl kliďas. A neuměl nemluvit moc sprostě.

Vydali jsme se směrem k našemu bloku. „Tak mě napadá…“ Štefan do mě spiklenecky strčil, „že tohle žlutý fáčko je Roskotovo auto. Můžeme mu třeba něco narvat do vejfuku. Anebo…“ Štefan vytáhnul z šusťákovky vítězoslavně plechovku s černym sprejem, kterym se podepisoval na vagóny metra, „mu zastříkáme čelní sklo. A do tržnice pojede potmě, cha!“

„Co? Tahle chcanka je jeho? Nechápu, co na něm ta Ilona vidí, na lůzrovi.“ Vytrhnul jsem Štefanovi sprej z ruky a přes celej bok auta jsem nastříkal nápis „ŠUKÁM MALÝ HOLKY“. Z dálky nás pozoroval nějakej chlap. Zdrhli jsme.

Seděli jsme na zídce u metra a smáli se. Já teda trochu míň.

„Co myslíš, že teď udělá? Nahlásí to fízlům? Asi těžko, ne?“ spekuloval Štefan. „Jak bude ten nápis vysvětlovat, když je to vlastně pravda. Jestli ho daj na detektor lži, tak je polapenej.“

„Bude se to snažit umejt sám, to je jasný. Ale já mám nápad. My mu v tom zabráníme. My mu to auto odvezeme někam, kde bude celýmu světu na očích, jakej je to dobytek. Třeba doprostřed Staromáku. Nebo ho dostrkáme na Stalina. Anebo na Václavák? Stejně tam mám dneska sraz s Ibrahimem. Umíš to nastartovat? Jseš elektrikář, ne!?“

„Nastartovat to asi umim. Ale jak otevřeme dveře?“

„Ty bys mě rozesmál.“ Vytáhnul jsem z mikiny šňůrku na stahování kapuce a udělal uprostřed smyčku. „Na ulici si musíš umět poradit. To fáčko ti otevřu za dvacet sekund.“

Vrátili jsme se. Žlutej favorit tam pořád stál. Páchnul čerstvym nástřikem.

Narval jsem provázek za horní roh dveří u řidiče a tahal ho napnutej zleva doprava, až jsem ho sesunul těsně nad čudlík ve dveřích. Pak už jsem ho jenom lapil do zauzlovaný smyčky a vyškubnul nahoru. Auto bylo otevřený. Štefan obdivně zamručel. Pak si sednul na sedadlo řidiče a začal tahat kabely zpod volantu. Já hlídal ulici. Nastartoval, ale řídit jsem musel já. Jeli jsme na Václavák.

 

Ta žlutá kraksna, to hnusný zrezlý fáčko, do kterýho bych já gangster nikdy dobrovolně nenastoupil, to byl teď v mejch představách Dobro Roskot. Bylo to přeci jeho auto. Rozhodl jsem se ho zničit, udusit, uvařit, utahat. Drtil jsem ho do nejvyšších otáček, který byly daleko za hranicema možností chcípáckýho motoru. Ručičku otáčkoměru jsem doslova přilepil v červenym poli, kde neměla už padat kam dál. Motor řval jako tryskáč, gumy kvílely. Štefan se připoutal.

Za operou jsem to otočil do opačnýho směru magistrály a pak v docela slušný rychlosti vletěl na chodník přímo pod koně. Pár lidí zděšeně uskočilo.

„Dělej, zatáhni si rychle kapucu, ať ti není vidět do ksichtu,“ zařval jsem na Štefana. Ten naštěstí chápal celkem rychle. Vyletěli jsme ven a sprintovali na protější chodník. Čekal tam už Ibrahim.

„Čim jste to proboha přijeli? Šukám malý holky? To jste kreténi?“ Ibrahim se vynervovaně rozhlížel po kolemjdoucích. Kolem nestandardně zaparkovanýho favorita se zatím srotil hlouček lidí. Některý si ho i fotili.

„To neni naše. To jsme ukradli,“ řekl jsem hrdě a možná až moc nahlas.

„Tak to si nezapomeň napsat na kapotu velkejma písmenama KRADU AUTA, demente. Víš, kolik vás při tom vidělo lidí? Víš, kolik je tady kamer?“ Pak mě objal, bouchli jsme si pěstí a zdrhali rychle do baru v pasáži.

„To tam to auto takhle necháte uprostřed náměstí? To je jako vaše reklama? Makáte pro nějakou pedofilní agenturu nebo co to má znamenat?“ rozčiloval se Ibrahim.

„To je součást naší pomsty.“

„Pomsty? Jaký pomsty proboha?“

„To auto patří hnusákovi, kterej klátí moji holku. Jemu je snad pětačtyřicet a jí sedmnáct. Chápeš to?“

„To je ta kudrnatá, cos jí tu minule měl? A ty jako nevidíš, jak má šukavý oči? Na tu se vykašli, holek ti seženu, kolik budeš chtít. Přece se nebudeš vázat na jednu, která chce patřit všem. TY budeš od teďka patřit všem. Ty si budeš vybírat, kamaráde. A teď si sundejte ty bundy, v kterejch vás viděla celá Praha, zmačkejte je do koše a vypadněte odsud, než si sem pro vás přijdu fízlové. Otisky prstů jste doufám ze všeho utřeli? Ohrožujete sebe a hlavně ohrožujete mě. Před pasáží stojí žlutej taxík, řidič bude mlčet a platim to já. A mazejte!“

Otisky jsme samozřejmě neutřeli. Nebyli jsme přece ještě opravdový gangsteři a mohli jsme si dovolit dělat chyby. Když jsme projížděli s pupkatym taxikářem kolem koně, tak už si žlutý fáčko fotili měšťáci. Naše partie se rozehrála.

Večer jsem šel schválně do San Marca, protože jsem věděl, že Ilona má službu na baru. Nejdřív jsem chtěl splašit nějaký roštěnky, s kterejma se budu schválně muchlovat na koženkovym gauči a Ilona se na to bude muset od baru dívat. Ale nikoho jsem nesehnal a nakonec se mnou šel akorát Štefan.

Dělal jsem, jako že nic. Ilona taky dělala, jako že nic. Dokonce mě v jednu chvíli chytla za ruku. Ale to už jsem nevydržel a ucuknul jí.

„Byl jsem dneska v poledne na střeše u bazénu. A viděl jsem tě s tim slizem.“

„Co?“ zeptala se dost vyděšeně.

„Jseš coura!“

„Nech si svoje urážky, Afričane. No a co. Nebaví mě jenom věčně čekat, až ty budeš mít čas.“

Chtěl jsem to tam rozštípat, ale naštěstí přišel Rulka a chtěl ode mě hulení. Před nim jsem si netroufnul moc vyvádět. Když odešel, sednul jsem si na barovou stoličku přímo proti Iloně. Za barem přede mnou neměla kam utéct. Vytáhnul jsem pětistovku a rozdrolil na ní jednu velkou palici. Pak jsem bankovku pečlivě zatočil a zapálil. Pohrdlivě jsem Ilonu pozoroval a sebevědomě vyfukoval kouř.

„Příští tejden si jedu vyzvednout svoje první auto. Volvo. Je to sice menší model, ale zato v bílý kůži a s otvírací střechou. Škoda, že už tě v něm nesvezu. Vybrala sis špatně, čubko.“

Ilona popadla vztekle lahev sifonu a natlakovanej proud sodovky mi vystřelila přímo do ksichtu a zařvala: „Nehul mi tady, kreténe!“

Moje nejdražší cigareta v životě odletěla neznámo kam.

 

Ale nemyslete si, že jsem prohrál. Pomsta se povedla skvěle. Fotka žlutýho favorita s rozostřenym nápisem a titulkem „PROTEST ZVRHLÉ SEXUÁLNÍ MENŠINY???“ se druhej den objevila dokonce ve dvou bulvárních novinách. Koupil jsem jeden výtisk a strčil ho Dobro Roskotovi do schránky. Jen ať si manželé Roskotovi počtou. Určitě už vyhlásili po jejich ztraceném pokladu pátrání.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!