Aktuální článek
Rita Kočárová: Čas na houby

Rita Kočárová: Čas na houby

  • S psycholožkou, výzkumnicí, psychonautkou a terapeutkou Ritou Kočárovou jsme si popovídali nejen o přínosech psychedelik, ale i o rizikových způsobech jejich užívání a chybějících specializovaných službách.

Potkáváme se na hlavním nádraží. Právě přicestovala z hřebenů Krkonoš, kde žije blízko přírodě a ještě blíže nebi. Hlavu v oblacích však často nemívá, naopak stojí pevně na zemi a prošlapává cestičku psychedelickým substancím v nepřátelské džungli zákonů a nařízení. Psycholožka, výzkumnice, sociální reformátorka, psychonautka a terapeutka Rita Kočárová, inspirovaná naší dlouholetou tradicí a kulturou léčitelství, bylinkářství i houbaření, hledá nejen pravdu a lásku, ale odkrývá i tajemství, které by nám pomohly být lepšími lidmi.

Na čem teď pracuješ?

V současné době pracuji v Národním ústavu duševního zdraví, kde pracuji na několika výzkumných projektech. Věnuji se zejména studiu psychologických souvislostí po užití psilocybinu, sekretu Bufo alvarius, ayahuasky a dalších psychedelik, jejich mechanismu účinku a využití v terapii a seberozvoji. Dále vedu dvouletý projekt podpořený Technologickou agenturou České republiky na rozvoj psychedelických služeb, respektive služeb pro uživatele psychedelik a konopí v České republice. K tomu mám soukromou terapeutickou praxi zaměřenou na psychedelické poradenství a integraci psychedelické zkušenosti a do toho jsem ředitelkou Beyond Psychedelics, což je organizace, která usiluje o smysluplnou změnu v oblasti využívání potenciálu vědomé zkušenosti v České republice i na mezinárodní úrovni. V současnosti se zaměřujeme na změněné stavy vědomí po požití psychedelik, ale zabýváme se i nelátkovými technikami a je tam i průnik až do nových technologií, jako je virtuální realita nebo umělá inteligence. Celé to ovšem propojuje práce s vědomím za cílem smysluplné změny v přístupu k životu, zvýšení jeho kvality a rozvoje našeho potenciálu.

Co tě přivedlo k takovéto profesní dráze?

Vždy mě fascinoval potenciál lidství, ať už v tom pozitivním, nebo negativním smyslu. Prostě čeho jsme jako lidi schopni. S tím souvisí i fascinace vědomím. Něčím, co nám zprostředkovává veškerou realitu, v čem fungujeme každý den, ale co jsme dodnes nepochopili, nevíme, jak to funguje, odkud to pochází. Nejsme schopni to měřit a popsat, ale je to zásadní složka naší každodenní reality. Zkrátka mě zajímá, čeho jsme jako lidé schopni, když systematicky a cíleně pracujeme se svým vědomím. A to už je kousek k různým šamanským a spirituálním tradicím, a to včetně praktik šamanů, kteří pili všelijaké omamné nápoje a popisovali, jak mohou létat, umírat a znovu se rodit, jak mohou léčit lidi. Ale patří tam i různé jogínské tradice a vyprávění o jogínech, kteří sedí někde v zimě v jeskyni a mohou klidně třicet dní nejíst. A odtamtud už byl jenom krůček k zájmu o psychedelické látky, které to vědomí, tu vědomou zkušenost, tu realitu, kterou zažíváme každý den, dokážou tak radikálně změnit, že se dostaneme do úplně jiných prostorů, které se nesmírně liší od toho, co známe z každodenního života. Právě psychedeliky se zabývám taky proto, že v jejich případě existuje obrovský rozpor mezi tím, jaký potenciál skýtají a jak s nimi jako společnost nakládáme, včetně legislativy.

Každá látka má svoje rizika. Záleží jen na tom, jak se používá.

Máš sama zkušenosti s těmi látkami, nebo tě jenom fascinuje vyprávění či čtení o zážitcích, které po jejich požití může člověk prožívat?

Co se týče psychedelických látek, myslím, že na počátku u mne stálo něco jako akademický zájem. Proto jsem si vybrala psychologii, protože mi přišlo, že ta se nejvíce zabývá vědomím. Ještě předtím jsem experimentovala spíše s nelátkovými technikami, jako jsou půsty, meditace, chlad, jóga. A když jsem se konečně dostala na vysoké škole k psychedelickým látkám, tak jsem je i vyzkoušela, načež můj akademický zájem vyloženě o psychedelické látky vzešel z té vlastní zkušenosti. Domnívám se, že u mnoha psychedelických výzkumníků ve světě to proběhlo podobně, tedy že jsme tu psychedelickou zkušenost poznali na vlastní kůži a zjistili, že se nám nabízí nesmírně fascinující svět na zkoumání.

Co jsou vlastně ta psychedelika?

Jednak rozlišujeme klasická psychedelika, která fungují na serotoninové receptory, kam patří LSD, psilocybin obsažený v lysohlávkách, DMT obsažené třeba v ayahuasce nebo 5-MeO-DMT obsažené v sekretu žáby Bufo alvarius. Ale pak se tam někdy řadí i další látky, které se do jisté míry liší chemickou strukturou i účinkem, ale stále významně mění vědomou zkušenost tak, že má terapeutický potenciál. Do této širší skupiny psychedelik se někdy řadí i MDMA obsažené v extázi nebo i THC obsažené v konopí. Ale taky ibogain obsažený v kořenu ibogy, což je tropický keř z Afriky. Většina těchto rostlin se tradičně užívala v různých kulturách.

To je poměrně široké vymezení.

Ano, to pojmenování hodně záleží na tom, jak si to kdo nadefinuje. V současném Národním psychedelickém výzkumu jsme si psychedelika určili jako širokou skupinu, které se někdy říká také halucinogeny. Ale my jsme rozhodli ten název spíše nepoužívat, protože ne všechny látky vyvolávají ten halucinogenní účinek ve smyslu, že člověk vidí pravé halucinace, tedy že má pocit, že je skutečně v jiné realitě. U klasických psychedelických látek je ten jedinec často ještě schopen rozlišit, že ta změněná realita, ty vize, které má, nejsou součástí konvenční reality, ve které se normálně vyskytujeme. U takzvaných pravých halucinací lidé uvádějí, že se s někým například baví u stolu, ale potom zjistí, že tam nikdo neseděl. Ale mají živou vzpomínku na to, že si tam s někým povídali, s někým skutečným.

Existují nějaká závažná rizika spojená s užíváním psychedelik?

Co se rizikovosti týče, klasická psychedelika jsou vesměs považována za poměrně bezpečná – jsou to látky s velmi nízkou toxicitou a nízkým závislostním potenciálem. Zároveň to dělení na nebezpečné nebo rizikové látky nemám moc ráda, protože každá látka má v podstatě svoje rizika. Záleží vždy jen na tom, jak se používá. Například podle některých výzkumů se uvádí, že LSD nebo psilocybin i jiná klasická psychedelika jsou výrazně bezpečnější než třeba alkohol nebo tabák. Ale zároveň když vypiješ půl litru LSD, tak tě to asi nezabije, ačkoli si nemyslím, že by to někdy někdo vyzkoušel, nicméně věřím tomu, že pak už si s tebou dost možná takto nikdy nepopovídám. Že skončíš třeba v psychiatrické léčebně. Tím chci říct, že rizika psychedelických látek jsou více na úrovni psychiky, duševního zdraví, kdy ta látka může radikálně změnit tvoji osobnost, čím jsi teď, jak se cítíš, jak přemýšlíš, jak jednáš, jak funguješ. Raději proto mluvím o rizikových způsobech užívání, které skutečně mohou vést k řadě zejména psychických, ale i somatických obtíží.

Na takový změněný stav vědomí musíš asi být dost připravený?

Začnu tím, co je to ten změněný stav vědomí, kdy se radikálně mění to, jak vnímáme tuto realitu, jak přemýšlíme, jak cítíme, vnímáme, co vidíme, jak slyšíme, jak fungujeme. Jak se chováme. A při dostatečné dávce i významným způsobem. Uživatelé to popisují jako zážitek vlastní smrti nebo spirituální zkušenost, pocit jednoty se vším, rozpadu ega. Máš pocit, že jsi součástí všeho, zmizí tvoje pojetí já, toho, co jsi, jak se vnímáš. Což může být dost významná zkušenost – pro mě osobně byl pocit mé vlastní smrti asi jeden z nejvíc fascinujících momentů uvědomění si, co vlastně ty látky dokážou, protože jsem vyrůstala v přesvědčení, že nemůžu umřít a zase se znovu zrodit v tomhle životě. Jasně, moje fyzické tělo neumřelo a kdoví, jak smrt skutečně vypadá, ale ten prožitek byl poměrně jasný. Různé výzkumy uvádějí, že toto může být jeden z těch hlavních terapeuticky účinných momentů.

LSD nebo lysohlávky jsou považovány za bezpečnější než alkohol nebo tabák.

Zároveň to může být hodně překvapivý prožitek, když na to člověk není připraven. Když je například někde sám a neví, co se bude dít. Pak ta zkušenost může být traumatická a dotyčného mohou trápit úzkosti nebo deprese ještě mnoho dalších let, třeba až do smrti. Vybavuju si různé klienty, kteří přišli na psychedelickou integraci a popisovali, že zažili nějakou zkušenost v neadekvátním setu nebo settingu, v neadekvátním prostředí či psychickém nastavení, nebo užili příliš velkou dávku, kterou neodhadli, nebo jim to někdo dal a oni ani nevěděli, co to dělá. No a že od té doby, někdy i několik let, mají úzkosti nebo deprese, berou na to antidepresiva nebo anxiolytika, někdy i antipsychotika, protože zažívají, že jdou třeba po ulici a začnou se rozpadat. Popisují taky, že se vidí jakoby ve filmu a vlastně se necítí součástí této reality, což se odborně nazývá depersonalizace nebo derealizace. Jsou to symptomy, které známe i u psychotických pacientů. Jsou to, řekla bych, hodně extrémní případy, ale dějí se. A i tak může ta psychedelická zkušenost skončit. Což platí i pro konopí.

...

Pokračování článku najdete v Legalizace č. 61, která je právě k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!