Rita Kočárová: Čas na houby

Profilový obrázek
  • S psycholožkou, výzkumnicí, psychonautkou a terapeutkou Ritou Kočárovou jsme si popovídali nejen o přínosech psychedelik, ale i o rizikových způsobech jejich užívání a chybějících specializovaných službách.

Potkáváme se na hlavním nádraží. Právě přicestovala z hřebenů Krkonoš, kde pobývá blízko přírodě a ještě blíže nebi. Hlavu v oblacích však často nemívá, naopak stojí pevně na zemi a prošlapává cestičku psychedelickým substancím v nepřátelské džungli zákonů a nařízení. Psycholožka, výzkumnice, sociální reformátorka, psychonautka a terapeutka Rita Kočárová, inspirovaná světovými tradicemi a kulturou léčitelství, bylinkářství i houbaření, hledá nejen pravdu a lásku, ale odkrývá i tajemství, které by nám pomohly být lepšími lidmi.

Na čem teď pracuješ?

V současné době pracuji v Národním ústavu duševního zdraví, kde pracuji na několika výzkumných projektech. Věnuji se zejména studiu psychologických souvislostí po užití psilocybinu, sekretu Bufo alvarius, ayahuasky a dalších psychedelik, jejich mechanismu účinku a využití v terapii a seberozvoji. Dále vedu dvouletý projekt podpořený Technologickou agenturou České republiky na rozvoj psychedelických služeb, respektive služeb pro uživatele psychedelik a konopí v České republice. K tomu mám soukromou terapeutickou praxi zaměřenou na psychedelické poradenství a integraci psychedelické zkušenosti a do toho jsem ředitelkou Beyond Psychedelics, což je organizace, která usiluje o smysluplnou změnu v oblasti využívání potenciálu vědomé zkušenosti v České republice i na mezinárodní úrovni. V současnosti se zaměřujeme na změněné stavy vědomí po požití psychedelik, ale zabýváme se i nelátkovými technikami a je tam i průnik až do nových technologií, jako je virtuální realita nebo umělá inteligence. Celé to ovšem propojuje práce s vědomím za cílem smysluplné změny v přístupu k životu, zvýšení jeho kvality a rozvoje našeho potenciálu.

Co tě přivedlo k takovéto profesní dráze?

Vždy mě fascinoval potenciál lidství, ať už v tom pozitivním, nebo negativním smyslu. Prostě čeho jsme jako lidi schopni. S tím souvisí i fascinace vědomím. Něčím, co nám zprostředkovává veškerou realitu, v čem fungujeme každý den, ale co jsme dodnes nepochopili, nevíme, jak to funguje, odkud to pochází. Nejsme schopni to měřit a popsat, ale je to zásadní složka naší každodenní reality. Zkrátka mě zajímá, čeho jsme jako lidé schopni, když systematicky a cíleně pracujeme se svým vědomím. A to už je kousek k různým šamanským a spirituálním tradicím, a to včetně praktik šamanů, kteří pili všelijaké omamné nápoje a popisovali, jak mohou létat, umírat a znovu se rodit, jak mohou léčit lidi. Ale patří tam i různé jogínské tradice a vyprávění o jogínech, kteří sedí někde v zimě v jeskyni a mohou klidně třicet dní nejíst. A odtamtud už byl jenom krůček k zájmu o psychedelické látky, které to vědomí, tu vědomou zkušenost, tu realitu, kterou zažíváme každý den, dokážou tak radikálně změnit, že se dostaneme do úplně jiných prostorů, které se nesmírně liší od toho, co známe z každodenního života. Právě psychedeliky se zabývám taky proto, že v jejich případě existuje obrovský rozpor mezi tím, jaký potenciál skýtají a jak s nimi jako společnost nakládáme, včetně legislativy.

Každá látka má svoje rizika. Záleží jen na tom, jak se používá.

Máš sama zkušenosti s těmi látkami, nebo tě jenom fascinuje vyprávění či čtení o zážitcích, které po jejich požití může člověk prožívat?

Ano, mám i své vlastní zkušenosti. Vybrala jsem si studium psychologie, protože mi přišlo, že ta se nejvíce zabývá vědomím. Ještě předtím jsem experimentovala spíše s nelátkovými technikami, jako jsou půsty, meditace, chlad, jóga. A když jsem se konečně dostala na vysoké škole k psychedelickým látkám, tak jsem je i vyzkoušela, načež můj akademický zájem vyloženě o psychedelické látky vzešel z té vlastní zkušenosti. Domnívám se, že u mnoha psychedelických výzkumníků ve světě to proběhlo podobně, tedy že jsme tu psychedelickou zkušenost poznali na vlastní kůži a zjistili, že se nám nabízí nesmírně fascinující svět na zkoumání.

Co jsou vlastně ta psychedelika?

Jednak rozlišujeme klasická psychedelika, která fungují na serotoninové receptory, kam patří LSD, psilocybin obsažený v lysohlávkách, DMT obsažené třeba v ayahuasce nebo 5-MeO-DMT obsažené v sekretu žáby Bufo alvarius. Ale pak se tam někdy řadí i další látky, které se do jisté míry liší chemickou strukturou i účinkem, ale stále významně mění vědomou zkušenost tak, že má terapeutický potenciál. Do této širší skupiny psychedelik se někdy řadí i MDMA obsažené v extázi nebo i THC obsažené v konopí. Ale taky ibogain obsažený v kořenu ibogy, což je tropický keř z Afriky. Většina těchto rostlin se tradičně užívala v různých kulturách.

To je poměrně široké vymezení.

Ano, to pojmenování hodně záleží na tom, jak si to kdo nadefinuje. V současném Národním psychedelickém výzkumu jsme si psychedelika určili jako širokou skupinu, které se někdy říká také halucinogeny. Ale my jsme rozhodli ten název spíše nepoužívat, protože ne všechny látky vyvolávají ten halucinogenní účinek ve smyslu, že člověk vidí pravé halucinace, tedy že má pocit, že je skutečně v jiné realitě. U klasických psychedelických látek je ten jedinec často ještě schopen rozlišit, že ta změněná realita, ty vize, které má, nejsou součástí konvenční reality, ve které se normálně vyskytujeme. U takzvaných pravých halucinací lidé uvádějí, že se s někým například baví u stolu, ale potom zjistí, že tam nikdo neseděl. Ale mají živou vzpomínku na to, že si tam s někým povídali, s někým skutečným.

Existují nějaká závažná rizika spojená s užíváním psychedelik?

Co se rizikovosti týče, klasická psychedelika jsou vesměs považována za poměrně bezpečná – jsou to látky s velmi nízkou toxicitou a nízkým závislostním potenciálem. Zároveň to dělení na nebezpečné nebo rizikové látky nemám moc ráda, protože každá látka má v podstatě svoje rizika. Záleží vždy jen na tom, jak se používá.

Například podle některých výzkumů se uvádí, že LSD nebo psilocybin i jiná klasická psychedelika jsou výrazně bezpečnější než třeba alkohol nebo tabák. Ale zároveň i běžná dávka může vést k závažným problémům. Rizika psychedelických látek jsou více na úrovni psychiky, duševního zdraví, kdy ta látka může radikálně změnit tvoji osobnost, čím jsi teď, jak se cítíš, jak přemýšlíš, jak jednáš, jak funguješ. Raději proto mluvím o rizikových způsobech užívání, které skutečně mohou vést k řadě zejména psychických, ale i somatických obtíží.

Na takový změněný stav vědomí musíš asi být dost připravený?

Začnu tím, co je to ten změněný stav vědomí, kdy se radikálně mění to, jak vnímáme tuto realitu, jak přemýšlíme, jak cítíme, vnímáme, co vidíme, jak slyšíme, jak fungujeme. Jak se chováme. A při dostatečné dávce i významným způsobem. Uživatelé to popisují jako zážitek vlastní smrti nebo spirituální zkušenost, pocit jednoty se vším, rozpadu ega. Máš pocit, že jsi součástí všeho, zmizí tvoje pojetí já, toho, co jsi, jak se vnímáš. Což může být dost významná zkušenost – pro mě osobně byl pocit mé vlastní smrti asi jeden z nejvíc fascinujících momentů uvědomění si, co vlastně ty látky dokážou, protože jsem vyrůstala v přesvědčení, že nemůžu umřít a zase se znovu zrodit v tomhle životě. Jasně, moje fyzické tělo neumřelo a kdoví, jak smrt skutečně vypadá, ale ten prožitek byl poměrně jasný. Různé výzkumy uvádějí, že toto může být jeden z těch hlavních terapeuticky účinných momentů.

LSD nebo lysohlávky jsou považovány za bezpečnější než alkohol nebo tabák.

Zároveň to může být hodně překvapivý prožitek, když na to člověk není připraven. Když je například někde sám a neví, co se bude dít. Pak ta zkušenost může být traumatická a dotyčného mohou trápit úzkosti nebo deprese ještě mnoho dalších let, třeba až do smrti. Vybavuju si různé klienty, kteří přišli na psychedelickou integraci a popisovali, že zažili nějakou zkušenost v neadekvátním setu nebo settingu, v neadekvátním prostředí či psychickém nastavení, nebo užili příliš velkou dávku, kterou neodhadli, nebo jim to někdo dal a oni ani nevěděli, co to dělá. No a že od té doby, někdy i několik let, mají úzkosti nebo deprese, berou na to antidepresiva nebo anxiolytika, někdy i antipsychotika, protože zažívají, že jdou třeba po ulici a začnou se rozpadat. Popisují taky, že se vidí jakoby ve filmu a vlastně se necítí součástí této reality, což se odborně nazývá depersonalizace nebo derealizace. Jsou to symptomy, které známe i u psychotických pacientů. Jsou to, řekla bych, hodně extrémní případy, ale dějí se. A i tak může ta psychedelická zkušenost skončit. Což platí i pro konopí.

 

 

I pro konopí?

Ptali jsme se na to v tom průzkumu, kde jsme sbírali data od uživatelů psychedelik a konopí a kde nám odpovědělo kolem 1 400 uživatelů. I po užití konopí uváděli, že zažívali symptomy, ať už depresí, úzkostí, ale i právě té depersonalizace nebo derealizace.

Ale psychedelika se dají brát i bezpečně.

Osobně jsem přesvědčena, že je lze užívat velmi bezpečně, což nám dokazují jak klinické studie, při nichž je hodně zabezpečené prostředí, ve kterém se ta vhodná a čistá látka podá, kdy je zajištěna několikahodinová příprava toho pacienta nebo dobrovolníka a následná práce. A kde ti výzkumníci nebo terapeuti jsou s tím člověkem v kontaktu. Podobně ale z vlastní zkušenosti a pozorování žité praxe v reálném světě vidím, že tyto látky lze užívat bezpečně i v neklinickém prostředí. Rizika se s nimi samozřejmě, jako se vším, taky pojí. Vždy je to o jejich minimalizaci a úvaze, zda možné přínosy převáží.

Jasně, psychedelika by neměla být používána rekreačně nebo pro zábavu.

Já osobně nevidím na rekreaci či zábavě nic špatného, naopak. Rekreace je důležitou součástí našeho každodenního života, každý někdy potřebuje odpočívat a pečovat o sebe. Někdo skáče padákem, jiný zase dělá jógu, tancuje, chodí na procházky, cokoli. Názory na toto téma se velmi různí, ale já zatím nevidím důvod, proč by lidi neměli mít možnost užívat i tyto látky v rámci rekreace, pokud to budou dělat zodpovědně a ukáže se, že je to bezpečné a dokonce to může mít i nějaké pozitivní důsledky pro jejich duševní zdraví. Což se u rekreačních činností děje: když se jdeme projít do lesa, taky nám to udělá dobře.

O jak velké skupině lidí se vlastně bavíme? Statisticky se u těch uživatelů nelegálních látek jedná o malinká čísla, ne?

Myslím si, že až tak malinká čísla to nejsou. V rámci zmíněného projektu jsme z epidemiologických dat sbíraných Národním monitorovacím střediskem pro drogy a závislosti dělali odhady uživatelů – lidí, kteří mají za život zkušenost s nějakou psychedelickou látkou. Vycházelo to odhadem na 400 tisíc obyvatel v České republice, pokud jde o psychedelika klasická. Když k tomu přidáme i extázi a ketamin, pak se bavíme odhadem o 700 000 lidech. Což už není tak málo, alespoň z mého pohledu. Do minulého průzkumu z roku 2018 se podařilo zařadit i ayahuasku, a tam to vycházelo na odhadem šedesát tisíc lidí. To mně taky přijde dost zajímavý vzhledem k tomu, že ayahuasca se vyrábí z rostlin, které tady nejsou lokální. Většinou to někdo musí přivézt z Jižní Ameriky nebo si objednat šamana, který to přiveze, takže to číslo není zanedbatelný.

Já osobně nevidím na rekreaci či zábavě nic špatného.

Co by se mělo změnit systémově, aby se dalo s těmi lidmi pracovat a v rámci prevence je vzdělávat a informovat, aby uměli psychedelika užívat ke svému prospěchu?

Největší problém je podle mého názoru obecně ten náš přístup v oblasti drogové politiky, kdy v podstatě platí, že tyto látky jsou zakázané a nemají se užívat. Tím je v zásadě znemožněno, aby zájemce o užití těchto látek mohl touto zkušeností projít v legálním a bezpečném prostředí. Terapeutickým využitím psychedelik se v klinickém výzkumu dlouho nikdo nezabýval, několik desetiletí v té oblasti byla jakási výzkumná paralýza. Velmi pravděpodobně to bylo způsobeno i tím, že ty substance byly umístěné na seznamy zakázaných látek. Takže to byla dlouhá cesta těch prvních průkopníků kolem začátku tisíciletí, kteří vytrvali a opakovaně žádali etické komise a regulační orgány, než si prosadili první klinické studie. Ty už přinesly řadu slibných výsledků ukazujících na potenciál psychedelik v léčbě řady duševních obtíží, například depresivních či úzkostných onemocnění nebo závislostí.

Dalo by se říci, že se jimi lidé sami pokoušejí neodborně léčit?

Ano, lidé reálně užívají psychedelika navzdory jejich ilegalitě i v tom směru, že se jimi mimo jiné v podstatě léčí. A tady si zas myslím, že je problém v tom, že se tím pořádně ještě nikdo nezabýval. Z nějakého důvodu tyto látky neřeší drogová politika ani na úrovni služeb pro uživatele, které by mohly výrazně přispět k bezpečnějšímu užívání. Sice tady máme několik různých organizací, neziskovek, které nabízejí i psychedelické integrace, jako například Diabasis, Holos nebo nově vzniklý Psyon, ale není to řešeno systémově. Ta pravidla celkově moc nedávají smysl, třeba psychedelika jsou stále řazena mezi „návykové látky“, i když víme, že mají jen nízký závislostní potenciál.

Služby pro uživatele drog tady ale v nějaké míře fungují.

Ano, máme tady služby pro běžné uživatele jiných ilegálních látek, které zajišťují organizace jako Podané ruce nebo Sananim. Ty nabízejí služby v rámci takzvané harm reduction, ale v oblasti uživatelů psychedelik je zapotřebí jiný typ služeb, protože mají jiné potřeby. Jim například nepomůže vyměnit stříkačky, protože stříkačky nepoužívají. Cílem našeho projektu v Národním ústavu duševního zdraví je, aby se toto řešilo v rámci akčních plánů na celonárodní úrovni, aby tam uživatelé psychedelik byli adekvátně zahrnuti. Nevím, jak je to s konopím. Ale myslím, že i tito uživatelé jsou do akčních plánů začleněni pouze okrajově. Takže cílem je, aby se toto vůbec řešilo, aby se řeklo: Hele, je tady i skupina uživatelů, kteří mají určité potřeby, taky se dostávají do potíží, ale v dnešní době se v podstatě nemají moc kam obrátit, pokud zrovna nenatrefí na terapeuty, kteří se odváží prezentovat tím, že nabízejí i psychedelickou integraci. Z mého pohledu je jich v České republice málo, jejich dostupnost je limitovaná i z finančních důvodů. I když nějací tu jsou, a to je skvělé.

Současná pravidla nedávají smysl, protože psychedelika jsou řazena mezi „návykové látky“, i když víme, že zrovna ony mají opravdu nízký závislostní potenciál.

Takže si představuju podobné služby, jako nabízí Podané ruce nebo Sananim, kde v podstatě kdo má nějaký problém, může přijít a dostat poradenství a základní péči. Mít možnost si zavolat s tím, že užil třeba konopí nebo LSD a teď s tím má psychické obtíže a neví, co s tím, a má pocit, že se může zbláznit. Tam kolikrát stačí jednoduchá intervence, poskytnout alespoň základní psychickou podporu. Ale když žijí v tom, že neví, co se jim děje, a nemají se na koho obrátit, z toho právě může vzniknout problém, i když by to mohla být i potenciálně prospěšná zkušenost. A to mi přijde dost smutný a dost škoda.

A dokážeš si představit legislativu, která by rozvolnila tato pomyslná stavidla?

Podle mě by každý stát, každá vláda měla zajistit, aby každý, kdo má zájem tyto látky užívat, je mohl brát bezpečně a zodpovědně. To je hlavní premisa. Platí to jak pro konopí, tak pro LSD. A tomu by měla odpovídat legislativa, ale i celý ten systém služeb, včetně vzdělávání a zajištění informovanosti, primární prevence a zdravotnického systému.

Obecný protiargument jakékoli regulace omamných látek včetně konopí zní, že už tady máme dvě látky, co způsobují hromadu škod, myšleno tabák a alkohol, tak proč by se měly legalizovat látky jiné.

Jako hlavní důvod bych viděla, že ty látky jsou užívány i přes jejich ilegalitu a jejich uvolněnější regulace by přispěla zejména redukci případných škod a tedy ochraně veřejného zdraví. Obecně ale nejsem zastáncem represivních přístupů. Jako smysluplnější s ohledem na zdraví člověka považuji vzdělávání, osvětu a služby. Rovněž se objevují studie, které ukazují, že psychedelika mají protizávislostní potenciál. Možná kdybychom racionálně regulovali právě psychedelika, tak zjistíme, že ubylo uživatelů alkoholu, protože jim stačí jednou za měsíc, jednou za rok nebo jednou za život dát si dávku lysohlávek v bezpečném prostředí a potom třeba nebudou mít potřebu tolik pít. To už jsme ale trochu na úrovni spekulací. Pilotní studie sice skutečně ukazují, že psychedelika mohou pomáhat se závislostí na alkoholu i jiných látek, které lidem škodí. Těch výzkumů je ale pořád málo na to, abychom mohli říct, že to skutečně tak funguje. Nezapomínejme také na terapeutický potenciál psychedelik u jiných duševních obtíží či v seberozvoji, a to i u jinak zdravých jedinců. Pokud zajistíme bezpečné prostředí, včetně přípravy a následného zpracování této zkušenosti, mohly by tyto látky představovat další nástroj v rámci zdravotnického systému a podpory veřejného zdraví v České republice. Nástroj s velkým potenciálem.

Stejně jako mám v mobilu aplikaci Záchranka, mohla by tam být i aplikace Psychedelická záchranka.

Výzkumy jakých látek momentálně probíhají v České republice?

Těmi hlavními vlajkovými loděmi u nás i na mezinárodní úrovni jsou jednak MDMA na posttraumatickou stresovou poruchu, a jednak psilocybin na depresivní onemocnění. Podotýkám, že vždy mluvíme o psychedeliky asistované terapii, tedy užití pod dohledem odborníka a v rámci přípravných a následných sezení bez látky. Ale myslím si, že ten potenciál je mnohem, mnohem širší. Například v minulosti se to používalo i pro léčbu charakterových neuróz, což dnes bychom nazvali jako poruchy osobnosti, a to je velmi těžko léčitelná diagnóza. A věřím tomu, že i tam by mohly psychedelické látky mít své místo a pomáhat lidem. Jedna věc je léčba a další věc je v podstatě až nekonečný potenciál těch látek u zdravých lidí, ať už v rámci nějakého seberozvoje nebo stimulování kreativity. Tady se dostáváme trochu do teoretické roviny na úrovni hypotéz, ale osobně si myslím, že nám to může hodně pomoci i na společenské úrovni, jak zdravěji čelit různým globálním krizím, jak reagovat na ekologickou krizi nebo celosvětovou pandemii. V dnešní dynamicky se proměňující společnosti by mohla být zásadní flexibilita, schopnost se efektivněji adaptovat na měnící se životní podmínky, a ta by mohla být zvyšována právě psychedeliky, jak ukazují některé výzkumy.

Takže se v nich skrývá potenciál nejen pro léčbu jedince, ale i celé společnosti?

To, jaký účinek ty látky budou mít, souvisí hodně i s tím, za jakým záměrem se podávají, za jakým účelem, jestli tím hodláme léčit depresi anebo posílit kreativitu. Za hodně slibný směr, byť v současnosti spíše opomíjený, považuju jejich využití na úrovni morální krize naší společnosti – jak být lepšími lidmi, ve smyslu morálnějšími. Mám pocit, že v dnešní době je hodně tolerovaná lež, agrese, podvody, arogance. A věřím z vlastní zkušenosti i z toho, co vidím kolem, ač výzkumné poznatky jsou i zde spíše ojedinělé, že i tady by mohla psychedelika sehrát roli. Třeba MDMA zpravidla zvyšuje empatii, což souvisí s tím, že by to mohlo pomoci například lidem s antisociálními rysy, které se vyskytují právě i u některých poruch osobnosti. Jedna studie taky ukázala, že po zkušenosti s psilocybinem byli lidé více altruističtí. Měli více zájem o druhé, což bych uvítala u mnoha členů současné vlády, aby mysleli více na lidi než na svůj vlastní prospěch. A nejen ve vládě, ale i v samotném psychedelickém světě si někdy nejsem jistá, zda je pro některé experty důležitější přispět ke zlepšení kvality života pacientů i zdravých, či jejich vlastní prezentace a profit. Já třeba věřím, že by tyto látky měly v první řadě sloužit nám všem, na úrovni individuální, společenské a potažmo i globální. Mohly by nám pomoci vyléčit depresi, ale potenciálně by se daly užívat i třeba za účelem posílení společenské soudržnosti a k řešení problémů, které daná společnost má. Opět, pokud se správně užijí.

Taky by se daly užívat za účelem zlepšení našeho vztahu k přírodě.

Ano. Již několik výzkumů ukázalo, že psychedelická zkušenost může prohlubovat náš vztah k přírodě. Jedna z věcí, které psychedelika přinášejí, je uvědomění si toho, že tady všechno spolu souvisí, uvědomění si té propojenosti, toho, že jsme součástí celku, společenského i přírodního a že ať děláme cokoli, vždy ovlivňujeme své prostředí.

Tenhle psychedelický boom nebo trend se odehrává v celém západním světě. Pokud vím, pracuješ hodně s lidmi z jiných zemí a zveš je do Čech.

Myslím, že jsem tady spáchala nejvíce psychedelických konferencí a dalších odborných akcí za posledních dvacet let. Začalo to přednáškami před pěti lety, ještě pod hlavičkou České psychedelické společnosti, a pokračovalo to mezinárodní konferencí v rámci tehdy vznikající iniciativy Beyond Psychedelics, která už byla samostatným projektem, spolupořádali jsme ji i s Národním ústavem duševního zdraví. Velká věc na tu dobu bylo přivézt sem všechny ty významné odborníky ze světa. A trošku to tady posunout. Díky tomu se například začala domlouvat vědecká studie s Rickem Doblinem zaměřená na MDMA-asistovanou terapii, snad by měla být již brzy realizovaná. Od té doby jsme uspořádali řadu dalších mezinárodních i lokálních akcí. I ty spolupráce v rámci výzkumu probíhají na mezinárodní úrovni. Snažíme se všechny ty lidi, kteří v této oblasti něco dokázali, přivádět do Čech, protože pořád jsme oproti světu tak trošku pozadu, i když se v téhle oblasti řadíme mezi několik progresivnějších zemí. Jsou ale státy, kde jsou na tom dál.

U psychedelik nejde jen o prospěch na individuální úrovni, ale o to, že by mohly pomoct celé naší společnosti.

Jak vidíš psychedelické Česko třeba za pět let?

Myslím si, že za pět let je velká šance, že bude možné dostat MDMA-asistovanou terapii v rámci standartního zdravotnického systému. Minimálně na posttraumatickou stresovou poruchu. A myslím, že je dost reálné, že by mohlo být možné dostat i psilocybin na léčbu depresivních stavů. Čekala bych, že vznikne více jakýchsi psychedelických center. Budeme zkoumat další látky na další indikace. Věřím a doufám, že by mohla být i uvolněna regulace v tom smyslu, že když si člověk bude chtít užít psychedelika v jiném kontextu, protože si je například nasbírá v lese, nebude to trestně postižitelné. Taky si do budoucna jako efektivní představuji možnost podstoupit tuto zkušenost pod odborným dohledem licencovaných terapeutů, kteří ale nejsou součástí zdravotnického systému. A taky pevně doufám a věřím tomu, že už bude mnohem více rozvinutý systém specializovaných služeb. Právě proto, že když se někdo někde rozhodne takovou látku užít, aby to mohl udělat bezpečně a zodpovědně, případně aby alespoň věděl, kam se obrátit v případě obtíží. Dovedu si představit i jakési „tripovací“ místnosti, v Holandsku už je někde mají. Nevím ale, jak se osvědčují. Nebo mít možnost si objednat sittera, odborného průvodce.

Tripovací místnosti?

Chci si vzít houby, nemám žádné kamarády, kteří by to znali. Chci to udělat bezpečně, chci k tomu odborníka, jsem ochoten si za tuto službu zaplatit, v ideálním případě samozřejmě kdyby to platil stát, ale předpokládám, že ze začátku to spíše bude na vlastní úhradu. A projdu tou zkušeností bezpečně, místo abych si to dala někde v lese nebo úplně sama a pak skončila třeba v sanitce nebo nedejbože v léčebně.

To vyznívá, že dáváš přednost tomu, aby se psychedelika užívala pod dozorem zdatného ošetřovatele. Proč? Protože brát to s kámošema je moc velké riziko?

Nemusí to tak být. Vůbec ne. Ale proškolený odborník podle mě může významně zvýšit šanci, že ta zkušenost dopadne pro uživatele příznivě.

Myslíš, že je dostatek informací o těchto látkách?

Myslím si, že ne. Mám ale na mysli systém služeb. Pokud si nechceš najmout sittera nebo terapeuta, tak by bylo dobré alespoň vědět, kdyby náhodou něco, kam zavolat nebo jakou aplikaci použít. Stejně jako mám v mobilu aplikaci Záchranka, mohla by tam být i aplikace Psychedelická záchranka, kam cinknu a mohu řešit nastalý problém.

To by muselo být legální, aby to mohlo fungovat, aby se lidi nebáli na takovou linku zavolat.

Určitě je to důležitý aspekt, ale mnoho těch služeb, které jsem zmínila a kde ty látky samotné nejsou podávány, lze realizovat už dnes. Měla by být informovanost o doporučeních pro bezpečné užití, ale pokud je chceš užít jakýmkoli jiným způsobem, pak bych si přála, aby každý věděl, na koho se může obrátit, když bude mít problém. Je to v podstatě jednoduché, asi jako když si někde zlomíš nohu.


Mgr. Rita Kočárová

Výzkumnice a postgraduální studentka klinické psychologie na Univerzitě Karlově v Praze a Národním ústavu duševního zdraví, frekventantka výcviku v Gestalt a MDMA-asistované terapii pro posttraumatickou stresovou poruchu a zakladatelka mezinárodní iniciativy Beyond Psychedelics a České psychedelické společnosti. Ve své soukromé praxi poskytuje psychedelické poradenství a integraci. Je hlavní řešitelkou celonárodní studie mapující užívání psychedelik v České republice (Národní psychedelický výzkum) s cílem vývoje návrhu systému služeb pro uživatele psychedelik. Výzkumně se věnuje zejména účinkům psilocybinu, ayahuasky, MDMA a sekretu z ropuchy Bufo alvarius. Absolvovala odbornou stáž v centru Takiwasi v Peru, kde se ayahuasca využívá v léčbě závislostí. Kromě výzkumu čerpá z četných cest po celém světě (Mexiko, Venezuela, Austrálie, Kolumbie, Peru aj.), kde jsou psychedelika stále rituálně užívána tradičním způsobem.

 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!