Aktuální článek
Robert Crumb: Mozek v láhvi

Robert Crumb: Mozek v láhvi

  • Jeho žena o něm prohlásila, že by byl raději jen mozkem v láhvi než člověkem, který má tělo a musí s ním žít.

Ač se stal jednou z tváří hippie kultury, nikdy k ní tak úplně nepatřil. Janis Joplin mu prý poradila, ať shodí sako a nechá si narůst dlouhé vlasy, což odmítl. Na rockových koncertech usínal a raději doma poslouchal staré bluesové desky, díky kterým pociťoval alespoň občas víru v lidstvo. Jeho žena o něm prohlásila, že by byl raději jen mozkem v láhvi než člověkem, který má tělo a musí s ním žít. Robert Crumb je ikona komiksové revoluce a věčný enfant terrible komiksové scény.

I když každá revoluce – ať už umělecká nebo politická – vyrůstá z mnoha samostatných událostí, nestojí za ní ani tak pouhý jedinec jako spíše nálady šířící se v části společnosti. Zároveň ale platí, že každá revoluce potřebuje mít historicky zakotveno své dějiště, čas i hlavního hrdinu. A to vše je nejčastěji až zpětně vybráno a identifikováno z velkého soukolí nenápadných postav a stejně nenápadných událostí. Pro komiks je takové revoluční datum 25. únor roku 1968, dějištěm je sanfranciská čtvrť Haight Ashbury. A hrdinou je podivně vyhlížející dlouhán v přerostlém saku, s tlustými brýlemi na velkém nose, knírkem a dětským kočárkem, ze kterého se svou ženou prodává první číslo časopisu Zap Comix. Od této chvíle začínají dějiny žánru rozlišovat mezi komiksem pro děti a komiksem pro dospělé. V dětském kočárku totiž spalo dítě naprosto nového umění a Robert Crumb přijal otcovství, za které se musí dodnes zpovídat.

V komiksech zkoumal své dětství i dospívání, všechny své úzkosti, traumata a obsesivní sexuální touhy.

V druhé polovině šedesátých let totiž dozrávala generace kreslířů, která vyrůstala na poválečných komiksech a během svého dospívání postupně zjišťovala, že v takové tvorbě něco podstatného chybí. Na začátek je ale třeba si uvědomit, jak komiks té doby vypadal – vévodil mu svět Walta Disneye a Supermana, neboť ztělesňoval typické americké hodnoty: pravdu, spravedlnost a svobodu zabalenou v nacionalistickém americkém stylu. V takových komiksech ale všichni kreslíři (i scenáristé, bohužel v češtině neexistuje slovo, které by jako překlad označení comics artist neznělo krkolomně) postrádali dospělost – ať už tematickou nebo hodnotovou. Crumbův svět to všechno nabízel. Oproti superhrdinským a dětským komiksům jsou jeho díla plná antihrdinů, paranoie, sexuální perverze a úzkosti. Jeho démoni nepřicházejí na zemi z jiných galaxií tak jako záporáci v superhrdinském komiksu, ale ze světa moderní Ameriky a Crumbova vlastního podvědomí. Crumbovi i dalším tehdejší komiksová produkce nestačila, protože v ní nenacházeli to, co v nich my už bez problémů dnes najít můžeme – skutečné lidské příběhy.

Trauma z dětství

Robert Crumb se narodil na konci léta roku 1943 ve Filadelfii. Jeho otec pracoval jako kreslíř u armády a matka se starala o domácnost. Rodinné zázemí nebylo nejlepší, otec byl despotický tyran a matka si podle všeho až příliš dopřávala amfetaminy. Měli ještě další čtyři děti, dva syny a dvě dcery. Narušení rodiče a pět dětí v domě nemohlo vést ke klidnému dětství a oba Robertovi bratři si z dětství odnesli psychické potíže. Charles Crumb, starší Robertův bratr, spáchal sebevraždu v roce 1992 ve věku padesáti let – dlouhá léta trpěl silnými depresemi a nevycházel z domu, kde žil se svou matkou za zatemněnými okny. Právě k Charlesovi Robert během svého dětství nejvíce vzhlížel. Jeho bratr byl vyděděncem ve společnosti dětí i dospívajících a stejně tak si připadal i Robert. Mnohem důležitější však byla Charlesova záliba v komiksech. Od dětství kreslil jednu komiksovou stránku za druhou a do tvorby komiksů postupně nutil i svého mladšího bratra Roberta. Kreslil dětské příběhy podle disneyovského filmu Ostrov pokladů, ale i vlastní smyšlené příběhy. Později, jak postupovala jeho nemoc, začalo v jeho komiksech převažovat písmo nad obrazem a Charles nakonec jen popisoval tlusté linkované sešity nesmyslnými klikyháky. Crumb k němu ale vždy vzhlížel a bratrovo dětské dílo pro něj bylo v další tvorbě nedostižným vzorem a inspirací.

Kreslení pro něj nebylo obsesí, ale spíš jedinou životní realitou.

Během dospívání byl Robert všemi odstrkovaný, podobně jako jeho bratr. Navíc jej učitelé odrazovali od kresby komiksů a prohlašovali, že je to potupná forma komerčního umění. Robert se se spolužáky nebavil, nesnažil se mezi ně zapadnou a oni sami o něj zájem neprojevovali. Uchýlil se ke svému kreslení a staré muzice a už od mládí obcházel celé město a sbíral staré desky. V duchu se rozhodl, že se za své vyvržení pomstí celé společnosti tím, že se stane velkým a geniálním umělcem. A od té doby se komiksových stránek nevzdal. Na rozdíl od bratra ho nezajímal jenom komiks, ale i kresba jako taková. Kreslil často portréty, velice detailní, a takové kresby pro něj byly stejně důležité jako příběhy, které vyprávěl v komiksech karikaturní zkratkou. Kreslení pro něj nebylo obsesí, ale spíš jedinou životní realitou, skrze kterou mohl vystoupit ze světa a zároveň k němu promlouvat.

Otcova kletba

Když se v roce 1964 poprvé oženil, přestěhoval se do Clevelandu a začal pracovat ve firmě vyrábějící přáníčka, kde zůstal celé čtyři roky. První manželství moc nefungovalo, jelikož se Crumb cítil pod tlakem kletby, kterou na něj uvrhl otec, když na jeho adresu kdysi prohlásil, že se ožení s první holkou, která půjde kolem. A přesně to se vyplnilo. Crumb chodil po práci do barů, opíjel se s kolegy, načež ho žena pak po barech musela chodit hledat.

V té době se poprvé dostal k LSD a od té doby už nikdy nic nebylo jako dřív. Poprvé si LSD v roce 1965 a celá zkušenost ho úplně proměnila. V roce 1967 se spolu s několika přáteli přestěhoval do San Franciska, kde všichni spolupracovali na undergroundových časopisech. Crumbově práci se tak konečně začalo dostávat pozornosti. Jeho popularita rostla a jeho práce v té době začala získávat kontury toho, jak ji známe dodnes – byla expresivní, pornografická, halucinační.

Nový psychedelický styl

Poté, co si vzal LSD, jej dlouho pronásledovaly noční můry. Svět mu připadal jako děsivá televizní reklama a loutkové divadlo. Všechno okolo vypadalo až děsivě naaranžované. Ale to nebylo to nejhorší. Když si sedl zpět ke svému náčrtníku, zjistil, že jeho kreslení je zase zpátky na začátku. Crumb už měl v té době vypracovaný styl, který částečně kopíroval tehdejší komiksové kreslíře. Nyní jako by to celé zmizelo a on musel začít znovu. Znovu musel položit tužku na papír a kreslit tak, jako by se právě učil chodit. Nějakou dobu trvalo, než se dostal přes tuto začátečnickou fázi kreslení, ale už v té době mohl pozorovat změnu, která se v jeho stylu udála. V jeho komiksech se začaly objevovat nafouknuté postavy, nerespektování anatomických vlastností, přelévání obrazů jeden do druhého, halucinační propojování nesouvislých panelů, nekonečné psychedelické obrazy měst a především odpoutání se od způsobů zobrazování běžně přijímané reality. Děsivé vize, které zažíval na LSD, mu umožnily vidět horor tehdejší Ameriky. V komiksu Já chci domů (I wanna go home) postava tápe nad svým životem. Prochází městem s neustále skloněnou hlavou a ptá se sám sebe, co to jen chtěl vlastně udělat. Až nakonec si vzpomene: „Už vím! Chci jít domů!“ a v posledním dlouhém panelu jde okolo něj průvod rozesmátých lidí a oživlých konzumních věcí jako láhve piva a coly, televize a lednice a všichni si prozpěvují v šíleném karnevalu. To, co na první pohled může vypadat roztomile, byla ve skutečnosti pro Crumba děsivá noční můra tehdejší Ameriky.

Nekomerční a kritický

I když to nikdy neplánoval, stal se Crumb kontroverzním kritikem amerických poměrů. Kritizoval nejen materialismus a konzumerismus, ale hlavně přetvářku amerického snu a naleštěného amerického života. Crumb kreslil vždy jen to, co jej samotného zajímalo a co se jej přímo dotýkalo. Nikdy nic neměl společného s kreslením na zakázku a s komerčními pracemi. V té době totiž byla práce komiksového kreslíře nejnižší možná pozice v komerčním umění. Finanční nabídky – přestože byly štědré – k jakékoli komercionalizaci svého díla vždy odmítal. Jediný film podle jeho díla natočil Ralph Bakshi. Tehdy populární Kocour Fritz popisoval uvolněnou atmosféru sedmdesátých let, vztah kontrakultury k tehdejšímu režimu, policejní potyčky stejně jako promiskuitu a drogová opojení. Ačkoli se filmové zpracování povedlo (zpracovalo Crumbův komiks téměř panel po panelu) a film se stal kultovním, Crumb s ním spokojený nebyl a zfilmování svých dalších věcí už nikdy nepovolil. Dokonce jej film tak popudil, že v dalším pokračování kocoura Fritze zabil – pštrosí žena mu probodla lebku šroubovákem.

Cítil se jako geniální umělec i jako mimozemšťan, který nemá mezi lidmi na této planetě co dělat.

Jediné, čemu se Crumb nebránil, byly umělecké galerie. Už od sedmdesátých let ho totiž vystavovali v Americe i v Evropě. A i když komentoval praxi galerií spíš zahořkle („Lidé by se na komiksy neměli dívat v galeriích, ale číst je doma svázané v sešitech!“), přiznává, že až díky sběratelům se mu podařilo nějak zbohatnout. Na komiksech to určitě nebylo.

Sex a sláva

V důsledku drogové zkušenosti se mu neuvolnila jen samotná kresba. Stránkový komiks Keep on Trucking jej proslavil i mimo underground a on se během krátké doby stal z undergroundového komiksového kreslíře populární postavou. Z Keep on Trucking (pocházející původně ze skladby Blind Boy Fullera „Truckin’ My Blues Away“) se stalo heslo doby, které hrálo v rádiu, a obrázky podle Crumbovy šablony si lidé lepili na auta. V té chvíli se rozhodl, že se pustí do ztvárnění svých vlastních sexuálních fantazií, aby mohl vystoupit z role, kterou mu přisoudili a která se mu hnusila. Z role nejmilovanějšího amerického komiksového kreslíře.

Ve skutečnosti jediné, co si ze slávy užíval, byl přísun žen a porce volné lásky, díky které mohl konečně naplňovat své sexuální frustrace z minulosti, kdy o něj žádná nezavadila ani pohledem. Crumb v té době začal mnohem odvážněji a otevřeněji zkoumat vlastní vědomí. To se projevilo především autobiografickým směřováním jeho komiksů. V nich zkoumal své dětství i dospívání, všechny své úzkosti, traumata a obsesivní sexuální touhy. V jeho autobiografických postavách jako by se často střídaly slavné postavy z Červeného trpaslíka Sebevědomí a Mindrák – jen s tím rozdílem, že Mindrák měl vždycky navrch. Měl bipolární ego vlastní spoustě umělců. Na jedné straně se cítil jako geniální umělec, který potřebuje svým dílem zanechat a taky zanechá význačnou stopu, na druhé straně si připadal jako mimozemšťan, který nemá mezi lidmi na této planetě co dělat.

Dalším projevem jeho otevřeného vědomí byl právě tento vnitřní ponor, který přesně korespondoval s kresebnou linkou vypůjčenou od expresionistických malířů. Inspirací mu byli Harvey Kurtzman, Oto Dix a další expresionisté, kteří naučili malíře kreslit na povrchu to, co se odehrávalo uvnitř. A to byl přesně případ Crumbova komiksu, kde se na povrch promítá vnitřní stav jedince místo jeho skutečného vzhledu. Komiksové postavy se mu staly nástrojem vnitřních reflexí.

Jednu z typických expresivních vizí představuje i známý jednostránkový komiks Zas zhulenej! (Stoned Agin!). Muž v něm sedí s bradou opřenou v rozevřených dlaních a klidně se dívá před sebe. Před ním leží dokouřená dýmka, ze které ještě stoupá dým. V dalších panelech se muži postupně roztéká hlava mezi prsty, až je z ní jen „blob“ přilepený k desce stolu. Duševní stav člověka, na kterého začíná působit tráva, předvedl Crumb ve skvělé expresivní zkratce. Je v tom rovněž vidět posun od komiksu, na který tento navazuje a který se jmenuje jen Zhulenej (Stoned). V něm se ještě prohánějí oživlé předměty a postavy z LSD období, které popisují jen to, co právě dělají zhulené.

Kontroverzní upřímnost

Sám sebe vždy maluje tak, že na sobě nelichotivě zveličuje vše, co ho v životě nejvíc omezovalo a kvůli čemu trpěl nízkým sebevědomím: velké zuby, šmírácké oči za tlustými brýlemi, velký nos a rachitická postava, která připomíná kostlivce z tarotových karet. Často se také proměňoval v malé dítě s knírem a brýlemi, které se plazí po velkých ženských tělech a skáče šipku do jejich pohlavních orgánů nebo jim plní ústa svým monstrózním přirozením. Série Moje trable se ženami, rozložené na několik desítek dílů, autobiograficky popisují jeho neutuchající sexuální a milostnou touhu, které jej provázela od dětství, kdy si rozkročený sedal na dlouhé kožené boty své matky a ta jej na nich vozila jako na koníčku, přes léta slávy až po strasti manželství. Tato část jeho tvorby je plná perverzí, masturbace, sexuálních úchylek, promiskuity, objektivizace žen a nepřekonatelného voyeurismu.

Kritizoval nejen materialismus a konzumerismus, ale hlavně přetvářku amerického snu a naleštěného amerického života.

Taková upřímnost s sebou nesla i dost kontroverzí. Nenechával si totiž od nikoho diktovat a obraz světa vždy na papír přenášel tak, jak jej viděl. Proto se na něj také kvůli jeho vnímání žen i sexuálním aktům, pornografickým fantaziím a vnímání menšin sesypala kritika. Ale vždy také podával co nejupřímnější zprávu o sobě samém. A jeho vliv na budoucí autory byl v tomto směru nedozírný. Obrovský boom autobiografického komiksu, který od té doby začal, nachází svou původní linku právě v Crumbových komiksech.

Démoni v dokumentu

V devadesátých letech se Crumb opět dostal do širšího povědomí díky slavnému dokumentu, který natočil Crumbův dlouholetý kamarád Terry Zwigoff. Jelikož se přátelili už delší dobu, měl Zwigoff přístup nejen k materiálům a rodině, ale především ke Crumbovi samotnému, a ten se mu tak zpovídal zcela otevřeně. Crumb jako člověk ostýchavý, uzavřený a neschopný se bavit s cizími lidmi by jinému dokumentaristovi asi nedokázal vypovědět tak obsáhlý a upřímný příběh svého života a díla. Filmový dokument neukazuje Crumba jen jako ikonu kontrakultury a undergroundového komiksu, ale zkoumá i jeho zázemí, vztah s rodiči a především s oběma bratry, kteří se uvolili, na rozdíl od sester, ve filmu vystoupit. V tomto představuje něco naprosto nevídaného, protože ukazuje tři nadané umělce stižené démony svého dětství a vyloučené na okraj společnosti v důsledku své podivnosti.

Po LSD jej dlouho pronásledovaly noční můry. Svět mu připadal jako děsivá televizní reklama a loutkové divadlo.

Už ve Zwigoffově dokumentu má důležitou roli Crumbova druhá žena Aline Kominsky. Když se poznali, měl Crumb podle jejích slov už manželku i přítelkyni, ale to jim stejně nezabránilo se scházet. Jak to oba sami komentují – byla sedmdesátá léta, volná láska. O pár let později je Crumbova první žena honila po ulici s brokovnicí. Kominsky je ovšem také nadaná komiksová kreslířka a scénáristka a stejně jako Crumb i ona se podílela na rozvoji undergroundového komiksu. Když se s ním tehdy seznámila, Crumb byl už slavný a známý, a tak se jí před ním trochu klepala kolena. Její popularita ovšem takové šíře nikdy nedosáhla. Sama přiznává, že jen tím, že je s Crumbem, se dostala do povědomí někoho jiného než jen komiksových historiků, jelikož její práce nebyla nikdy komerčně úspěšná. Crumb i Kominsky nezůstali jen u společného života, ale spojili i vlastní tvorbu. Napsali a vydali společně několik komiksových sešitů s názvem Drawn Together (Společně). Na obálce je příznačně dvouhlavé monstrum. Na každé stránce a každém panelu se oba podílí stejnou měrou, společně vymýšlejí dialogy a každý kreslí vlastní postavu. V několika případech se i prohodili a Aline kreslila Roberta a Robert zase Aline.

Nekorektní underground

Bez Crumba a jeho vlivu není ani možné si současný komiks představit. Téměř každý výtvarník jím byl přímo nebo nepřímo ovlivněn, každý autobiografický komiks, který jde teď na pulty knihkupectví, nutně začíná u něj – ať už jsou to slavní tvůrci jako Art Spiegelman nebo Daniel Clowes, ale ještě více Francouz David B. nebo Kanaďan Joe Matt. Všichni tito a ještě mnozí další v sobě nesou linku, kterou do jejich sešitu před iks lety jako první načrtnul Robert Crumb, když sám vypovídal o svých úzkostech, svém dětství, sexualitě a znechucení z moderního světa.

Komiks je umění, které si nemá brát servítky. Komiksy vznikly odspodu a tím pádem mohou být drsné, nekorektní a nekompromisní. Jsou a byly schopné komunikovat tento typ témat a názorů – a proto zůstal Crumb po celý svůj tvůrčí život nekorektní. Popularita jej nevedla k tomu, že by se ve svých tématech, názorech a svém způsobu vidění světa jakkoli umravnil: naopak zůstal stejně nekompromisní a odhaloval ještě hlubší a děsivější zákoutí lidské psyché.


 Robert Crumb

(* 30. 8. 1943 ve Filadelfii, USA)

Komiksový kreslíř a muzikant, zakladatel desítky komiksových časopisů, mezi nimi i nejznámějšího undergroundového časopisu Zap Comix, kterým započala dospělost komiksu. Jedna ze zásadních postav hippie kultury. Jeho komiksové postavy jako Fritz the Cat nebo Mr. Natural se zapsaly do historie stejně jako Mickey Mouse nebo Pepek Námořník. Crumb ve svých dílech zkoumal hlubiny vlastní sexuality, frustrace, úzkosti, ale i proměny a přetvářku Spojených států. Skrze svá kontroverzní témata a hlavně nekorektní vyobrazování byl často obviňován ze sexismu a rasismu. Podobně nekorektní humor dnes najdeme snad jen u islandského kreslíře Hugleikura Dagssona. V roce 1994 o něm natočil dokument americký filmař Terry Zwigoff s lakonickým názvem Crumb. V současnosti žije Crumb ve Francii a všem, které jeho komiksy nějakým způsobem pobuřují nebo urážejí, vzkazuje: „Tak je nečtěte!“

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!