Aktuální článek
Rostliny: Chytřejší, než jsme si mysleli

Rostliny: Chytřejší, než jsme si mysleli

Profilový obrázek
  • Budeme-li zkoumat systémy, které rostliny využívají, dokážeme nalézt úžasná řešení k celé řadě problémů.

Obor, kterým se zabývá Stefano Mancuso, může leckomu znít k smíchu – studuje totiž inteligenci a chování rostlin. Jde prý o lehce kontroverzní téma, neboť v rámci své práce zpochybňuje nadřazenost lidské rasy. O vtip se však v žádném případě nejedná.

Mým záměrem bylo rostlinného neurobiologa Mancusa vyzpovídat v jeho přirozeném prostředí, a sice v laboratoři na Florentské univerzitě. Představuji si ji jako utopický ráj všech botaniků: místo, kde je flóra respektována kvůli své inteligenci a schopnosti uvědomění, kde může citlivka stydlivá demonstrovat svou dlouhodobou paměť a kde má lidské pokolení šanci se z života rostlin mnohé naučit a zapracovat na svých četných nedostatcích.

Rostliny stály u prapůvodu všeho a planetu prozkoumávají odjakživa.

Vzhledem k tomu, že jsme oba byli v zajetí lockdownu, nezbylo mi než se spokojit s rozhovorem přes Skype. Takže místo osobního setkání s jeho inteligentními rostlinami mi musel postačit okouzlující výhled na vodní rostlinu s pupeny o velikosti dělových koulí, která zdobila polici za Stefanem. „S jejich pomocí se rozmnožuje,“ vysvětluje botanik. „Semínka sbírám v jednom kuse.“

Před vznikem Mancusovy laboratoře v roce 2005 byla rostlinná neurobiologie považována za směšný koncept. „Do té doby jsme zkoumali inteligenci nebo chování pouze u zvířat,“ vzpomíná. Tenkrát se prý o chování rostlin téměř nesmělo mluvit. „Dnes ale zkoumáme, jak dokážou rostliny řešit problémy, jakým způsobem funguje jejich paměť, jakým způsobem komunikují, jak vypadá jejich sociální život a další zajímavé věci.“

Paměť jako slon

Mancuso se spolu s kolegy dokonce naučil rostliny trénovat – podobně, jako neurobiologové trénují laboratorní krysy. Pakliže na citlivku stydlivou (Mimosa pudica) kápnete vodu, reaguje reflexivně a okamžitě stáhne listy. Když však budete v kapání pokračovat, rostlina brzy zjistí, že je pro ni voda neškodná, a na podnět přestane reagovat. A takovou zkušenost si rostliny pamatují mnoho týdnů, i když se změní jejich životní podmínky jako například světlo. „To nás překvapilo, mysleli jsme, že mají extrémně krátkodobou paměť – například jeden až dva dny, což je průměrná paměť u hmyzu,“ popisuje Mancuso tehdejší pokus. „Když jsme zjistili, že může jít i o dva měsíce, byli jsme ohromeni.“ 

Rostliny pochopitelně nemají mozek. Kdyby takový orgán měly, jednalo by se o fatální nedostatek, neboť evoluce z rostlin udělala potravu. „Rostliny na to jdou docela jinak,“ načíná téma Mancuso. „Jestli v něčem vynikají, tak je to rozptýlení totožných funkcí po celém těle.“ Je tedy možné odstranit 90 procent těla rostliny, aniž by umřela. „Rostlinu je třeba si představit jako jeden velký mozek. Není tak výkonný jako u zvířat, ale nachází se všude.“

Uvědomění si vlastní existence

Jedním z nejkontroverznějších aspektů Mancusovy práce je pak myšlenka, že rostliny mají vlastní vědomí. Čím více toho o inteligenci zvířat a rostlin víme, tím vášnivější vědecké a filozofické debaty se o kontroverzním pojmu vědomí vedou, o lidské inteligenci ani nemluvě. „Používejme raději jiný termín,“ navrhuje Mancuso. „Mluvme raději o uvědomění. Rostliny si svou vlastní existenci dokonale uvědomují.“ 

Jednoduchým příkladem může být následující situace: zastíní-li jedna rostlina druhou, rostlina ve stínu poroste rychleji, aby se dříve dostala ke světlu. Když nahlédneme do koruny stromu, všechny výhonky jsou rovněž ve stínu. V takovém případě však rychleji neporostou, neboť chápou, že stín na sebe vrhá strom samotný. Jak samy o sobě, tak o okolním světě mají tedy dokonalou představu,“ vysvětluje Mancuso.

Budeme-li zkoumat systémy, které rostliny využívají, dokážeme nalézt úžasná řešení k celé řadě problémů.

Podle něj není věda schopná na rostliny nahlížet jako na aktivní a motivované tvory, protože je příliš soustředěná na člověka. U zvířat lze sebeuvědomění otestovat tak, že je postavíte před zrcadlo. Pochopí-li, že se dívají samy na sebe, znamená to, že si samy sebe uvědomují. „To dokáže jen hrstka zvířat,“ podotýká Mancuso. „Lidé, delfíni, několik druhů opic a možná sloni. Test byl v posledních letech vnímán jako důkaz toho, že jde o nesmírně vzácnou schopnost.“ 

Mancuso je však přesvědčen o opaku: „Jsem toho názoru, že neexistuje život, jenž by si sám sebe neuvědomoval. Osobně nejsem schopen představit si formu života, která by nebyla inteligentní, která by nedokázala řešit problémy.“

Další chybnou domněnkou podle něj je, že rostliny představují definici vegetativního stavu – tedy že nedokážou komunikovat a reagovat na to, co se děje kolem nich. Podle Mancusa jsou ale rostliny na své okolí mnohem citlivější než zvířata. „To není jen můj názor. Toto tvrzení se opírá o tisíce rozličných důkazů. Víme, že jediný apikální meristém neboli vzrostný vrchol je schopen detekovat minimálně dvacet různých chemických a fyzikálních parametrů, z nichž my sami mnohé nedokážeme vůbec vnímat. Mohli bychom stát na tuně kobaltu nebo niklu, ale v životě bychom to nezjistili. Oproti tomu rostliny dokážou rozpoznat přítomnost i jednoho jediného miligramu v obrovském množství půdy.“

Různé formy komunikace

Rovněž platí, že rostliny nejsou v žádném případě tiché a nekomunikativní. Naopak – hojně mezi sebou interagují a komunikují jak nad zemí, tak v ní prostřednictvím kořenů a mykorhizy. Dokážou detekovat slabá elektromagnetická pole vytvářená jinými organismy. Využívají chemikálie a pachy, aby se navzájem varovaly před predátory, odháněly je nebo dokonce aby přivábily opylovače. Například když kukuřici napadne housenka, rostlina ihned vypustí chemický nouzový signál, jenž přiláká vosy, které housenku zabijí.

Reagují ale i na zvuk – vibrace cítí doslova po celém těle. „Rostliny vynikají i v rozpoznávání konkrétních druhů zvuku. Dokážou například určit, zda se jedná o 200 nebo 300 hertzů. Vyhledávají totiž zvuk tekoucí vody.“ 

Když pustíte blízko kořenů zvuk o frekvenci 200 hertzů, budou ho následovat. Nutno podotknout, že neexistují žádné důkazy o pozitivním vlivu lidského hlasu, ačkoliv mluvení s rostlinami může být uklidňující alespoň pro člověka.

Dalším důvodem, proč inteligenci rostlin přehlížíme, je jejich pomalý způsob života. V Mancusově nové knize s názvem The Incredible Journey of Plants (Neuvěřitelná cesta rostlin – česky zatím nevyšlo) se čtenář seznámí s nejstarší rostlinou na zeměkouli – Starým Tjikkem. Jde o jedince smrku ztepilého, jehož kořeny se ve švédské půdě rozrůstají již 9 560 let. Představeny jsou rovněž důmyslná semena dochanu setého, která vyčkávají s klíčením na dokonalé podmínky a zatímco čekají, jsou schopny přežít až šest let.

Původní obyvatelé

Hlavní myšlenkou knihy je, že rostliny stály u prapůvodu všeho a planetu prozkoumávají odjakživa. Mancuso se vyhýbá pojmu „původní druh“ a nade vše vyzdvihuje takzvané invazivní druhy. „Čím invazivnější druh je, tím je mi sympatičtější. Jde totiž o nejgeniálnější příklad schopnosti řešit problémy,“ vysvětluje. „Krásnější rostliny si nedokážu představit.“ Mancuso vnímá migraci jako jeden z nejdůležitějších aspektů přírody: „Veškeré živé organismy migrují. Jsme jediným druhem, jemuž je migrace odepřena, což je absolutně nepřirozené.“

Rostliny jsou mistry v navazování symbiotických vztahů s jinými organismy, ať už bakteriemi, houbami, hmyzem nebo i námi.

Přestože nová generace botaniků začíná rostlinnou neurobiologii uznávat coby samostatný a smysluplný obor, Mancuso stále naráží na odpůrce. Loni v létě publikovala skupina osmi botaniků v odborném žurnálu Trends in Plant Science článek, ve kterém tvrdí, že Mancuso a jeho kolegové opakovaně přehlížejí jedinečnou míru strukturální, organizační a funkční komplexnosti, k níž musel zvířecí mozek dospět, než v něm vzniklo vědomí. Mancuso podotýká, že většina z nich je již v důchodovém věku. „Jde o starší generaci, která naprosto odmítá tezi, podle níž jsou rostliny inteligentní. Pro ně jsou rostliny jen napůl živým organickým strojem.“

Podle Mancusa je přesvědčení, že lidstvo je vrcholem života na Zemi, nesmírně nebezpečné. „Máte-li pocit, že jste lepší než všichni a všechno okolo, začnete své okolí využívat. A přesně to již nějakou dobu děláme. Připadá nám, že nejsme součástí přírody.“ 

Průměrná délka existence druhů na Zemi se pohybuje mezi dvěma a pěti miliony let. „Homo sapiens existuje pouhých 300 tisíc let,“ zdůrazňuje. „A za tu dobu jsme v podstatě ‚zvládli‘ zničit naše životní prostředí. Jak můžeme z tohoto úhlu pohledu tvrdit, že jsme lepší než jiné organismy?“

Decentralizované systémy

Možná bychom měli – obrazně i doslova – obrátit list a vzít si z říše rostlin příklad. Lidské společnosti a organizace fungují velmi podobně jako lidské tělo – mají mozek nebo jinou nejvyšší kontrolní jednotku, pod kterou jsou další orgány plnící konkrétní funkce. „Fungují tak univerzity, firmy, dokonce i stratifikace společnosti je založena na podobném principu,“ tvrdí Mancuso. 

Díky této struktuře jsme schopni se rychle pohybovat kupředu, a to jak fyzicky, tak organizačně. Jenže kvůli tomu jsme i zranitelní. Přestane-li fungovat jeden z klíčových orgánů, zhroutí se i zbytek. A kromě toho nejvyšší vedení se jen zřídkakdy dokáže postarat o všechno.

Oproti tomu rostliny jsou příkladem horizontálního, rozptýleného, decentralizovaného systému, což mnohem více odpovídá modernímu světu. Vezměme si internet – dokonalý decentralizovaný kořenový systém. „Jen se podívejte, jak je Wikipedie schopná prostřednictvím decentralizované rozptýlené organizace produkovat kvanta vysoce kvalitních informací. Jsem přesvědčen, že budeme-li zkoumat systémy, které rostliny využívají, dokážeme nalézt úžasná řešení k celé řadě problémů,“ uzavírá naše povídání Stefano.

Nebo si alespoň osvojíme princip spolupráce. Rostliny jsou dle Mancusa mistry v navazování symbiotických vztahů s jinými organismy, ať už bakteriemi, houbami, hmyzem nebo i námi. „Stačí se podívat, jak nás zmanipulovaly, abychom je rozváželi po celém světě.“ Můžeme si myslet, že máme život rostlin pevně v rukou, ale opak je pravdou.

Zdroj:

theguardian.com

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!