Aktuální článek
Safari mezi baobaby

Safari mezi baobaby

Profilový obrázek
  • Afrika hýří barvami a pestrá je i paleta substancí, které si místní dopřávají. Co by se tak mohlo přihodit cestou přes Keňu, Tanzanii a Mosambik do jihoafrického Johannesburgu…
+10
Zobrazit galerii

Podobně jako se Afrika nerozlučně pojí s všudypřítomnou pestrostí, široká je i tamní paleta legálních i nedovolených substancí, které si místní dopřávají. Na své několikaměsíční cestě do jihoafrického Johannesburgu přes poměrně bezpečné země, tedy Keňu, Tanzanii a Mosambik, jsem se s omamnými látkami anebo alespoň jejich uživateli setkal nesčetněkrát.

Frekventovaný svahilský termín mzungu lze doslovně přeložit jako „někdo, kdo se potlouká kolem“ neboli „tulák“ a původně sloužil k popisu evropských průzkumníků v 18. století zřejmě proto, že se zdánlivě bezcílně pohybovali kolem; nyní označuje bělochy, anglicky mluvící osoby, přeneseně prostě bohaté turisty či chodící zdroj příjmů. Do jihovýchodní části černého kontinentu pak takový mzungu míří vesměs ze dvou důvodů. Buďto za rekreací, neboť region nabízí mnohé přírodní zajímavosti a faunu (respektive safari, když zůstaneme u té svahilštiny), pláže indického oceánu a zbytky původních kultur, které ještě nebyly převálcovány moderními trendy ruku v ruce s historickými vlnami systematického příkoří ze strany koloniálních mocností. Nebo aby pomohli často hrůznou situaci místních nějak zmírnit a pokusili se jako dobrovolníci uvědomující si svou privilegovanou pozici trochu pomoci, s čím to jde. A že těch možností Afrika nabízí spoustu. Já jsem tam vyrazil po své stáži na Mauriciu, měl jsem čas a zbývaly mi překvapivě nějaké peníze, řekl jsem si, že obě motivace zkombinuji a vyrazím do Keni pomoci trochu se vzděláváním dětí ze slumů a pak po souši projedu až na jih do Johannesburgu a prozkoumám mně neznámé končiny.

Lepidlo ve slumu

Kayole, okrajová čtvrť hlavního města Keni, se probouzí brzy. Vzduchem se line pach spalované gumy a plastů. Po rozbitých silnicích mezi horami smetí plyne masa lidí, většina na motorkách, pěšky či na korbách nákladních aut. Spěchají zajistit živobytí pro své početné rodiny. Sem tam zahlédnu děti, ty šťastnější ve školních uniformách. Ty ostatní pátrají po jakémkoli způsobu obživy alespoň pro dnešní den. Sem tam zahlédnu nějaké děti v hadrech, jak žebrají nebo táhnou pytle s odpadky, neboť častou formou výdělku je jejich separování na skládkách, v příkopech podél cest, vlastně prakticky všude, i na břehu černé nevábně zatuchající říčky u školy, kam chodím každý den učit.

V mnoha keňských domácnostech bylo běžné mít vždy po ruce malé množství konopí pro rituální a léčebné účely.

Dnes nám dovezli nové děti, pětici otrhaných klučinů, z jejichž tváří čiší mix zarputilosti a apatie. Asi si prošli peklem, snad je vyhodili rodiče z domova, snad jim umřeli? Kdoví, ale usmálo se na ně štěstí, které si na rozdíl od nich děti v Česku nedovedou mnohdy uvědomit: příležitost jít do školy, místo aby se za pár drobných lopotili s odpadky, žebrali nebo se stali členy pouličních gangů a skončili buď ve vězení, nebo s mozkem propáleným lepidlem místo maturity. Inhalace lepidla je tu asi nejdostupnější aktivitou pro změnu stavu vědomí, levnější než místní pálenka pochybné (skoro bych řekl srovnatelné) kvality nebo konopí.

Alex Quennell (Chlapsi s lahví lepidla)

Máš-li dlouhý vlas…

Každodenní čas s dětmi v místní škole, spojené se sirotčincem, je pro mě tvrdou lekcí. Děti jsou zvědavé, procházím si všechny ročníky od nejmenších ve věku kolem čtyř let až po nejvyšší třídy s osmnáctiletými a žasnu, kolik pozornosti dovedou věnovat jen tak. Vděční posluchači jsou zvyklí na archaickou frontální výuku a je pro ně asi zážitek poznat i něco jiného, interaktivnější přístup, práci s informacemi místo navyklé memorizace. Ale současně to trhá srdce, především proto, že jsem tu jen na chvíli a nebudu se jim moci věnovat dlouhodobě.

Kata snižuje únavu, zvyšuje srdeční frekvenci a tlak krve a má povzbudivé účinky po dobu několika hodin po konzumaci.

O přestávkách se ti otrlejší přibližují, interakce je zábavná a často mi sahají na dredy. Důraz na vlasy tu dosahuje absurdních rovin, drtivá většina žen a dívek je tu má buď zapletené do extrémně komplikované soustavy malých copánků v různých vzorech, nebo má hlavu oholenou, zakrytou parukou. Trh s parukami a vlasová studia tu zažívají boom. Ale cokoli odlišného není extrémně konzervativní většinově křesťanskou společností přijímáno, tudíž rozpuštěné vlasy či afro je vnímáno jako něco nepatřičného či neslušného. U chlapců jsou možnosti ještě omezenější, krátký sestřih je jedinou „správnou“ volbou, což je v příkrém rozporu s tradiční kulturou. Děti v „mé“ škole pocházejí z různých etnik a kmenů, Keňa obdobně jako valná většina ostatních afrických zemí nebyla vytvořena na etnickém základě, a tak mám příležitost učit i děti z masajských rodin (některé opustily rodné pastviny s vidinou lepšího života ve městě, jiné odešly, protože přišly o půdu), od zbytku je však nerozeznám. Jejich ušní lalůčky nejsou vytahané, jako tomu bývá u Masajů dodržujících tradice. Zda půjdou děti studovat, nebo budou žít tradičně — o tom tady rozhodují rodiče. Tyto dvě možnosti se totiž navzájem vylučují, i časově. Pro absolvování přechodového rituálu musí mladí kluci strávit několik let mimo vesnici, v divoké přírodě. A ve školách často učitelé netrpí ani tradiční dekorace, dlouhé vlasy typické pro mladé bojovníky či roztahování uší.

Inhalace lepidla je tu asi nejdostupnější aktivitou pro změnu stavu vědomí, levnější než místní pálenka pochybné kvality nebo konopí.

Po vyučování mám chuť se vydat do centra města. Nastupuju do dodávky matatu, jakési lokální verze MHD v rasta barvách, která zevnitř připomíná spíše diskotéku, v níž se za zvuků reggae tísní množství místních. Ještě z okénka koutkem oka zaznamenám vedle benzinky dvě vysoké postavy zahalené v pestrých károvaných dekách — Masajové nabízejí se zachmuřeným výrazem k prodeji tradiční přírodní medicínu a šňupací tabák v igelitových pytlících. Pak už se musím věnovat „průvodčímu“, který když zrovna nevisí ve dveřích, nekřičí a nemává svazkem peněz na kolemjdoucí, tak prodává jízdenky lidem uvnitř. Jak se ke mně blíží, rozzáří se, napřahuje ke mně pěst, abych ho též pěstí pozdravil, poznamená něco o respektu a vypadá spokojeně. Slýchal jsem od známých o tom, že Afričani neradi vidí bělochy s dredy, snad kvůli domnělé kulturní apropriaci, ale musím potvrdit opak – mám tu ze všech dojem úcty a potěšení. Bob Marley je tu dosud živý a cítím z místních hrdost a jistou sounáležitost nehledě na barvu kůže.

Brian Otieno

Duchové Obamových předků

Během pobytu v hlavním městě Nairobi a cestou na východ k pobřeží jsem se s kuřáky konopí setkal opakovaně, je zde velmi populární a běžné, i přes poměrně striktní právní úpravu. Držení malého množství konopí pro vlastní potřebu v Keni je totiž nezákonné a hrozí za něj až deset let vězení, což zní poměrně tvrdě, tedy alespoň dokud nezjistíme, že za jiné nepovolené substance může být uložen až dvacetiletý trest. Obdobně tamní legislativa trestá i držení, prodej nebo pěstování většího množství konopí. Dokonce může dojít k propadnutí pozemku, na němž někdo pěstoval, ve prospěch státu. Realita je však poněkud jinde, neboť zde vládne obrovská míra korupce a ve většině případů se tudíž věc vyřeší úplatkem policistovi.

Konopí je zde označováno jako bhang nebo banghi, tedy termíny původně z hindštiny, jinak v místní mluvě též nese název ngwai. Pěstuje se zde po staletí a bylo ceněno jak pro léčebné účinky, tak pro využití při náboženských rituálech. Příslušníci asi šestimilionového etnika Luo obývající západní Keňu (mj. mezi ně patří i rodina exprezidenta Obamy) tradičně kouřili konopí z vydlabaných tykví, aby mohli komunikovat se svými předky. Věřili také, že duchové předků chrání jejich plantáže konopí. V mnoha keňských domácnostech bylo běžné mít vždy po ruce malé množství konopí pro rituální a léčebné účely. Aktuálně je pěstováno na asi 1.500 hektarech a jedná se téměř výhradně o čistou sativu. Dále se také dováží, především z blízké Ugandy, Tanzanie či Etiopie. Ani Keňa však nezůstává pozadu za současným trendem uvolňování konopné legislativy a parlament se aktuálně zabývá návrhem zákona, který by konopí legalizoval a osvobodil vězně odsouzené pro konopné delikty.

Jason Arhurs

Takové to domácí žvýkání

Po dosažení pobřeží jsem vyrazil severním směrem, k proslulému ostrovu Lamu, který leží blízko somálských hranic. Ve městečku Malindi jsem se ale musel zastavit, noviny zaplavily zprávy o přestřelce, kdy jakási islamistická skupina zaútočila na autobus a policii u ostrova. „Tam není bezpečno, kámo,“ sděluje mi klučina s plnou pusou, který se mi představil jako Hamíd. Postává před hostelem, kde pracuje jako recepční. Ptám se ho, jestli má volný pokoj, a on souhlasně přikývne. Omlouvám se, že ho ruším uprostřed jídla, on se však jen pousměje a vyvrátí mou domněnku: „Ne, ne, to je miraa, neznáš? Je to rostlina, co tu žvýkáme, je moc dobrá, dej si…“ Podávaný svazek větviček si nedůvěřivě prohlížím a ze slušnosti odmítám. Po odložení své megalomanské krosny a sprše se přeci jen uvolím a nechám se poučit. Hamíd mi ukazuje, jak se rostlina užívá, trhá nacvičeným pohybem několik zelených lístků a vkládá si je na stranu do úst. Když vidí, jak křivím tvář z neobvykle hořké chuti, pobaveně mi podá balíček žvýkaček: „Na, pár si jich vem, chutná to s nima líp.“ Směs žvýkaček a dalších lístků tvoří hroudu, kterou cucám a snažím se integrovat, abych dodržel místní tradice.

doporučujeme

Směs žvýkaček a dalších lístků katy tvoří hroudu, kterou cucám a snažím se integrovat, abych dodržel místní tradice.

Malindi obývají spíše muslimové a miraa nebo též khat je jednou z mála drog, které islám toleruje, tedy alespoň v Etiopii, Súdánu, Eritreji, Džibutsku, Somálsku a Keni, kde se rozšířila mezi 13. a 15. stoletím. Mimo Afriku se ve velkém importuje do Jemenu, který se pyšní největším počtem konzumentů khatu na světě. Jedná se o pomalu rostoucí, houževnatý keř nesoucí oficiální název kata jedlá. Ve východní Africe je naprosto legální, užívá se běžně jako káva u nás – konzumace katy je společenský rituál a navíc je to mírný stimulant. Ač byla původně užívána výhradně muži spíše staršího věku, nyní se těší oblibě mladší generace, včetně žen. Nejcennějšími částmi jsou mladé výhonky na koncích větví a mladé listy. Obsahují alkaloid zvaný kathinon, který účinkuje podobně jako amfetaminy – snižuje únavu, zvyšuje srdeční frekvenci a tlak krve a má povzbudivé účinky po dobu několika hodin po konzumaci. Listy musí být čerstvé, nejlépe méně než 48 hodin od utrhnutí, účinnost totiž postupem času rapidně klesá.

Po hodině žvýkání se ptám, jestli to stačí, začíná mě bolet čelist. Habíb jen přikývne a pokyne mi, abych zbytek zelené hmoty vyplivl, kde se mi zlíbí. Ideální je ale podle něj žvýkat co nejdéle, klidně několik hodin. Sleduji na něm i další z účinků, značně narůstá jeho hovornost.

Nespokojení taxikáři a studenti

Část produkce katy je pašována do Evropy a USA, zejména pro potřeby imigrantů z východní Afriky. Pro představu doporučuji film Špína Londýna (Dirty Pretty Things), kde se hlavní hrdina udržuje pomocí katy neustále vzhůru. Jednou za čas zachytí i celníci na pražském letišti někoho se zavazadly nacpanými svazečky těchto rostlin zabalenými v mokrých ručnících, naposledy v září loňského roku našli u jednoho z cestujících čtyřicet kilo.

Rafael Marchante (Chlapec bez domova inhaluje lepidlo)

Ještě před pár lety byly hlavním distribučním uzlem Nizozemsko a Velká Británie, které katu považovaly za legální. V roce 2014 však Spojené království, které má jeden z největších trhů s katou díky somálské komunitě, postavilo tuto rostlinu mimo zákon a zakázalo veškerý dovoz i přes nedoporučení poradního orgánu vlády pro drogy a závislosti, který kritizoval absenci důkazů o tom, že by kata měla výrazná negativní zdravotní nebo sociální rizika. Import přibližně tří tisíc tun ročně do Velké Británie vystřídala hrozba šedesátilibrové pokuty za držení, případně až čtrnáct let odnětí svobody za distribuci. To mělo samozřejmě, jako i v případě zákazu jiných látek, obvyklý efekt, tedy posílení černého trhu, zvýšení cen a snížení kvality. A mimo jiné to též zkomplikovalo život východoafrickým taxikářům a studentům, kterým rostlina pomáhala soustředit se na učivo či práci.

Nepohoda jako životní styl

Po delší době strávené v Indii jsem si představoval, že už mě nic moc nevytrhne a nehrozí, že by mě na cestách mohlo něco překvapit. Opak byl pravdou a i přes několik poměrně milých a příjemných setkání se valná většina času v Africe nesla ve znamení potíží. Pominu-li dvě okradení (o peněženku a mobil, následně i notebook s rozepsaným článkem), několikahodinové přesuny v dodávkách s kapacitou dvanáct míst, ale s třiceti pasažéry na palubě, brodění se přes hraniční přechod asi kilometr po pás v řece a neustálé handrkování o peníze, nejhorší byla asi cesta z Mosambiku do Jihoafrické republiky. Shořel totiž motor matatu, kterým jsem se vezl, takže jsem musel strávit noc na autobusovém nádraží v Johannesburgu, jehož osazenstvo ani hygienické podmínky nebudily tak úplně důvěru. Popravdě jsem byl rád, když jsem z okénka letadla mohl sledovat vzdalující se zemi, kde násilnou smrtí zemře téměř šedesát lidí denně a kde lze v přepočtu za padesát korun koupit tamní mix heroinu a dalších náhodných látek, nazývaný whoonga.

Cestování po Africe sice není úplně vhodné pro baťůžkáře či stopaře, rozhodně vás od něj ale neodrazuji, neboť každá země má co nabídnout. I nepříjemnosti mohou člověka obohatit a i setkání s lidskou beznadějí může nabídnout nový pohled, ať už na vážnost vlastních problémů nebo na neuvěřitelnou houževnatost a pozitivní přístup lidí, kteří v tom musí žít celý život.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!

Contact to Listing Owner

Captcha Code