Aktuální článek
Spojené opiáty americké

Spojené opiáty americké

  • Je pravda, že do opiátové závislosti může spadnout každý. Někteří jsou ale zranitelnější, protože již byli zraněni...

Paradoxem nejsilnější skupiny látek proti bolesti je, že působí tu nejsilnější a nejbolestivější závislost. Nákup opioidů potřebných k přežití přijde průměrného amerického feťáka na sto až pět set dolarů denně. Z předepsaných pilulek proti bolesti a kouření nebo šňupání heroinu pak přechází na injekce fentanylu. Co na tom ty Amíky bere?

Opiáty známe už ze školní jídelny. Pocházejí z máku. V semínkové poživatině se jich vyskytuje jen stopové množství, ale některé odrůdy budí touhu oběd opakovat, pročež se musejí provádět testy. Více účinné látky se dopátráme ve stěně makové tobolky. Po naříznutí z ní vyteče bílá tekutina, která se usuší a vzniká surové opium. Název pochází z řeckého opos, což znamená šťáva. Co se týče dalšího názvosloví, exogenní opiáty jsou alkaloidy opia. Endogenní opiáty si naše tělo vyrábí svépomocí. Opioidy jsou drogy nebo léky s obsahem opiátů.

Od morfinu k fentanylu

Makové sperma je nedocenitelným darem přírody. Umožňuje trpícím obejít mučivou bolest, která by jim jinak nedovolila ani se pohnout. Používá se také při operacích. V roce 1804 izoloval Friedrich Sertürner poprvé z opia alkaloid, který nazval morfium podle řeckého boha snění Morphéa. Po morfinu, jak ho brzy přejmenovali, hrábli chirurgové, celí šťastní, že už nebudou muset poslouchat agonický řev pacientů, do kterých řezali skalpely. Nemohli si pak nevšimnout jejich blažených úsměvů po podání látky a morfin zkusili taky. Učení páni zkušení se zařadili mezi první morfinové závisláky.

V učebnici Klinická toxikologie píše Ota Riedl: „Morfin potlačuje vnímání bolesti, neruší jiné funkce mozkové, vyvolává euforii, tlumí dráždivost dýchacího centra, působí na vegetativní centra, zužuje zornice, zvyšuje tonus hladkého svalstva gastrointestinálního, zastavuje peristaltiku, snižuje diurésu snížením glomerulární filtrace, po delším užívání vyvolává někdy velmi záhy návyk, drogovou závislost a snadno chorobnou, nepřekonatelnou žádostivost, toxikomanii. Ve vysokých dávkách působí hypnoticky a ochrnuje dýchací centrum.“

V roce 1830 Jean-Pierre Robiquet izoloval z opia kodein, který je desetkrát slabší než morfin. Kodein a morfin jsou přírodními alkaloidy opia a tedy opiáty. Heroin prvně vyrobil v roce 1874 C. R. Adler Wright. To už je opioid, polysyntetický derivát morfinu, ze kterého se připravuje acetylací. Je šestkrát silnější, což nebránilo farmaceutické firmě Bayer, která ho v roce 1898 uvedla na trh v kapkách proti kašli, prezentovat ho jako prostředek k substituční léčbě morfinové závislosti. V roce 1914 ho ve Spojených státech povolili jen pro medicínské účely, o deset let později ho zakázali úplně.

Sjetý člověk necítí bolest, zato střízlivého bolí každý sval. Sjetý má zácpu, střízlivý průjem. Spát není možné a nejhorší je strašná depka. Každou chvíli se střídá horečka a zimnice.

Historie se opakovala. V roce 1996 firma Purdue Pharma nakráčela do ordinací se silným analgetikem OxyContinem, které obsahuje polysyntetický opioid oxykodon, poprvé vyrobený Němci v roce 1916. Mávala při tom studií, podle které OxyContin způsobuje závislost jen ve velmi vzácných případech. Detail, že při testování byly účastníkům podávány jen malé dávky během krátkého období, nezmínila. Rozjela masivní marketingovou kampaň na lék, který se v zásadě neliší od heroinu. Účinná látka se z pilulek po polknutí sice uvolňuje postupně, to lze ale obejít jejich nadrcením a šňupnutím.

Uchlácholení lékaři začali OxyContin nestřídmě předepisovat pacientům, aniž by je řádně poučili o rizicích, která oficiálně vlastně ani neexistovala. Není divu, že lidé ho brali jako aspirin. Když ho z hlediska svého zranění přestali potřebovat, nedokázali už se bez něj obejít vzhledem k vybudované závislosti. Vydali se tedy na černý trh pro cokoli, co by jim pomohlo. Byl to levný pouliční heroin. V roce 2004 byl OxyContin nejzneužívanějším lékem v USA. Čtyři z pěti amerických uživatelů začínali na předpisových opioidech. V roce 2017 za své hříchy Purdue Pharma zaplatila pokutu šest milionu dolarů, z hlediska z toho, co z OxyContinu vytřískali, směšné drobné. Později jí soud napařil osm miliard dolarů, ale zaplatila jen 4,3 miliardy a vyhlásila bankrot. Soud nadále pokračuje, každopádně místo pokání za způsobenou škodu na veřejném zdraví se konají jen právní kličky à la Čapí hnízdo.

Foto: Jeffrey Stockbridge

Opioidová epidemie zní jako metafora, ale opiáty skutečně působí jako virus. Když infiltrují lidský organismus bez dostatečné imunity, rychle způsobují opioid use disorder, tedy poruchu užívání opioidů. Slangově se z člověka stane junkie, tedy feťák. Aby toho nebylo málo, černý trh v posledních letech zaplavil silný syntetický opioid fentanyl. Poprvé ho vyrobil v roce 1959 Belgičan Paul Janssen a od té doby se používá v medicíně. Cení se proto, že působí i na takzvanou průlomovou bolest, která se v náhlých explozích objevuje i při předchozí sedaci pacienta jiným opioidem.

Fentanyl se pro americký černý trh vyrábí v Číně, Indii a Mexiku. Je padesátkrát silnější než heroin, je mnohem návykovější a jeho abstinenční syndrom je delší a těžší. Stačí ho malé množství, takže snadno dochází k předávkování. Je levný, takže dealeři si mastí kapsu tím, že ho přidávají do všeho možného. Od heroinu přes kokain po benzodiazepiny. Zintenzivní high, zákazník ušetří a přijde zas. Pokud přežije. Síla fentanylu spočívá v tom, že snadno proniká do mozku skrz encefalickou membránu. V návykovosti kterékoli látky hraje největší roli právě rychlost a intenzita jejího nájezdu. Je to rychlokvaška mezi opioidy – intenzivní stav trvá jen půl hodiny až hodinu, takové cigárko. Feťák musí hned řešit další dávku, pokud se chce vyhnout kriplizujícímu stavu, který se ohlašuje zíváním a neklidem.

Opiátová karma je spravedlivá, absťák je přesným opakem intoxikace. Na jedné straně buddhovská bohorovnost, na druhé stres, jako byste potkali rozzuřenou medvědici.

Opiátová karma

Mezi užíváním a zneužíváním opioidů je tenká, mnohdy nepostřehnutelná linie. Oxycontinové šílenství Ameriku po roce 2010 promořilo virulentní mutací antidepresiv. Lékaři často brojí proti pacientským internetovým průzkumům na vlastní pěst, někdy je ale lepší nevěřit tomu, čemu je pohodlné věřit. Dezinformovat nás může přímo systém, který dnes v USA pro změnu šlape na brzdu a opioidy upírá i těm, kteří je opravdu potřebují, protože bez nich trpí nesnesitelnými bolestmi. Kvůli návykovosti dávají opioidy smysl spíš u bolesti akutní než u té chronické. Třeba na roztroušenou sklerózu působí dobře konopí, ale do nákladné výroby klinicky ověřených kanabinoidních léčiv (např. Sativex) se zatím pustila pouze britská korporace GW Pharmaceuticals.

Opiátová karma je spravedlivá, absťák je přesným opakem intoxikace. Na jedné straně buddhovská bohorovnost, na druhé stres, jako byste potkali rozzuřenou medvědici. Sjetý člověk necítí bolest, zato střízlivého bolí každý sval. Má pocit, že se mu lámou kosti. Sjetý má zácpu, střízlivý průjem. Sjetý dýchá plytce, střízlivý se zadýchává a srdce mu buší. Spát není možné, bůh snění se zlobí a nejhorší je ta strašná depka. Každý problém se stokrát amplifikuje. Každou chvíli se střídá horečka a zimnice. Pomoc je snadná, dát si další dávku. Drtivá většina uživatelů ji využije.

Nastane pak nebezpečná situace. Když je člověk vyhládlý, má tendenci se přejíst, což ho v případě opioidů může stát život. Během abstinence se mu obnoví citlivost receptorů a sníží tolerance. Hrozí předávkování i menším množstvím drogy, než jaké předtím běžně bral. Na opačné, zvýšené straně tolerančního spektra jde o život neméně, potřebná dávka může dosáhnout dávky smrtelné, tedy zlaté. Smrt pak nastává tak, že uživatel přestane dýchat, prostě zapomene. Normálně disponujeme reflexem, který nám nedovoluje sebevraždu zadržením dechu. Jakmile dosáhne oxid uhličitý v krvi určité hladiny, nadechnout nás donutí podobně neovladatelný reflex, jaký nás nutí odtrhnout ruku od rozpálené plotny. Tahle pojistka je ale u sjetého v režimu stand-by.

Existuje záchrana. Superman mezi opioidy. Narcan. Obsahuje opioid naloxon, který je antagonistou opioidních receptorů. Když ho předávkovanému vpíchneme, jeho molekuly okamžitě z receptorů vyšoupnou právě přisáté agonisty. Stav se všemi klady i zápory je fuč. Feťák vyskočí jako čertík z krabičky, protože se rázem ocitne v tom nejhorším absťáku. Ani nepoděkuje, a hned se pakuje shánět další fix, tedy vyprošťováka. Neví, že právě utekl hrobníkovi z lopaty. Hrozí, že se opět předávkuje nebo že se mu aktualizuje původní předávkování. Naloxon totiž působí jen krátce. Molekuly agonisty netrpělivě čekají v mezisféře, a když je naloxon hotový, vrací se zpátky na receptory dokonat dílo zkázy. Bývá někdy třeba píchnout s časovými odstupy více dávek. V některých amerických městech se hodí mít po ruce narcanovou kápézetku. Může se vám poštěstit, že někomu zkazíte zlatou dávku.

Foto: Jeffrey Stockbridge

Airbus a babeta

Opioidní receptory máme v centrální nervové soustavě, tedy v mozku a míše. Vytváříme si tam také své vlastní, endogenní opiáty. Třeba populární endorfiny, kterým říkáme hormony štěstí, nebo také méně známé enkefaliny, které regulují emoce. Funkcí endorfinů je kromě relaxace i znecitlivění. Když si něco zlomíme, dostaneme od přírody rychlou dávku, abychom získali čas na vzpamatování. Příroda nás ale nezmlsá, brzy bolest pocítíme naplno. Ke slovu pak třeba při operaci přijdou analgetika, tedy tišiče bolesti, jejichž nejvýznamnější skupinu tvoří exogenní opiáty. Kromě působení proti bolesti zvednou pacientovi stavidla dopaminu. Může si užít legální high.

 

Vyjma centrální nervové soustavy najdeme opioidní receptory ještě v trávicím traktu. Způsobují tam útlum peristaltiky, tedy pohyblivosti střev, a v důsledku toho obstipaci, tedy zácpu, což je docela protiargument vůči jakékoli romantizaci opioidů. Pocit po dobrém sebevyprázdnění netrumfne žádná euforie, není-liž pravda?

Dopamin je neurotransmiter. Neurotransmitery jsou chemikálie přirozeně vznikající v té haldě tuku, kterou máme zakuklenou v lebce, v lidském mozku, který je prý tou nejdokonalejší věcí ve vesmíru. Neurotransmitery přenášejí vzruchy mezi mozkovými buňkami, neurony. Jsou to takoví experti přes komunikaci, jen rychlejší, protože se nemusejí zdržovat žádnými brainstormingy.

Tam, kde milované děti získávají síť frekventovaných dopaminových dálnic, deprivované dítě do vínku dostává jen cestičky napůl zarostlé trávou.

Neurotransmitery dělíme na aminokyseliny, monoaminy a peptidy. Dopamin patří spolu s noradrenalinem, serotoninem a acetylcholinem mezi monoaminy. Jeho funkci odhalil v padesátých letech Švéd Arvid Carlsson, za což v roce 2000 dostal od svých krajanů Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Dopamin na mezolimbické dopaminové dálnici, která vede ze středního mozku přes nuccleus accumbens do prefrontálního kortexu, definuje to, po čem toužíme, o co usilujeme, čemu přikládáme význam. Jiná jeho linka vede ze substantia nigra, tedy černé substance, která je součástí bazálních ganglií, ve kterých se vaří plány, do striatu, kde dochází k magické přeměně myšlenek na volní akty.

Kromě úrazu se nám endogenní opiáty, třeba betaendorfin, vylučují, když konáme něco pro své přežití, tedy při jídle, hlavně sladkém, ale třeba i při velkém hladovění, při svalové námaze, sexu nebo při západu slunce. Jako včelky opylují květy našich opioidních receptorů, které vycvrnknou trochu dopaminu, jenž nám udělá moc moc fajn. Tuto idylku však posílají exogenní opiáty jako heroin a další do kopru. Jsou to bezohlední alfouši, kteří se na receptory přisají a pustí do nich pořádný hukot. Rozdíl mezi nimi a jejich chudými endogenními příbuznými je asi jako mezi airbusem a babetou. A rozdíl se projeví i v ceně, kterou za ně zaplatíme.

Exouši vyřadí z provozu dopaminovou záklopku. Dopamin proudí mozkem jako Mekong. Tento stav je zdrojem zvědavosti rekreačních uživatelů drog a všemožných psychonautů, většina se na tuto půdu ale rozumně nevydá. Je to prý nejlepší možný pocit, ultimátní odpověď, totální láska, ale co když si člověk přes veškerá varování dá zas? Vždyť je tolik lidí, kteří do toho spadli. Užití pár dalších dávek je ještě dobrovolné, ale velmi brzy dochází, zvlášť u nového fentanylu, ke cravingu, tedy nutkavému bažení po dalším tripu.

Foto: Jeffrey Stockbridge

Absťák je tou nejhorší depresí. Člověku v depresi stejně jako uživateli opioidů chybí dopamin. Nestačí mu zkouknout západ slunce, ani sex ho nezajímá. Antidepresiva endogenní vybudí opiáty do pár týdnů, opiáty hned a hodně, ale euforie a vyrovnanost za pár hodin končí. Nakonec to je jen o udržování se mimo absťák, euforie je mlhavou vzpomínkou. Uživatel střízliví do závislosti. Na jedné straně smrt, na druhé peklo, uprostřed společenské zavržení a exkomunikace od rodiny unavené nekonečnými relapsy. Prostituce, žebrání, krádeže, vězení, léčebny, abscesy, bezdomovectví.

V roce 2018 zemřelo ve Spojených státech na předávkování každý den sto třicet lidí, dnes to bude ještě víc. Každých padesát vteřin se narodí miminko ječící v absťáku. Matka se po porodu s největší pravděpodobností vrátí na ulici k prostituci a žebrání, aby uspokojila ďábla své závislosti, který s přehledem trumfuje mateřský pud. V amerických městech vznikají feťácká ghetta, která připomínají obrazy Hieronyma Bosche. Ušetřena není ani Kanada, v ní je na tom nejhůře vancouverská čtvrť Downtown Eastside.

V USA je feťáckým Gothamem třeba filadelfský Kensington, ze kterého YouTube kanál AML Films přináší poučně dojemné rozhovory s lidmi zaseklými v bezbřehé beznaději. Jejich infrastrukturu odměn zcela monopolizovaly exogenní opiáty. Fix potřebují stejně jako čistý člověk kus žvance. Shánějí na něj všelijak. Zachránit je nemůže nikdo jiný než oni sami, samozřejmě s pomocí pobytu v léčebně, který ale není samospásný. Jejich závislost není jejich hlavním problémem, je spíš symptomem hlubšího traumatu, který si v sobě nesou. I na celou americkou opioidovou krizi se dá dívat jako na určitou krizi mezilidských vztahů.

Absťák je tou nejhorší depresí. Člověku v depresi stejně jako uživateli opioidů chybí dopamin. Nestačí mu zkouknout západ slunce, ani sex ho nezajímá.

Potřeba lásky a autenticity

Je pravda, že do toho může spadnout každý, někteří jsou ale zranitelnější, protože byli zranění. Ať už fyzicky a potřebovali něco na bolest, nebo ani nepotřebovali, ale lékař jim to předepsal, nebo byli zraněni psychicky v době, kdy se to nejméně hodilo. Ať už mají závislostní typ osobnosti, takových lidí je v populaci jeden z pěti, nebo se na nich podepsalo těžké dětství a drogy berou, protože neznají nic lepšího.

Člověk se rodí se zásadní potřebou vazby na nějakou ochraňující osobu. Na tomto napojení závisí jeho přežití, proto mu za něj příroda pumpuje dopamin. Pokud tato potřeba není naplněna, dítě je ohroženo a trpí. Nejen v tu chvíli, ale navždy. Tam, kde milované děti získávají síť frekventovaných dopaminových dálnic, deprivované dítě do vínku dostává jen cestičky napůl zarostlé trávou. Láska je vnitřním zrakem, bez kterého je člověk ztracený.

Kromě potřeby vazby a lásky je tu ještě jedna důležitá nezbytnost. Autenticita. Když dítě musí potlačovat svou přirozenost, dostává se do kognitivní disonance, musí zastávat dva protichůdné postoje. Nemůže si pak být jisto, kým je. Jak řekl Jim Morrison: „Když po nás druzí chtějí, abychom se stali tím, kým nás chtějí mít, nutí nás zničit svou skutečnou osobnost. Je to nenápadná vražda, kterou ti nejláskyplnější rodiče a příbuzní páchají s úsměvem na tváři.“

Foto: Jeffrey Stockbridge

Psychické trauma rovná se bolest stejně jako fyzický úraz. V člověku se plíživě zabydluje hraniční porucha osobnosti, hypochondrie, obsedantně-kompulzivní porucha, závislostní porucha nebo jiné ze zástupu nedočkavých psychických nemocí, které jsou dnes, ať už díky častějšímu diagnostikování, divnému světu, ve kterém žijeme, nebo obojímu, na vzestupu. Zvláštními případy nemocí jsou schizofrenie a maniodepresivita, za které může nadprodukce dopaminu ve některých částech mozku. Proti halucinacím a bludům lékaři musejí zasahovat inhibicí dopaminu, ale prý to za to stojí.

Traumatizující situace automaticky nerovná se trauma. Zneužívané dítě mít poruchu nemusí, nezneužívané může. Může ji mít i dítě z navenek bezproblémové rodiny. Třeba proto, že je hypersenzitivní nebo mu nebyl diagnostikován Aspergerův syndrom nebo nějaká jiná odlišnost. Rodič mu ublíží tím, že nerespektuje jeho diferenci, v hloupě dobré snaze ho normalizovat. Dopaminergní systém člověka zůstane zakrnělý, protože se nenaučil být sám sebou, autentický. Není slepý, ale žije v mlhách. Když traumatizovaný člověk pozná drogu, má pocit, že poznal pravou lásku. Je to pro něj balzám, maják.

Své děti nepřímo zraňují i rodiče, kteří jim dopřávají vše, na co pomyslí. V hloupě dobré, narcistické víře, že jsou lepší než rodiče jejich a jiných dětí, a zamilovaní do vlastní štědrosti své děti rozmazlují dárky, kterými substituují tu pravou pozornost. Děti vůči dárkovému dopaminu získají toleranci, ale skutečné sdílení postrádají. Nejsou ho pak schopny ani ve vztazích, a tak sahají k drogám, které jim poskytnou srovnatelně silný zdroj. A k promiskuitnímu sexu, který je spolu s fyzickým úrazem nejsilnějším samotělesným dopaminovým dávačem.

Co se týče té úplně první drogy, kterou v životě poznáváme, není to alkohol ani cukr, ale láska, potažmo dárky. Když člověk dostává málo, je to špatně, když moc, je to taky špatně. Důležitá je vyváženost, a aby dítě dostávalo to, co potřebuje, a ne to, co si rodič myslí, že potřebuje – zkrátka aby v dítěti nevytvářel falešné potřeby. K tomu je třeba komunikace, porozumění a empatie, kterou má na starosti hormon oxytocin řadící se mezi peptidy a řádící spolu s dopaminem ve striatu, kde se z myšlenek stávají skutky.

Každý v hlavě nenosí několikaproudovou dopaminovou dálnici. Někteří si museli vykopat vlastní, alternativní infrastrukturu. Mohli v tom být konstruktivní nebo destruktivní, ale většinou po ní normální kamiony nejezdí. Takový člověk chce udělat díru do světa – nebo do sebe. Tvoří, fetuje, sexuje, sportuje nebo se honí za slávou. Nebo nedělá nic a jen se hledí zabít. Nebo se honí za penězi. Ty jsou zvláštním dopaminem. Před miliony let, kdy se mozkové mechanismy vyvíjely, ještě neexistovaly.

Na opiátové závislosti je zvláštní, že ponechává intelektuální schopnosti člověka netknuté, na rozdíl třeba od závislosti na alkoholu nebo pervitinu.

Everest abstinence

Ať už feťáci fetují cokoli, přes veškerá varování je ani nenapadne skončit. Mají pocit snadného přístupu k dopaminu a je jim jedno, že je to jen iluze. Stavy, které si užívali, když s opiáty začínali, už se nevrátí – to vědí sami, ale nemůžou si pomoct. Nemůžou se přestat snažit a smažit, jako můra, když instinktivně nalétává do žárovky. Zoufalé aktivitě chronicky nedomazleného feťáka se říká, že honí draka, anglicky „chasing the dragon“. Stejně se říká i způsobu, jakým se kouří heroin. Uživatel si matroš vysype na staniol, zespodu ho zahřívá plamenem a vzlínající dým jímá do trubičky. Snaží se přitom, aby co nejméně vyšlo vniveč. Tato snaha je marná, a tak draka většinou brzy polapí do injekční stříkačky. Z té jde dovnitř sto procent látky a taky je z ní rychlejší nájezd. Jenže drak brzy začne unikat i tak…

Ke změně může dojít, jen když to napadne je samotné, když to přijde z nich. Musejí, jak říkají Amíci, hit the rock bottom, tedy padnout až na dno. Pořádně se rozsekat a znova se poskládat úplně jinak, a to ve chvíli, kdy už je často pozdě na všechno kromě záchrany holého života.

Ne každý to zvládne. Odměna je hořkosladká. Uživatel se vzdá další šance na zapomnění, ale zbaví se děsného absťáku. Ten je tak degradující, až je traumatizující. Bývá někdy i důvodem k diagnostikování posttraumatického stresového syndromu. Není divu, že uživatelé se mu vyhýbají jako čerti kříži. Jen deset procent z nich vyhledá pomoc a jen deset procent z těch deseti procent zdolá Everest trvalé abstinence.

Foto: Jeffrey Stockbridge

Moderním trendem v abstinenci od exogenních opiátů je thajská bylina kratom, která sice není opioidem, ale působí na opioidní receptory, takže tak trochu je. I on vyvolává při dlouhodobém užívání nepříjemný absťák, ale je to menší zlo. Opiáty jsou během na dlouhou trať, obvykle se vysazují velmi postupně a mnohdy se ani při nejlepší vůli nepodaří vysadit je úplně. Slabší alternativou, případně neškodným doplňkem může být pro těžce zkoušené odvykače konopný kanabidiol (CBD), který zklidňuje nervovou soustavu.

Za jackpot někteří označují pralesní medicíny ibogu nebo ayahuasku, které nemají s opiáty nic společného. Jde o psychedelika, která prý dokážou do závislosti pěkně tnout. Ostatně dříve, než bylo zakázáno, se při terapii alkoholismu úspěšně používalo LSD. Epidemie alkoholismu je mimochodem pořád mnohem ničivější epidemií než ta opioidová, a to i v Americe. Jen k ní máme vybudovanou toleranci.

Co se týče institucionalizovaného odvykání, nabízí americký léčebný systém substitut v podobě známého syntetického opioidu metadonu. Používá se také polosyntetický opioid buprenorfin odvozený od opiátu thebainu, který je vedle morfinu a kodeinu třetím alkaloidem opia. Buprenorfin je pouze částečným agonistou opioidních receptorů a podobně jako metadon zamezuje absťáku, ale nenavozuje high.

Zvláštní přístup zvolilo Dánsko, které provozuje místa, na kterých herákům poskytuje zadarmo čistý heroin. Mohou si ho v klidu, bezpečí a čistou jehlou sami vpíchnout tolik, kolik si jen řeknou. Není divu, že se tam stahují i uživatelé z vedlejšího Švédska. Dostávají také terapeutickou podporu a u mnohých díky lidskému přístupu dochází ke zlepšení. Heroin odvykačům dává také Švýcarsko nebo Anglie.

Foto: Jeffrey Stockbridge

Velká část feťáckého utrpení pochází z „války proti drogám“, která je stigmatizuje jako nepřátelské agenty, uvrhuje je na okraj společnosti a nechává je tam živořit, aby sloužili jako odstrašující příklad. Vrhá je do zákopů ghett plných kriminality, kde užívají znečištěný fet, ze kterého dostávají bolestivé, krvavé abscesy. Odsuzuje je k opakovaným pobytům ve vězeních, odhazuje do bludného víru izolace a toxických vztahů na okraji společnosti, která je nutí brát dál a víc.

Na opiátové závislosti je zvláštní, že ponechává intelektuální schopnosti člověka netknuté, na rozdíl třeba od závislosti na alkoholu nebo pervitinu. Při kompletní luciditě osoby, která se na první pohled nijak nezměnila, vyniká její oddanost droze. Nezúčastněnému pozorovateli se jeví jako nepochopitelná posedlost, hypnóza nebo sebedestrukce, a to dobrovolná.

Příležitost dělá zloděje. V Česku zuří malá metamfetaminová epidemie, pervitin také pěkně dovede podojit dopaminový cecek. Nadužívají se také hypnotika, tedy prášky na spaní. Stimulace dopaminu stojí i za mechanismem návyku na alkohol, nikotin nebo kokain. Pak je tu zbrusu nový element internetu. Socializace je také honorovaná dopaminovým douškem, srkneme si při každém očním kontaktu. Působení jedových chýší sociálních sítí a nevěstinců pornografických serverů se teprve zkoumá, ale vypadá to, že stejně jako nezřízené užívání exogenních opiátů způsobuje i jejich hltání přímé změny na mozku.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!