Aktuální článek
Trable se spastickou paraplegií

Trable se spastickou paraplegií

  • Našla v sobě odvahu, aby uvěřila konopí – a konopí jí změnilo život.

Vrátilo jí zdraví a pomohlo jí vydat se na dráhu náborářky pro konopný průmysl.

Karen Lustmanová prodělala dlouhou a úmornou cestu k uzdravení a do konopného průmyslu skočila po hlavě. Zeleným zákalem její utrpení pouze začalo – mnohým nedochází, že na poškození zraku je nejhorší, že často vede k dalším a dalším úrazům. 

Poté, co se Karen zotavila ze zranění, které si přivodila v důsledku zeleného zákalu neboli glaukomu, rozhodla od základu změnit svůj život. Provedla důkladný průzkum trhu a rozhodla se vydat na dráhu náborářky – pozice, která jí umožňuje pomáhat ostatním v profesním růstu. Nová práce jí skvěle sedla. Postupem času se v konopném průmyslu vypracovala a stala se z ní oceňovaná náborářka, obchodní poradkyně a manažerka.

Setkali jsme se v rámci profesního networkingu, a když se mi svěřila se svým osobním příběhem, ve kterém ji na každém kroku provázelo konopí, ihned jsem se ji rozhodl požádat o rozhovor. Nejvíce mě zajímalo, proč se najednou rozhodla zaměřit výhradně na svět konopí. Myslím, že její vyprávění by měl slyšet úplně každý. Dotýká se totiž i tématu, které je v dnešní době velmi aktuální: léčby bolesti. Karenin příběh není jen zprávou o „zázračném“ uzdravení, ale i velkou motivací pro všechny, kdo snad ještě o kariéře ve světě konopí pochybují – Karen vám totiž objasní, proč byste neměli váhat ani chvíli a do vlaku konopné revoluce nastoupit dříve, než odjede.

Karen vypráví

Proč jsem se rozhodla pracovat výhradně pro konopný průmysl? Na to je prostá odpověď… Konopí mi totiž zachránilo život. Dlužím mu to. Takže teď dělám to, co umím nejlépe – pomáhám do konopného sektoru nabírat ty nejzapálenější a nejkvalifikovanější pracovníky.

V roce 2010 jsem se s partou kamarádů rozhodla vydat na víkend do Yosemitského národního parku. Na tak náročném výšlapu jsem sice nikdy předtím nebyla, ale nakonec jsem se zvládla vyškrábat až na vrch vodopádů Vernon Falls. Byla to nádhera. Byla jsem v euforii! Nemohla jsem se dočkat, až se na podobný podnik vypravím znova…

Když jsem se vrátila domů, měla jsem najednou pocit, že mám něco v oku. Myslela jsem, že mi do něj v lese spadl kus jehličí. Oko jsem si důkladně propláchla dezinfekcí, promnula, ale pocit stále neustupoval.

Konopí věřím – nikdy mi neublíží a na rozdíl od velkých farmaceutických společností ze mě jen netahá peníze.

Šla jsem tedy za očařem a doufala, že se mu tu věc podaří z oka vyndat. Oko mi důkladně prohlédl a řekl mi, že v něm nic nemám – poslal mě ale na oční do nemocnice s podezřením na zelený zákal. Ani jsem netušila, co to vlastně glaukom je – musela jsem si to najít na internetu.

V nemocnici jsem se dozvěděla, že okamžitě musím na operaci, jinak mi hrozí, že nadobro oslepnu. Vůbec jsem nechápala, co a proč se mi to vlastně děje. Během prvního týdne léčby jsem musela podstoupit šestnáct operací laserem – jen tak se lékařům podařilo mi snížit nitrooční tlak. Běžný nitrooční tlak se pohybuje okolo 12–22 mm Hg (udáváno v milimetrech rtuťového sloupce), mně ale naměřili neuvěřitelných 60 mm Hg.

Sto kapek denně

Denně jsem si do očí musela kapat sto kapek pěti různých léků. Léčebný režim byl tak složitý, že jsem ho musela mít rozvrhnutý v tabulce. Byla to v podstatě práce na plný úvazek. Pak mě poslali za odborníkem na zelený zákal. Ten mi diagnostikoval akutní glaukom s uzavřeným úhlem, což je onemocnění, při kterém vám může nitrooční tlak náhle prudce stoupnout. S takovým glaukomem nemůžete vědět, co čekat – během několika hodin vám může tlak stoupnout natolik, že přijdete o zrak. Tehdy se mě už i moje děti zeptaly, kdy konečně dostanu na předpis trávu. Lékaři mi ale předepsali další kapky a já si myslela, že vše bude v pohodě.

O několik týdnů později mě při řízení začaly oči nesnesitelně pálit a do toho se mi spustila hrozná bolest hlavy. Zrak se mi zamlžil. Naštěstí se mnou byl v autě další řidič – bez něj bych dál jet nemohla. Byla jsem úplně bezmocná. Zavolala jsem očnímu a řekla mu, že ihned potřebuji operaci. Museli mi do oka zavést sten, který napomáhal odvodu nitrooční tekutiny.

Další komplikace

V dubnu roku 2011 jsem jela na dovolenou do naprosto úchvatného resortu. Hned jak jsme si vybalili kufry, vyrazili jsme k bazénu. Za vstupem do bazénu byl ale bohužel vysoký schod. Nevšimla jsem si ho a spadla jsem z něj přímo na hlavu. Pád byl tak silný, že mě úplně ochromil. Nemohla jsem se ani hnout. Zvedli mě, odnesli na lehátko a zavolali helikoptéru, která mě vzala rovnou na rentgen. Naštěstí jsem si nic nezlomila. Dali mi berle, invalidní vozík a hned druhý den mě propustili. Měla jsem ale hrozné bolesti – nemohla jsem chodit a kolena mi natekly jak melouny. Můj stav se pak nelepšil po celé týdny.

Lékaři o tom, že se léčím konopím, vědí a plně mě v tom podporují.

O několik měsíců později mi lékaři diagnostikovali chronický regionální bolestivý syndrom (CRPS). Bolest se mi usadila v kolenou, ale čas od času se i stěhovala. Někdy jsem ji cítila zároveň v chodidlech, kotnících, celých nohách i loktech. Ani na chvíli přitom nepolevila – tepala mi zvenku pravého kolena a zavrtávala se do čéšek. Nohama mi střídavě probíhaly návaly horka a chladu. Chodidla mě bolela tak, že jsem na ně v podstatě nemohla došlápnout. Nohy mi ztěžkly tak, že jsem je táhla za sebou. Braly mě nesnesitelné křeče. Stačil jediný letmý dotyk na koleni, třeba i kontakt s něčí sukní nebo ubrusem na stole, a tělem mi projelo něco jako elektrický šok!

Všechno až na opioidy

Zkoušela jsem analgetika, akupunkturu, fyzioterapii, epidural i terapii stimulací páteře. Nepomohlo mi však nic. Vyzkoušela jsem proto i opioidní léky na bolest. Dnes jsem ráda, že u mě vyvolávaly tak silné vedlejší účinky, že jsem je vlastně brát nemohla. Nakonec jsem skončila na udržovací léčbě gabapentinem. Někdy jsem ho musela brát až šestkrát denně po 800miligramových dávkách! Otevřeně přiznávám, že od bolesti jsem si často ulevovala analgetiky, která jsem zapíjela sklenkou vína. Teprve pak jsem přestávala vnímat nekonečné tepání, píchání, křeče a škubání. Bolest tam sice byla pořád, ale konečně jsem mohla myslet i na něco jiného.

Sedm let jsem se trmácela od doktora k doktorovi s jednou a tou samou otázkou: Máte nějaké nové léky na mou diagnózu? Až do roku 2017 se bohužel nic nezměnilo. Sedm let jsem se musela vyhýbat činnostem, které na mě byly moc náročné. Na běh, ale často i chůzi jsem mohla rovnou zapomenout. Můj manžel je přitom hudebník a já miluju tanec. To všechno muselo jít stranou. Nejvíce mě ale mrzelo, že jsem si nemohla užívat života s dcerami. Rády chodí na nákupy – mě ale už i krátké stání zcela vyčerpalo. Nemohla jsem být ani u toho, když si má vlastní dcera vybírala svatební šaty.

A tehdy jsem se dozvěděla o CBD. V dospívání jsem trávu nikdy nevyzkoušela a na konopí jsem měla jasný názor. Najednou mě ale přepadla zvědavost.

První konopné kroky

Jednoho dne, když mi bylo obzvláště špatně, jsem byla zrovna na návštěvě u jedné z dcer. Věděla jsem, že zeť je zapálený zastánce léčebného i rekreačního konopí, a tak jsem se ho zeptala, jestli by náhodou nevěděl o něčem, co by mi pomohlo od bolestí. Toho dne se mi otevřely oči a v noci jsem se konečně mohla zase pořádně vyspat!

Má první návštěva konopné výdejny byla dost vtipná. Nedivila bych se, kdyby se tomu personál smál ještě teď. Měla jsem ale štěstí na opravdové profesionály – snad hodinu mi vysvětlovali veškeré detaily ohledně léčby konopím, jak ho užívat a co můžu čekat. Tak pozorně se mi snad ještě nikdy nikdo v obchodě nevěnoval.

Toho dne se mi otevřely oči a v noci jsem se konečně mohla pořádně vyspat!

V roce 2018, osm let po diagnóze CRPS, jsem byla u své lékařky na pravidelné každoroční prohlídce. Tehdy místo ní byla v ordinaci pouze zastupující lékařka, ale i té jsem rozhodla položit svou již tradiční otázku, jestli na CRPS není k dispozici nějaký nový lék. Doporučila mi, abych kontaktovala Centrum léčby bolesti při Kalifornské univerzitě v městě Irvine. Tak jsem neváhala a obrátila se na ně. Na první návštěvě jsem se ale dozvěděla naprosto zdrcující informaci. Prý jsem žádné příznaky CRPS neměla – mé problémy s chůzí dle jejího názoru poukazovaly na Parkinsonovu chorobu.

To mě zaskočilo. Copak se mi všechna ta bolest, pády a problémy se zrakem jen zdály? Mám fakt Parkinsona? Co se to se mnou děje? Náhle jsem tedy neměla diagnózu CRPS, ale lékařka mi mé bolesti věřila. Objednala mě proto na epidurální anestezii a odkázala mě na neurologii.

doporučujeme

Finální diagnóza

Zamířila jsem proto za neurologem Dr. Davidem Gerhardtem z Newport Beach. Na první pohled vypadal jako nějaký šílený vědec z vědeckofantastického filmu. I jeho počítač vypadal jako palubní deska raketoplánu. Vždy, když jsem za ním jela, brala jsem s sebou manžela či dceru – sama jsem se v té jeho laboratoři trochu bála. Navíc jsem moc nechápala jeho komplikované dotazy a zapomínala, co po mě vlastně chce. Byl to prostě vědec, jak se sluší a patří. Byla jsem nemotorná, špatně viděla a trpěla bolestmi. Po šesti vyšetřeních magnetickou rezonancí však zvládl rozluštit, co mě celou tu dobu vlastně trápilo.

Diagnostikoval mi syndrom dědičné spastické paraplegie. Ovlivňuje mou chůzi, rovnováhu, zrak i schopnost komunikace. Mám problémy s artikulací. Když přecházím ze světla do stínů nebo jdu po nerovném chodníku a na schodech, musím používat hůlku. Příznaků jsem si dříve nevšímala – sebe i ostatní jsem přesvědčila, že jsem jen trochu nešikovná a nedávám pozor.

Najednou mi ale došlo, že i onen osudný pád na dovolené byl důsledkem ataxie neboli poruchy koordinace pohybů. Ostatně i moje problémy se zrakem pramení odsud. Jedná se zkrátka o dědičnou a neléčitelnou nemoc. Ataxie se mírní pomocí léku Mirapex, což je forma dopaminu. S bolestí a úzkostí ale pořád bojuji především za pomoci konopí!

Odrůdu na míru

Konopí mi umožňuje nemoc zvládat – zbavuje mě bolestí a podstatně zlepšuje kvalitu života. Účastním se nejrůznějších workshopů, sleduji nové léky a trendy v oblasti léčby. Lékaři o tom, že se léčím konopím, vědí a plně mě v tom podporují.

Doufám, že jednoho dne od svého ošetřujícího lékaře dostanu předpis na přesně takovou odrůdu, která by na mou diagnózu svědčila nejlépe. Do té doby však budu trávit více času v prodejnách rekreačního konopí než v lékárnách (ve státě, kde žije, je konopí legální pro všechny dospělé – pozn. redakce). A rozhodně se nebudu bát vyzkoušet jakýkoli nový lék, co by mi mohl ulevit. Jedním jsem si jistá.

Konopí věřím – nikdy mi neublíží a na rozdíl od velkých farmaceutických společností ze mě netahá peníze. Jeho budoucnost vypadá světle – legalizace umožňuje lékařům tuto léčivou rostlinu zkoumat více a více do hloubky.

Konopí je podstatnou součástí mého každodenního života i práce. Dalo mi tolik, že jsem mu rozhodla věnovat svou kariéru: nyní pomáhám různým konopným společnostem hledat ty správné zaměstnance. Mám zájem především o lidi, které tato rostlina baví a kteří ji chtějí prodávat, propagovat či pěstovat – zapálení pracovníci totiž dokážou zázraky.

Je až neuvěřitelné, kolika lidem už konopí změnilo život. Karen na své cestě k finální diagnóze byla doopravdy statečná a nezalekla se ani mnoha slepých uliček a falešných stop – mnohé léky sice potlačovaly její příznaky, ale skutečný původ problémů jí neustále unikal. 

Její příběh se v mnoha ohledech podobá příběhům dalších pacientů, kteří také musí celé roky pobíhat od lékaře k lékaři. Vytrvalost se jí nakonec vyplatila a dnes žije kvalitní život. Mnozí pacienti stejně jako Karen jednoho dne zjistí, že na jejich diagnózu žádné léky neexistují – konopí však dokáže pomoci i v takových případech, a to navíc bez vedlejších účinků, jakými se vyznačují konvenční farmaceutika.

Zdroj: mikesmedicines.com

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!