Skejťák a sprejer, sběratel věcí od popelnic, expert na sociální média, který se podílel na dvou prezidentských kampaních, ale i uličnický aktivista, jenž spolupracuje s uměleckou skupinou Ztohoven. Šel pěšky z Nymburka na Gibraltar, plul do Hamburku na lodi z PET lahví, je již čtvrtým rokem úhelnou postavou české pétanquové scény a nejspíš i držitelem světového rekordu v délce videoselfíčka natáčeného bez mrknutí oka. Honza Kára.
Kdy a jak ses začal nějakým způsobem pohybovat a angažovat ve veřejným prostoru?
První, co bych tak označil, bylo skejtování. Ještě na základní škole jsme začali jezdit na prknech a úplně nás to pohltilo. Sice už tenkrát se kolem nás kvůli tomu, že jde o pouliční subkulturu, pohybovaly občas pochybný existence. Ale my jsme byli prostě malý caparti s prknama a nevnímali, co se kolem nás děje.
Pochybný existence? Můžeš to nějak specifikovat?
Už tenkrát některý kluci v našem skateparku jeli často na různých věcech, a nemyslím tím koloběžky. Což častokrát dopadlo špatně. Zajímavý ale je, jak se tehdy problémový lidi rozdělili v průběhu času do dvou skupin. Buď se časem dali dohromady a dneska jsou z nich nadprůměrně cílevědomý osoby posunutý o tuhle těžkou životní zkušenost, nebo naopak jejich životní styl odpovídá zhruba neustálýmu kolotoči, kdy na střídačku opouští vězení a za čas je zase zavřou.
Můžeš mi říct nějaký konkrétní příklad?
Mám kamaráda, který si tehdy dost ujížděl na všemožných substancích, ale měl hodnou mámu, a to mu podle mě dalo sílu se z drog vyhrabat. Dneska je z něj extrémně cílevědomý člověk. Je mu jedno, jestli v Kauflandu doplňuje zboží nebo pracuje v kanceláři. Vždycky to dělá naplno. Opačný případ byl zase chlapík, kterýho jsme tehdy brali za vzor. Měl v Nymburce skate shop, jezdili jsme s ním na závody a tak. Ten se naopak zbláznil, nadělal si dluhy a dneska už se s ním nikdo nechceme ani moc potkat. Život někdy píše divný příběhy.
U popelnic najdeš pravý poklady.
Nejde se nezeptat, co ty a zakázaný látky?
Nikdy jsem nic kromě hulení nezkoušel a ani mě to nezajímá. Trávu si občas dám. Ale braní drog – opravdový fetování – mi vždycky přišlo trochu slabošský. Zastávám názor, že když se chceš cítit líp ve svojí hlavě, můžeš toho dosáhnout i jinými způsoby. Ani tenkrát ve skateparku nás drogy nelákaly. Prostě jsme chtěli jezdit na prknech. Nic víc.
Malovat jsi začal souběžně s ježděním na skejtu?
Vůbec ne. Jezdili jsme ve třinácti a sprejování přišlo asi o čtyři roky později na gymplu. Obrovsky mě to chytlo. Nejčastěji jsem si vyřezal šablonu a s tou běhal po městě. Jednou se mi stalo, že mě při malování přistihla máma. Sprejuju takhle naproti její práci svoji přezdívku a najednou mi volá, co dělám. Já na to, že nic, a máma mi odpověděla: „Nekecej, koukám na tebe, jak něco čmáráš na zeď.“ To byl ale asi můj největší průšvih. Nikdy mě nikdo nezmlátil ani při ničem nechytli.
Takže patříš k sortě sprejerů, co si značkují město?
Hele jo, ale aby nedošlo k mýlce – já nebyl kluk, který bezmyšlenkovitě maluje na fasády svou přezdívku. Vyráběl jsem promakaný šablony a vymýšlel koncepty, jak by měly vypadat. Záleželo mi i na výběru místa. Nikdy bych nemaloval na kulturní památku. Třeba nedaleko v milovických kasárnách jsem nasprejoval postavu zelenýho spodka z karet na prší v životní velikosti. Kolem rozvěsil karty. Takovýhle věci mě bavily.
To zní spíš jako streetart, ne?
Vždycky jsem stál někde mezi streetartem a graffiti. Podobně jako třeba Epos 257. U nás v Nymburce byla navíc vždycky silná graffiti komunita, protože máme jeden z největších železničních uzlů v republice. Prostě hodně vlaků. Takže kluci často chodili malovat tam.
S tím Eposem mě přivádíš k umělecké skupině Ztohoven. Ty k nim patříš?
To úplně ne, spíš se občas k nějaký akci připletu. Třeba když vzali z Pražskýho hradu prezidentskou standardu, pomáhal jsem jim ji prodávat. Tenkrát mi v kanceláři uvnitř Člověka v tísni, kde pracuju, ležel kus pod stolem. Mohly toho být tak dva metry. My jsme ji rozstříhali a lidi si mohli její kousek koupit nebo ho dostali.
Účastnil ses nějakého projektu od Ztohoven přímo?
Jo, jo. Například minulý rok jsme na výročí upálení Jana Zajíce zažehli na Stalinu dva obrovský plameny ve věčným ohni. Dobrá makačka. Nejdřív bylo třeba je vyklidit, abychom nedělali binec. Zabralo nám to notnou chvíli. Pak už jen zapálit oheň a umění je na světě.
Došel jsi pěšky na Gibraltar. Jak tě to napadlo?
Na tu myšlenku mě přivedl kamarád, který došel pěšky do Atén. Tenkrát jsem nechtěl jít do Compostely, protože jde o náboženskou pouť a já bral celou cestu jako výlet. Přípravy probíhaly zhruba tak, že jsem o tom půl roku mluvil, pak si sbalil batoh a vyrazil.
Na ulici bylo nejtěžší usínání. Člověk musí rychle zabrat, aby překonal pocit, že nemá věci pod kontrolou.
Věřilo ti okolí, že na Gibraltar dojdeš?
Vůbec ne. Právě tím se mi konečně podařilo všem dokázal, že umím o plánech nejen mluvit, ale i je uskutečnit. Nejtěžší bylo uklidnit rodiče, aby se o mě nebáli. Protože když se přestali bát oni, tak já taky.
Jak dlouho trvala cesta a kde jsi nejčastěji spal?
Osmdesát dní tam. Zpátky jsem letěl letadlem. Spaní se odehrávalo téměř výhradně venku, občas u místních a snad dvakrát na hostelu. Přespávání u cizích lidí mě naučilo pár triků. Třeba večer zazvoníš u domu, jestli ti nenatočí vodu, a hned jim povíš svůj příběh. Že poutničíš a podobně. Většinu lidí to obměkčilo a pozvali mě domů. Nechtělo se mi brát ani stan. Na Gibraltar jsem vyrazil s lehkým batohem, kde byly dvě trička, dvoje trenky a pláštěnka. Úplně to stačilo.
Opravdu ses ani chvilku nebál?
Nejnepříjemnější pocit jsem měl v Marseille. Jeden bezdomovec mi na otázku, kde přespat, odpověděl, že ve městě nejde skoro najít klidný místo, a sám šel do armády spásy. V tu chvíli na tom byl líp než já. Obecně usínání bylo nejtěžší. Člověk musí rychle zabrat, aby překonal pocit, že nemá věci pod kontrolou.
Máš k tomu příhodu?
Ve Švýcarsku se mi taky stala dobrá historka. Usnul jsem nedaleko parkoviště, kde pařila jedna partička. Kluci a holky. A když se opilý holky šly vyčůrat, přidřeply kousek ode mě. Já už v tu chvíli spal. Strašně se lekly a zapištěly. V tu chvíli samozřejmě přiběhli jejich kluci a chtěli mě zmlátit. Záchrana přišla v podobě francouzskýho slovíčka pèlerin, jinými slovy poutník. Pochopili, že neočumuju jejich přítelkyně, a nechali mě spát.
Pomohl ti status poutníka víckrát?
Je zvláštní, co dovede jedno slovo. Podobně mě zachránilo cestou i ve Francii. Neměl jsem kde spát, pršelo a na základě slůvka poutník mi místní farář nabídl, že můžu přespat na faře. Obecně bych mohl říct, že když obrazně řečeno zveřejníš svůj status cestovatele, tak se ti většina lidí snaží pomoct.
Spanilá byla cesta, když jste s posádkou pluli na lodi z plastových lahví do Hamburku.
Napadlo to mýho kamaráda a já se obrovsky rád přidal. Šlo o parádní projekt. Z petek se nám podařilo vyrobit vzhledem něco mezi vorem a lodí, vizuálně stroj zase připomínal šlapadlo. Plavidlo měřilo zhruba deset metrů a krásně plulo. Celá akce se odehrávala v létě, kdy je pro novináře okurková sezóna, takže o nás točily reportáže nejen česká, ale i světová média. Dostali jsme se do BBC, Reuters a tak. Snad o nás vyšlo i něco v Indonésii, zkrátka toho bylo hodně.
Asi to nebyl úplně běžný podnik…
Evidentně nebyl, protože zájem novinářů byl obrovský. Ještě k tomu je ta naše… loď oficiálně uznaná jako největší šlapadlo v republice. Čtyřčlenná posádka šlapala poctivě po Labi celý dny.
Podařilo se vám do Hamburku doplout?
Nakonec ne. V Děčíně nám dala německá říční policie avízo, že povolení k plavbě nedostaneme. Plavidlo tam totiž nesmělo kvůli dopravním regulím, co platí na řece. Nemělo světla, ani doklady jsme nějak neřešili. Prostě postavit, vyplout a tradá. Vlastně až kvůli německý policii nám povolení vzala i česká. Takže jsme šlapadlovou loď nakonec museli rozebrat.
Vytřídili jste vaše plavidlo?
Vole. Jasně že jo.
To mě přivádí k tvému koníčku. Sbíráš věci od popelnic, proč?
Někdy se to hodí a někdy je mi prostě líto, že je lidi vyhodí. Mám doma stolek, houpací křeslo i starou hokejku, co někdo falešně podepsal jménem hokejisty Holečka. Můj další úlovek je desetilitrový džbán, kam leju domácí pálenku. U popelnic najdeš pravý poklady.
Mozaika tvých aktivit ve veřejném prostoru je pestrá. Na co jsme zapomněli?
Kromě toho, o čem jsme se do teď bavili, mě ještě napadají prezidentské kampaně Vladimíra Franze a Michala Horáčka, na nichž jsem se aktivně podílel jako člen interních týmů. Patřím taky mezi absolutní nadšence do pétanqu a jsem jedním z předních organizátorů celorepublikových turnajů. Jo a šplhám na výškový komíny… určitě bych ještě na něco přišel, ale lidi by si mysleli, že kecám.