Je horký sobotní den. Třiadvacetiletý opoziční novinář Želaudi Gerijev se nachází v lese. Čerstvého vzduchu si však příliš neužije, vystaven prudkému slunci totiž již pár hodin setrvává v poloze pro výletníka poněkud neobvyklé: vkleče, s rukama svázanýma drátem za zády a s igelitovým pytlem na hlavě, utaženém právě tak, aby se neudusil. Na podzim téhož roku bude čečenským soudem pravomocně odsouzen ke třem rokům v lágru. V jeho batohu totiž strážci zákona údajně nalezli několik gramů konopí.
Na severu horami zvlněného Kavkazu leží malá země Čečensko, autonomní republika Ruské federace a jeden z pilířů ruského islámu. Pro uspokojování imperiálního chtíče ruského dvouhlavého orla bylo Čečensko napříč dějinami oblastí strategicky natolik významnou, že se o ni vedly války dávno předtím, než si ji začali ve svých tweetech američtí přispěvatelé plést s Českem, proti němuž kdysi žádali svého prezidenta o okamžitou a zdrcující leteckou odvetu. Tehdy, v roce 2013, krátce po teroristickém útoku na Bostonský maraton spáchaném bratry Carnajevovými, byla Čečna opět skloňována v novinových titulcích po celém světě. Slovo teror se v mediálním prostoru stalo smutným synonymem pro vysokohorskou baštu potomků dávných kočovníků, kteří kdysi opustili země úrodného půlměsíce, údajné kolébky lidské civilizace, aby nazvali Kavkaz svým novým domovem a zapřisáhli se zásadou můj dům, můj hrad.
Kdo zatají něčí užívání drog, je vystaven veřejnému pranýřování během hlavního vysílacího času na největší televizní stanici.
Dlouhotrvající izolace čečenské společnosti v podmínkách náročného horského terénu, její postupná islamizace a potřeba nepolevující obranyschopnosti vůči nejrůznějším invazím vyústily nakonec do krajně konzervativního nastavení Čečenců, nade všechno ctících kmenové struktury, bezpodmínečnou oddanost vlastnímu náboženství a mimo jiné také tradici krevní msty. Současnou hlavou Čečenské republiky je Ramzan Kadyrov, syn někdejšího zarputilého odpůrce ruského vlivu Achmata Kadyrova a zároveň jeho autokratický nástupník ve velitelské funkci, jenž si co do umění tvrdě a nezastřeně prosazovat vlastní vůli nezadá s lecjakým africkým válečným magnátem.
Represe kvůli orientaci a drogám
Poslední celosvětová vlna nevole proti Kadyrovově tvrdé trestající politice namířené vůči všemu jinakému se vzedmula v únoru 2017, kdy médii proběhla zpráva o podezření z internace, mučení a dokonce poprav LGBT občanů v táborech ne nepodobným těm koncentračním, jichž se měla dopustit právě Kadyrovova klika, krom jiného přímo podřízená Kremlu. Kanadská vláda tehdy reagovala téměř okamžitým nabídnutím politického azylu lidem, kteří se kvůli své sexuální orientaci stali terčem čečenského režimu.
Pronásledování LGBT lidí je jen jednou ze stránek pomyslné knihy příkoří páchaných na čečenském národě. Celou jednu kapitoly této knihy pak tvoří úředně posvěcené nasazování lehkých i tvrdých drog při snaze o kompromitaci čečenské, potažmo ruské opozice z řad novinářů i politiků. Tato kapitola je laické části západní společnosti poměrně neznámá, ale o to tragičtější je svojí rozsáhlostí. Prodej, přechovávání a užívání drog je totiž v Čečně (spolu s podvody) druhou až třetí nejčastější příčinou odsouzení k trestu odnětí svobody – a každoročně se týká deseti procent všech odsouzených.
Veškeré pochybnosti, jež během vyšetřování vyvstanou, se vykládají v neprospěch obžalovaného.
Tato statistika je zarážející především vzhledem ke starosvětskému, konzervativně patriarchálnímu nastavení Čečenců, kterým zejména historicky není užívání omamných látek příliš blízké. Podobně je tomu i v dalších oblastech Kavkazu, na rozdíl například od kulturně poměrně shodného Afghánistánu, proslulého rozsáhlými makovými plantážemi. Afghánský černý trh je též hlavním dodavatelem takzvané afghánky (tj. hašiše) do veškerých zemí postsovětského prostranství.
Lidový paragraf proti lidem
Dá se předpokládat, že dlouhodobě vysoká míra drogové kriminality v Čečensku je výsledkem následování, ba zefektivňování již beztak drakonického celoruského modelu plošného perzekvování občanů nejen za prodej, ale i pouhé osobní užívání omamných látek. Paragrafu 228 ošetřujícímu daný úsek trestního práva se v celém Rusku přezdívá „lidový paragraf“, natolik časté je jeho uplatňování v praxi.
Mluvíme-li výslovně o Čečně, týká se podle oficiálních zdrojů tamní vlády na 97 procent trestných činů, spjatých s paragrafem 228, právě „marihuany a planého konopí“. V roce 2017 bylo tak v Čečně evidováno 1 548 drogově závislých osob a 3 291 lidí, kteří prokazatelně zakázané látky užívali a byly u nich posléze diagnostikovány „neblahé následky“. Pokládají-li čečenské úřady za ony neblahé následky i několikaměsíční uzavírání sporadických uživatelů látky, která jako taková nesporně nezpůsobuje fyzickou závislost, za mříže psychiatrických zařízení, pak s nimi samozřejmě nezbývá než souhlasit.
Narkoman je terorista
Nabízí se ovšem i zcela jiné vysvětlení. Stačí se pokusit pochopit a zejména zasadit do náležitého kontextu některá veřejná vyjádření militaristického lídra této horské republiky, již zmiňovaného reka Ramzana Kadyrova, adresovaná tu ozbrojeným složkám, tu samotným čečenským „narkomanům“, jak sám pejorativně nazývá uživatele konopí i některých legálních farmaceutických přípravků.
V září 2016 Kadyrov prohlásil: „Naše heslo zní: terorismus a narkomanie jsou totožné zlo!“ Vzápětí se na hlavním kanálu místní veřejnoprávní televize nechal slyšet s nebetyčně znepokojující výzvou, jejímž cílem mělo být ukončení nezodpovědného provozu na silnicích ze stran některých řidičů a zároveň skoncování s notorickou toxikomanií: „Ty, kdo v Čečenské republice narušují pořádek, dáme zastřelit, ke všem čertům! Všecko stranou: zákon nezákon – zastřelit, jasné? Asalam alejkum, a s problémem je konec, to je ten pravý zákon!“
Tento verbální exces byl již však za hranou, obzvlášť s přihlédnutím k faktu, že pochází z úst hlavy republiky, která je přece jen součástí právního státu – Ruské federace. Představitelé prokuratury se proto pokusili daný incident vysvětlit tak, že šlo o snahu ozřejmit občanům toxikomanii jako živnou půdu pro pozdější účast na teroristické a protistátní činnosti.
Pokud někoho potřebujete zavřít, pak je paragraf 228 nejjednodušší varianta. Protože naleznou-li u vás v Rusku drogy, půjdete sedět.
Zde je však důležité si uvědomit, že po veškeré údobí úřadování kadyrovské garnitury slouží nadužívání pojmu terorismus jako páka na potlačování jakékoli opoziční iniciativy. A jestli existuje něco, čeho se bojí země, jejíž obyvatelstvo vidělo během posledních necelých třiceti let své domy srovnané se zemí po tom, co se o nich začalo v putinovských médiích mluvit jako o teroristech, pak je to právě terorismus.
Soustavné propojování pojmů narkomanie a terorismus tak legitimizuje ty nejdrastičtější prostředky k tlumení neposlušných občanů. Dá-li se totiž každý nepohodlný člověk označit za uživatele drog, stává se rovněž teroristickou hrozbou. A s teroristy se nevyjednává. Jinými slovy Ramzan Kadyrov tím, že přirovnal obyčejnou rostlinu k výbušnině, zasel strach a sklidil krotkost lidu, tolik potřebnou k udržení tragického statutu quo – stavu manipulativní despocie.
Přiznání nepohodlného novináře
Výše zmíněný Želaudi Gerijev, čečenský novinář z opozičního periodika Kavkazskij uzel, byl zatčen 16. dubna roku 2016 cestou na letiště v hlavním městě Čečenské republiky Grozném, ze kterého měl ten den odletět do Moskvy. Svědci zatčení Gerijeva uvedli, že viděli ozbrojené muže, kteří novináře nejdříve odvlekli z autobusu, načež ho omráčili ránou do hlavy, hodili do auta a odvezli.
Později Gerijev uvedl, že mu po zatčení zabavili mobilní telefon i batoh, obvinili jej z činnosti namířené proti čečenské vládě a vyslýchali ho ohledně jeho žurnalistické práce. Mučením z něj prý posléze vymámili písemné přiznání, že čas od času sbíral ve volné přírodě rostoucí konopí, jež pak sušil a přechovával doma na půdě.
Během soudu ale Gerijev prohlásil, že zmíněné přiznání odmítá, jelikož jej poskytl pod nátlakem a je tak neplatné. Vedení internetového časopisu Kavkazskij uzel, pro který Gerijev pracoval, vyjádřilo rozhořčení nad okolnostmi soudního procesu, který měl všechny rysy procesu politického. Navzdory protestům a snahám profesionálně spřízněné veřejnosti v Rusku i širokém zahraničí si však Želaudi Gerijev odpykal plnou výši trestu.
Feťák s trávou
Případ mladého novináře ovšem není zdaleka ojedinělý. V roce 2009, krátce po dosud neobjasněné úkladné vraždě čečenské aktivistky a novinářky Natálie Estěmirovové, zakladatelky ruské organizace na ochranu lidských práv Memorial, se vedení grozenské pobočky tohoto projektu ujal Estěmirovové lidskoprávní kolega Ojub Titijev, mimo jiné držitel Ceny Václava Havla za lidská práva.
Po devíti letech neúnavné práce na podporu lidí, kteří se dostali do křížku s místním režimem, se Titijev sám ocitl v pasti: na začátku ledna roku 2018 bylo jeho auto cestou do práce zastaveno dopravní policií, podle oficiální verze čečenských úřadů za účelem běžné kontroly dokladů. Poté následovalo důkladné prohledání auta, v rámci kterého objevili policisté na zadním sedadle vozidla „igelitový balík obsahující látku rostlinného původu, vydávající specifickou vůni připomínající marihuanu, o váze sto osmdesáti gramů“ (v rámci procesů týkajících se paragrafu 228 jde o již zcela klasickou formulaci). Nato byl Titijev dopraven do nemocnice, aby mu bylo provedeno standardní lékařské vyšetření na přítomnost omamných látek. Následovalo zatčení a několikaměsíční vyšetřování, během kterého se v Rusku i po celém světě začaly ozývat hlasy mnoha veřejných činitelů na podporu Titijeva (včetně tehdejších prezidentských kandidátů Sobčakovové a Javlinského) i lidskoprávních organizací jako Human Rights Watch, Amnesty International a The World Organisation Against Torture.
V březnu roku 2019 byl Ojub Titijev odsouzen ke čtyřem letům v lágru – paragraf 228. Na rozdíl od kauzy Želaudi Gerijeva byl však díky celosvětovému tlaku předních osobností a zmíněných organizací po čtyřech měsících propuštěn na podmínku na svobodu.
Titijevova rodina z obav o svoji bezpečnost mezitím z Čečenska uprchla. Asi není divu vzhledem k tomu, že hlava čečenské administrativy se o tomto respektovaném dvaašedesátiletém novináři vyjádřila slovy: „V jednom z našich krajů jsme dopadli feťáka s trávou a hned se ho zastala OSN a americká vláda! Feťáky jsme od začátku chytali po tisících a nikdo se jich nikdy nezastával, a najednou tohle!“
Pochybnosti? Vinen!
O tisících pochytaných feťáků ví své i ruský občan a někdejší svědek několika soudních procesů v Čečně ve spojení s paragrafem 228, jehož totožnost zůstane z pochopitelných důvodů utajena. Na dotaz ohledně notorického paragrafu a jeho užití v praxi proti běžným občanům Ruské federace, tedy nejen veřejným osobám z příkladů výše, líčí absurdní nespravedlnost ruských soudních procesů: „Ruská legislativa stanovuje dva důležité právní principy. Za prvé, každá ze stran zúčastněných v soudním procesu dokazuje právě ty okolnosti, na které se odkazuje. Za druhé, veškeré pochybnosti, jež během vyšetřování vyvstanou, se vykládají v neprospěch obžalovaného.
Nuže představte si, že u vás doma policajti najdou ,igelitový sáček obsahující zeleně zbarvenou rostlinnou látku‘. Samozřejmě prohlásíte, že vám nepatří. Následně se provede patřičná expertiza, která prokáže, že se na daném sáčku nenachází ani vaše potně-tukové stopy ani otisky prstů. To, že mluvíte pravdu, potvrdí dokonce i vyšetření na detektoru lži. Vyšetřovatelé nemají žádné očité svědky nálezu onoho sáčku u vás doma. Přesto všechno je ruský systém nastavený tak, že je více než pravděpodobné, že budete odsouzeni.
Konopí je úřady dokonce přímo zneužíváno: pamatuji si případ, kdy byl jistý muž obviněn z přijetí úplatku ve výši pár stovek rublů. Obhajoba věc zpracovala a předložila soudu důkazy o tom, že byl onen úplatek jasnou provokací, mající za cíl odstranění nepohodlného muže z funkce, jež zastával. Jelikož vyšetřovací orgány pochopily, že bude muž nepochybně zproštěn viny, vtrhly posléze do bytu obžalovaného, provedly domovní prohlídku a klasicky tam nalezly sáček s marihuanou. Krátce před dalším soudním líčením nabídli kriminalisté muži, aby přiznal přijetí úplatku výměnou za to, že inkriminovaný sáček zametou pod koberec. S tím, že pokud odmítne, půjde sedět za drogy. A proto v Rusku platí: pokud někoho potřebujete zavřít, pak je paragraf 228 nejjednodušší varianta. Protože naleznou-li u vás v Rusku drogy, pravděpodobně půjdete sedět.“
Mučení a pranýřování
Čečenské úřady se při vyšetřování porušení zákona v souvislosti s užíváním konopí neomezují pouze na potrestání bezprostředních viníků, nýbrž se často uchylují ke krutému mučení podezřelých. Snaží se z nich vypáčit nejen vlastní přiznání, ale například i informace o tom, s kým podezřelý za poslední léta drogu kouřil, a zajímá je dokonce, kdo byl takovému počínání za celou dobu byť jen přítomný. Takové svědky porušení zákona, kteří zločin nenahlásí, pak představitelé režimu často netrestají nutně odnětím svobody, ale mohou je vystavit veřejnému pranýřování, například během hlavního vysílacího času na největší místní televizní stanici.
S přihlédnutím ke skutečnosti, že Čečenská republika má necelých jeden a půl milionu obyvatel, je více než zřejmé, v čem spočívá krutost takového trestu. Těchto veřejných dehonestací se často účastní i sám Ramzan Kadyrov a nešetří přitom výrazy, kterými adresáty nenávratně a navždy stigmatizuje. Takto ponížený člověk může v Čečně rázem skončit bez práce, rodiny a jakýchkoli sociálních vazeb.
Potřeba nepřítele
I kdyby vedení Čečenské republiky doopravdy předpokládalo, že brutální perzekuce poslouží jako prevence drogové závislosti a zároveň i účasti na teroristických aktivitách (ať už je souvislost mezi těmito dvěma počínáními jakákoli), zcela jistě nemůže ignorovat fakt, že právě Čečna byla v posledních letech jednou z hlavních zemí, ze kterých v alarmujících počtech odcházeli mladí muslimové, aby se připojili k nově vznikajícímu chalífátu v Iráku a Sýrii – Islámskému státu.
Mnohem pravděpodobnější je tedy již klasický scénář, ve kterém hraje hlavní roli vládní struktura s pochybnou legitimitou, jež si vzala za cíl stůj co stůj, železným sevřením, udržet moc nad občany, jimž by měla sloužit. A jako každá taková vláda potřebuje i ona vnitřního nepřítele, i kdyby přízračného charakteru, proti kterému by mohla bojovat ve válce, ve které jsou veškeré prostředky dobré.
