Aktuální článek
Ve frontě na konopí jsem zahlédl budoucnost

Ve frontě na konopí jsem zahlédl budoucnost

  • Jak probíhaly první dny v Illinois po legalizaci rekreačního konopí?

Přijel jsem do Illinois, nakoupil si pár legálních gramů a vydal se zpět do Indiany – znovu čekat do řady. Do řady těch, kdo čekají na změnu toho, co už je jinde samozřejmostí.

Ani nevím proč, ale většinu života jsem strávil na venkově ve středozápadní části státu Indiana. Můj domov byste našli zhruba čtyřicet kilometrů na západ od našeho hlavního a největšího města Indianapolis. Nemáme tady ani Netflix, ani kabelovku a na to, že bych si v obchodě nakoupil čerstvé ovoce, můžu taky zapomenout. Celé městečko vězí v dobách dávno minulých a jen tu a tam narazíte na známky moderní doby. Jako kdybyste se vrátili v čase do roku 1973 – jenom s tím rozdílem, že všichni mají mobily. Nebo do roku 1983, akorát že jsou všichni na Facebooku.

Americký venkov je zkrátka sto let za opicemi.

Záblesky dneška

I když se moderní svět nachází daleko za našimi humny, občas najdeme cestu za jeho moderními výdobytky. V pátek 3. ledna jsem se vydal se svou čtyřiadvacetiletou dcerou do státu Illinois, abychom si tam koupili legální konopí pro rekreační účely. Legalizace v tomto sousedním státě vstoupila v platnost teprve před dvěma dny na začátku roku 2020. Jenom během prvního dne se prodaly konopné produkty v hodnotě 3,2 milionů dolarů (v přepočtu asi 73 milionů korun – pozn. red.). Nálada prý byla značně povznesená. Fronty se táhly do dálky a zboží bylo dostatek.

Vyrazili jsme na 160 kilometrů dlouhou cestu po okresních cestách, rychlostních komunikacích i dálnici, kterou lemovala sila s obilím, bleší trhy a obchody s potravinami křesťanské sekty amišů. Naším cílem byla stará kancelářská budova ve městě Champaign, v níž se po boku hypotečních bank, fast-foodů a prodejen ojetých vozů nacházela výdejna konopí se slunným jménem Sunnyside.

Chtěli jsme být u toho, protože tady se píše historie. A samozřejmě jsme chtěli taky nějakou tu legální trávu.

______________________________________________

Prodeje v Illinois

Za první dva měsíce legalizace (leden a únor) se v tomto státě prodalo legální konopí a produkty z něj v hodnotě 74 milionů dolarů, což je v přepočtu přes 1,5 miliardy korun. Jen za únor proběhlo v tomto novém odvětví více než 831 000 transakcí (počet obyvatel je o něco vyšší než v České republice – 12,8 milionů). Do státní pokladny přiteklo jen z lednových prodejů 10,5 milionů dolarů (skoro 250 milionů korun).
______________________________________________

Nekonečná fronta

Když jsme dorazili do Champaign, museli jsme přeběhnout rušnou pětiproudou silnici, abychom se mohli zařadit do dlouhatánské fronty, která čítala nějakých dvě stě až tři sta osob. Všichni do jednoho čekali jen na to, aby se mohli dostat dovnitř. Připadal jsem si jako koncertě, chyběla tu jenom nějaká kapela. Lidé hlučeli přes celou ulici, projíždějící auta troubila jako na lesy a kolemjdoucí zvědavě pokukovali, na co se tu stojí taková fronta. Každých dvanáct minut byla do výdejny vpuštěna skupina sedmi šťastlivců.

Ať už je řada dlouhá jakkoli, vždycky se na vás nakonec dostane.

Přesto mi vůbec nepřišlo, že bychom nějak zvlášť postupovali dopředu. S dcerou jsme dorazili na konec řady přesně v 15:20 a přítomný policista, který tady měl brigádu jako ochranka, nám oznámil, že se do fronty můžeme zařadit tento den jako poslední, protože další zájemci by se už dnes neměli šanci dostat dovnitř před zavíračkou.

„A v kolik vůbec zavíráte?“ zeptal jsem se zvědavě.

„V deset večer,“ odpověděl.

Před námi tedy bylo téměř sedm hodin čekání. Postupně se začínalo připozdívat. Na začátku ledna zapadá v místních končinách slunce už před pátou. Příkrov mraků nad námi se ani nehnul. Připadalo mi, jako by kolem nás zamrzal vzduch. Vtom začalo foukat. Rozklepala se mi kolena.

„Říkáte, že jsme poslední, kdo se dnes ještě dostane dovnitř?“ ujišťoval jsem se.

„Když budete mít štěstí,“ opáčil policista. „Přesně v deset večer musí být prodej ukončen.“ Ukázal na dav před výdejnou a dodal: „Zaručit vám to bohužel nemůžu.“

„A vy tady taky budete celých sedm hodin takhle stát?“

„Nebudu,“ odpověděl. „Za půl hodiny mi končí směna.“

Musíme dovnitř

Dcera chtěla dovnitř za každou cenu. Byla moc zvědavá, jak bude probíhat celý nákup. Chtěla si prohlédnout katalogy, vystavené reklamní samolepky i objednávací formuláře. Fascinovaly ji speciální skříňky, z nichž se vydávaly konopné pochutiny, stejně jako čárové kódy na výrobcích i to, s jakou lehkostí celý nákupní proces probíhá. Jako by se jednalo o něco zcela všedního a normálního. To všechno s posvěcením policistů, kteří jen postávali kolem, vykládali si vtípky a dělali jakoby nic.

Dceři zkrátka vůbec nevadilo si v takové atmosféře počkat. Celý život strávila v Indianě, a tak ještě nikdy neměla příležitost pořídit si legální konopí. Proto u toho chtěla tak moc být. Představovalo to pro ni generační i historický milník.

Před lety jsem krátce žil ve městě Boulder v Coloradu a jednu dobu jsem psal knihu, kvůli které jsem musel strávit nějaký čas v Seattlu v Oregonu (oba jmenované státy legalizovaly konopí jako jedny z prvních v USA – pozn. red.). Z toho důvodu jsem už měl s legálními výdejnami nějaké zkušenosti a nákup konopí pro mě neměl zas až takové kouzlo. Před ani ne dvěma týdny jsem si dokonce koupil pár gramů ve státě Michigan, kde legalizovali loni.

Během první hodiny jsem celou řadu obešel asi dvakrát, abych poklábosil s co nejvíce lidmi. Jak už to u milovníků konopí bývá, jednalo se o hodně různorodou směs individualit. Našli byste tu slepce, hluchoněmé i vozíčkáře. Spolu s nimi nespočet manželských párů, vysokoškoláků a válečných veteránů. Vedle mladíka o holi postával bývalý hasič se synem. Dále dvě skupinky pojišťováků, co si vzali přes odpoledne volno. Jeden realitní makléř a psycholog, dvojice řemeslníků, dva úředníci a dokonce i prodavač z místního zverimexu. To, co měli všichni společné, byla viditelná spokojenost a úleva.

Držet krok s dobou

Nikoho z nich hlemýždí rychlost, s jakou se řada sunula kupředu, ani trochu netrápila. Vypadali jsme jako armáda mravenců. Všichni navlečení ve svetrech, mikinách, zimních čepicích, kšiltovkách a pracovních rukavicích. Dav plný upovídaných, optimistických a milých lidí. A nikomu z nich nevadilo si počkat.

Nákup konopí je hotový ráj pro barony prášily. Každý se vytahuje, že se vyzná víc než ostatní. „No, podle mě je teda konopí v Torontu mnohem lepší než v Coloradu.“ „Co vím, tak v Kalifornii bysme to sehnali vo dost levnějc.“ Vedou nekonečné debaty o indikách a sativách a porovnávají značky vaporizérů. Ukazují si fotky svých bongů. „Ty ještě nemáš na mobilu appku Weedmaps? Tam se o trávě dozvíš úplně všechno!“

Jak už to u milovníků konopí bývá, jednalo se o hodně různorodou směs individualit.

Dokážu ještě vůbec držet krok s dobou?

S kouřením konopí jsem začal kdysi dávno, v osmdesátých letech minulého století. V letech devadesátých jsem přestal a věnoval se především práci. Pár let zpátky, když jsem bydlel v Coloradu, jsem se ke konopí vrátil, a když jsem se přestěhoval zpátky do Indiany, doufal jsem, že se legalizace brzy dostane i tam. Doufal jsem a doufal.

Setmělo se a teplota výrazně klesla. Lidé si začali povídat ještě hlasitěji a kouřili cigarety. Navzájem si drželi místo ve frontě, když si potřebovali odskočit. Jeden druhému nosili kávu. Někdo dotáhl obrovskou krabici plnou koblih a začal je rozdávat. Nebyl problém se o cokoli podělit.

...

Pokračování článku najdete v Legalizace č. 60, která je právě k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!