Aktuální článek
Wouter Hanegraaff: Bohové vstupují dovnitř

Wouter Hanegraaff: Bohové vstupují dovnitř

  • S nizozemským odborníkem na alternativní spiritualitu jsme se od starověkého Egypta přenesli až k amazonským pralesům, abychom probrali změny vědomí, prožitky božství a smysl života.

Profesor Hanegraaff stihl navštívit Českou republiku během posledních dvou únorových dní. Přijel do Brna jako hlavní řečník mezinárodního workshopu Religious Drugs (Náboženské drogy), který tu spolupořádal brněnský Ústav religionistiky. Po dvou dnech nabitých příspěvky na téma vztahu vědomí měnících látek k náboženství a spiritualitě jsme spolu zasedli k rozhovoru o změnách vědomí, prožitcích božství a smyslu života.

Váš příspěvek byl moc zajímavý. Můžete shrnout jeho hlavní myšlenky?

V podstatě jsem se pokusil vzájemně propojit dva fenomény. Můj příspěvek se týkal římského Aegypta, tedy Egypta pod nadvládou Římanů v prvních staletích našeho letopočtu. Celá tato kultura a spousta jejích praktik, hlavně těch náboženských, byla vědci často interpretovaná jako magická. Uvedl jsem na několika příkladech ze souboru takzvaných řeckých magických papyrů, které editoval německý učenec Karl Preisendanz, že v jeho pojetí se veškeré egyptské náboženské praktiky jeví jako „magické“ a tedy pověrčivé. Z vizí se pak u něj stávají magické vize. Z rostlin magické rostliny. A proč? Protože magie má negativní konotace, odpovídající převládajícím stereotypům o starověkém Egyptu. Je to něco iracionálního a pověrčivého, co stojí v opozici k osvícenské racionalitě. To je ale velmi zkreslený pohled.

Mnoho zkušeností zaznamenaných v tehdejších textech totiž popisuje zvláštní vize, setkání s bohy a další jevy, které by se lidem za běžného vědomí normálně nepřihodily. Vědci to vzali jako důkaz, že ti lidé byli iracionální – buďto si to celé vymysleli, nebo se jim to tedy stalo, ale pak museli být blázni. Zaměřil jsem se proto na několik konkrétních případů. Podle mě je tu dobrý důvod domnívat se, že v nich hrálo roli užívání enteogenů. A pokud je tomu tak, není proč nadále předpokládat, že ti lidé byli blázni – naopak, jedná se o naprosto racionální vysvětlení. Z klinické praxe víme, že pokud dokonale zdravému jedinci podáte LSD, také bude mít zvláštní vize a zkušenosti. A když se podíváme do pramenů, zjistíme, že zde bylo použito kyphi, což je specifický druh kadidla s mírně narkotickými vlastnostmi, používaný po celém Egyptě.

A ten konkrétní případ, který jsem popsal, je možná jeden z nejdůležitějších „trip reportů“ starověku. Popisuje skutečně velkolepou vizi, celou sekvenci vizí, a existuje k němu dokonce i pevně daný recept na „oční barvu“. A ta obsahuje několik psychoaktivních složek.

Prozradíte nám je?

Samozřejmě. Text se jmenuje Mithrova liturgie a mezi dotyčné substance patří modrý leknín (který byl v Egyptě běžný a má prokazatelně halucinogenní vlastnosti), myrha (rovněž obsahuje mnoho účinných látek) a prášek z uctívaného skaraba, tedy brouka hovnivála, a to je otázka. V odborné literatuře se objevuje hypotéza, že tihle skarabové žili na kupkách hnoje, na nichž rostou i psilocybinové houby. Můžeme proto předpokládat, že byli plní psilocybinu. Ale to je jenom spekulace.

Pod dohledem zkušených terapeutů může být jedno nebo dvě sezení s ayahuaskou ekvivalentem mnoha let terapie.

A pak tu máme zmínku o rostlině zvané kentritis. Kentritis je řecké slovo, popsané v tom receptu. Lidé tehdy museli vědět, co to je, ale my už to nezjistíme a podle toho receptu nic nepřipravíme. Přitom se v něm precizně popisuje, jak vyrobit barvy, které se vtírají do očí nebo kolem očí tam, kde je tenká kůže. Chvíli potrvá, než to zabere, a pak nastoupí vizionářské prožitky. Takže podle mě je to jasné.

Jaké máte důkazy, že se i u tohoto receptu jedná o změněný stav vědomí navozený psychoaktivními látkami? Nenabízí se nějaké lepší vysvětlení těchto vizí?

Zaprvé tu máme onen návod k přípravě, a v něm se uvádí, že je nezbytné vzniklou mast vetřít do očí. Jaké další důkazy potřebujeme? Mainstreamová věda, a to tenhle text studovali skvělí učenci, nenabízí žádné vysvětlení. Jeden z předních odborníků tvrdí, že vdechovali sluneční svit. Přímo ze slunce. Pravda, v tom textu je to tak doslovně uvedeno. Rád bych mu tedy něco vzkázal: Dobře, tak běžte a nadýchejte se světla ze slunce. Vznesete se do vzduchu a budete mít božské vize? Nemyslím si. Takové vysvětlení nestačí. Takže co se mě týká, je tenhle konkrétní případ jasný. U jiných případů už je to složitější.

Lze tedy podle vás uvažovat o změněných stavech vědomí jako o něčem, co je s lidskými kulturami a historií úzce propojené?

Ano, určitě. Pak je ale potřeba rozšířit koncept, nejde jen o změny navozené drogami nebo jinými látkami. Způsobů, jak změnit vědomí je spousta! Lze to provést hudbou, například bubnováním, přetížením smyslů vnějšími stimuly nebo také nedostatkem jejich stimulace…

Smyslovou deprivací?

Přesně tak, smyslovou deprivací. Nedávno jsem recenzoval fantastickou knihu od Yulie Ustinové, rusko-izraelské vědkyně.

Ta píše hodně o šamanismu…

A také o antickém Řecku. O lidech, kteří vstupují do jeskyní. Mnoho dochovaných textů o vizionářích, tedy lidech, kteří měli zjevení, nebo prorocích, jako byl Mohamed, se zmiňují o jednom – všichni dotyční se odebrali do jeskyně. A tam se setkali s andělem Gabrielem nebo jinými bytostmi. Můžete si říct, proč jeskyně, ale to byste skutečně museli jít do jeskyně a představit si, jaké to muselo být ve starověku, kdy lidé neměli prostředky, jaké máme dneska. Je tam naprostá tma. Úplné ticho. Tak intenzivní ticho si v naší civilizaci už ani nedokážeme představit. A v takové situaci si začne mozek nedostatek senzorických vjemů kompenzovat tím, že vytváří halucinace. Mohou být zrakové nebo sluchové, takže uslyšíte hlasy a budete mít vize. Jejich obsah samozřejmě vychází z dané kultury. Pokud žijete v Indii, asi uvidíte indické bohy. V Řecku to pak budou bohové z Olympu. Neříkám, že to vysvětluje všechna zjevení, ale řekl bych, že smyslová deprivace může být celkem zásadní klíč k pochopení některých velkolepých vizí. Yulia Ustinová každopádně hovoří o změnách vědomí v antickém Řecku. Důkazů existuje hodně a v tomto případě jsou obzvlášť zajímavé, protože ve škole nás učili, jak byli Řekové racionální, otcové moderní vědy a tak dále. Skutečnost je ovšem mnohem složitější.

Jestli to chápu dobře, tak rozlišujete mezi spiritualitou a náboženstvím. V čem?

Začal jsem prosazovat pojem „spiritualita“ jako vědecký termín. Jeden důvod je strategický. Pokud se podíváte, jak je na tom mezinárodně současná religionistika, tak máme potíže. Musíme se obhajovat, dostáváme stále méně peněz a v médiích mají přednost osobnosti, které velmi sebevědomě mluví o náboženství, ačkoli o něm ví velmi málo. Slavní fyzici nebo psychologové dnes hovoří o Bohu a náboženství, jako by se nechumelilo, a přitom nemají potuchu, o jak komplexní fenomény se jedná. My religionisté jsme nebyli schopni o náboženství vyprávět přesvědčivý příběh, a tak nás obvykle nahrazují teologové. Jedním z důvodů je naše neschopnost vysvětlit širšímu publiku, že náboženství, tak jak ho studujeme my, není žádná teologie. Nejde zde o naši vlastní víru, ale skutečně vědeckou snahu porozumět fenoménu náboženství – historicky, sociologicky a tak dále. Takže si myslím, že religionistika coby věda o náboženství je v očích veřejnosti příliš zatížená jistými stereotypy. Pokud dnes někdo nadaný studuje religionistiku, jeho okolí má za to, že se zabývá nějakými doktrínami a bohoslužbami. Pořád tady panuje velké nedorozumění.

Psychedelické enteogeny umožňují lidem se alespoň dočasně vymanit z nastavení, na které jsou zvyklí, a nazřít jej s odstupem.

Zpátky ke spiritualitě. Jistí sociologové udělali empirický výzkum o tom, co se obvykle chápe pod pojmem spiritualita. A zjistili, že většina lidí to vnímá jako individuální formu religiozity, ve které jde o osobní zkušenosti, osobní praktikování. A pokud si do obrázků v Googlu zadáte slovo „spiritualita“, vyskočí na vás záběry meditujících lidí a nabídky na všechny možné druhy svíček. Takže lidé si podvědomě spojují spiritualitu se světlem v temnotách.

To je pěkná metafora.

Každopádně je to individuální, zážitková praxe, specifický druh religiozity, který by měl být vyčleněn a studován samostatně. Netvrdím, že by měla nahradit náboženství, to jistě ne, ale domnívám se, že i studium spirituality má ve vědě své místo.

A co konkrétně si mám představit pod pojmem „enteogenní“?

To slovo pochází z řeckého entheos, což znamená něco jako božství. Ale ne to, které pochází z nitra, jak to občas bývá mylně chápáno. Ve skutečnosti jde o božství, které do vás vstupuje, takže jste pak posedlí, plně prostoupení božstvím, které do vás vchází.

Z vnějšku tedy vstupuje do nitra.

Ano. A slovo entuziasmus, které všichni běžně používáme, pochází přímo ze slova enthúsiasmos, což znamená totéž. Bohové vstupují dovnitř.

A teď k té definici. Hovořím o enteogenním náboženství v širším a užším smyslu. V širším slova smyslu je to změna vědomí vyvolaná jakýmkoli způsobem – hudbou, tancem, bubnováním, smyslovou deprivací… V užším slova smyslu je to pak změna vědomí navozená určitými látkami.

Proč se podle vás lidé často staví k náboženství skepticky, ale spiritualita jim nevadí? Může to být důsledek procesu sekularizace, oddělení náboženství od státu?

Ano, v naší společnosti již náboženské instituce nemají dominantní roli. Křesťanské církve byly kdysi zcela spojené se státní mocí, ale staly se z nich soukromé podniky. Už od počátku 18. století pozorujeme rozvoj náboženských „supermarketů“. Tento fenomén postupně nabýval na síle a dnes už do supermarketu náboženství a spirituality chodíme všichni. Tlačíte před sebou vozík a říkáte si, teď bych si dal nějakou meditaci, a tak tam přihodíte něco z buddhismu. Ráda bych vyzkoušela nějaké drogy, a tak je tam šoupnete. Vytváříme si směs, která odpovídá našemu osobnímu spotřebitelskému vkusu. Už neplatí, co dříve tvrdili učenci jako Durkheim, že náboženství je pevnou součástí základů celé společnosti. Náboženství má dnes mnoho forem, velmi často jsou individualizované a konzumní. A s příchodem internetu a sociálních sítí se tyto procesy ještě urychlily – stačí se podívat na telefon a jste propojení od jedné věci ke druhé. Sbíráte kousky různých tradic, mícháte je dle vlastních preferencí a něco si z nich vytváříte.

Jak do takového vzorce zapadají enteogeny a další drogy? Odpovídají nějak na otázky a potřeby lidí?

To je ve skutečnosti složitá otázka. Teď budu hovořit jen o enteogenech a o psychedelikách.

Myslím si, že existuje dostatek přesvědčivých důkazů, že opravdu s naší myslí, duší, duchem, nebo jak to chcete nazývat, něco dělají. Lidé byli odjakživa společností vychovávaní tak, aby určité věci chápali jako dané. Naše kultura má sklon k přesvědčení, že psychedelická zkušenost je pouze určitá hra, jakási iluze, prostě jenom „trip“. Jednou z nejdůležitějších vlastností psychedelických enteogenů však je, že lidem umožňují se alespoň dočasně vymanit z nastavení, na které jsou zvyklí, a nazřít jej s odstupem. Zjistit, jaké jsou jejich pravé hodnoty a co ve svém životě opravdu chtějí. Jestli je to vážně konzum, získávání peněz a moci, nebo jestli jsou tu i jiné, mnohem důležitější věci. To pomáhá vysvětlit, proč dnes psychedelika a enteogeny získávají na oblibě: v naší společnosti už mainstreamové instituce nenabízejí odpovědi na otázky po smyslu života. Většina lidí dnes cítí, že jsou kamsi unášeni bez jasného cíle – pokud tedy nejste stabilním členem nějaké církve nebo komunity. Jestli jste ale typickým individuálním spotřebitelem na neo-liberálních trzích, pak netušíte, jaký je smysl vašeho života. A já jsem přesvědčený, že lidé takové odpovědi potřebují.

Psychiatrie za posledních patnáct let neudělala vůbec žádný pokrok. Jediné, co účinkuje, jsou psychedelika.

Hledají je.

Ano, hledají je a nemohou je najít. A stává se, že enteogeny je dovedou do roviny, kde mohou opravdu přijít na to, co je pro ně smysluplné. Myslím, že dokážou odpovídat potřebám lidí uvnitř současné sekularizované a individualizované společnosti. Po smyslu, po hlubším smyslu, po tom, co je pro jejich vlastní život důležité.

A co současný psychedelický šamanismus? Jak vlastně vznikl?

Šamanismus je velmi konkrétní termín, pocházející ze Sibiře. Mircea Eliade, známý religionista, kdysi přišel s myšlenkou obecného šamanismu, který má existovat všude. To je poněkud problematické, protože kultury jsou rozdílné, a co najdete na Sibiři, není stejné jako v Jižní Americe. Takže vůči pojmu šamanismus jsem skeptický, nicméně byl zpopularizován. Od konce šedesátých let už je koncept univerzálního šamanismu obecně známý, navíc zkombinovaný s rostoucím zájmem o psychedelika – ať už to byl Carlos Castaneda nebo jiní. Samotný Eliade přitom důležitost enteogenů a psychedelik upozadil.

Podle mě je nicméně jasné, že „průkopníkem“ současného enteogenního šamanismu je ayahuasca, respektive různé formy jihoamerického šamanismu. Důvod je prostý: ayahuasca je velmi mocný enteogen, užívaný v rituálním kontextu amazonského pralesa po mnoho generací. Pod vlivem psychologie a různých terapií získalo její užívání nové podoby a rozšířilo se na Západ. Ti, kdo vedou workshopy, se pak často prohlašují za šamany, ale zde musím znovu upozornit, že si nejsem jistý, jestli je to správné označení. Každopádně existuje i šamanismus bez enteogenů a jiných látek, dobrým příkladem je třeba Michael Harner a jeho „jádrový“ šamanismus (core shamanism) založený na bubnování…

Povídejte.

Michael Harner byl antropolog, dělal výzkum v amazonském pralese a pil tam s domorodci ayahuasku. Prožil působivé zkušenosti a sám dělal rituály, jenže na konci šedesátých let – kvůli prohibici – s tím nemohl pokračovat. Proto vymyslel alternativní formu šamanismu, založenou na rytmickém bubnování. A ta byla podle všeho také velmi účinná, takže z ní vypracoval legální alternativu ayahuasky.

 

 

Ayahuaskovému šamanismu pak chvíli trvalo, než se do populární kultury znovu začlenil. Samozřejmě už v padesátých letech podnikali výpravy do amazonského pralesa lidé jako Allen Ginsberg a William Burroughs.

Beatnici, prahnoucí po jiných stavech vědomí…

Přesně tak. Ale ayahuasca nikdy nebyla opravdový mainstream, tím se stala až v devadesátých letech. Takže ano, Michael Harner byl svého druhu průkopníkem, a když se prohibice trochu uvolnila a bylo snazší získat přístup k látkám původního enteogenního šamanismu, oba směry se zase propojily.

A co ayahuaskové církve, třeba Santo Daime?

Santo Daime, União do Vegetal a Barquinha jsou brazilské církve. Vznikly kombinací původních amazonských náboženství a křesťanství, hlavně katolického. Používají ayahuasku jako svátost, svatou substanci – Daime znamená „dej mi“. Takže když přijdete k nim do kostela, dostanete sklenici ayahuasky stejně, jako křesťané dostávají eucharistii (tj. hostii, případně víno – pozn. red.). Pak zpívají písně a prožívají velmi silné změněné stavy vědomí. Santo Daime se po Americe rozšířila i do Evropy. U nás v Nizozemsku kolem ní došlo k mnoha právním bitvám. Docela důležitým, protože nizozemský soud v roce 2001 rozhodl, že svoboda náboženství opravňuje Santo Daime pít legálně jejich svátost. Na osmnáct let převážila náboženská svoboda nad drogovými zákony. Což bylo skvělé a podle mě naprosto v pořádku – ayahuasca není nic nebezpečného a v tomto kontextu je užívaná velmi zodpovědně. Bohužel loni bylo rozhodnutí zamítnuto vyšším soudem na evropské úrovni. Každopádně po dlouhý čas jste mohli v Nizozemsku jen tak zajít do kostela k Santo Daime a pít s nimi ayahuasku. Dnes už je situace horší.

Znamená to, že se teď u vás ayahuasca nesmí pít kvůli evropskému právu?

Pokud vím, tak jeden člen Santo Daime si usmyslel, že když teď máme tuhle svobodu v Nizozemsku, měli bychom ji přenést i na celoevropskou úroveň. Vyprovokovali proto soud bez profesionálního právního poradenství a vlastně i proti doporučením právníků. V roce 2001, kdy se odehrál ten původní soud, měli vynikající právní pomoc. Teď ji neměli, jenže u soudu prostě musíte vědět, co máte dělat. Takže naneštěstí docílili přesně opačného efektu.

Četla jsem váš článek o tom, jak Terence McKenna s bratrem hledali v roce 1971 v amazonském pralese ayahuasku. Můžete mi říct, co přesně se tam stalo?

Terence McKenna byl typický hippie svojí generace, naprosto znechucený západní společností. Se svým bratrem a pár přáteli slyšeli o záhadných halucinogenech z amazonského pralesa a vydali se je hledat do La Chorrery v Kolumbii, v regionu Putumayo. Tajemné halucinogeny sice nenašli, rostla tam ale spousta hub, tak si z nich udělali odvar. Terencův bratr Dennis (známý etnofarmakolog, velký rozhovor s ním byl v Legalizace č. 39 – pozn. red.) měl během houbového tripu zjevení – vydával zvláštní zvuk. Vznikla z toho opravdu divoká psychedelická spekulace, že když ten zvuk udělá za určitých správných podmínek, prolomí se do jiné dimenze reality. Pak nastane dominový efekt a po 24 hodinách bude osvíceno celé lidstvo.

Takže udělali experiment. Chtěli uvařit ayahuasku, jenže to byste museli mít liánu Banisteriopsis caapi a rostliny s obsahem DMT. A Terence v poznámce pod čarou ve své knize uvádí: „Nebyli jsme si těmi rostlinami jistí, snad jsme vybrali ty pravé.“ Takže už nikdy nezjistíme, co tam vlastně dali! Měli štěstí, že vyvázli živí. Když jsem byl v amazonském pralese, průvodce nás upozornil, že když vezmeme deset náhodných rostlin, vždycky mezi nimi bude jedna smrtelně jedovatá. Ayahuasková liána je navíc MAOI inhibitor. Takže pokud ji smícháte s houbami, což oni udělali, tak se efekt psilocybinu enormně znásobí. Z několika hodin na tripu se stane celý den a bude to pětkrát až šestkrát silnější než normálně. Plus ty další rostliny, no muselo to být velkolepé. A v průběhu tohohle gigantického tripu začal Dennis opravdu vydávat onen zvuk, takže se všichni nadchli a říkali si – už se to děje, prolamujeme se na druhou stranu! Jenže vyšli z pralesa a zjistili, že svět osvícen nebyl. Terence se s tím nikdy nesmířil a v sedmdesátých letech napsal knihu The Invisible Landscape (Neviditelná krajina), v níž rozvinul úplnou teorii času. V podstatě tvrdí, že existují časové cykly a že se blíží jejich vyvrcholení, které nastane v roce 2012.

No jasně.

Celé série cyklů tehdy dojdou ke konci a nastane velká transformace. Ale abych to dokončil: kontaktoval José Argüellese, který zkoumal mayskou kulturu a její kalendář. Spojili své teorie dohromady a přišli s konkrétním datem, 21. 12. 2012. Tohle datum proniklo do populární kultury a vzbudilo značný poprask. Pamatujete si na to?

Pamatuju, bylo to ve všech zprávách…

Ano, dokonce i velké amsterodamské noviny Het Parool se rozhodly si zašpásovat a vydaly své poslední číslo – k poslednímu dni před koncem světa vyšlo zvláštní vydání úplně o všem. Bylo to fantastické. Já sám mám několik dobrých přátel, kteří byli z hloubi duše přesvědčení, že se všichni posuneme do jiného stavu vědomí a nic už nebude jako dřív. Terence McKenna je tedy jedním z hlavních strůjců této teorie – a celé to začalo prazvláštními enteogenními experimenty v Kolumbii.

Proč jsou tyhle příběhy o měnícím se čase a konci světa poslední dobou tak populární?

Byly populární odjakživa, jenže teď žijeme ve velmi složité době. Klimatická krize, strach z vymírání živočišných druhů, obrovské hospodářské a sociální problémy, s nimiž se vypořádáváme na celosvětové úrovni. A pak je tu také fakt, že skrze sociální sítě a internet víme všichni o všem. Jsme zahlceni negativními informacemi a podle mě se spousta lidí prostě bojí. Máme velké obavy z toho, kam směřujeme. Během krize přirozeně vznikají teorie o konci světa, protože je to jedno z možných řešení. Víra, že v dohledné době přijde konec a po něm se posuneme k něčemu lepšímu, je velmi přitažlivá. Velmi pochopitelná. Takže ano, myslím, že pociťujeme krizi – krizi smyslu, náplně života, našeho směřování a tak dále.

A o tom všem lidé vytvářejí příběhy.

Ano, vytvářejí příběhy. O tom je náboženství. O vyprávění příběhů, které dávají naší existenci smysl.

Stává se, že enteogeny nás dovedou do roviny, kde můžeme opravdu přijít na to, co je pro nás smysluplné.

Napsal jste taky článek o Louisi-Alphonsu Cahagnetovi, kterého považujete za vůbec prvního psychonauta.

Cahagnet byl francouzský autor. Nebyl sice příliš vzdělaný a živil se manuálně, ale byl velmi inteligentní. Mám ho opravdu rád.

Pracoval s náměsíčnými vizionářkami jako takzvaný magnetizér – umělá náměsíčnost byla tehdy populární technika k navození transu. O svých zkušenostech s náměsíčnými ženami napsal tři knihy. Vyprávěly mu ty nejúžasnější příběhy o jiných realitách, cestovaly na jiné planety a setkávaly se s anděly, a jeho to frustrovalo. Chtěl to vidět na vlastní oči. Jenže do transu vstoupit nedokázal, nebyl k tomu disponovaný, a i kdyby – v transu by ztratil vědomí a nic by si nepamatoval. A on tam chtěl být vědomě, prožít si to. Tak začal experimentovat. Kuráž mu vážně nechyběla, několikrát se málem otrávil a zemřel, ale nic nefungovalo. Až jednoho dne objevil „hašiš z Orientu“. V té době byl legální, dal se jednoduše koupit v lékárně.

Vážně?

Ano, dnes je to nemyslitelné. Tehdy ho halila aura orientálního tajemství. Nekouřil ho, ale rozpustil v kávě, vypil a za několik hodin – ono to trvá déle – začal hašiš účinkovat. A tahle úžasná zkušenost mu zodpověděla všechny otázky, před očima se mu odehrál celý život. Jeho líčení je zábavné, protože je to typický report z tripu, ale Cahagnet popravdě netušil, co může očekávat, neměl žádného předchůdce. Potom začal organizovat speciální dýchánky. Zval do svého pařížského bytu své známé, podával jim hašiš a vytvořil tak jakousi komunitu psychonautů. Napsal o tom knihu Odhalení mystérií života budoucího (Arcanes de la vie future dévoilés, 1850, anglicky je dostupná jako The Celestial Telegraph, tj. Nebeský telegraf). Téměř nebývá citována, ale dle mého soudu je velmi cenná.

Jaké benefity může mít podle vás užívání enteogenů v současnosti?

To byste musela specifikovat, u které látky. Protože se to liší.

Klidně vyberte podle sebe.

Například ayahuasca je podle mě jednou z nejmocnějších terapeutických látek. Tedy pokud je užívaná zodpovědně a pod zkušeným dohledem, což je zásadní. Pak může být jedno dvě sezení s ayahuaskou ekvivalentem mnoha let terapie. Má obrovský potenciál pomáhat. Dnes tu někteří zmiňovali i rizika – bohužel narůstá trend její komercializace. V Nizozemsku byl dokonce případ, kdy po ayahuasce někdo zemřel, policie ale nezveřejnila všechny detaily. Takže máme dobrý důvod předpokládat, že vůbec nešlo o ayahuasku, ale jistě to nevíme, nicméně veřejnost si teď myslí, že se jedná o strašně nebezpečnou látku. Senzacechtivost médií je tak veliká, že v těchto oblastech nějaké jemnější nuance nepřipadají v úvahu.

Opravdu špičkoví hudebníci mají schopnost se skrze hudbu dostat do jiného stavu vědomí.

Zpět na pozitivní notu – jaký je váš vztah k hudbě? Pokud vím, jste absolventem klasické kytary…

Hudbu miluji! Původně jsem šel na konzervatoř, ale pak jsem si uvědomil, že nechci skončit po zbytek života jako učitel základů kytary. Tak jsem se vydal jiným směrem. Ale hudbu pořád miluji. Mezi enteogeny a hudbou mimochodem existuje velmi zajímavý vztah. Protože jeden z efektů – a to se týká mnoha psychedelik – je ten, že prožitek hudby získá třetí nebo i čtvrtý rozměr.

Páni!

Ano, můžete poslouchat hudbu, kterou dobře znáte, ale ona získá jakousi další hloubku. Je těžké nebo téměř nemožné popsat to někomu, kdo to nezažil. Další aspekt je, že v mnoha kontextech při užívání enteogenů – třeba ayahuasky – hraje hudba zásadní roli. Lidé zažívají opravdu hodně náročné stavy a hudby se přitom mohou podržet. Vede je skrze celý proces. Mezi domorodými Američany jsou to písně íkaros, v případě Santo Daime zase jejich hymny. Takže hudba a enteogeny jsou podle mě takoví „přirození spojenci“. Hodí se k sobě a mají společné to, že dokážou vyvolávat změnu vědomí.

A myslíte, že i hudba samotná může být prostředkem pro vstup do jiného stavu vědomí?

Sám jsem to i zažil. V několika případech jsem se ocitl v úplně jiném světě. Existují i zdokumentované případy, napadá mě francouzský pianista Pierre-Alain Volondat, který vyhrál jednu z největších světových klavírních soutěží, Klavírní soutěž královny Alžběty. Na té soutěži hrál nesmírně obtížný kus od Franze Liszta pro obrovské publikum a v přímém televizním přenosu, musel být pod velkým tlakem. A prý jen položil ruce na klavír – a pak uslyšel potlesk. Nemůže si vzpomenout, co se tam stalo. Dostal se do stavu jakéhosi transu a hrál tak skvěle, že vyhrál cenu poroty i cenu veřejnosti. Ty nahrávky vlastním – mají skutečně transcendentální kvalitu. Domnívám se proto, že opravdu špičkoví hudebníci mají schopnost se někdy dostat do jiného stavu vědomí. A po technické stránce přitom jejich hra nikterak neutrpí. Jsou případy, kdy to můžeme slyšet na vlastní uši, a je to opravdu něco mimořádného.

Mainstreamové instituce nenabízejí odpovědi na otázky po smyslu života.

Jaký máte postoj k současné prohibici enteogenů a psychedelik?

Je nezodpovědné bránit lidem dostat se k pomoci, kterou potřebují. Mám kolegu, profesora psychiatrie, který má velmi dobrou reputaci – s drogami osobní zkušenost nemá, ale má přehled o současném výzkumu. Nedávno nám dal přednášku a pouštěl snímek za snímkem o dvojitě zaslepených studiích, samá čísla. A v podstatě prohlásil, že psychiatrie za posledních patnáct let neudělala vůbec žádný pokrok. Nejsou žádné nové nápady, teorie ani praxe, nic. Jediné, co účinkuje, jsou psychedelika. Zabírají na téměř všechny hlavní psychické problémy, jako je úzkost, deprese či trauma. A není to pohádka, můžete to dokázat znovu a znovu dvojitě zaslepenými studiemi. Takže místo prohibice založené na strachu a nevědomosti je potřeba zaujmout k psychedelikám racionální postoj. Politici by měli překonat stereotypy a konečně pochopit, že tyto látky mají skutečný potenciál pomáhat lidem, kteří trpí vážnými problémy.

______________________________

Wouter Jacobus Hanegraaff

(nar. 10. 4. 1961 v Amsterdamu)

Vystudoval klasickou kytaru, svůj profesní život se však rozhodl věnovat religionistickému studiu ezoterických věd. Doktorskou disertační práci pod názvem Náboženství New Age a západní kultura: Ezoterismus v zrcadle sekulárního myšlení obhájil na Utrechtské univerzitě v roce 1995. Po knižním vydání se z ní stala jedna z klíčových vědeckých prací vztahujících se k dosud nepříliš probádanému tématu západní alternativní spirituality. Svá studia prohluboval také v Paříži, zájem o enteogeny jej zavedl i do amazonské džungle. Profesuru z oblasti historického studia hermetických věd a souvisejících proudů získal v roce 1999 na Amsterodamské univerzitě. V současnosti zde vede Centrum historie hermetické filozofie, které jako jediné svého druhu na světě nabízí možnost kompletního religionistického studia ezoterismu. Kromě toho je také čestným členem Evropské společnosti pro studium západního ezoterismu (ESSWE), členem redakční rady několika odborných časopisů a samozřejmě autorem mnoha odborných knih a publikací. Příležitostně také přispívá do svých dvou blogů, zaměřených na kreativní čtení a studium západní kontrakultury.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!