Nizozemsko, často nesprávně označované jako Holandsko nebo Nizozemí, je opředeno i mnoha dalšími legendami a fakta se mnohdy ztrácejí obdobně, jako mizí vzpomínky na výlety do amsterdamských coffeeshopů v hustém dýmu vykouřeného konopí. Aktuální vládní opatření rozličného druhu mi umožnila si nejen uklidit doma, shlédnout polovinu produkce na Netflixu, ale také zrekonstruovat dobrodružství několika výprav do evropské „konopné Mekky“ – Nizozemského království.
Běžím jak o život. „Makéééj!“ volá přes rameno můj společník, zatímco za ním vlaje karimatka. Plíce mi po téměř týdenním záhulu téměř vypovídají službu. V dálce haly před námi natahuje člověk v reflexní vestě pásku pod nápisem „GATE“ s naším číslem. V hlavě si nadávám, že jsme se nechali zlákat vidinou letenek za pár euro a odhodlaní přespat kdesi na německém letišti jsme podcenili jedno z nebezpečí, která s sebou podobné plány nesou. Přesuňme se ale o 4 minuty a 20 sekund zpět v čase…
Probuzení. Poloslepené oči mžourají na pestrou směsici lidí s kufry posedávající a klimbající všude kolem. Uklidňuji se tím, že ještě nezvonil budík na mobilu, ale jistá podvědomá obava mi nedá a mrknu se na displej. Na okamžik se zpomaluje čas, jen proto, abych naplno procítil malou srdeční arytmii způsobenou šokem. „Kámo, vstávej, máme čtyři minuty, než se zavře brána!“ vyhrknu ze sebe, zatímco jednou nohou šťouchám kamaráda oddávajícího se blahému spánku, ruce zoufale bojují se vzpírajícím se spacákem, kterému se zrovna teď absolutně nechce do batohu, a oči těkají po směru, kterým za pár sekund zběsile vyběhneme, abychom se pokusili zvrátit nepřízeň osudu. Nevrlé pohledy dalších cestujících, které rezolutně předbíháme v řadě na bezpečnostní kontrolu, se snažíme ignorovat a zmůžeme se pouze na omluvná gesta. Za sebou slyším: „Pane, vaše peníze!“ Těch pár mincí vydolovaných z kapes nechávám v kastlíku a závod pokračuje – dojde i na heroický skluz pod nataženou páskou u právě zavírané brány, za který by se nemusel stydět ani Bruce Willis. Dech jsme popadli až v polovině letu, přibližně ve stejnou dobu, kdy se mi konečně podařilo nacpat zbytek spacáku do příručního zavazadla. Tak tak, ale vracíme se domů.
Je třeba být obezřetný a nenechat se unést pocitem, že je konopí legální. Není. Je tu sice tolerováno, ale mimo coffeeshopy hrozí postih.
Každá země je specifická a u Nizozemska se mi v hlavě rozsvěcuje poplašné světýlko – „bacha ať tam nezkejsneš!“ Ale posuňme se na začátek. Poprvé jsem nenechal nic náhodě a podnikl výpravu do této ploché zemičky větrných mlýnů a tulipánů ve společnosti dalšího právnického embrya, jak nás v době studií označovali přednášející. Věděl jsem, že je na něj spoleh – kdyby se mi nechtělo, domů mě jako zodpovědnější odtáhne, navíc výzor tohoto dvoumetrového giganta nás už na dřívějších cestách ušetřil mnoha nechtěných trablů. Návštěvu tehdy iniciovala společná kamarádka, která trávila semestr na univerzitě v Tilburgu, městečku na jihu blízko hranic s Belgií. Nabídla se, že nás ubytuje a provede po okolí. Konečně poznáme naživo legendární coffeeshopy!
Kavárny v etiopských barvách
Ty nespadly z čistého nebe, ale byly výsledkem poměrně pragmatické a na svou dobu racionální politiky Nizozemců. V roce 1912 se konala v Haagu první Mezinárodní konference o opiu, na níž navázaly takzvané opiové zákony, reagující nejen na bující obchod s opiem, ale i dalšími omamnými látkami. Postupem času se v Nizozemsku tyto látky začaly rozlišovat do dvou skupin dle návykovosti a škodlivosti na organismus, až došlo k faktické dekriminalizaci konopí koncem šedesátých let, kdy mezi mladou kontrakulturou bujelo užívání široké škály substancí. Nizozemští politici totiž rozhodli, že pokračující kriminalizace by měla na uživatele horší vliv než samotné užívání. Sedmdesátá léta přinesla vznik politiky tolerance k užívání konopí a hašiše, zatímco represivní složky přenesly svou pozornost na tvrdé drogy. Tento nemoralizující, poměrně revoluční přístup stál na předpokladu, že užívání drog v populaci je nevyhnutelným faktem a musí být tudíž řešeno co nejpraktičtěji. Nejdůležitějším cílem této protidrogové politiky je proto předcházet rizikům a škodám spojeným s užíváním drog, a to jak pro samotné uživatele, tak pro společnost. Tato idea později inspirovala i další státy, instituce a různé služby pracující s uživateli omamných látek.
A ve zmíněné době sedmdesátých let přicházejí na scénu coffeeshopy – podniky s licencí na prodej konopí a hašiše za dodržení striktních podmínek. Jejich fungování zapadalo do konceptu, že pokud za určitých podmínek nebude stíháno obchodování s konopím a jeho užívání v malém rozsahu, uživatelé nebudou kriminalizováni (nezískají zápis v rejstříku trestů) a nebudou nuceni pohybovat se v kriminálních kruzích, kde je mnohem větší riziko, že přijdou do kontaktu s nebezpečnějšími látkami, jako je třeba heroin. Problémem dodnes zůstal nejasný právní režim zásobování coffeeshopů, kdy prodej, produkce i dovoz konopí zůstal mimo zákon.
Nizozemští politici rozhodli, že pokračující kriminalizace by měla na uživatele horší vliv než samotné užívání.
Z vědeckého hlediska Nizozemsko poskytlo cenné poznatky, neboť díky dlouhodobé praxi a vyhodnocení dat o užívání bylo možno formulovat závěry o tom, že trendy v užívání konopí se vyvíjejí spíše nezávisle na drogové politice a že země s „liberální“ politikou v oblasti konopí nemají vyšší nebo nižší míru užívání než země s represivnější politikou.
Prútik vymenil za trávu
První městečko, kde máme nějaký čas na přípoj do Utrechtu, nám není nakloněno – naše idealizovaná představa o zdejší nekonečně liberální konopné politice se rozpadá na atomy. „Ne, ne, kluci, tady můžete jen s dokladem, že jste místní,“ sděluje chlapík u vchodu do prvního coffeeshopu. „Jeďte do Amsterdamu, tady se to místním nelíbilo, že jim sem lezou drogový turisti, a tak můžeme prodávat jen místním. Každá obec má vlastní pravidla, někde kofíky nejsou vůbec, tady u hranic je to jen pro domácí, no.“
Čekání na vlak si zpříjemňujeme časopisem Nový čas, co kámoš vytáhl kdoví odkud. Závistivě hledíme na fotku Harryho Pottera pod obřím titulkem „Čarodejník sa zhulil“. Jestli slovenské babičky doteď nespálily svým vnukům všechny výtisky proslulých knih paní Rowlingové, „šokujúce fotografie hviezdy Daniela Radcliffa s marihuanovým jointom v ruke“ jim možná nějakou motivaci dodají. A ve vlaku se nemůžeme ubránit smíchu, když vedle nás sedí v kulichu mužík nápadně podobný představiteli dětského kouzelníka.
Od Utrechtu si slibujeme úspěch v našem „lovu“ a v naivní snaze o vtip oslovujeme první kolemjdoucí – policistku před vlakovým nádražím. „Kde je tu prosím nejbližší coffeeshop?“ Očekávaná reakce nepřichází. Policistka bez hnutí brvy mávne rukou směrem za roh a ochotně sděluje, že jeden je přímo u vodního kanálu nedaleko a říká něco o lodi. S trapným pocitem z nevydařené klukoviny vyrážíme naznačeným směrem a nacházíme plavidlo nadepsané jako Coffeeshop & obchod se semeny Culture Boat. Interiér vypadá jako malá kavárna s několika stolky, obsluha nás přívětivě poučuje o místních pravidlech, tedy že nesmíme konzumovat konopí pořízené mimo tento podnik ani tabák, stejně jako ve všech nizozemských coffeeshopech. Kontroluje i to, že jsme zletilí, a upozorňuje, že nám nemůže prodat více než pět gramů konopí. Kromě palic si musíme vybrat i z ne zcela levné nabídky striktně nealkoholických nápojů.
Vzpomínky na samotný Tilburg se mi nepodařilo zcela rekonstruovat, jedná se o směsici poměrně šíleného ježdění na kolech mezi tisíci dalších cyklistů, spousty deště a několika tamních zakouřených podniků. V jednom z nich mi hlavu zamotal náhodný iluzionista s kartami, jehož kouzlo se mi nepodařilo prohlédnout, protože mou už tak poměrně chabou pozornost rozptýlilo blíže nespecifikované dítě utkané z paprsků světla.
Mezizastávka Amsterdam
Jednou z výhod samotného Amsterdamu je jeho letiště. Nejenže se na něm dobře přespává a nikdo vás nebude odnikud vyhánět, jak to možná znáte z jiných letišť, ale také se pyšní (alespoň v nekoronových časech) poměrně pestrou paletou linek všude po světě a je snadno dostupné z centra města přímým vlakovým spojem, takže to nějak samo vybízí vyrazit někam s krátkou zastávkou v Amsterdamu a na výlet se příjemně naladit.
Revoluční přístup stál na předpokladu, že užívání drog v populaci je nevyhnutelným faktem a musí být tudíž řešeno co nejpraktičtěji.
Nikomu ovšem nedoporučuji variantu, kterou jsem zvolil o pár let později. Opět příliš lehkovážně jsem pořídil z Amsterdamu levnou letenku do Karibiku s tím, že místo abych se bezpečně přesunul autobusem do Nizozemska z Brna, v pohodě to během dvou dní dostopuju. Jenže když člověk obě rána vstane až kolem jedenácté, protože moc brzo nahodil dovolenkový mód… Druhý den odpoledne mě při nervózním přešlapování na pumpě u Hamburku oslovil pořez, plešatý rozložitý muž z Polska, kterému bych už už ukvapeně křivdil tím, že bych ho onálepkoval nějakým tím pravicovým radikalismem. Zeptal se, kam jedu, a když se dozvěděl, že spěchám do Amsterdamu, mírně se uchechtl a pokynul mi, abych si k němu nastoupil. Celkově musím uznat, že byl můj odhad poslední dny totálně mimo provoz. Jeho zablácené auto jsem považoval za nějakou šunku, ale zvuk motoru a logo čtyř stříbrných kruhů na volantu se projevily brzy. Pán opatrně vyjel z benzínky a zeptal se, jestli hulím. Řekl jsem, že jo, ale ať se nebojí, nic nevezu. Rozesmál se, sáhl po nedaleké výbavě a požádal mě, abych mu ubalil. Sám nikdy pod vlivem neřídím, ostražitě jsem si ho tedy změřil pohledem, ale z jeho konstituce i vysmátého výrazu jsem usoudil, že o dlouho pěstované rezistenci nemusím pochybovat. Bohužel jsem si ze slušnosti potáhl a rázem pochopil, že jde o vysoce potentní skunk, a když mě zrychlení zamáčklo do sedadla, uvědomil jsem si, že přichází cosi srovnatelného s průletem „hvězdnou bránou“ v Kubrickově Vesmírné odyseji. S vytřeštěnýma očima jsem sledoval, jak se poměrně svižně na tachometru ustálila ručička kdesi za číslem 200. Řidič se jen smál, pokuřoval a s přimhouřenýma očima chválil místní Autobahn. „Hír? Nou limit… aby mohli Němci jezdit svejma luxusníma auťákama, haha. Promiň, víc než 240 z toho mojeho nevymáčknu,“ omlouval se s pohledem upřeným na auto před námi, které si od nás jako jediné drželo stabilní odstup – Porsche 918 Spyder. Pokusil jsem se naznačit, že to je v pohodě, a v hlavě jsem se snažil najít takový ten zenový bod, kdy je člověk srovnaný se vším, zatímco se kolem jeho fyzického těla hroutí vesmír.
Po téměř hodinové jízdě a více než 200 překonaných kilometrech mi zastavil na benzíně kousek za hranicemi. Poděkoval jsem mu, vypotácel se z auta a na břehu malého okrasného jezírka si zapálil. Právě jsem se znovuzrodil. Přes další dva stopy se mi podařilo dojet do Amsterdamu tesně před soumrakem. Stařičký muž s tetováním na obličeji mizí v dáli, ale v uších mi stále zní Pink Floyd, které zvolil jako hudební doprovod naší společné poutě. A poslední paprsky slunce odhalují mému zraku městské vlajky s motivem tří křížů, které snad měly chránit město před morem, požáry a záplavami.
U Araba tisknu letenku, v coffeeshopu Abraxas si kupuju předbalené brko a během jeho kouření si slibuju, že už nikdy nebudu stopovat, abych stihl let. I kdyby bylo letiště sebeblíž. Ještě prohodím pár slov se zrzavou kudrnatou servírkou, původem ze Španělska. Dojela, jako spousta mladých lidí, za prací. „Vydělávám si na tetování.“ Těmi má pokrytu značnou část kůže, na jižanku poměrně bledé. „A taky si chci koupit letenku do Ameriky. Na farmách v Kalifornii se dá vydělat spousta peněz. Ale Amsterdam je boží, je tu živo a práce je na pohodu, s holkama řešíme občerstvení a kolegové dohlížej na bezpečnost a prodávaj konopí a haš.“ Omlouvá se a jde zas pracovat, tentokrát vysvětlovat skupině mladých rozjívených Číňanů, jak to nepřehnat s kouřením rostliny, za kterou by jim doma hrozil i trest smrti.
Turismus mnoha forem
Má suverénně nejoblíbenější expedice do Amsterdamu přišla pár měsíců poté. Dal jsem výpověď v práci, měl jsem dost času na potulky a během naprosto chaotického eurotripu jsem se zasekl na delší čas mimo jiné v Amsterdamu. Navštívit město jako turista na den dva je hezké, možná trochu hektické, ale může to stát za to. Bydlet tam delší dobu však přináší naprosto odlišný prožitek. Základní výbavou pro integraci je kolo. Buď se dá pronajmout za několik euro na den, nebo ho lze koupit. Z pána z inzerátu se vyklubal pravděpodobný překupník, ale už bylo pozdě, dal jsem mu dvanáct euro a spokojeně vyrazil do ulic zvýhodněný oproti hordám pěších turistů.
Když už jsme u těch praktických rad, je třeba být obezřetný a nenechat se unést pocitem, že je konopí legální. Není. Je tu sice tolerováno, ale mimo coffeeshopy hrozí postih. Proto platí pravidlo všechno s rozvahou. Limitní hodnota pro „malé množství“ je pět gramů (které může být i tak zabaveno). Pokud jste chyceni s více, může vám teoreticky policista uložit pokutu (až 75 eur), pokud jste prvopachatelem, nebo hrozí trest odnětí svobody. Obdobně je tolerováno i samopěstování do pěti rostlin pro osobní potřebu. Tedy dokud nejeví známky přílišné profesionality, a tudíž by bylo považováno za činnost komerčního charakteru. V roce 2014 ale proběhl soud s dvojicí, u které policie našla 2 500 rostlin konopí, 900 řízků a 8 kilogramů konopných palic. Nakonec vyšli bez trestu, neboť soudce zhodnotil jejich činnost za souladnou s politikou tolerance: pěstovali totiž ekologicky, dodávali své konopí jen licencovaným coffeeshopům a nebyli napojeni na žádnou zločineckou skupinu.
Kromě zmíněného coffeeshopu Abraxas, který mi jako jeden z mála připadal trochu autentičtější a na škále lidskost-komerce o ždibíček doleva od zbytku tísnícího se na výdělečném extrému, bych doporučil ještě podnik na dohled nádraží nesoucí název Cafe Hill Street Blues. Přes svoji výhodnou polohu není tolik známý, interiér je polepený spoustou samolepek a kožené gauče, které zažily i lepší časy, poslouží jako perfektní zevlící základna s výhledem na kanál. Ideální stanoviště pro zádumčivé odpoledne nebo čtenářskou chvilku postmoderního myslitele.
Město má co nabídnout, i co se týče dalších povznášejících aktivit, například umění. Park u Van Goghova muzea přímo vybízí k zaujetí polohy ležmo a konopné přípravy na vizuální prožitky z expozice díla nizozemského malíře. Případně pokud by vám bylo smutno po domovině, nedaleko náměstí Rembrandtplein se nachází československá hospoda.
Metropole je připravena na většinu více či méně zvrhlých choutek. Trápí-li vás hulihlad, je zde nespočet rychlého obžerstvení, třeba wafle s nugetou a podobné laskominy. Sexuální potěchu lidem, kterým nepřijde zvláštní za sex platit, zajistí proslulá čtvrť červených luceren, teoretičtěji založení jedinci mohou navštívit muzeum prostituce nebo velmi oblíbené muzeum sexu, které mapuje lidskou sexualitu. Tamní radnice od loňského dubna zakázala organizované procházky „červenou“ čtvrtí a mimo jiné omezila velikost a pohyb prováděných skupin i v jiných částech města a u průvodců zavedla povinnost získat povolení. Reakce na neudržitelný masový turismus vzešla z potřeby vrátit město běžným lidem, kterým davy návštěvníků začaly přerůstat přes hlavu.
Meze tolerance
Místní populace 1,1 milionu lidí je v značném nepoměru vůči 17 milionům návštěvníků ročně. Dochází zde k vylidňování centra v důsledku vysokých cen nemovitostí a rezidenty trápí také nadměrný hluk způsobovaný rozjařenými turisty. Nejvíce návštěvníků pro představu pochází z Velké Británie, Spojených států a Německa.
Od loňského července nabyl účinnosti rovněž zákaz pronajímat byty přes platformy typu Airbnb v historickém centru, za což hrozí v přepočtu až půlmilionová pokuta. Mimo centrum lze aktuálně poskytovat ubytování návštěvníkům jen třicet dnů ročně. Nebylo se co divit, ve městě byl k tomuto účelu využíván každý pátý byt.
S masovým turismem se snažilo město vyrovnat též omezením počtu coffeeshopů, kterých ubylo například v důsledku jejich zákazu v blízkosti škol. Drogová turistika vykazovala přesto narůst. Teď na začátku roku oznámila radnice svůj další plán: chce zakázat vstup cizinců do těchto podniků úplně. Zda k tomuto kroku skutečně dojde, je ale ve hvězdách.
Párty kostel
S volnomyšlenkářskou (bohužel už trochu domnělou) aurou Nizozemska se pojí též squatterské hnutí. V šedesátých letech došla situace nedostupnosti bydlení do bodu, kdy vesměs mladí lidé začali masově obsazovat opuštěné budovy, které chátraly, a spekulanti vyháněli ceny nahoru. To vedlo k založení spousty kreativních projektů, sociálních center, podniků, ateliérů a komunit. Zákony se však začaly zpřísňovat a v roce 1994 prošel zákon, který zakazoval obsazovat budovy prázdné méně než rok. A nakonec došlo na nejhorší, kdy od října 2010 byl postaven squatting mimo zákon. V následujících dvou letech bylo v samotném Amsterdamu vyklizeno asi 330 squattů.
Ačkoli se množství squattů za poslední roky rapidně snížilo, jedna celá obsazená vesnice se drží od roku 1972 doposud. Jmenuje se Ruigoord, je na okraji Amsterdamu a každou sobotu večer se v tamním římskokatolickém kostele konají párty s elektronickou hudbou. Pokud se chcete pochlubit příbuzným, že jste byli v neděli ráno v kostele, a prožít hezký spirituální zážitek, jezdí tam z centra i MHD.
Venkov na pročištění
Poté, co si plíce i mysl požádají o pohov, nezbývá než vyrazit z města ven. Když nadešel moment pokračovat v cestě do Bruselu, přišlo mi líto rozloučit se s kostitřasem za dvanáct zlatých//euro. Ač neměl ani funkční brzdy, ani přehazovačku, náhlé hnutí mysli mi přineslo nápad. Zdvojnásobil jsem cenu kola zakoupením zvonku, sehnal gumicuk na batoh a vyrazil jsem na cestu. Netuším, kolik příznivců teorie placaté Země je v Nizozemsku, ale nedivil bych se, kdyby sloužilo jako jeden z dokladů její platnosti. Po osmdesáti kilometrech na městském kole pochybné kvality jsem užasl, jak plochá krajina to skutečně je. Další, co mě fascinovalo, byl téměř liduprázdný venkov a prvotřídní všudypřítomné cyklostezky lemované kanály, háji a poli, a také co všechno jsou lidi schopní umístit na svou zahradu ve snaze ji zkrášlit. První den jsem po krátké pauze přihodil ještě dalších padesát kilometrů. Druhého dne jsem dorazil do Bruselu. Kvůli bloudění se trasa natáhla na 250 km. Pokud nejste zvyklí, ale chcete nahonit cyklo-ego, vzhůru do Beneluxu!