Podle nové studie provedené za účasti více než šedesáti mužů a žen a za využití běžeckých pásů můžeme přestat endorfinům – opioidním tlumičům bolesti přirozeně vytvářeným v našem těle – připisovat povznášející pocit běžně zažívaný při aerobních cvičeních. V průběhu studie běžci a běžkyně zakusili mírné omámení známé jako „běžecká euforie“, a to i přes to, že jim výzkumníci zablokovali přísun endorfinů do mozku. Z toho vyplývá, že tyto hormony nestojí za stav euforie nemohou. Výsledky napovídají tomu, že je za něj odpovědná docela jiná skupina biochemických sloučenin, která se shodou okolností náramně podobá sloučeninám v naší oblíbené rostlině – konopí.
Všichni účastníci studie měli po běžeckém výkonu zvýšený obsah endokanabinoidů v krvi.
Díky těmto zjištěním budeme schopni daleko lépe pochopit, jak běhání ovlivňuje naše tělo i duševní rozpoložení. Zároveň se nám díky nim budou snáze hledat odpovědi na nově vyvstávající otázky, jako například proč potřebuje být člověk v mírném rauši, aby byl ochoten dál běžet.
Přístup do mozku
Z dotazníků a výzkumů se zkušenými dálkovými běžci vyplývá, že většina z nich alespoň někdy běžeckou euforii zaznamenává. Stav se zpravidla vyznačuje pocitem uvolnění až blaženosti a zároveň absencí úzkosti či znepokojení. Většinou je dosažen po zhruba třicetiminutovém běhu.
Endorfinům začali euforický stav vědci připisovat v osmdesátých letech minulého století. V krvi lidí totiž při běhání zaznamenávali jejich zvýšenou hladinu.
V dnešní době se však k této teorii čím dál tím více vědců staví skepticky. Kvůli své molekulární struktuře endorfiny nedokážou překročit hematoencefalickou bariéru neboli ochrannou bariéru oddělující mozek od cévního systému. Přestože se tedy v krvi běžců objevují ve vyšším množství, jakýkoli jejich dopad na mentální stav je vyloučený. A podle studií na zvířatech je vysoce nepravděpodobné, aby je ve zvýšeném množství během tělesné aktivity produkoval samotný mozek.
Když musel člověk začít lovit zvířata pomocí běhu na velkou vzdálenost, euforie byla při běhu velkou výhodou.
Příčinou tohoto jevu jsou tedy podle vědců s největší pravděpodobností endokanabinoidy. Mají podobnou chemickou strukturu jako kanabinoidy z konopí a naše tělo jimi oplývá zejména při příjemných aktivitách, například orgasmu. Jak ale ukázala studie, nejspíše se vyplavují i při běhání. Dokážou navíc překonat hematoencefalickou bariéru, takže jsou velice vážnými adepty na roli látek, které způsobují běžcům onu dobře známou euforii.
Běžci na delší tratě
Této možnosti navíc hraje do karet řada experimentů. Za zmínku stojí například studie z roku 2012, v rámci níž výzkumníci pozorovali na běžeckých pásech psy, lidi a fretky, přičemž jim měřili úroveň endokanabinoidů v krvi. Kostra i svaly jak psů, tak lidí jsou pro přespolní běhy jako stvořené. Na rozdíl od toho tělo fretky je uzpůsobené spíše ke kratším sprintům než vytrvalostnímu běhu na mnoho kilometrů. A skutečně – při testech nebylo u fretek zaznamenáno žádné zvýšení hladiny endokanabinoidů. U psů a lidí však ano, což naznačuje, že při experimentu pravděpodobně zažívali běžeckou euforii, která je dost možná zapříčiněna právě těmito látkami, které zapadají do receptorů endokanabinoidního systému v našem těle.
Pokusy v Německu: od myší k lidem
Ředitel Laboratoře pro studium lidského chování Fakultní nemocnice Hamburg-Eppendorf v Německu dr. Johannes Fuss však podotýká, že studie zároveň možnou vedlejší roli endorfinů přímo nevylučuje. Spolu se svými kolegy se dlouho zajímal o to, jak jednotlivé aktivity ovlivňují funkce mozku. Poté co se seznámili se studií s fretkami a celou řadou dalších prací, rozhodli se běžeckou euforii důkladněji prozkoumat.
Jako první otestovali myši – tedy hlodavce, kteří rádi běhají. V rámci studie provedené v roce 2015 jim zablokovali přívod endorfinů do mozku a nechali je běhat. Poté udělali to samé s endokanabinoidy. Když myši běhaly bez přísunu endokanabinoidů, byly po svém výkonu úplně stejně roztěkané a nervózní jako na začátku, což by napovídalo tomu, že nezakusily žádnou běžeckou euforii. V případě zablokování endorfinů byly však po běhu o poznání klidnější, dokonce by se dalo říct, že vypadaly šťastně. Je tedy zřejmé, že tohoto blaženého stavu byly schopné dosáhnout i bez endorfinů.
Většina běžců při běhu jistý pocit euforie pocítila, během chození však nikoli.
Nutno však podotknout, že myši nejsou lidé. V nové studii publikované v únoru v odborném žurnálu Psychoneuroendocrinology tedy Fuss spolu s kolegy experiment replikoval i na nich, alespoň do jisté míry. Nabrali 63 zkušených běžců a běžkyň, pozvali je do laboratoře, otestovali jejich fyzičku i aktuální emocionální rozpoložení, odebrali jim vzorky krve a náhodně polovině z nich podali naloxon – lék, který zastavuje účinky opioidů a tím pádem i endorfinů. Druhá polovina pak dostala placebo. Látka, s níž u myší zablokovali účinky endokanabinoidů, není pro použití na lidech legální, jelikož vede k extrémně silným depresím, takže tuto část experimentu nebylo možné provést. Dlužno dodat, že nemožnost zablokovat endokanabinoidní receptory bez následků na organismus je dokladem nesmírného významu endokanabinoidního systému pro zdravé fungování našeho těla i psychiky.
Běh versus chůze
Dobrovolníci běželi po dobu 45 minut a druhý den po stejnou dobu chodili. Po každé aktivitě byla běžcům znovu odebrána krev a opět absolvovali psychotesty. Byli rovněž dotázáni, zda mají pocit, že zažili běžeckou euforii.
Většina z nich potvrdila, že při běhu pocítili jistý pocit euforie, během chození však nikoli. Odpovědi byly napříč oběma skupinami konzistentní. Všichni účastníci měli navíc po běžeckém výkonu zvýšený obsah endokanabinoidů v krvi a všichni zaznamenali stejné změny v emocionálním rozpoložení. Po běhu cítili daleko silnější pocit euforie, zato míra úzkosti se snížila, a to i u účastníků, jejichž schopnost reagovat na endorfiny byla pozastavena.
Dostupná data vylučují, že by za běžeckou euforii mohl endorfin.
Evoluční důvody
Celkově vzato výsledky studie silně nabourávají naše zažité představy o endorfinu. „V kombinaci s výzkumem na myších dostupná data vylučují, že by za běžeckou euforii mohl endorfin,“ konstatuje Fuss. „Na otázku, proč euforii při běhu vůbec pociťujeme, však naše studie odpověď nepřinesla. Při chůzi k žádnému podobnému stavu nedošlo.“
Fuss se ale domnívá, že odpovědi se skrývají v evoluci. „Když se začaly rozšiřovat savany a lesy se daly na ústup, musel člověk začít lovit zvířata pomocí běhu na velkou vzdálenost,“ podotýká na závěr. „Za takových podmínek je euforie při běhu velkou výhodou.“ Zdá se však, že zrovna „hormonu štěstí“ za tuto pradávnou výhodu nevděčíme.
