Situace na scéně je relativně neutěšená, neboť jak všichni víme, doba koncertům nepřeje. Naštěstí vznikají stále další celky, které mají přinejmenším dostatek času na to, aby tvořily do úmoru a pokusily se reflektovat jak své pohnutky, tak dobu, ve které žijeme.
Tamara
Jedním z posledních hitů osekané sezóny je nutně skupina Tamara. Pražské uskupení, které muzikálně fluktuuje mezi pohodou a velkou pohodou. Kytary hrají příjemné cinkavé melodie, přičemž lehounký vokál zpěvačky vane jako letní bríza. Texty jsou navíc české a do velké míry sladce naivní, ochucené malou měrou melancholie, takže se z happeningů pod jejich taktovkou stávají velmi vyklidněná a uvolněná setkání, která nechávají duši rozpuštěnou jako máslo na palačince, což je, jak všichni víme, navýsost příjemné. Venku jsou zatím dva singly a snad se pracuje na něčem dalším, ale nechci nic zakřiknout a přejdu o dům dál ke kapele Tribe-J.
Hudební tip: Kapela Tamara tančí s Bonnie „Prince“ Billym v temnotě
Tribe-J
Tihle hudební fanatici mají k pohodě typu Tamary opravdu daleko. V hudbě Tribe-J se mísí obrovský talent a virtuozita, která potěší každého nadšence do matematicko-hudebních úchyláren. To, co jsou schopni ze sebe dostat na podiu, je zkrátka dechberoucí, a to hrajou v tom nejprostším složení – kytara, basa, bubny. Energie, společné aranže a absence zpěvu dávají prostor k maximalizaci hudebního požitku. Hudba je to šíleně hravá a jakožto běžný posluchač nejsem nikdy s to určit, co bude dál, což mě přivádí k tupé extázi a k blaženému úsměvu. U Tribe-J funguje to ono, na co je diskurzivní myšlení krátké – chaotická abstrakce, jež je sloučená do řádu not, které dávají smysl jen těm nejbystřejším anebo nejcitlivějším z nás.
Killiekrankie
Kapela na závěr je čistě syntetického ražení – Killiekrankie. Tihle cápci bouraj kluby relativně dlouho, ale dech jim stále nedošel. Na první poslech je to značné neobvyklé elektro, které pojí beaty, synthy a klávesy do podoby, které můžou fanoušci retro herních konzolí znát relativně důvěrně. A to je smysluplné, jelikož se tento typ hudby vlastně navrací k její původní inspiraci. Ideální k pozdním hodinám a osmibitovým projekcím, které jsou schopny rozveselit přeplněný klub melancholiků, neboť, velmi subjektivně řečeno, jejich hudba je místy až infantilně veselá a celkově mi vždy připomene pomalé počítače a směšně barevné 2D hry, které ale neztratily nic na svém kouzlu a přibírají na nostalgii. Hudbě zdar! V posledních měsících to potřebuje.
Killiekrankie rozsekali Startér. A teď jdou na United Islands, Pohodu i Colours
