Aktuální článek
Záchodová tajemství

Záchodová tajemství

  • Když vás na celé dva měsíce zavřou v pěti lidech do miniaturní 3+kk, skoro se nabízí úvaha, že se jedná o jakýsi podivuhodný, zlomyslný experiment. Na první pohled se zdánlivě nic zvláštního nestalo. Zavedli karanténu. No a co? Ale přeci jen.

Manželka přestala vstávat do práce, takže ji každé ráno vedle sebe v posteli nahmatávám. Vyspává. Nikam vstávat nemusí. Na prosklené komodě na WC vyrostla tak velká hromada toaletního papíru, že kdyby spadla, minimálně nejmladšího juniora kompletně zavalí. Tahleta bílá, navoněná hora, zasněžený štít Annapurny, moje chlouba, zde netknutě leží od desátého března. Po přečtení novinového článku o krvavé bitce žen mezi regály v australském Sydney o poslední ruličku toaletního papíru jsem i já trochu zpanikařil. Prozíravě jsem vytušil, že právě tenhle článek je tou rozbuškou, která vyžene tisíce lidí skoupit všechen toaleťák v republice. Ani jsem nedopil kafe, skočil do auta a všechny předběhl.

Ne nadarmo jedna britská studie uvádí, že toaleta je líhní velkých myšlenek a velkých nápadů.

Rána v době karantény jsou skvělá. Vstávám až v půl osmé. Tedy o hodinu později než obvykle. Nemusím nikoho budit. Nemusím dělat svačiny. Nemusím nikoho doprovázet do školy přes rušné křižovatky. A ještě mám jen pro sebe k dobru minimálně další hodinu času. Jen pro sebe. Krásný, svobodný, staromládenecký čas, kdy můžu třeba naprosto legálně číst Legalizaci (všimněte si té skvělé slovní hříčky). Před juniory musím tuto životní radost ještě pár let schovávat. Ten nejmladší by časopis vnímal zřejmě jen jako další učebnici přírodovědy a ihned by ve mně hledal spiklence, co mu pomůže s referátem Pokojové rostliny v naší domácnosti. Ten nejstarší už by mi zaručeně kradl papírky, semínka a všechna ta zakázaná tajemství, co se skrývají uvnitř.

Ale čtu i knihy. Na přeskáčku. Z každé něco. Mám pocit, že momentálně jich mám rozečtených asi patnáct najednou. Ale nikdo o tom neví. Moji ženu tyhle zdánlivě neorganizované a chaotické počiny dosti trápí. Takže jí o mých patnácti knihách prostě nic neříkám.

Úderem půl deváté vše končí a junioři se jeden po druhém začnou trousit do kuchyně, která je zároveň i obývákem a tudíž místo, kde ráno všichni chtějí být. Začínají vrzat dvířka od lednice, pípají mobily, hučí rychlovarná konvice a já? Beru roha. Přeci jen chci ještě chvíli zůstat ve svém světě. Vracím knihy na prázdná místa v knihovně a Legalizaci schovávám chytře do legálního Reflexu, z jehož obálky na mě civí opuchlá hlava prezidenta. Mizím? Jo, na záchod. Je to přes den snad jediné místo na planetě, kde jsem sám se sebou. Sotva dva metry čtvereční vlastního prostoru. Prostor na hledání nápadů a vlastní identity. Ne nadarmo jedna britská studie uvádí, že toaleta je líhní velkých myšlenek a velkých nápadů. Zkuste to! Třeba vás napadne lék proti čínskému viru.

Ten nejmladší by Legalizaci vnímal jen jako další učebnici přírodovědy a ihned by ve mně hledal spiklence, co mu pomůže s referátem Pokojové rostliny v naší domácnosti.

A já si pak ještě pár minut hovím na tom našem záchodě, na té keramické sesličce. Nad hlavou se mi tyčí voňavá, zasněžená Annapurna a já ve svém základním táboře hltám všechny ty články a texty a pak najednou klepe na dveře malá ruka a pak větší a pak ještě větší a pak už opravdu důrazně ruka dospělá a já chtě nechtě odkládám rozečtený článek a otráveně házím všechny ty zakázané časopisy do dávno prázdné krabice od pracího prášku, která je tak vysoko, že tam dosáhnu opravdu jen já. A Reflex, tu kamufláž, pak zastrčím do bambusového stojánku na noviny a prezidentovu hlavu na obálce překryji reklamními letáky. Je to sice jen záchod, ale i ten má právo na určitou míru estetiky.

A pak už v obýváku otevřu laptop a připojuji se na všechny ty teamsy, zoomy a vyvěšuji praporky nad přečtenými maily a celý den se zoufale snažím najít klidné místo, kde budu moci aspoň chvíli vést mítink pro dvanáct kolegů. Marně. Jak já jsem měl dříve rád práci z domova! Jenže padesátidenní home office je prostě na hovno.

Ten nejstarší už by mi zaručeně kradl papírky, semínka a všechna ta zakázaná tajemství, co se skrývají uvnitř.

A tak nakonec už jen číhám. Potajmu číhám, kdy se zase uvolní ty necelé dva metry čtvereční. Bude to sice jen pár minut, ale budou patřit jen a jen mně. Nakonec i odtud se dá celkem slušně vést mítink. Jenže junioři, ti syčáci, to kouzlo už dávno objevili. Už dávno znají magickou sílu tohoto prostoru. Po dvou měsících v karanténě už nikdo nechce být s nikým. Jeden utíká před druhým. Lidské bytosti se přelévají z místnosti do místnosti a všichni hledají jen ten svůj klid. Najednou číhají všichni. Začíná boj. Boj o minuty. Boj o záchod. Dávno je pryč doba, kdy tam člověk trávil sotva deset minut času. Intervaly se od začátku karantény rapidně zvyšují. Teď už jsme všichni v průměru na třiceti. Nejstarší junior rozhodně vede. S mobilem v ruce a rozkoukaným seriálem od Netflixu vchází dovnitř a s pořád ještě rozkoukaným seriálem vychází po zoufalém, mnohdy několikaminutovém klepání ostatních zase ven. Trochu ho podezřívám, že v té izolované místnosti přepíná na jiný program. Možná, že i mnohem zakázanější než všechny ty moje časopisy v prázdné krabici od pracího prášku. To už se asi nikdy nedozvím. Nakonec každý záchod světa má svá skrytá tajemství.

doporučujeme

 

 

 

 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!