Před pěti lety vznikly ve Španělsku s velkou pompou ženské konopné organizace. Dnes je španělské konopné feministické hnutí rozdělené. Demachizaci konopného světa to naštěstí nebrání.
Když aktivistka Maria Barragansová vkročila před třemi lety na konopný veletrh ve Valencii, hned u vchodu ji jakožto reklama jednoho z prodejců uvítala maketa ženy s obřími prsy. „A tak jsem se muže u stánku zeptala: ,To se mi jako zvětší prsa, když budu užívat vaše produkty?‘“ vypráví temnovlasá čtyřicátnice se smíchem, zatímco pálí brko.
Okrasy bez hlasu?
Ještě před několika lety byly odpovědí internetového vyhledávače na dotaz „ženy“ a „konopí“ obrázky nepříliš oděných žen, podbízivě pózujících tu s lepkavou kytkou, tu v zájmu vyslyšení mužských falických fantazií s bongem. V konopném světě tak jako všude jinde ženy platily za okrasu bez hlasu – zatímco muži řídili společnosti a třímali mikrofony na konferencích.
„Když jsem na shromáždění konopných aktivistů přišla já, v některých tvářích jsem četla otázku: Co tu dělá tahle holka? Ne že by se mi dostalo špatného zacházení, ale setkala jsem se se spoustou předsudků a musela jsem vynaložit mnohem víc úsilí, abych dosáhla stejného postavení jako mužští kolegové,“ popisuje ředitelka Federace katalánských konopných klubů Patty Amiguetová.
Nejlepšími pěstitelkami byly vždycky ženy – matky mužů, kteří trávu prodávali.
Její blízká přítelkyně Clara Torrijosová, známá spíše pod svým pracovním pseudonymem Clara Sativa, založila s kamarády internetový kanál svérázného konopného zpravodajství Marihuana Televisión. „Byla jsem jediná žena v týmu – a navíc nejmladší. Občas jsem se zkrátka cítila nevyslyšená. Chtěla jsem používat inkluzivní jazyk, který počítá i s ženským publikem, ale kolegové mi oponovali, že nás stejně sledují především muži. Jenže právě to jsem chtěla změnit!“ vypráví Torrijosová.
Konopí rovná se péče
„Ano, konopný svět je sexistický, protože zkrátka žijeme v sexistické společnosti. Pocítila jsem to na vlastní kůži. Ve skutečnosti přitom byly nejlepšími pěstitelkami vždycky ženy – matky mužů, kteří trávu prodávali,“ shrnuje v rozhovoru pro Vice šestasedmdesátiletá Fernanda de la Figuera, známá obyvatelům Pyrenejského poloostrova jako „konopná babička“ – vůbec první osoba, která pěstovala konopí ve Španělsku legálně.
Konopný svět by přitom měl ze své podstaty platit i ve světě genderových stereotypů za dějiště plné žen. Kromě symbolické skutečnosti, že užíváme plody samičích rostlin, se přínos konopí úzce pojí s otázkami zdraví a péče.
V důsledku démonizace konopí si však lidé s konopím nespojují ani tak péči jako spíše představu pomateného zhulence s výpadky paměti. Slušná holka či dokonce zodpovědná matka zkrátka nehulí. „Když vyzvedávám děti ze školy, stává se, že si ostatní rodiče šuškají: ,To je ta, co hulí trávu,‘“ popisuje Maria Barragansová, která si jointy ulevuje od depresí.
Drogová politika potřebuje feminismus
„Drogová politika a legalizační úsilí potřebují feminismus,“ zahlásila proto Clara Torrijosová v Marihuana Televisión během reportáže z největší tuzemské konopné události, barcelonského veletrhu Spannabis. Torrijosová se spolu s Patty Amiguetovou stala jednou z nejviditelnějších tváří organizace Konopné ženy (Mujeres Cannabicas), jejíž vznik v reportáži ohlašovala.
Prvního setkání Konopných žen na Spannabisu 2016 se zúčastnilo osmdesát aktivistek. Nadšené titulky o ženách chytajících se kormidla ve španělském konopném světě se tehdy prodraly i do celosvětových médií. Amiguetová v rozhovorech vzrušeně vyjmenovala své nemalé cíle: zvýšit počet a viditelnost žen v konopném hnutí, vnést do něj genderovou perspektivu, rozprášit stereotypní představy o huličích, porazit stigma, jež zakoušejí uživatelky/matky a zadupat do země bezúčelný sexismus reklam.
O rok později vznikla Státní síť žen proti prohibici (Red Estatal de Mujeres Antiprohibicionistas), zastřešující organizace, která pod sebe schovala jak Konopné ženy, tak třeba organizaci Metzineres pomáhající ženám se zkušeností s násilím a drogami. Odhodlané naštvání aktivistek na současný stav dalo vzniknout rapovému videoklipu, který posloužil jako součást jejich crowdfundingové kampaně.
Maria Barragansová v téže době rozjela s dalšími dvěma ženami online iniciativu I ženy pěstují (Las Chicas También Cultivan), a to s cílem povzbudit ženy v pěstování, na předsudky nehledě. A Fernanda de la Figuera mezitím již několik let vedla asociaci Marias X María, která zpřístupňovala léčebné konopí nemocným ženám.
Cenu za to, že jsem žena, platím každý den
Zatímco iniciativa I ženy pěstují už ani neexistuje, o Konopných ženách se nejvíce psalo v době jejich vzniku. Jednou z největších hvězd španělského boje za legalizaci léčebného konopí je ale Carola Pérezová, ředitelka Španělské observatoře léčebného konopí. Jenže když se této ženy plné jizev, která má za sebou dvacet let bolesti, třináct operací a tři pokusy o sebevraždu, ptám, zda pro ni bylo těžké vybojovat si svou pozici v hnutí kvůli svému pohlaví, dostávám zdrcující odpověď.
„Cenu za to, že jsem žena, platím každý den. Na sociálních sítích se mě lidé ptají, s kým vším jsem se vyspala, abych se dostala tam, kde jsem. Jeden muž mnou byl posedlý a dvacet čtyři hodin denně hledal mé fotografie a videa. Chtěla jsem se založit spolek s dalšími ženami, abychom se na sociálních sítích navzájem bránily, jenže ony se skrze něj snažily jen promovat své konopné semenné banky,“ popisuje vyčerpaně tlumeným hlasem Pérezová.
Konopnými ženami se prý necítí reprezentovaná ani podporovaná. „Konopné ženy mi nijak nepomohly. Ženy, které trpí, u nich zastání nenaleznou. Nic se nemění. Cítím se ve svém boji opuštěná. Španělské konopné hnutí bylo fragmentované ještě předtím, než jsem do něj vkročila. Ztrácíme čas. Jsem unavená,“ opakuje sotva slyšitelně. Specifikovat svou zkušenost s Konopnými ženami či příčiny rozdělení konopného hnutí však odmítá.
Něžné feministky v ohrožení
„Je nás hodně, máme brutální potenciál, ale nejsme sjednocené. Na mě jsou Konopné ženy příliš radikální. Jsem feministka, ale něžná,“ popisuje Maria Barragansová, která se po zmařených pokusech o angažmá ve feministickém hnutí vydala cestou výroby náušnic ve tvaru konopného listu, jež pojmenovává po důležitých ženách svého života.
„Nejvíce je vidět Carola Pérezová… Vážím si toho, co dělá, ale bojuje pouze za konopí léčebné. Konopným ženám jsem nabízela pomoc s grafickým designem, ale nerozumíme si. Všechno se odehrává v Katalánsku, kde je u moci levice a lidé jsou vůči konopí tolerantnější. Cítím se izolovaná,“ souhlasí s Marií designérka jejích produktů Rachel.
S nahotou se dá pracovat kreativně, krásně! Ale vadí nám, když prsa prodávají konopná semínka bez zjevné spojitosti.
A konopná babička Fernanda de la Figuera vloni málem skončila ve vězení poté, co jí policie zabavila sto kilogramů konopí určeného pro asociaci Marias X María. Pěstování, držení a konzumace jsou totiž ve Španělsku legální pouze v soukromých prostorách, a to za nekomerčními účely. Aktivisté, samopěstitelé či konopné kluby tudíž musí čas od času u soudů prokazovat své altruistické záměry.
Hlásná trouba žen
„Chceme být – a podle mě jsme – hlásnou troubou žen v konopném hnutí. Jsem si vědomá toho, že vznikají ženské organizace, které nemají zájem přidat se k nám. Ale já a mé ženské přítelkyně zažíváme hotovou revoluci,“ snaží se rozehnat temný opar mých rozpaků Patty Amiguetová.
„Získáváme v hnutí svůj prostor a získáváme jej jako ženy. Dříve jsem své chování pomužšťovala. Byla jsem součástí rave kultury a měla jsem pocit, že pokud nechci být jen přítelkyně jednoho z DJů, nezbývá mi než hrát si na chlapa. Teprve teď objevuji ženu v sobě, teprve teď se učím sama sebe milovat,“ vysvětluje Patty.
Jakožto jedna ze zástupkyní občanské iniciativy Zelená růže (La Rosa Verde) měla lví podíl na prosazení zákonné regulace katalánských konopných klubů v roce 2017, díky níž se o Barceloně píše jako o novém Amsterdamu. Ještě jako těhotná absolvovala soudní kolečka, protože byla jakožto předsedkyně konopného klubu obviněna z pěstování za komerčními účely. Nyní se, už jako matka dvouletého syna, podílí na realizaci studie o těhotenství a užívání konopí, na níž Konopné ženy spolupracují s barcelonskou klinikou a katalánskou vládou.
Základní kámen nedorozumění mezi ženami v hnutí se zdá být slovíčko, které trpí démonizací podobně jako konopná rostlinka: feminismus. Tedy hnutí za dosažení nejen politické, ale i ekonomické a sociální rovnosti genderů. „Když jsme sbíraly videa s výpověďmi žen, které konopí pěstují a užívají, stalo se nám, že některé se proti námi užívanému slovu feminismus ohrazovaly s tím, že nemají nic proti mužům. Stále se potýkáme s neznalostí obsahu tohoto pojmu. Jenže právě proto je důležité, co děláme. Snažíme se změnit nejenom myšlení mužů, ale i žen,“ vysvětluje Clara „Sativa“ Torrijosová.
Video o svém boji za legalizaci i přesto poslalo Konopným ženám celkem dvě stě žen z třiceti zemí světa. Na jejich základě Torrijosová vytvořila dokumentární film a teď už jen čeká, až pandemie povolí okovy a uvolní cestu plánované premiéře v barcelonském Muzeu hašiše a marihuany.
Konopný svět je ženský. Užíváme plody samičích rostlin a přínos konopí se úzce pojí s otázkami zdraví a péče.
Demachizace aneb stejná práva
Snaha Clary začít o konopí mluvit v ženském rodě, tedy předřazovat mu španělský ženský člen a hovořit o „la cannabis“ namísto o „el cannabis“, se něžným feministkám může zdát pochopitelně přehnaná a kontraproduktivní. Konopné ženy však více než náušnice ve tvaru zubatého listu potřebují aktivistky, které budou trpělivě a s humorem šťourat do sexismu v průmyslu.
„Poté, co jedna důležitá konopná organizace nafotila kalendář s lascivně pózujícími ženami, jsme nafotily kalendář s lascivně pózujícími muži. Lidé to pochopili,“ popisuje Torrijosová. „Nemáme nic proti nahotě. S nahotou se dá pracovat kreativně, krásně! Ale vadí nám, když prsa prodávají konopná semínka bez zjevné spojitosti,“ dodává rychle.
Když dnes zadáte do vyhledávače španělská slovíčka „mujeres“ a „cannabis“, tedy „ženy“ a „konopí“, jako první na vás vyskočí ikonický obrázek bojovnice za ženské pracovní obrození Rosie Riveterové se zdviženou pěstí a zelenajícími se konopnými listy na pozadí. Veletržních maket s dmoucím se poprsím ubylo a o konopném feminismu už se píšou i vědecké práce.
Nejde samozřejmě o zásluhu Konopných žen. Jde o nevyhnutelný proces demachizace společnosti, což je španělský termín pro odstranění machismu, mužského šovinismu (od slova macho, čti mačo). Konopný sektor jakožto nové odvětví spravované svobodomyslnými jedinci trpí na takzvané skleněné stropy, tj. neviditelné bariéry bránící ženám v kariérním postupu, méně než odvětví stará: vedoucí pozice v americkém konopném průmyslu zastávají přibližně z jedné třetiny ženy.
Menšiny za legalizaci
Boj proti drogové prohibici se s otázkou pozice utlačovaných menšin pojí od samého počátku. Protidrogová represe postihuje kvůli zakořeněným předsudkům nebílé obyvatele planety. Legalizaci léčebného konopí pomohli v amerických státech prosadit příslušníci LGBT menšiny, častěji trpící onemocněním AIDS. A bolesti a nemoci, které konopí pomáhá tlumit a léčit, častěji postihují ženy než muže – nemluvě o úlevě, již konopí poskytuje při menstruačních bolestech.
„Feminismus není bojem proti mužům, ale bojem proti veškerým formám utlačování na tomto světě. Lidskoprávní rozměr je v otázce drogové politiky klíčový,“ podotýká Torrijosová.
Jak zkrátka rapují Konopné ženy ve svém videoklipu: „Budoucnost bude feministická a antiprohibicionistická. Anebo nebude!“
