Někdy se mě moji známí, pravděpodobně ve snaze zastavit další kázání na téma konopí, ptají, proč považuji boj za svobodu této rostliny tak důležitý. „U nás je tráva přece v pohodě, ne? Kouří to kdekdo a papírky koupíš v každé trafice.“ Pouhá tolerance veřejnosti neřeší ten nejpalčivější problém milovníků konopí. Za trávu můžete jít sedět. A pěkně na dlouho.
Před mnoha lety, ještě na střední škole, nás v hodině společenských věd učitelka vyzvala k účasti na sociologickém průzkumu. Úloha nás studentů spočívala ve vyplnění dotazníku, v němž jsme měli přiřazovat trestní sazby k trestným činům. Podmínkou bylo se řídit vlastním svědomím a osobním morálním kompasem. Cílem výzkumu bylo zmapovat citlivost mládeže na konkrétní trestní činy. Při takových průzkumech se skutečný záměr a výsledky dotazníku často testovaní jedinci ani nedozví. V paměti mi však utkvěla živá diskuse, která se mezi námi ve třídě rozběhla po odevzdání dotazníku. Vzpomínám si, že v okamžiku, kdy ve třídě zavládl konsensus nad vyneseným rozsudkem hypotetického provinilce, utichly i hlasy těch, kteří s názorem většiny nesouzněli. Považovala-li třídní většina například trest tří let žaláře za krádež automobilu za přiměřený, málokdo naslouchal jedinému zastánci pokárání zloděje useknutím palce.
Jak si vysvětlit netečnost české veřejnosti ke stovkám obětí konopné prohibice, které trpí v českých věznicích?
Člověk pragmatický
Schopnost rychle rozpoznat pravidla tlupy a ochota se jim přizpůsobit je známá lidská vlastnost, pravděpodobně poděděná po našich prapředcích. Je to adaptační schopnost, která má i své stinné stránky. Lidská masa je díky ní snáze zmanipulovatelná než jednotlivec, čehož jsme byli jako lidstvo v minulosti mnohokrát hořkými svědky. Jedinec, často ze strachu z ostrakizace nebo kritiky svého okolí, je často němým svědkem nebo se i sám účastní různých rozporuplných činů. Nabíledni jsou příklady všelijakých vojenských převratů a revolucí, při kterých se rozlícené davy často dopouští dechberoucích zrůdností.
Méně viditelným, ale přinejmenším stejně nebezpečným, je efekt takzvané mlčící většiny. Každý z nás, ve snaze čelit každodenním výzvám havlovské morální maximy života v pravdě, je dříve nebo později konfrontován s jeho mnohdy nepříjemnými důsledky. Uchylujeme se k morálním kompromisům, přivíráme oči před nespravedlnostmi a moudře si vybíráme naše bitvy. Bohužel některé války, o konopí nevyjímaje, zuří tak dlouho, že většina z nás je už ani nevnímá. Obětmi jsou v případě konopí nespočetné masy nevinných lidí v naší zemi, ale i na dalších místech po celém světě. Jak si vysvětlit netečnost české veřejnosti ke stovkám obětí konopné prohibice, které trpí v českých věznicích?
Státní orgány naopak stíhají samopěstitele, kteří svojí činností snižují příjmy zločinců tím, že od nich zkrátka nenakupují.
Podle dostupných průzkumů je většina populace v ČR pro dekriminalizaci konopí a pro možnost pěstovaní pro osobní potřebu. Zkušenost s jeho konzumací uvádí podstatná část dospělé populace a ke konci října roku 2020 zdravotní systém registroval 3404 pacientů s předpisem na léčebné konopí. Dnes již rozhodně neplatí známá průpovídka, že „hulení u nás nemá vybudovanou tradici“. Možným důvodem je malá informovanost veřejnosti o konopných kauzách, ale i těm se média pravidelně věnují. Pravdou je, že demonstrace, veletrhy a další činnosti, které aktivisté vyvíjejí k představení konopí širší veřejnosti, se těší minimálnímu zájmu největších mediálních hráčů. Právě na těchto místech se aktivisté snaží podávat pravdivé a nezkreslené informace, což by měl být i cíl novinářů a zpravodajců. Smutným faktem totiž je, že prohibice je od svého prapočátku založená na snůšce vědecky nepodložených dohadů a lží, z nichž některé přetrvávají v povědomí lidí dodnes. Ne nadarmo se říká, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Člověk spravedlivý
Nicméně i přes to všechno je dnes konopí ve společnosti přinejmenším tolerované. Jak by asi dopadlo referendum, ve kterém by každý z nás mohl podle vlastního vědomí a svědomí posoudit zákony týkající se konopí? Tresty za delikty spojené s pěstováním či prodejem jsou často nejen nesmyslně kruté, ale vzhledem k formulaci paragrafů a předpisů nedávají soudcům příliš možností, jak obviněnému snížit trest nebo ho zcela osvobodit. Dochází k bizarním situacím, kdy pěstitelé konopí jsou před zákonem často souzeni jako výrobci pervitinu nebo rovnou jako členové organizovaných zločineckých skupin. Čím se proti společnosti provinili pan Koláčný se synem, když si vypěstovali na zahradě několik málo rostlin konopí, z nichž pak vyráběli léčivé masti pro své příbuzné? Podle státního zástupce si osmnáctiletý mladík a jeho otec zasloužili přinejmenším dva roky vězení, nebo deset, když se na ně u soudu usměje štěstí. V tomto případě byla naštěstí soudkyně rozumná a vše dobře dopadlo. Nicméně nervy ani ztracenou důvěru v systém, který je má chránit před zločinci, panu Koláčnému se synem asi nikdo nevrátí. Mnozí milovníci konopí ale takové „štěstí“ neměli a někteří si odpykávají tresty v přeplněných českých věznicích, spolu s pachateli násilných trestných činů.
Domněnky a pochybnosti zjevně stačí soudcům ke zničení života muži, který spáchal zločin bez oběti.
Dušan Dvořák, známý aktivista a konopný léčitel, si po dlouhých letech boje se soudy odpykává teprve druhý rok z celkem šestiletého trestu, který mu soud vyměřil za pěstování konopí. Hořkou třešničkou na dortu jsou nedávné zprávy o Dušanově podlomeném zdraví a smrti jeho maminky, se kterou se nemohl před její poslední cestou rozloučit – zatímco náš první český terorista, který mohl teoreticky zabít desítky lidí veselé běhá na svobodě. Dušan Dvořák nikomu neublížil, ale mnoha lidem pomohl.
Pro další případ zjevné nespravedlnosti nemusíme jít daleko do minulosti. V dubnu minulého roku Ústavní soud potvrdil rozsudek šesti let vězení nepodmíněně pro muže z Hodonínska, který vypěstoval dvacet osm rostlin konopí. Své rozhodnutí Ústavní soud zdůvodnil pochybnostmi nad tím, že muž pěstoval konopí pouze pro vlastní spotřebu. Domněnky a pochybnosti zjevně stačí ústavním soudcům ke zničení života muži, který spáchal zločin bez oběti. Nejenže obviněnému nebyl prokázán žádný závažnější přečin, ale soudce ani nezohlednil drastický dopad, který bude mít dlouhý pobyt ve věznici na rodinu potrestaného pěstitele.
Dvojí metr
V kontrastu s tím se jeví současný vývoj nedávného případu policisty z Prahy, při jehož vyšetřování se kriminalistům podařilo odhalit mezinárodní distribuční síť prodejců kokainu. U zmíněného policisty bylo v době domovní prohlídky nalezeno bezmála půl kila pervitinu, 170 gramů kokainu, 70 tisíc euro a 800 tisíc Kč. Nevím, jaké pochybnosti mají o motivaci policisty vyšetřovatelé, ale podle současně dostupných informací hrozí muži v případě obvinění trest do pěti let vězení za nedovolené nakládání s omamnými látkami. Policista nejenže obchodoval s pervitinem a kokainem, které jsou nebezpečné lidskému zdraví a životu, ale zneužil při tom i své postavení veřejného činitele. Justice v tomto případě není pouze slepá, ale i překvapivě naivní.
Někdy by se až mohlo zdát, že zákonodárci dělají vše pro to, aby drogové kartely profitovaly z co největších zisků.
Někdy by se až mohlo zdát, že zákonodárci dělají vše pro to, aby drogové kartely profitovaly z co největších zisků. Je totiž nepochopitelné, že si vládní činitelé tak dlouho nechávají ujít jedinečnou možnost obchod s konopím legalizovat, omezit příjmy drogových dealerů, a ještě vybrat na daních tučný zisk? Pandemií prožraný rozpočet by to vskutku potřeboval. Naopak státní orgány stíhají samopěstitele, kteří svojí činností snižují příjmy zločinců tím, že od nich zkrátka nenakupují.
Je s podivem, že ani tyto donebevolající nepoměry spravedlnosti nevyvolávají u veřejnosti větší odezvu. Doufejme, že již brzy budeme moci namísto o pokrytectví a nespravedlnosti systému mluvit o nových nadějných začátcích svobodného konopí v Česku.
